jan8470 přečtené 173

Železný půlměsíc 2015, Juraj Červenák

Juraj (Ďuro) Červenák se proslavil hlavně knihami o barbaru Conanovi, černokněžníku Roganovi, bohatýrovi Iljovi Muromcovi, o českém legendárním hrdinovi Bivojovi a v neposlední řadě cyklem příběhů uherského důstojníka, kapitána Cornélia Báthoryho, odehrávajícím se za protitureckých válek v letech 1660 -1664. Železný půlměsíc je již čtvrtým svazkem popisujícím osudy posledně zmíněného hrdiny. Tomu se v tomto příběhu podaří se svým věrným kozáckým druhem nalézt svého syna a s ním zachránit sličnou šlechtičnu, které slíbí doprovod na její statky. Jenže je těžko dostát slibům když se přes Dunaj a Nitru valí machometánské vojsko… Velice oceňuji, že příběh odsýpá jako po drátkách. Jak je u Červenákových knih zvykem, o bitky a bitvy není nouze a popis historických reálií, jimiž je Ďuro známý, i tady člověku připomene, že nejen vymýšlením příběhů živ je autor, ale i studium historických podkladů má své opodstatnění. Akce střídá akci a člověk si ne náhodou připadá jako při sledování kvalitního seriálu, z nichž Juraj také rád čerpá svou inspiraci. Tomu, že děj pěkně odsýpá pomáhá i to, že autor nechává čtenáře nahlédnout na dění nejen očima Báthoryho, ale i mužů a žen ve službách Paši, čímž předkládaný příběh barvitě dokresluje. Navíctento postup není samoúčelný, neboť všechny linky se ke konci pěkně spojí na březích řeky Nitry a otevřený konec nám dává naději na pokračování. „Báthory upřeně hleděl na syna. Michal se tvářil, že ho nevnímá…“ Musím autora pochválit za komplikovaný vztah Kornelia a jeho syna Michala, jenž mi přišel na celé knize jako skvělá přidaná hodnota. „Jsem zklamaná,“ odstoupila od něj „Skrz naskrz rozčarovaná. Kam se poděl ten neporazitelný šermíř?“ Báthory, zbaven všech fantasy atributů, řeší veškeré komplikované situace (a to dokonce i ty které zavánějí magií) vlastním rozumem a silou. A to mi přijde jako druhá přidaná hodnota, ačkoli se to mnohým čtenářům nemusí líbit. Báthory je v Železném půlměsíci více otcem a mužem pevných zásad než obávaným superhrdinou. Juraj nám ve čtvrté knize dobrodružství kapitána Báthoryho předkládá komorní a zdánlivě prostý příběh o rodině, povinnosti a splacených dluzích na pozadí velikých dějinných událostí. K celkově pozitivnímu zážitku ze čtení přispívá také vynikající překlad Roberta Pilcha a celkové zpracování knihy, které je na vysoké úrovni. Komu je toto vše málo, bude si muset počkat na dalšího Rogana. Ale ctitelům kvalitních historicko-dobrodružných příběhů nepostrádajících jistý morální přesah by Železný půlměsíc neměl proklouznout pod kopyty.... celý text

Terra nullius 2015, * antologie

Transhumanismus je mezinárodní intelektuální a kulturní hnutí, které podporuje použití nových vědeckých objevů a technologií k vylepšení lidských mentálních i fyzických schopností a na druhé straně také zlepšení co se týče nežádoucích a nepotřebných aspektů lidské schránky, jako jsou hloupost, utrpení, nemoci, stárnutí a nedobrovolná smrt. Pro tyto účely transhumanističtí myslitelé kriticky studují možnosti a důsledky vývoje a užití technik lidského vylepšování a dalších příchozích technologií. Možná nebezpečí, stejně jako výhody, mocných technologií, které by mohly rapidně změnit podmínky lidského života, jsou stejně tak věcí zájmu transhumanistů. Julie Novaková, autorkou několika románů (namátkou Zločin na Poseidon City, Tichá planeta či Prstenec prozření) a více než třiceti povídek vydaných v časopisech (Ikarie, XB-1, Pevnost, Clarkesworld) a mnoha nejen českých sci-fi a fantasy antologiích, se ujala přetěžkého úkolu sestavit sbírku sci-fi povídek s tématem transhumanismu. Oslovila deset autorů, a výsledkem její práce je antologie nazvaná prozaicky Terra Nullius. Úvodní práce Vykradačka hrobů Martina Gilara představuje netradiční bondovku, jejíž hrdinkou je šarmantní agentka NSA Vivian. Na práci oceňuji hlavně fakt, že dokáže hezky skloubit nadsázka a humor s vyváženými technickými popisy. Hned druhou povídku Tomáše Petráska s názvem Bensonové efekt považuji za nejlepší z celé antologie. Tato povídka mě hluboce zasáhla a není se co divit. To, co začíná jako prostá detektivka se mění v polemiku o tom, zda má či nemá technologiemi vylepšený člověk právo na existenci. Zároveň je to také příběh o xenofobii, předsudcích, ale také o sebepoznání, změně názorů a naději. Karolina Francová v povídce Slepá spravedlnost představuje trochu pohádkový příběh dvou bratrů, kteří zdaleka nejsou tím, čím se zdají být. Příběh o sourozenecké lásce a právu na existenci dává tušit, že autorka má velice blízko k právnické profesi a že se svými zkušenostmi dokáže pracovat. Alexandr Kazda se v práci Kočkování rozhodl ukázat, že i sci-fi povídka s tak závažným tématem jako je transhumanismus může být pojata s nadhledem a humorem. Chcete vědět, co si myslí vaše kočka? Tak neváhejte a čtěte. Tomáš Dostál, který je podepsán pod povídkou …a první pošle Boha!, je ctitelem Phillipa K. Dicka a z jeho povídky je to cítit. Jeho příběh vypráví o tom, jak může být závislost na technologiích velice podobná závislosti na drogách. A navíc je zasazen do Ruska. No nepřečtěte si to. Lucie Lukačovičová se svým Pavilonem Blíženců vrací k Tin Rose, jedné z vedlejších postav, kterou autorka načrtla ve své sci-fi detektivce "Stanice Armida". Nyní využila možnost rozehrát její příběh v kontextu transhumanismu a výsledek rozhodně stojí za přečtení. Petra Pecharová v povídce Dvacet cigaret denně a pět jazyků rozehrává příběh proměny mladé kadetky vojenské akademie, který se odehrává na pozadí intergalaktické války o přežití lidstva. Velice se mi líbil způsob, jakým autorka příběh uchopila – využila totiž pohledu všech lidí, kteří s dotyčnou dívkou měli co do činění. Hanuš Seiner antologii uzavírá povídkou, která jí dala jméno, Terra Nullius. Bohužel právě tato práce pro mě byla tou nejhůře uchopitelnou. Vnímám ji jako podobenství o prolínání lidské podstaty a technologií. Ale možná se pletu a vy, čtenáři, pochopíte povídku Terra Nullius úplně jinak. Tato antologie měla být původně pouze hard SF, tedy sci-fi primárně založená na vědě a technice (sci-fi zde neznamená jen kulisy, ale věda nebo technika je zásadní pro zápletku a autor ji "nekomolí", spíš staví na reálném základě, z nějž pak vycházejí spekulace.), avšak tou je jen na půl. Například povídky ...a první pošle Boha!, či Pavilon Blíženců do tohoto ranku příliš nezapadají, ale to není na škodu, protože splňují požadavky transhumanismu. Také by se mohlo zdát, že na atraktivitě sborníku ubírá fakt, že Julie Novaková oslovila méně známé autory, ale opak je pravdou. I když jen někteří z autorů oslovených editorkou jsou všeobecně známí, nejedná se o minus, neboť všichni autoři, kteří přispěli do antologie, ať už jsou to přímo vědci jako Hanuš Seiner nebo Martin Gilar, či spisovatelé mající k žánru sci-fi blízko například Lucie Lukačovičová, ti všichni mají k tématu transhumanismu jistě co říci. Domnívám se, že autoři všech povídek se svého úkolu zhostili na výbornou a díky tomu, že se každá povídka s daným tématem vypořádává zcela jinak a je zasazena do úplně jiného prostředí, nebude se čtenář ani chvilku nudit. Drobnou výtku bych měl k tomu, že Julie jako editorka celé sbírky mohla trošku více komunikovat s autory, protože některé z povídek by si přeci jen zasloužili větší péči. Namátkou závěr povídky Vykradačka hrobů, nebo některé drobné nesrovnalosti v povídce Bensonové efekt. Odpovědný redaktor Robert Pilch také odvedl skvělou práci, protože kniha je opatřena nejen pevnou vazbou a přebalem s krásnou ilustrací korespondující s obsahem antologie, ale především jsem v ní nenašel ani jedinou gramatickou chybu, což je v dnešní době vzácnost. Nevěřím v transhumanismus. Ale věřím, že Terra Nullius může sloužit jako ukázkový příklad současné moderní sci-fi která nejenom pobaví, ale i donutí člověka zamyslet se nad sebou samým. A to není málo.... celý text

Psí hvězdy 2014, Peter Heller

Peter Heller – Psí hvězdy THIS IS NOT MAD MAX… Neznámý druh chřipkového viru vyhubil 99% obyvatel země. Infrastruktura, zdravotnictví a vlastně celá civilizace je v troskách. Apokalypsa jako podle šablony. Větší klišé už si Heller opravdu nemohl vymyslet. Jenže. Dobrodruh, cestovatel a dlouholetý dopisovatel National Geographic nám přibližuje svět po pádu ne optikou odstřelovačské pušky, ale naopak až skoro deníkovým záznamem zkušeného pilota, cestovatele a humanisty... Higa, který se snaží neztratit sám sebe nejen v čase po zániku civilizace, ale především v drsné přírodě která mu nedá nic zadarmo. Pomocníky v přežití jsou mu nejen zbraně, ale především pes Jasper, letadlo Cessna , a partner Bruce který se na rozdíl od Higa nejen ví jak se používá minomet, nebo odstřelovačská puška, ale především nemá žádné morální zábrany. Psí hvězdy jsou prostě příběhem muže, který má sice na první pohled všechny schopnosti umožňující přežití v drsném světě, ale jeho lidství a humanismus které jsou v něm přirozeně zakořeněné z doby před pádem ho přivádějí do každodenního střetu nejen s přírodou, která si postupně bere zpět vše co jí lidé vzali, ale i s „morálkou „ kterou nová doba přináší. Vnitřní monology které Hig vede sám se sebou se střídají s akčními pasážemi zcela přirozeně a celá kniha je prodchnutá tak hlubokou lidskostí a vlastně i nadějí, jako žádná jiná kterou jsem z Post Apo žánru doposud četl. Psí hvězdy opravdu nejsou žádný Mad Max. Ale koho oslovil Malevil a nebo Cesta, toho by mohl oslovit i tento příběh obyčejného muže hledajícího lidskost ve světě ve kterém pro ni není místa. Vím, že se k téhle knížce budu vracet.... celý text

Tajemství Morie 2015, Vladimír Šlechta

Causa Rukopis Krtičkovský Na začátku musím podotknout, že každá kniha či událost má právo na svou konspirační teorii. Měly ji útoky z 11. Září, měla jich několik i Bible, takže nevidím důvod, proč by ji nemohla mít i Fredova trilogie. Tahle je navíc velice vtipná a má spád. Příhody páně Habřiny a jeho družiny sice staví celou Trilogii na hlavu a člověk někdy nevěřícně kroutí hlavou, co všechno si autor dovolil, ale zase na druhou stranu stať O původu druhů, nebo popis setkání s Rohanskou jízdou jsou skvělé. A trojice hlavních hrdinů mi přišla natolik sympatická, že jsem jim celou dobu musel držet palce. Mám vlastně jen dvě výtky k tomuto veselému spisku. I když se autor dušínkuje, že za těch sto let došlo ke zkomolení jmen zcela přirozenou cestou a mnohdy si jich čtenář ani nevšimne, já osobně jsem s komolením některých jmen problém měl. Například Bilabao Pytlák mi zavání (v jinak velice příjemném příběhu) trapnou parodií typu Pár třmenů. S tím si mohl autor (ač není lingvistou) pohrát více. Také mě mrzí, že se celý rukopis soustředí pouze na tu část Trilogie která se týká Frodíka , ale nevysvětluje proč k cestě do Mordoru došlo a jaký vliv měla na Válku. I když jde veskrze o velice milý a zábavný pohled na Trilogii, má tento příběh podle mého skromného názoru tolik mezer, že jako konspirační teorie rozhodně uspět nemůže. Škoda že tomu autor nevěnoval více času. Po celou dobu četby jsem se přihlouple usmíval a místy až prskal smíchy. Jen tiše doufám že skalní uctívači Tolkiena a jeho knih nepřibijí Vladímíra Šlechtu na Bílý strom Gondoru a neukamenují ho kameny ze zdí Minas Tirith.... celý text

Aktivní kovy 2014, Štěpán Kopřiva

Causa Aktivní kovy Vzhledem k tomu, že Aktivní kovy jsou vlastně dvě knihy v jednom svazku propojené hlavním hrdinou De Klerkem, rozdělil jsem následující zamyšlení nad pátým svazkem třetího z nesvaté trojice české hrdcore scény jímž je Štěpán Kopřiva. Takže za A) Causa Olovo Tahle knížka byla vlastně původně internovým románem na pokračování a je to na ní zatraceně znát. Rychlé střídání děje, akční jízda, cliffhanger na každé druhé stránce a proboha , minimum dialogů !!! Možná proto mi celé Olovo přišlo strašně uspěchané. Vlastně De Klerkova jízda skončila dříve než jsem mu vůbec stačil začít fandit. Nicméně, i když je to podle mě spíš průměrná záležitost, člověk se alespoň dozví jak to chodí v médiích a proč mají takový úspěch. Jenže když jednou řeknete A, musíte také říct B. Takže za B) Causa Rtuť Tohle je ovšem úplně jiná liga. Skvělá zápletka, opravdu promyšlená akce (každý kopanec tu má své místo), pop kulturních odkazů víc jak u Tarantina . Dokonce i reflexe současných problémů s muslimy (ale to zřejmě nechtěně). Prostě tenhle film ( pardon, tahle kniha ) je Komando pro třetí tisíciletí. Tady jsem si teprve k De Klerkovy našel ten správný vztah. A co že o něm zlovolné jazyky roztrušují pomluvy že tady už Kopřiva přestřelil a jeho knihy jsou příliš brutální. Atomové hřiby na takové pisálky. Tady má každá mrtvá učitelka z mateřinky svůj oprávněný důvod. Závěr: Jestliže Olovo kulhá někde na konci pelotonu a Kulhánkovi s Kotletou nestačí ani s tankovou divizí a atomovou hlavicí, Rtuť naopak šlape svižně oběma borcům na paty s lehkostí a grácií perfektně vycvičeného přepadového komanda. A kdyby to někdo chtěl zfilmovat (třeba Michael Bay si tím mohl spravit reputaci po čtvrtých Tranformers) při finálním duelu bych si jako hudební doprovod představoval nějakou pecku od Twisted sister.... celý text

Oddíl 2014, Nick Cutter

The reader's confession. "Ctihodný otče. Přiznávám se, že jsem horor nikdy nepovažoval za literární žánr. Vždyť u blahoslaveného Stephena Kinga já jsem doposud nepřečetl jedinou hororovou knihu. Je to samozřejmě má vina , má veliká vina. proto prosím všechny fanoušky žánru, nechť mi odpustí mé hříchy a na milost mě přijmou. Prvním krokem k nápravě mé čtenářské duše budiž Oddíl. Knihu jsem zakoupil především proto, že jde o SKAUTSKÝ oddíl. (To, že jde o survival horor mi vlastně vůbec nešlo.) Nick Cutter knihu pojal jako poctu mistru Kingovi a především jeho knize Carrie a je to pocta velice povedená. Když se vůdce skautského oddílu (povoláním lékař) pokusí splnit naplnit jeden ze skautských zákonů a zároveň dostát Hippokratově přísaze, spustí tím takový řetěz událostí, že je z toho jednomu až úzko. Ale popravdě řečeno. Jestli mi z něčeho bylo opravdu špatně nebyly to vyhřezlé mozky a vnitřnosti, ale bylo to zachycení toho, co je v člověku ukryto a co se z něj může v krizové situaci stát. A to se týká i dětí. Myslím že Cutter přesně vystihl to co je v nás nejhorší a to bez ohledu na věk. Domnívám se, že i různé dokumenty a rozhovory s aktéry celé nešťastné události na Falstaffově ostrově autenticitě čtenářského prožitku hodně pomohly. Čím delší čas jsem Oddílem 52. strávil, tím víc jsem si ten příběh užíval. Stejně jako mistr King i Nick Cutter umí skvěle vykreslit stinné stránky lidské duše které jsou často mnohem horší než jakýkoliv vetřelec. Moje čtenářská zpověď je u konce. Jaké pokání mi uložíte ctihodný otče? Mám si přečíst Kingovo To? Ale já ho třikrát začal číst a třikrát nedočetl. Cože? Že tentokrát ho dočtu protože jsem přešel na víru pravou? Máte svatou pravdu otče, svatou pravdu..."... celý text

Krev prvorozených 2014, Juraj Červenák

Tak to vidíte pánové. nemusíte nám věřit, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat. Opět k vám budu upřímný..." Staří známí přijíždějí do Prahy a za nimi přichází takřka bouřka biblických rozměrů. Ale jsou opravdu tak známí? Druhé setkání s trojicí Stein, Barbarič a Jaroš je skvělá detektivka z rudolfínské Prahy. Proč jsem si knihu užil? Skvělá vícevrstevná detektivní zápletka. Moc hezké zapojení známých historických postav do příběhu. Barvitě vylíčená Praha rudolfínské doby. Juraj nám zase o kousek poodhalil osobní historii hlavních protagonistů. A taky se člověk lecos dozví o geografii rudolfínské Prahy. Proto nemůžu jinak, než Krev prvorozených doporučit ctěné čtenářské veřejnosti, Smekám svůj širák a s pokorou se klaním. A staří známí se s námi (doufám ne na dlouho) loučí a za nimi se nad Prahou vznáší zkáza takřka biblických rozměrů...... celý text

Rychlopalba 2015, Štěpán Kopřiva

Štěpáne, Štěpáne, co to neseš ve džbáně. Přiznávám se že jsem váhal, zda si Kopřivův kriminální román pořídit. Přeci jenom mám mistra Kopřivu zařazeného do škatulky Akční sci-fy. Moc jsem si tedy nedokázal představit, jak mohl napsat detektivku aniž by sklouzl k frenetické akci jdoucí na úkor děje a kriminální zápletky. Ale musím uznat, že jeho první střet s detektivním žánrem se vydařil a rozhodně ho považuji za zásah do černého. Především mě příběh uhranul svou civilností a také tím jak autor vytěžil vše, co si nastudoval o chodu a zázemí našich policejních složek. Až by se zdálo, že je Kopřiva vysloužilý kriminalista, který se rozhodl zúročit svou celoživotní policejní praxi jako autor detektivek. Zároveň musím uznat, že mě bavila i netuctová zápletka a „pomalu“ plynoucí děj. Zároveň i hlavní hrdina byl natolik uvěřitelný, že jsem neměl nejmenší problém mu fandit a sním trpět. Když k tomu přidáme páně Kopřivův cynický humor a pop kulturní odkazy (Namátkou scéna S Call of Duty), musím říci že: Ač protestant, tiše se modlím k Sv. Františku Saleskému, patronu novinářů a spisovatelů aby Štěpána Kopřivu to psaní detektivek nepřestalo bavit. Přičteme li knize k dobru skvělý doslov Jiřího Pavlovského, který je zároveň i jedním z nejlepších textů o detektivním žánru který jsem měl tu čest číst. Prostě a jasně. Já Rychlopalbu doporučuji a doufám že je jednou z prvních vlaštovek renesance české detektivky.... celý text

Příliš dlouhá swingers party 2014, František Kotleta (p)

František Kotleta, narozen pravděpodobně 1981, vtrhl na scénu české akční fantasy trilogií Bratrstvo krve až v roce 2010 a získal si srdce mnohých čtenářů tohoto žánru. Ponechme stranou otázku kdo je František Kotleta, známý též jako Řezník z Bruntálu, (mnozí si myslí, že je odvrácenou tváří mistra Jiřího Kulhánka a jsou i tací, kteří v jeho existenci vůbec nevěří), a přejděme k jeho první povídkové sbírce Příliš dlouhá swingers party. Hlavním hrdinou pětice povídek je religionista Tomáš Kosek najatý tajnou vládní agenturou zabývající se případy souvisejícími s magií a nadpřirozenem, takže v knize není nouze o staré bohy a démonické bytosti. Přesto je Příliš dlouhá swingers party dospělejší, než by se mohlo na první pohled zdát. Každá povídka jesenického Mauglího je tak rozdílná, jak jen ženy dokážou být… Úvodní Boží tango se o erotiku otřelo jen tak lehce (asi jako panic o třídní krásku na diskotéce). Spíš mi připomnělo pozdního Kulhánka než Kotletu a jeho řeznické orgie prošpikované drsným humorem. Přesto, nebo snad právě proto, byla povídka natolik znepokojivá, až mi běhal mráz po zádech. Kam se hrabe Neil Gaiman a jeho Anansi Boys. Zato druhá povídka - Příliš dlouhá swingers party - už je ryzí Kotletovina. Přináší čtenáři autorovy osvědčené atributy - břitký humor, frenetickou akci i erotické dusno, které mě osobně přiváděly k výbuchům smíchu a zvrácené chuti citovat úryvky spolucestujícím v tramvaji. Nicméně, závěr byl pro mě dost drsný. Asi jako když chlap dostane při souloži infarkt a exne na partnerce. Srdeční záležitost je ryzí detektivkou a já jen doufám, že si to František celé vymyslel. Dává v ní totiž čtenáři okusit tolik šílených věcí, že po jejím přečtení se už na zprávy ze sněmovny a parlamentu nebudu dívat jako dřív. Ale to asi nikdo z těch, kteří si Srdeční záležitost pustí k tělu. Pražské kobky jsou oproti předcházejícím povídkám spíše takovou rychlovkou v kanclu o polední pauze, nicméně i ony mají své vtipné momenty, které k autorovu stylu jednoduše sednou. Navíc dotvářejí celkovou atmosféru knihy a doplňují charakter hlavního hrdiny. Závěrečný Artefakt je vlastně takový Indiana Jones v podání Františka Kotlety. Ale na rozdíl od příběhů okloboukovaného hrdiny se Artefakt odehrává v Praze. To však neznamená, že se do hry nezapojí německé ambice a izraelské komando. Povídka je onou pověstnou třešničkou na dortu. Její otevřený konec dává tušit, že se s protagonisty této knihy nesetkáváme naposledy, což je jen dobře. Kniha na mě působila mnohem dospělejším dojmem než trilogie Bratrstvo krve, a to nejen svým erotickým pojetím, ale i celkovým vyzněním. Je zřejmé, že autor má stále co nabídnout a že se ve svých příbězích neustále zdokonaluje. Závěrem lze říci jediné - Příliš dlouhá swingers party je vlastně příliš krátká. Ne, že by člověk nedostal pořádnou porci dobré zábavy, ale po zavření knihy má chuť na další nářez. Pokud tedy chcete poprvé ochutnat Kotletu, začněte spíše tímto hutným předkrmem a teprve pak přejděte k hlavnímu chodu.... celý text

Zelený drak, karmínový lev / Před branou zázraků 2015, Františka Vrbenská

Edice Kroniky karmínových kamenů, (kterou iniciovaly a zaštítily takové veličiny českého fandomu, jakými je Vlado Ríša - šéfredaktor časopisu XB-1 či Františka Vrbenská - držitelka ocenění Mlok za zásluhy), je vlastně volnou historickou fantasy mozaikou, jejíž jednotlivé části jsou zasazeny do různých epoch české historie a jejichž pojícím materiálem jsou záhadné karmínové kameny. Čtvrtým svazkem pojmenovaným Zelený drak, karmínový lev do této série vstupuje Lucie Lukačovičová. Přiznávám, že Lucie Lukačovičová (která má na kontě přes stovku povídek, ale také fantasy román Vládci času odehrávající se ve středověkém Japonsku, detektivku Stanice Armida z prostředí vesmírné stanice a detektivku ze současné Prahy křísnutou urban-fantasy Detektivní kancelář Sirius) pro mě byla doposud tajemnou komnatou. Po pravdě, Zeleného draka, karmínového lva jsem si původně nekoupil kvůli příběhu zasazenému do doby vlády Rudolfa II., ale díky obsáhlé práci Františky Vrbenské pojmenované Brána zázraků, jenž je součástí knihy. Jenže stačilo přečíst několik stran nabízeného příběhu, a byl jsem naprosto uchvácen. Michael Sendivoj, věrný památce svého tragicky zesnulého přítele Alexandra Setona, se rozhodne splnit jeho poslední přání a získat schránku s popelem svatého Lazara, kterou má v držení arcibiskup Schonenberg. To, co začalo jako prostá krádež ostatků, se záhy mění v zoufalý boj o přežití, protože po nebohém Sendivojovi pasou nejen žoldáci najatí arcibiskupem ale také tajemný vrah vyslaný mocným Germanicem Malaspinou, kardinálem a biskupem ze San Severo. Ten touží po karmínovém lvu, tedy vrcholu alchymie. Věří totiž, že jde o látku schopnou měnit olovo ve zlato. A právě touto substancí by popel svatého Lazara nejspíše mohl být. Sendivoj naštěstí na svém útěku z Říma do Prahy není sám, v jeho nelehké pouti mu pomáhá tajemná cikánská vědma Fiametta a ještě tajemnější šlechtic Lucjan Walera Ostoja s minulostí tak temnou, že je proti ní historie Faustova domu jen pohádkou pro batolata. Když se pak na příkaz tajemného bratrstva (nebo jejího veličenstva Alžběty) do celé věci vloží alchymisté John Dee se svou ženou Jane a Edward Kelly, je o spoustu napínavé akce postaráno měrou vrchovatou. Lucie se jednou zmínila, že napsala bondovku z rudolfínské Prahy. A pravdou je, že mi Kelly a Dee, kteří spolu s Deeho manželkou Jane v Praze pátrají po zmizelém Sendivojovi (a mimo jiné spolu s Rabi Löwem zabrání pogromu na pražské židy) svými eskapádami evokovali Sherlocka Holmese páně Guye Ritchieho. Jenže to je jen jedna z ingrediencí lektvaru s názvem Zelený drak, karmínový lev. Tou druhou jsou vzpomínky Johna Dee a Edwarda Kellyho na jejich minulost, které procházejí celou knihou jako červená nit a udržují nás nejen v napětí, ale umožňují nám poznat oba alchymisty mnohem lépe. A tou třetí, podle mého soudu neméně podstatnou, je právě tajemství, magie a také příběh o sebeobětování, ale i příběh o hledání… Jak vidíte, teprve teď se dostávám k Bráně zázraků, kvůli které jsem si knihu původně koupil. Tu na popud Vlada Ríši sepsala Františka Vrbenská (jak již bylo řečeno výše). Jde o obsáhlou práci o rudolfínské Praze, tajemstvích renesanční vědy a o legendárních alchymistech siru Edwardu Kellym a doktoru Johnu Deeovi. Práce musela být před vydáním knihy zkrácena, ale jako bonus se v plné šíři objeví v elektronické verzi knihy. Myslím si, že jako odpovědný redaktor měl Vlado Ríša vpravdě geniální nápad oslovit paní Vrbenskou, aby Bránu zázraků napsala. Protože text Františky Vrbenské nám dává poznat pozadí příběhu a ještě více nám přiblížil postavy Kellyho a Deea. Tak se mi díky Lucii Lukačovičové, Františce Vrbenské a Vladu Ríšovi dostala do rukou ne jedna, ale hned dvě skvělé knihy. Jak je psáno na zadním obalu knihy: Tuto knihu můžete číst jako historický román. Nebo jako dobrodružnou fantasy. Nebo jako … Na to už přijdete při čtení sami.... celý text

Démon z East Endu 2015, Petra Slováková

„Bože, ochraňuj královnu. A královna je jen jedna. Pokud si někdo myslí, že je víc než ona, aby si mohl brát to, co jí patří, pak je to člověk velice pyšný. A pýcha, jak známo předchází pád…“ Velká Británie vstoupila do éry vědeckotechnické revoluce mílovými kroky. K nebi, po němž křižují vzducholodě, stoupá dým ze stovek továrních komínů. Po dlažbě ulic se prohání nejpodivuhodnější parní stroje, hustou londýnskou mlhou poletuje popílek z vysokých pecí, a nad nejchudší čtvrtí hlavního města Albionu se vznáší strach… Petra Slováková, která debutovala kyberpunkovou knihou Cvrček v krabičce, ale jejíž srdce bije v rytmu steampunku, nás zve k vyřešení opravdu zapeklitého případu. Zatímco královna Viktorie stále ještě truchlí po svém zesnulém choti, v samotném centru Londýna se začínají množit záhadná dětská úmrtí, jejichž vyšetřováním jsou pověřeni sourozenci Kelbyovi, kteří se právě vypořádali s případem krádeže v královských sbírkách. Viktor Kelby, slovy své sestry, je svým způsobem geniální vědec. Je jako malé dítě, když může zkoumat všechna ta vylepšení a sestrojovat nové věci. Vím, že bezmezně věří ve vědu, mimo jiné mu zachránila život, když přišel o paži. Je to velice inteligentní mladý muž, ale při čtení knihy přikládá do krbu boty, protože nevnímá realitu kolem sebe. Liliana Kelbyová je naproti tomu jeho pravým opakem. Impulzivní a ironická mladá dáma, která je navzdory svému prokletí nejen ochotna bojovat za královnu, ale také za své právo na štěstí. Jako vlkodlak nemá, na rozdíl od svého bratra, tak velký problém věřit v magii a nadpřirozené jevy. Během pátrání se k této nesourodé dvojici připojí bývalý osobní strážce královny Viktorie - Michael Sterling. Kavalír, voják a milovník krásných žen, takže nakonec není nouze ani o milostnou zápletku. Víc asi není třeba prozrazovat, takže přikročme ke kritice a chvále. Slečna Slováková na knize pracovala tři roky, a je to na ní znát. Každý z nesourodé trojice vyšetřovatelů má dobře vykreslenou nejen svou temnou minulost a démony, ale i touhy, cíle a světlé stránky. Dokonce ani technické popisy nezabírají tolik místa, a tak je na těch 431 stranách, které kniha obsahuje, dost prostoru nejen pro frenetickou akci, ale i pro budování vztahů hlavních hrdinů. Ba i popisy viktoriánského Londýna, byť jich je na můj vkus dost poskrovnu, jsou popsány tak barvitě, jako by autorka v té době v hlavním městě Albionu snad opravdu žila. Detektivní zápletka, ačkoli se ze začátku zdá lehce zmatená a překombinovaná, je dobře vystavěná a plná překvapení. Sebemenší událost má své opodstatnění, i ta sebepodivnější postava má pevně určené místo. A tak když do sebe všechno konečně zaklapne, zjistíte, že příběh šlape jako dobře promazané ozubené soukolí. Mile mne také překvapilo citlivé propojení na technice postaveného světa a magie. V podstatě jedinou věcí, která mi na knížce vadí, jsou občasné kostrbaté věty. Některé zněly jako by byly přeloženy z angličtiny. Ale z toho se autorka jistě časem vypíše. Jestliže, a teď cituji samotnou autorku, steampunk odkazuje na „století páry“, čily inspiraci 19. stoletím, a snaží se vzkřísit ducha doby a využívá k tomu rozličných možností včetně alternativní civilizace i jejího rozvoje… inspiroval se různými prvky z období romantismu, dobrodružnou a tehdy se rodící vědeckofantastickou literaturou, zájmem o okultní vědy a nadpřirozeno, gotickým románem, intelektuálním humorem či fraškou, je Démon z East Endu nejen typickým, ale především opravdu čtivým zástupcem tohoto žánru. Knihu Petry Slovákové tedy mohu s klidným svědomím doporučit nejen každému, komu bije srdce v rytmu steampunku, ale zároveň i komukoliv, kdo má rád dobrodružné příběhy s příchutí starých časů. Ačkoli edice Brokilon Aletrnativa nevykročila knihou Tajemství Morie úplně nejšťastněji, Démon z East Endu je krokem mnohem zdařilejším, a já osobně přeji nové edici i Robertu Pilchovi hodně dalších knih tak dobrých, jako je tato.... celý text

Mrtvá šelma 2015, Jiří W. Procházka

Jiří Walker Procházka a Klára Smolíková – Mrtvá šelma (první kniha z detektivní série Souřadnice zločinu) Vydalo nakladatelství Plus Jiří W. Procházka, považovaný za otce českého kyberpunku, je držitelem Ceny Ludvíka Součka a také tří ocenění Akademie science fiction, fantasy a hororu. Společně s Miroslavem Žambochem vymyslel dobrodružnou knižní sci-fi řadu Agent J. F. K., do níž dosud přispěl šesti díly. Roku 2014 založil s režisérem Radkem Volfem audio vydavatelství "Walker & Volf, s.r.o.“ Tentokrát Jiří spojil tvůrčí síly se svou manželkou Klárou Smolíkovou, spisovatelkou, scénáristkou komiksových příběhů, publicistkou a velmi činorodou lektorkou. Klára je mimo jiné autorkou úspěšné dětské komiksové knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství nominované na ocenění Zlatá stuha. Klára prožila patnáct let v Táboře, kde deset let učila na střední škole knihkupce a knihovníky a poté pracovala ve zdejším Husitském muzeu. Proto není divu, že se manželé a zároveň spoluautoři rozhodli situovat své první společné dílo do tohoto slavného husitského města. „Mrtvá šelma po stu letech ještě straší živé.“ (Ferdinand I. Habsburský) Když ze dne na den zmizí profesor Kalandra, rozhodne se muzejní kurátorka Berenika Weissová nejen nahlásit zmizení svého kolegy místnímu oddělení policie, ale také požádat o pomoc bývalého policistu a nyní konzultanta na zabezpečení muzejních sbírek Roberta Štolbu. Tím začíná spletitý detektivní příběh plný zvratů, přepadení, vražd a skrytých tajemství. Weissová a Štolba, byť jsou každý úplně jiný, musí pod tlakem okolností velice brzy spoléhat jeden na druhého. A svá tajemství nevydá Tábor ani potomci husitů zadarmo… Nechci zbytečně moc prozrazovat ze zápletky knihy, abych tak čtenáře neochudil o skvělý zážitek. Proto hnedle přistoupím k tomu, co mi na Mrtvé šelmě připadá skvělé a co mě na ní trošku mrzí. Šelma je čtivá. Člověka chytne a nepustí. Myslím si, že je to dáno především tím, že skvěle funguje interakce mezi Weissovou a Štolbou. Obě postavy jsou tak rozdílné, jak jen může být bývalý policajt a životní ztroskotanec a rozvedená vysokoškolsky vzdělaná matka samoživitelka. Přitom ani Štolba a ani Weissová nemají daleko k ironickým komentářům. Skvělé jsou vnitřní monology obou hlavních postav a mně se osobně moc líbily Štolbovy vzpomínky na profesora Kalandru (škoda že jich nebylo víc). Zároveň mě moc bavil vývoj vztahu Weissové a Štolby. Dynamice ovšem nejvíce pomáhá, že se ve vyprávění střídají oba hlavní protagonisté. Čtenář má tak možnost vidět dění nejen optikou bývalého policisty a detektivky amatérky, ale především muže a ženy. Detektivní linie je zajímavá a čtenář je vystaven neustálému napětí v podobě dějových zvratů a postupně odhalovaných tajemství. Protože svá skrytá tajemství má v téhle skvělé detektivce nejen pěkně vykreslené město Tábor (které zdaleka není jen kašírovanou kulisou), ale doslova každý z účinkujících tohoto dramatu. Jedinou vadou na kráse jsou podle mého skromného názoru intermezza popisující Štolbovy noční můry. Tuším, že autorům šlo o to přiblížit čtenáři, co se bývalému policistovi honí v hlavě a čeho se obává. Ale nemohu si pomoci. Genialitě Štolbových vnitřních monologů jeho noční můry nesahají ani po kotníky a navíc vypadají, jako by vypadly z nějakého podřadného hororu. Také mě trochu mrzí, že se z knihy skoro úplně vytratili vyšetřovatelé táborského policejního oddělení, kteří jako by se vyšetřování vůbec neúčastnili. A nečekaný příchod majora Černého (který přichází v pravou chvíli, ale bez jakéhokoliv vysvětlení) mi také přišel jako učebnicový deus ex machina, což je velkou vadou na kráse nejen tohoto sympatického policisty, ale i příběhu Mrtvé šelmy. I přes všechny výše uvedené výhrady si myslím, že Mrtvá šelma (spolu s Rychlopalbou Štěpána Kopřivy), se může směle postavit po bok takových velikánů českého kriminálního románu, jakými byli a jsou Václav Erben, Jan Cimický nebo Eduard Fiker. Už teď se nemohu dočkat dalšího dílu Souřadnic zločinu s názvem Stříbrná iniciála.... celý text

Stolek s citróny 2015, Julian Barnes

Jak jsem ke knize Stolek s citróny přistupoval skepticky (Můj bože povídky o stárnutí) a knihu jsem si koupil "jen" kvůli tomu že ji překládal mistr slova Viktor Janiš, ale jsem ve třech čtvrtinách knihy a musím říct, že se mi ty povídky líbí. Jsou hodně smutné, ale vážně strašně až nepříjemně trefné. Třeba Hygiena, jak já se strašně bojím že takhle dopadnu, nebo povídka Co ty všechno nevíš, jak moc moc mi to připomíná mou mámu. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Prostě Julian Barnes napsal a Viktor Janiš přeložil knihu která mě mile překvapila a rozhodně ji neváhám doporučit. Ještě chci říct, že se mě více dotkly povídky o manželství Hygiena, Apetýt, Zahradní klec a Příběh Matse Israelssona. Protože přesně vystihují mé strachy ze stárnutí a života v manželství vůbec. Někdo si možná může myslet, že Stolek s citróny je čtení pro staré lidi nebo lidi se starým myšlením. Ale to je omyl. Tahle kniha je čtením pro lidi bez rozdílu věku, protože je o nás o lidech. Jediné co mě opravdu mrzí, že u každé povídky není krátký povídání o tom jak vznikla. Proč tuhle skvělou věc má Gaiman a Barnes ne?... celý text