K739
přečtené 105
Klapzubova jedenáctka
2008,
Eduard Bass (p)
Který z chlapů od pěti do sto pěti, který kdy kopl do míče, by nemiloval tuto knížku. O ženských nemluvím, tam to platí taky. I já, coby desetiletý chlap zmagořil láskou, utíkal za ní (na plácek za domem), platil i s úroky (rozedranými teniskami) a nepočítal s daní (modřinami od kolen dolů), to vše s touhou trefit se do soupeřovy brány a zažít ten slastný pocit - dát gól (nebo na něj aspoň nahrát). A když jsem pak večer v posteli mohl ještě číst o starém Klapzubovi a jeho zázračném týmu jedenácti synů, kteří jako jedenáct mušketýrů bojovali jeden za všechny a všichni za jednoho, byl jsem v sedmém nebi. To jsem ještě nevěděl, že v dospělosti zažiju jeden mikropříběh, který jako by byl z této knížečky opsán: Zkraje '90. let jsme se vraceli ze služební cesty, ze španělské Reinosy zpět do Ostravy. Nebudu popisovat jak se to stalo, ale situace byla taková, že jsme jeli osobní dodávkou, na zadních sedadlech spali mí dva šéfové z Vítkovic, dodávku řídil německý řidič a já na předním sedadle se s ním snažil konverzovat. On neuměl anglicky, já tehdy neuměl německy. Jedeme nekonečně dlouhou (dálnice tam tehdy ještě nebyla), rovnou silnicí od San Sebastianu k Tarbes, lemovanou stromy. Hledal jsem v paměti, jak se řekne německy "pěkný" a jak je množné číslo od "strom", a po zralé úvaze jsem řekl: "Schöne Baumen". Řidič, na znamení, že informaci přijal, přikývnul. Po pěti kilometrech odpověděl: "Das sind Platanen". Nyní jsem zase přikývnul já, a přemýšlel, co na to říct. Trvalo mi to dobrých osm kilometrů, pak jsem uvážlivě pronesl: "Schöne Platanen". Do Tarbes jsme pak už jeli mlčky.... celý text
