kap66
přečtené 2780
Kar
2019,
Miloš Urban
Město jako důležitá postava, která prodělává potrat, možná přijde o to nejcennější, možná i umírá; zajímavé. Potrat jako důležitý motiv, několikrát se opakující (potracený plod v kamenném chřtánu odpadkového koše je obzvlášť silný a hnusný obraz), několikeré zvracení; působivé a nechutné. Kanibalismus a sebevraždy; zapadající do obrazu a silně odporné. Ono tam vlastně všechno do sebe perfektně zapadá - a mně je trapné vyčítat autorovi, že se na psaní odborně připravil, promyslel i sebemenší detaily a poskládal je. Tak by to mělo fungovat vždycky a u všech spisovatelů. A uznávám, že je to čistě subjektivní: já se na tuhle knížku vůbec nemohla citově naladit. Přišla mi vykalkulovaná, napsaná jenom rozumem. Vyvolala ve mně pouze výše zmíněné reakce, a to je pravý opak toho, co mám u literatury ráda.... celý text
Temná cesta
2020,
Linda Castillo
Svůj vztah k sérii bych nedefinovala líp než Evaho73: prvotní čtenářské pozlátko se začalo olupovat. Zklamání jsem prožila u 3. dílu a v 5. až 7. jsem zažívala téměř krizi. V tomto dílu se ale autorka polepšila v jedné věci – a za to přiděluji hvězdičku navíc – vyvarovala se úpících pozůstalých a protahovaného nářku. Také ustálila hlavní milostný vztah (jenom jsem se znovu zarazila nad oslovováním: John oslovuje Kate jménem, ona jeho příjmením, i v osobním rozhovoru; vyzkoušejte to na manželovi a pak mi dejte vědět, jestli vám to přišlo normální, jo? Mému muži moc ne. :-)). Linda Castillo jinak jede podle schématu (zvlášť ve finále), které se zajídá, pokud čtete díly brzy po sobě. Já tu chybu už nedělám, jeden díl ročně stačí na to, abych pozapomněla, že Kate reaguje na fyzickou zátěž a zranění jako android (čili nijak) a že jí autorka kvůli zvýšení napětí vypne ke konci mozek. Tak zas za rok, Kate a Tomasetti.... celý text
Sleduji tě
2021,
Michael Robotham
V posledních dvou letech se ze mě stala na mou věru tvrďačka: dokážu zabouchnout dveře za sérií třeba i uprostřed (!) a někdy i za celým autorem(!!) :-) A to jen proto, že svého vraha (většinou sériového psychopata) nechá vraždit tak, že mi to obrací žaludek (no fuj, hnus) i mozek (no propánakrále, hloupost). Michaela Robothama se to netýká. Hlavní hrdina série je psycholog, je tedy jasné, že hlavní padouch bude mít i tady psychiku hnutou, nedá se nic dělat. Ne že bych příběhu uvěřila, stačí, že napnutá a zaujatá čtu a žaludek je v pohodě. Nemám úplně ráda, když autor udělá z policejního vyšetřovatele nespolupracujícího náfuku jenom proto, aby jeho favoriti měli volné pole působnosti. Joe i tak prostoru moc nemá, pro Ruize je to bokovka, ale aspoň že tak, jeho glosování je osvěžující. Tyhle dva jsem si oblíbila a vyhovuje mi autorův styl. „Sleduji tě“ není perlou série, ale celá řada s Joem O’Loughlinem zastiňuje v přihrádce mé knihovničky, nazvané „nerealistické psychothrillery“, většinu ostatních.... celý text
Šachová novela
2001,
Stefan Zweig
Byla by věčná škoda nechat se odradit od Šachové novely jen proto, že jsem šachový analfabet; asi jako kdybych si nepřečetla „Do tmy“ Anny Bolavé, protože poznám tak heřmánek od kopřivy :-). Možná, že v případě Zweigovy novely je to dokonce výhoda. Neřešila jsem logiku hry, ale pouze prožívala s hlavní postavou ten strašlivý, mučivý hlad po podnětech, snad i proto, že jsem sama v sobě tuhle otázku už několikrát řešila: kdybych se ocitla v izolaci od knížek, hudby, jakýchkoli informací, vystačila bych si s vlastním mozkem? Autor nabídl řešení a závěrečnou konfrontaci (souboj s „Fachidiotem“ Czentovicem) pojal podle mého mínění originálně. Začala jsem rozhlasovou hrou (Cupák, Přeučil), následovala knížka a poté inscenace z roku 1980 (viděla jsem ji před 40 lety), kde je primitiv Czentovic, jemuž se do mozku nevešlo nic jiného než šachy, ztvárněn Rudolfem Hrušínským. V knížce jsem tu alegorii fašismu nevyčetla, přiznávám; inscenace je na tom naopak postavená. Každá z těch tří variant byla zajímavá, každá svým způsobem, doporučuji všechny. A Stefana Zweiga mám v plánu číst víc a víc.... celý text
Temná dcera
2019,
Elena Ferrante
Italové by asi těžko nesli, kdybychom vyvozovali rysy jejich povahy podle postav z knih Eleny Ferrante. (Možná buďme rádi, že v nás Češích vidí okolí spíš Švejky než třeba Karly Kopfrkingly.) Už v autorčině tetralogii jsem ty neapolské ženy hůř vydýchávala – buď primitivky, nebo intelektuálky s hnutou psychikou, všechny bláznivé, citově nevyrovnané. A tady? Jo, dětství nemusí být zrovna radostné období. Jo, mateřství vykolejí a vyšťaví a dusí a bolí. Ledino mozkové zvracení mi ale přišlo až neuvěřitelné, její inteligence jí neumožnila vypořádat se s životem, její myšlenky a činy byly až úchylné. Knížka je stylisticky vybroušená krabička, ze které lezou slizké potvory. Utíkám rychle do NORMÁLNÍHO světa.... celý text
