kap66
přečtené 2753
Sleduji tě
2021,
Michael Robotham
V posledních dvou letech se ze mě stala na mou věru tvrďačka: dokážu zabouchnout dveře za sérií třeba i uprostřed (!) a někdy i za celým autorem(!!) :-) A to jen proto, že svého vraha (většinou sériového psychopata) nechá vraždit tak, že mi to obrací žaludek (no fuj, hnus) i mozek (no propánakrále, hloupost). Michaela Robothama se to netýká. Hlavní hrdina série je psycholog, je tedy jasné, že hlavní padouch bude mít i tady psychiku hnutou, nedá se nic dělat. Ne že bych příběhu uvěřila, stačí, že napnutá a zaujatá čtu a žaludek je v pohodě. Nemám úplně ráda, když autor udělá z policejního vyšetřovatele nespolupracujícího náfuku jenom proto, aby jeho favoriti měli volné pole působnosti. Joe i tak prostoru moc nemá, pro Ruize je to bokovka, ale aspoň že tak, jeho glosování je osvěžující. Tyhle dva jsem si oblíbila a vyhovuje mi autorův styl. „Sleduji tě“ není perlou série, ale celá řada s Joem O’Loughlinem zastiňuje v přihrádce mé knihovničky, nazvané „nerealistické psychothrillery“, většinu ostatních.... celý text
Šachová novela
2001,
Stefan Zweig
Byla by věčná škoda nechat se odradit od Šachové novely jen proto, že jsem šachový analfabet; asi jako kdybych si nepřečetla „Do tmy“ Anny Bolavé, protože poznám tak heřmánek od kopřivy :-). Možná, že v případě Zweigovy novely je to dokonce výhoda. Neřešila jsem logiku hry, ale pouze prožívala s hlavní postavou ten strašlivý, mučivý hlad po podnětech, snad i proto, že jsem sama v sobě tuhle otázku už několikrát řešila: kdybych se ocitla v izolaci od knížek, hudby, jakýchkoli informací, vystačila bych si s vlastním mozkem? Autor nabídl řešení a závěrečnou konfrontaci (souboj s „Fachidiotem“ Czentovicem) pojal podle mého mínění originálně. Začala jsem rozhlasovou hrou (Cupák, Přeučil), následovala knížka a poté inscenace z roku 1980 (viděla jsem ji před 40 lety), kde je primitiv Czentovic, jemuž se do mozku nevešlo nic jiného než šachy, ztvárněn Rudolfem Hrušínským. V knížce jsem tu alegorii fašismu nevyčetla, přiznávám; inscenace je na tom naopak postavená. Každá z těch tří variant byla zajímavá, každá svým způsobem, doporučuji všechny. A Stefana Zweiga mám v plánu číst víc a víc.... celý text
Temná dcera
2019,
Elena Ferrante
Italové by asi těžko nesli, kdybychom vyvozovali rysy jejich povahy podle postav z knih Eleny Ferrante. (Možná buďme rádi, že v nás Češích vidí okolí spíš Švejky než třeba Karly Kopfrkingly.) Už v autorčině tetralogii jsem ty neapolské ženy hůř vydýchávala – buď primitivky, nebo intelektuálky s hnutou psychikou, všechny bláznivé, citově nevyrovnané. A tady? Jo, dětství nemusí být zrovna radostné období. Jo, mateřství vykolejí a vyšťaví a dusí a bolí. Ledino mozkové zvracení mi ale přišlo až neuvěřitelné, její inteligence jí neumožnila vypořádat se s životem, její myšlenky a činy byly až úchylné. Knížka je stylisticky vybroušená krabička, ze které lezou slizké potvory. Utíkám rychle do NORMÁLNÍHO světa.... celý text
Řetěz
2020,
Adrian McKinty
Chápu to, Adriane, opravdu. K sérii s Seanem Duffym, která tak uvěřitelně odráží život v Belfastu v těch nejdivočejších letech, tady smutně v doslovu přiznáváš: „Neznamenala takový průlom, jaký jsem si představoval.“ To mi je vážně líto, protože pro mě jsou to naprosto nadstandardní detektivky, jedny z nejlepších, jaké jsem v životě četla. To ale nikoho nenakrmí, že. Asi proto jsi přistoupil na tenhle po americku napsaný psychothriller, kde je všechno, co má být: dobře vystavěný příběh, napětí, jasně odlišené dobro (děti, jedna nemocná máma, klaďas s menší závislostí) a zlo (geniální psychopati) – a samozřejmě konec, přesně tak vybájeně přehnaný, abychom se přestali konečně bát. Čtenářský zájem – soudím podle Česka – ti dal za pravdu. A zrovna já se těžko můžu pohoršovat nad tímhle tvým tahem; Řetěz jsem poctivě koupila, belfastskou sérii nikoliv. Ale stejně, prosím, nemohl by ses přimluvit u Vyšehradu, aby vydali ještě dalšího Seana Duffyho? On je totiž jen jeden, zatímco takových Řetězů je šedesát do kopy. Byla bych z prvních kupujících, přísahám.... celý text
Jít
2010,
Tomas Espedal
Nebylo by asi moudré napsat o knize, která je „originální, hluboce osobní existenciální dílo“, že mě moc nebavila :-). Jen mi přijde legrační „objevnost“ myšlenky, že při chůzi se přemýšlí nejlépe. Přistoupila jsem na to tedy s úsměvem a přečetla poctivě (a na hodně etap) tohle kratičké dílko plné popisů setkání s různými lidmi, přehledu jídla, pití a noclehů, hlavně ale úvah, vlastních i převzatých, otázek, jež si autor zhusta klade, odpovědí, které ho napadají,… Zkrátka, je to pohled do mozku mně úplně neznámého norského spisovatele a já vlastně nevím, proč jsem si zrovna tohle vybrala, když dávám přednost poněkud ukrytější filozofii před takhle naservírovanou. Ke konci mě napadalo, že autorovy postřehy z cesty po Turecku mi připomínají Ladislava Ziburu, jenom je tu humor nahrazen mudrováním. Je to knížka, u níž je nutné se na autora naladit, což se mi ne zcela podařilo. Mea culpa.... celý text
