Koka
přečtené 1537
Atlas ČSFR
1990,
Jindřich Svoboda
Mimořádná kuriozita pro bibliofily! Stát označovaný ČSFR trval tak krátce, že školní atlas, nazvaný tou zkratkou, nestihl být do škol vůbec distribuován. Na předposlední stránce ještě jako posel z dávnověku svítí předtištěná tabulka Záznam o použití atlasu: Jméno žáka nebo žačky / školní rok / stav na začátku školního roku / stav atlasu na konci školního roku. A o stavu zobrazeného území výmluvně vypovídá, že tabulka pro záznamy školáků zůstala navždy prázdná. Chvíli jsem žila v tom chvilkovém státě, proto si atlas - jedinečný suvenýr - ponechám.... celý text
Co bude zítra?
2005,
Bradley Trevor Greive
odpad!
Nejtrapnější, nejkýčovitější a nejzbytečnější kniha, jakou jsem kdy měla v ruce. Černobílé fotografie roztomilých zvířátek (smějící se čuník, zamyšlená gorila, smutný pejsek a pod.) a pod nimi "hluboké" myšlenky typu "Prostě je to v háji!!, nebo "Zjistíte, že i za krajně nepříjemných okolností lze doufat a vidět kolem sebe krásu." No pááááááni!... celý text
Darmošlapové
1975,
Pier Paolo Pasolini
Italský literární neorealismus ve své nejčistší verzi - zobrazující nejšpinavější aspekty italského poválečného života. Ztracená generace dětí ulice, vykrádajících nejdřív sklady fašistů, poté - a s větší oblibou, neboť i bohatší kořistí - sklady amerických osvoboditelů. Rozvrácený Řím, rozvrácené rodiny a vztahy, nefunkční politická i represivní moc. A v této stoce se nejlépe orientují výrostci 8 - 15, zvyklí krást, lhát, mlátit a hlavně - ničeho a nikoho nelitovat. Jejich počínání je natolik monotónní, že jsem se u knihy zanedlouho nudila. Jejich primitivní slovník jistě v reálu hýřil jinými vulgarismy, než jaké mohl český překladatel v sedmdesátých letech použít, a tak jsou některé věty i těch nejhorších, nejvulgárnějších a nejtupějších postav - viděno z dneška - naivňoučko neškodné. Stálo to za přečtení, ale pouze jako "dokument doby".... celý text
Kočičí hra
1977,
István Örkény
Glórie - nečekaný a ojedinělý námět. Místy dramatický, místy až parodistický děj. Vynikající, skvělé vyústění příběhu s nádechem komična. Kočičí hra - příběh proslavený spíše díky divadelní adaptaci. Geniální scény - dialogy a hnutí mysle, se však místy střídají s hluchou vatou. Skvěle podané prostředí ideologicky svázaného Maďarska, jeho materiálního i kulturního úpadku versus život ve svobodném světe (jenomže v exilu!) Tótovi - gradující a nečekané psycho, ale - dle mého názoru - až přepálené.... celý text
Proč mají v zoologické zahradě klokana
1991,
Jiří Suchý
Mimořádně mě překvapily surreální prvky v těch povídkách, to jsem u tohoto tvůrce opravdu nečekala. Zejména povídka Park je nejen surreálně snivá, "dalíovská", ale místy až "noir". Zdejší zařazení knihy do žánru "humor" nijak neodpovídá, Pokud by to měl být humor, tak jedině s přídomkem černý (povídka Na naší zahrádce stával trpaslík). Překvapily i zjevné , ale přitom jemné a dobře umístěné narážky na totalitní praktiky těch let.... celý text
Skvělá budoucnost
2011,
Catherine Cusset
Zajímavé, poutavé, poučné. Také jsem nejdřív vnímala to skákání v čase a z místa na místo jen jako jakýsi pseudo-módní postup, který snad obecně zabraňuje současným autorům napsat příběh odehrávající se v kontinuálně plynoucím čase od začátku do konce. Ale na posledních stránkách Skvělé budoucnosti, které zpětně vysvětlily, proč Helen tak nesnášela svou snachu a jaká kdysi vyslovená neopatrná věta poznačila jejich vztah, jsem i těm časovým smyčkám porozuměla. Příběh je jakousi miniaturou dějin světa druhé poloviny 20. století a "řeší" najednou tolik témat, že každé z nich by vydalo na samostanou knihu: život obyčejných lidí v autoritářském režimu (nadto v zuboženém Rumunsku!) versus život ve svobodném světě; život židů v antisemitském prostředí a jejich život v "zemi zaslíbené"; vztah několika států k emigrantům, uprchlíkům, a naopak - motivace a jednání emigrantů; manželství lidí rozdílné národnosti a propastně rozdílné životní zkušenosti; nutnost celé generace rekvalifikovat se na počítačovou gramotnost anebo nenávratně ztratit možnosti důstojného profesního uplatnění; .... a mnohé další. Vztah snacha - tchyně, který je v zdejší anotaci označen jako primární téma knihy, jsem vnímala až jako třeťořadý okruh, autorkou účelově použitý pro vykreslení kontrastu Západ versus Východ, ušlápnutost emigrantky, která celý život musela bojovat, bát se, starat se verus suverenita mladé ženy, která neznala v životě nic, než svobodu, dostatek, průbojnost. Obdivuji, s jakou autenticitou se spisovatelce povedlo vykreslit reálie a atmosféru poměrně dlouhého časového období od 50. letech 20. století až po první desetiletí století 21., a tak rozdílných lokalit jako je Besarábie, Bukurešť, Paříž, New York, Izrael, Řím ... Pouze chvílemi, v kapitolách odehrávajících se v ceauseskovské Bukurešti, jsem měla jisté pochybnosti (např. zda opravdu Rumuni v 50. letech znali "víkend"). Životní příběh zdánlivé slabé, neprůbojné, ale houževnaté a obětavé Eleny - Helen není čtením pro zájemce o líbivé příběhy.... celý text
Neubližujte mým vajíčkům!
1993,
Lawrence Sanders
Jak já jsem se pobavila!!! Když pokleslou literaturu, tak tedy jedině takovu! Příběh se obsahově i stylově zjevně nechal inspirovat dílem P. Howarda, jinak též: https://www.databazeknih.cz/autori/jen-rejt-20275, který evidentně položil základ žánru, jenž v Sandersově poameričtěném podání vykvetl. Autor příběh rozehrál snad na sedmi či osmi strunách - dějových linkách, z nichž pouze jednu jsem pokládala za poněkud zbytečnou (duchovně-právnická rozprava v Bostnu) a jednu za přespříliš parodisticky přepálenou (rejdy tajných služeb od Káhiry po Jerusalém), ale jinak to nemělo chybu. Navíc - text měl štěstí na chápavého a vtipného českého překladatele, a tak se to četlo jak po másle. Doporučuji. Svůj komentář doplňuji: zdejší anotace (nektiticky převzatá z pražské Městské knihovny) předpokládá, že autor tímto dílkem jen u málokterého čtenáře může mít úspěch. Takovéto tvrzení nejenže považuji za komentář, který do anotace vůbec nepatří, ale i za omyl.... celý text
Víno z hroznů
2003,
Ladislav Štaidl
Tuto knihu doporučuji k přečtení naprosto ze stejných důvodů, z jakých jsem kdysi doporučovala vzpomínání Adiny Mandlové "Dneska už se tomu směju .." , a to proto, že: - autor je skandalózně otevřený, až zákeřný, a tak se čtenář dozví pikantérie o pipinách a pepících z českého šoubyznysu i z let, kdy ještě nevycházel Blesk :=) - autor je - nečekaně - literárně zdatný, díky čemuž je kniha čtivá a místy nabízí vtipné a neotřelé metafory, - epizody kšeftařského handlování "našich populárních umělců" s estebáky, s komunistickými funkcionáři, s českými emigranty v USA a Německu, nebo s ruskými děžurnymi na chlastačkách v Moskvě - jsou esenciální ukázkou, jak vypadala ta slavná "kulturní politika socialistického státu" a postavení předních hudebních interpretů v tom údajném "žaláři tvůrčí a osobní svobody", který jim - na rozdíl od dnešního volného trhu - sakra vyhovoval! - epizody líčící mnohé české lékaře a jejich vztah s prominety mi potvrdily mé dávnější přesvědčení, že právě doktoři byli v minulém režimu - hned po pumpařích - tou nejzbastarděnější sociální a profesní skupinou, a proto se právě z jejich řad tolik bezcharakterních týpků horlivě zapojilo do porevuluční politiky; - epizody o autorově porevolučním podnikání jsou zas živou ilustrací toho, jak to v těch divokých devadesátých tady chodilo, a tedy z čeho pramení ten zdevastovaný stav dnešní morálky, pokřivených obchodních vztahů, obecného šmejdovství, s nímž se setkávám na každém kroku ... (v knize popsaná epizodka se sympatickým mladičkým právníkem s číšníckou praxí - Romanem Janouškem - to je něco!) V součtu je tedy tato kniha mimořádně výmluvným obrazem let cca 1960-2000, zdokladovaným autentickými příběhy, jmény, daty, adresami, fotkami ... a nikdo, kdo jednou bude chtít zkoumat, studovat a nějak zpětně kriticky interpretovat společenskou situaci druhé poloviny 20. století u nás, by neměl knihu opomenout. Jenom tak bezskrupulózní a talentovaný člověk, jakým je autor, mohl napsat tak přitažlivé, zajímavé a otřesné svědectví. A sympatické je, že to vydal vlastním nákladem.... celý text
Paměti spořádané dívky
1969,
Simone de Beauvoir
Kompletně celý a vlastně i jediný autorčin pohled na svět vystihuje věta, popisující, čím hlavně trávila čas se Sartrem: "Mluvili jsme o spoustě věcí, ale především o tématu, které mne zajímalo ze všeho nejvíce: o mně." Tak malichernou a upovídanou ženu jsem v této slavné osobnosti nečekala. V knize zaznamenává každičkou kavárnu, cukrárnu či restauraci, kterou navštívila, podrobně uvádí, zda si tam dala čaj, koktejl nebo pivo či limonádu ... , ale jinak okolní svět pro ni jakoby ani neexistoval, čtenář se nedozví nic, čím žila Francie těch let. Nebýt návštěv kina, člověk by málem ani nepoznal, ve kterém století se ty její "převratné" zážitky odehrávají. Otráveně jsem se tím několik měsíců prokousávala a pořád jsem čekala, že ty kecy nakonec do něčeho vyústí - do nějakého poznání, prozření, charakteristiky stavu světa, který ji obklopoval ... . a nic. Svého životního druha Sartra však definovala plně v duchu svého přístupu k lidem: "Je báječný intelektuální trenér."... celý text
Príbeh o Áste
2020,
Jón Kalman Stefánsson
Veľké sklamanie. Zatiaľ, v mojich očiach, najslabšia autorova kniha. Takú nepravdepodobnú postavu, akou je Ásta, som v žiadnej Stefánssonovej knihe doteraz nestretla (absolventka divadelnej teórie z viedenskej a pražskej univerzity, odborníčka na Bertolda Brechta zavŕšiaca svoju posteľovú kariéru ako profesorka filozofie - špecialistka na Sorena Kierkegaarda - ha-ha-ha! To naozaj prehnal!). Pár stránok pred koncom knihy mi napadlo, že autor, blížiaci sa k šesťdesiatke, asi začína mať problémy s erekciou, lebo toľko porno-scén, čo napísal do tejto knihy, by sa ani v súčte jeho doterajšej tvorby nenašlo. Pobavilo ma akurát to, že sa v knihe (síce - v pomere k príbehu - dosť nesúvsťažne) poriadne obul do Trumpa. Že mu ten človek leží v žalúdku, dal JKS nahlas najavo už pri svojom pražskom vystúpení v máji 2016, zrejme práve vtedy písal Ástu, lebo v knihe sú tie isté myšlienky, čo v Prahe na Donaldovu adresu už vtedy vyslovil. A ešte z jednej svojej bolesti sa tu autor "vypísal": z hrôzy nad tým, čo z jeho rodného Islandu a z podnikavých Islandčanov robí expandujúci turistický ruch, ťažiaci z krás prírody a tiež zo svetovej slávy niektorých islandských osobností. Epizóda, ako úspešný podnikateľ v cestovnom ruchu prehovára známeho spisovateľa, aby sprístupnil svoj dom zahraničným turistom, nech len si - za príplatok! - prezrú, kde básnik tvorí , to vyzerá byť ako spisovateľov autentický zážitok!... celý text
Prípad Monte Christo / Diablove utorky
1987,
Enzo Russo
Prípad Monte Christo sotva možno nazvať detektívkou, keď vyšetrujúci komisár je iba bábkou v rukách mocných politikov, ktorí potrebujú zakryť svoje špinavé kriminálne činy, a i on sám je slaboch, u ktorého telesné slabosti víťazia nad cťou a profesionalitou. (Lenže: veď keby bol čestný profesionál, nikdy by si ho pre zvolenú úlohu „najvyššie miesta“ nevybrali). Vrážd je tu oveľa viac než jedna a odhalenie páchateľa neprekvapí. Zaujímavá je však motivácia a prepojenie literárneho príbehu s autentickou realitou doby jeho vzniku, predovšetkým možnosť nazrieť do praktík vysoko postavených verejných osobností Talianska tých čias. Objemné a dosť zdĺhavé dielo reagovalo na tragický stav talianskej spoločnosti v 70. rokoch 20. storočia: výbušné sociálne napätie, ostrý politický boj na hrane občianskej vojny, atentáty, politické intrigy, otvorený teror skupín Červené brigády a ďalších ilegálnych bojových zoskupení, hlboká a vládnucou „elitou“ trvalo ignorovaná celospoločenská nespokojnosť. Autor nielenže sa týmto románom vyjadril k stavu svojej krajiny, ale do úst jednej z postáv vložil aj ironický posudok stavu súdobej talianskej literatúry a vydavateľských praktík (ktoré sa podnes len málo zmenili): „ ... veľdielo – predovšetkým najmenej päťsto strán. A potom štýl. Duchaplný, oplývajúci bohatstvom myšlienok, vznešený, pôvabne zmätený. Veľa neologizmov, starostlivo volených slov, nijaké efektné frázy, veľa opisov, prirodzené dialógy. Dôležitým prvkom je dialekt .... A téma veľdiela? Musí mať, pochopiteľne, zápletku, i keď zápletka v moderných románoch je čosi podobné, ako živočíšny druh ohrozený vyhynutím. Nie je na škodu, ak sa do nej nejakým spôsobom dostane vojna. Či už priamo, alebo v podobe hrôzostrašných výjavov, utrpenia nevinných obetí, atď., alebo nepriamo v podobe márne vyčkávajúcich sivovlasých materí, morálneho rozkladu porazeného národa, čestných partizánov, podlých fašistov, bohatých pohlavárov. A nad všetkým sa vznáša psychoanalytický portrét hlavného hrdinu, jeho spomienky, jeho duševné i politické zápasy. Humor je uprostred toľkých mŕtvol len veľmi sporadickou prísadou a jazyk ju ledva postrehne. Slovom – autor dá svojmu veľdielu tragický začiatok, tragický priebeh, a pritom pevne verí, že kniha sa nebude potom aj rovnako tragicky predávať. Ale všetko je trochu inak. Nad všetkým, teda aj na psychoanalytickým portrétom hlavného hrdinu tróni totiž psychoanalytický portrét vydavateľa, jeho obratnosť, skúsenosti, finančné a daňové zápasy, jeho neúprosná správna rada. A potom? Potom dielo predstavia v tlačových strediskách po celej krajine ako veľdielo európskej literatúry 20. storočia, perohryzovia z kultúrnych rubrík zborovo spustia nadšené ovácie, reklamná mašinéria sa rozbehne na plné obrátky a v každom kníhkupectve tróni nad ostatnými knihami vysoký štôs výtlačkov ako šéf miestnej mafie na sviatok patróna miestneho kostolíka. A v tejto chvíli stačí len oznámiť, aj keď to ešte zďaleka nie je pravda: Osemdesiattisíc výtlačkov v priebehu troch týždňov! Alebo: Predalo sa už dvestotisíc výtlačkov! Celkom to stačí na dokonalé rozpútanie masovej hystérie. Normálny človek predsa nemôže do omrzenia počúvať „A už si čítal ...?“ a necítiť sa pritom zúfalo osamotený. Požičať si ju nemá od koho, lebo práve vyšla, je poriadne hrubá a všetci ju ešte čítajú. Neostáva mu iné, ako zájsť do kníhkupectva.“ Na románe ma zaujala ešte iná vec: súčasné talianske internetové zdroje, ak vôbec tohto autora a jeho literárnu tvorbu zmieňujú, tak román „Il caso Montecristo“ zo zoznamu jeho diel vynechávajú. Žeby už ani sám so sebou nesúhlasil?... celý text
Zůstaňte s námi
2011,
Marek Šindelka
Autor ovládá a umí používat češtinu jak jen málokdo z jeho současníků. To kvituji. Mrzí mě však, že tu bohatost jazyka a své schopnosti vykreslit ním pocity, nálady, vjemy, situace atp., používá výhradně na zobrazení deziluze, nudy, otrávenosti, rezignace, neporozumění ... Snad on sám není tak "ztracený", jako jeho postavy. Nebo žeby beznaděj a fádní prázdno byl převládající pocit jeho generace, které já už nerozumím?... celý text
Vojna sahibov
1989,
Rudyard Kipling
Keď mi tie poviedky vôbec niečo priniesli, tak jedine poznanie, že byť zamestnaný v britskej koloniálnej správe, s miestom určenia "pracovisko India", nebol žiaden med. Pre mnohých Britov to bolo vlastne iba východisko z núdze - útek pred veriteľmi, ženami, problémami doma. Áno, Británia si v Indii nahrabala obrovské bohatstvo - ako krajina a tiež jej jednotliví príslušníci (veď doteraz je množstvo britských domácností obohatené o "suveníry z kolónií", o múzeách ani nehovoriac), ale čo to urobilo s fyzickým a psychickým zdravím tých ľudí - to už taká výhra nebola. Poviedky z čisto vojenského prostredia ma nezaujali, a tie, v ktorých hrali rolu civilné osoby, hlavne ženy - tie mi zas pripadali ako epizódy z Forsterovej Cesty do Indie. V niekoľkých poviedkach sa zaujímavo, dokonca až vtipne, zrkadlí špecifický problém, taký častý u mladých zástupcov britskej koloniálnej správy: absurdne zúžený okruh pre výber možných partnerov / partneriek, a z toho plynúce deformácie vzťahov. Ve všetkých ukážkach však poznať, že Kipling vedel, o čom píše - námety čerpal z dôverne známeho prostredia a charaktery z vlastnej skúsenosti.... celý text
Pomoc, jsem mimino
1996,
Ansgar Kraiker
Již mnohokrát (a na sto způsobů) obehraný sci-fi námět, jak se subjekt X octne v kůži někoho jiného. V tomto případě starý muž-vědec v tělíčku právě narozené holčičky. Až posud by to bylo banální, ale autor dokázal z vědecké, novorozenecko-tatínkovsko-maminkovské a málem až detektivní zápletky vytěžit hodně, a to díky neobyčejné situační komice, kterou v mnoha epizodách rozehrál. Nejde o žádné vtipné věty či průpovídky, ale o lakonická slova, vyslovená na správném místě, kterými dokázal opepřit mnohé scény. Bavila jsem se, a taková hodina smíchu není k zahození! Proto knihu hodnotím vysoko nad její literární úroveň.... celý text
Útes
2002,
Romesh Gunesekera
Konečně jsem na svém literárním atlasu světa mohla zapíchnout vlaječku i do Cejlonu a seznámit se s alespoň jednou ukázkou srílanské literatury. Příběh mi však nabídl mnohem víc, než jen nově "odfajfknuté" území: dokumentuje společenskou situaci Srí Lanky ve druhé polovině 20. století, dotýká se tématu krvavých bojů Tamilů a Sinhálců, má i svou výraznou ekologickou linku. Ale hlavně je to příběh dozrávání mladého muže, jehož dětství bylo tak nepodobné zážitkům našich -náctiletých kluků. Doporučuji.... celý text
Příslib úsvitu
1986,
Roman Kacew
Dotěrná až zničující péče židovských matek o jejich syny je pověstná a v literatuře mnohokrát zobrazená (Ch. Potok, P. Roth, A. Oz a další). Příběh z této knihy však představuje extrém i v kontextu jiných podobných. Jenomže autorova matka, neúspěšná ruská herečka (svým původem a profesní dráhou mi připomínala postavy z románu Bludné hvězdy Šoloma Alejchema), je ztvárněná v této knize ne jako otrava, ničící život svého jediného potomka, ale naopak - jako jediný pevný bod vypravěčova života, jehož ztráta jej už navždy vychýlila ze směru. Nevychovávala z něj slabocha, mamánka, zbabělce, ale naopak: vzdělance, umělce, galantního rytíře, diplomata …. Připravovala jej na bohatý, plnohodnotný život; až o mnoho let později se ukázalo, že ten ochranitelský vliv měl pro chráněnce tragické důsledky. Příběh (jistě značně autentický, ale pochybuji, že zcela) je plný dramatických momentů, prokládaných tak vtipnými epizodami, že jsem řičela smíchy. Třeba kapitola XII je nejvtipnějším popisem voyerismu a nejnapínavější sexy scénou, jakou jsem kdy četla! Aby však bylo jasné: autorova máma nebyla žádná „psychicky labilní“ osoba, jak ji zde kdosi nechápavý v komentáři označil, ale mimořádně praktická, podnikavá, věcná až tvrdá žena. Život se s ní nemazlil, ale přesto v něj věřila. Všechny své naděje, touhy, ambice projektovala do svého syna a – protože přece jen je nějaká spravedlnost na světě - většinou se vyplnily. A že její rady mohou být platné i dnes, pomalu sto let poté, co odzněly, alespoň jednu zde odcituji: „Měj se na pozoru před ženami, které mají několik kožichů. Ty budou čekat, že dostanou další.“... celý text
Černý anděl
2016,
Kjell Ola Dahl
Všechna stokrát již použitá klišé (kriminalisté jako pachatelé zločinů; šéf vyšetřovatelů jako tupý a nechápavý kariérista soustavně a nelogicky bránící vyšetřování; jediný "spravedlivý" a rozumný vyšetřovatel na celém oddělení je zákonitě podceňovaný svým okolím a neoblíbený v kolektivu, atp., atp. ....) ,a to vše v řídkém příběhu nafouklém do 550 stran! Jediné oživení pro mne představovalo počítání případů, kdy překladatelka namísto desítek možných popisů situace, jaké jen čeština nabízí (zahlédli se, pohledy se jim setkaly, hleděli si do očí, uviděl ji a ona jeho, ....) opakovaně používala neuvěřitelnou formulaci: navázali oční kontakt. Všechny postavy pořád dokola "navazovaly oční kontakt", nebo se naopak vyhýbaly vzájemnému setkání - jiná situace téměř nenastala. Vrcholem trapnosti byla závěrečná epizoda v nemocnici, vykradená z Puzova Kmotra. Knihu považuji za další signál, že fenomén "severské krimi" již konečně "dodělává" ...... celý text
Dům duchů
1990,
Isabel Allende
Vojenský převrat v Chile, zavraždění levicového prezidenta Allendeho a nastolení fašistické diktatury byly jedinou zahraničně-politickou událostí, kterou si z dětství pamatuji, neboť jí byly plné noviny a dlouhá léta v nás doznívala, třeba na různých koncertech solidarity, četbě poezie Pabla Nerudy a pod. Až teď jsem však poprvé četla drásavou výpověd očité svědkyně, působivou o to víc, že byla "zabalena" do románové formy a podaná jako zajímavá a barvitá sága jedné rodiny. Je samozřejmě smutné, ale současně i zákonité, že ty nejtragičtější kapitoly dějin se stávají námětem velkých literárních děl, cynicky řečeno - díky takovým událostem je častokrát světová literatura obohacena; ne všechny krvavé převraty však najdou tak citlivou a talentovanou "kronikářku", jakou je v případě této knihy Isabel Allende. Místy mi připadalo, že český překlad trochu drhne, ale na poutavost příběhu to nemělo dopad (po dlouhé době toto byla kniha, od které jsem "neodbíhala" a neprokládala její četbu četbou ještě jiné, další knihy) . Doslov ke knize je doslova rozpačitý, ale přičítám to tomu, že v roce vydání knihy - 1990, v roce radosti z pádu komunistického režimu u nás, nebylo asi snadné do hloubky procítit tu tragédii surového, vražedného chilského antikomunistického převratu. Nedovedu si představit, jak poté, co se tam dělo to, co autorka popisuje v poslední pětině románu, mohou tam ti lidé vedle sebe žít ...... celý text