Koka
přečtené 1585
Hazardy a náhody
1986,
René Clair
Vtipné příběhy o tom, co dovede náhoda : "Mince vyhozená do vzduchu ví o naší budoucnosti právě tolik co největší myslitelé a nejdůkladnější počtáři." Clair prokázal, že jeho fantazie a obrazové vidění se nevyčerpaly jenom v jeho filmech, ale dostatečnou zásobu uplatnil i ve své literární tvorbě. Příjemné čtení. Nestává se často, aby autor doslovu ke knize kriticky komentoval práci překladatele té knihy, ale toto je ten vzácný případ.... celý text
Život po francouzsku
2006,
Jean-Paul Dubois
Knihu bych zhodnotila jediným slovem: nevěrohodné. Vypravěč z naprosto nepochopitelných důvodů etapizuje svůj život a a nadepisuje jednotlivé kapitoly knihy jmény franc. prezidentů a daty jejich prezidentování, aniž by bylo zřejmé, čím - kromě totální a bezvýjimečné nechuti a pohrdání vůči jejich konání a konání úplně všech franc. politiků - se prezidentování de Gaulla, Mitterranda nebo Chiraca projevilo v jeho životě. Nejhezčí pasáže jsou popisy foto-turné za stromy, ale působí jak z jiné knihy a jakoby je ani nemohl zažít ten chladný, sobecký, necitelný vypravěč. V překladu mě zarazily dvě věci: v rumunské epozidě bych tipovala, že šlo patrně o všeobecně světoznámou organizaci "Lékaři bez hranic", v knize však nazvanou "Lékaři světa"; a že na vypravěče v silvestrovském telefonátu promluvil vnuk Louis-Toširo v mateřštině? - to sotva, když jeho mateřštinou (tj. řečí jeho matky) byla japonština a s dědou jinak normálně mluvil francouzsky.... celý text
Beatles
2009,
Lars Saabye Christensen
Dospět z kluka v muže není snadné. A když se to navíc děje v době války ve Vietnamu, sociálních a protiválečných demonstrací, rozpadu The Beatles, pnutí v rodině a jiných celosvětových katastrof, tak to bolí o to více. Žádné strhující, přesto dobré čtení.... celý text
Život fotografky
2013,
Marie Formáčková
Když Osud tu - tehdy 14letou - dívku na apelplacu v Osvětimi přesunul ze skupiny určené k likvidaci do skupiny určené k přežití a zapsal jí na Schindlerův seznam, udělal to nepochybně proto, že s ní měl veliké plány. Její neskutečně bohatý, až dobrodružný život to dokazuje. Paměti fotografky Zuzany Mináčové jsou fascinující dvojím způsobem: jednak vykreslují soukromí ženy, se kterou se život nemazlil, a přesto v ní ani ty největší osobní tragédie a ztráty nezabily humor, přátelskost, vstřícnost, schopnost překonávat obtíže, pomáhat jiným, radovat se ze života a neváhat ho změnit, když se zdá, že nenabízí tolik, kolik by mohl. Kromě toho je tato kniha úžasným svědectvím o práci fotografky, která se stejnou mírou profesionality přistupuje k focení světových hereckých hvězd, významných politiků, ale třeba i masa a masných výrobků pro propagační katalog masokombinátu. Do jisté míry je to i kronika karlovarského filmového festivalu, jehož je ZM už léta dvorní fotografkou. A v jejím příběhu mají samozřejmě své místo i dva synové, kteří významně obohacují světovou vědu i kulturu. Nechybí tu ani „perličky“ z divadelního, filmového a politického zákulisí, zážitky, které by asi jiní raději zamlčeli, vzpomínky, jaké by bylo lépe nemít. Text knihy trochu trpí tím, že jde o překlad autorčiných slovenských zápisků do češtiny, v důsledku čehož se cestou poněkud ztratil autentický a nenapodobitelný styl autorčina vyjadřování. Ale to zřejmě pozná jenom čtenář, který měl možnost slyšet její vyprávění. Nezaměnitelné jsou ovšem ilustrace - stovky fotografií dokumentujících celoživotní tvorbu autorky, i záběrů pořízených jinými, které ji zachycují ve společnosti celebrit, rodiny, přátel, kolegů. Vřele doporučuji!... celý text
Věž
1989,
William Golding
Nedočetla jsem, nešlo to. Přesto dávám až tři hvězdy, ale jenom proto, že Golding psát uměl, na druhou stranu pouze tři proto, že nečekaně - ač v situaci kdy neměla soupeře a já bych byla četla i telefonní seznam, kdyby byl po ruce - tato kniha svou šanci upoutat mě nevyužila, zklamala. Dané téma mohlo být zpracované mnohem přitažlivěji, malá "akčnost" děje by mi nevadila, jen kdyby byla vyvážená opravdu jasnejší motivací a přehlednějším "vnitřním světem" postav.... celý text
Hvězdicový ostrov
1988,
Terje Stigen
Z náhodně čtené knihy se vyklubal poklad nedozírné krásy. Nejdřív jsem se po 20 stranách pořád "ošívala" - kde jsem to už jenom četla?, než jsem zjistila, že tématem, poetikou zpracování a způsobem humoru se tato kniha nesmírně podobná jiné knize jiného severského autora, ovšem o 50 let mladší, nazvané Letní světlo, a pak přijde noc. Rozhodně nechci mého obdivovaného Islanďana Stefanssona podezírat z plagiátorství, to opravdu ne, ale ta atmosféra norského Hvězdicového ostrova, příběhů jeho obyvatel, role moře, polární záře a půlnočního světla v celém příběhu, soukromá dramata jednotlivců i rodin, omezenost i soudržnost ostrovanů - ty opravdu jsou v obou knihách velmi, velmi podobné. Severská příroda a naturel ostrovanů, jejich drsné způsoby a odloučenost od "velkého" světa nepochybně vybízejí k "obdobnému" zpracování. Protože se obávám, že hezký úryvek z Hvězdicového ostrova nebudu mít šanci uplatniť v hádankářské soutěži, raději ho pověsím sem, aby nezapadl: "Reinertův vstup do světa vypravěčů byl dílem shody okolností. Jednoho dne si zajel do Nevernes vypůjčit nějakou knihu. Tam našel sbírku povídek a anekdot, odnesl si jí domů a přečetl. Pak jednu z těch anekdot vyprávěl, ale v rychlosti zapomněl udat zdroj. Anekdota udělala, jak se říká, dojem a z Reinerta se přes noc stal hrdina. Teď konečně našel něco, čím by si u lidí mohl získat úctu. Jezdil si do knihovny půjčovat všechny knihy povídek a anekdot, které tam měli, a naučil se je zpaměti. To se ví, že vyhledával ty úplně nejstarší. Ostatně mu nehrozilo žádné větší nebezpečí, že bude odhalen. Lidé tu na čtení moc nebyli. Občas se ale v některé domácnosti přece jen našel pět let starý časopis Domov nebo Naše rodina. Peder s Andreou vlastnili knížku, která se jmenovala Quentin Durward a napsal jí jakýsi Walter Scott, ale kniha se nesměla číst - měla zlatou ořízku. U Brattlandů měli také jednu knížku. Jmenovala se Vzhůru na západ a tu rozdělili dětem tak, že každé dostalo třicet stránek. Malý Per vlastnil obal, na kterém byly namalované škunery. Pokaždé, když dětem byly sny a fantazie sladší než cukr, půjčovaly si za cukroví stránky navzájem. Steingrim, nejstarší, vlastnil konec knížky - brzy měl z toho díry v zubech. Zdravotní sestra tvrdila, že je to špatnou výživou, z nedostatku zeleniny. - Ale který blázen by půjčil svých třicet stránek za kedlubnu? Léčila by snad ona sama touhu po čtení mrkví? Brattlandovic děti neměly pro její argumenty pochopení. Stránky šly pořád z ruky do ruky a po každé četbě dětem ubyl jeden zdravý zub." (s. 86 - 87)... celý text
Zvon pro Adano
1948,
John Hersey
Pro mne první a (zatím) jediná kniha, která pojednává o slavném "Dni D a co se dělo pak" z poněkud jiného úhlu - nejde o bojiště, zákopy, výstřely, ale autor připoměl jinou, v literatuře opomíjenou záležitost, a sice, že na osvobozených územích bylo zapotřebí také nastolit a nejdřív vlastními prostředky suplovat, posléze vybudovat "normální", poválečnou občanskou správu. V italském městě Adano se tak správy města ujímá idealisticky vykreslený americký důstojník s italskými kořeny (a znalostí italštiny) a v záplavě starostí o zásobování a rozvrácenou morálku místních lidí i vlastních spolubojovníků si klade za cíl navrátit městu zvon, který na příkaz Mussoliniho byl roztaven a použit pro zbojařství. Zvon se stane pro místní lidi i pro dočasného správce symbolem morální obrody a návratu ke křesťanským hodnotám, a tak jeho nahrazení je věcí prvořadého významu. Tématem i vtipným podáním přitažlivý příběh hýří množstvím klišé - nejtupější zupácké hovado osvoboditelské americké armády je samozřejmě v hodnosti generála, Američané do městěčka sice vnášejí prvky demokracie, ale také neúctu ke staletým uměleckým hodnotám, jejichž význam nejsou sto pochopit, místní fašisté rychle obrátí kabáty a přisluhují novým pánům, místní děti jsou za žvýkačku schopny hodit se pod kola aut atd.). Kniha podává zajímavý a - dle údajů ze životopisu autora i autentický - obraz chudé, rozvrácené Itálie a podmínek, za kterých osvoboditelská armáda přinášela zemi "nový řád".... celý text
Chrám divokých husí / Bambusové loutky z Ečizenu
1989,
Cutomu Minakami
Dva chmurné baladické příběhy, které se vlastně mohly stát kdekoliv. Jenomže ty reálie kolem nich, zvláštní atmosféra, neevropské myšlení a hodnoty vyvěrající z jiné tradice, tušené a přesto originální pointy a vyústění - ty přinášejí vnímavému, pozornému čtenáři nebývalý zážitek. Napětí téměř jako v detektivce, zvláštní smutek dramatického a přesto poklidně plynoucího děje, fascinující folklórní prvky druhého příběhu dokládají, že autor psal o tématech, které znal a hluboce jim rozuměl. Mohu jen odporučit, ale pouze těm, kteří četbu po prvních pěti nezapamatovatelných jménech nevzdávají :-). Japonská literatura v tom nejvlastnějším, nejjaponštějším provedení, včetně Evropanům neznámých reálií a společenských souvislostí.... celý text
Knihkupec, který se přestal koupat
1978,
Fritiof Nilsson Piraten
Název knihy je tak zavádějící, že jsem byla nesmírně příjemně překvapena, o čem ten příběh vlastně je. Našla jsem tam pasáže, jak ze Zvonokos, dialogy jak z Rozmarného léta, epizody připomínající romantické příběhy o proradných potvorách, které před sňatkem utají svou pošpiněnou minulost, aby nabyly ztracenou počestnost.Zavádějící je však - a pořádně - i poslední věta zdejší anotace. Já jsem ten příběh vnímala především jako hold mužskému přátelství, které je tak osobitou kategorií lidských vztahů, že ženy údajně ani nejsou sto to pochopit, a jako poctu vědění, poznání, rozletu, které nám dávají knihy. doporučuji.... celý text
