Kudlanka03
přečtené 391
Klekánice
2023,
Tereza Bartošová
Klekánice je další knihou (měla být první) s vyšetřovatelem Vyskočilem a Richterem. Máme tu rodinu doktorů a máme tu i vedlejší postavy. Některé nás mají svést ze stopy a jiné zase můžou vesele chodit po městě a nikdo je nepodezřívá. No a to je tak všechno pěkné. Od teď už to bude jen hrozné. Včera to byla Lucinka ze Zahrady a dneska Adrianka. Nějak se teď sešly dva příběhy o malých holčičkách. A na začátku bylo řečeno a taky si to myslím, že z velké části se dějí věci zkratka u rodinného stolu. Za vším hledej rodinu. No a tak se dostáváme k pátrání, kdo mohl Adrianku sebrat a co jí mohl/a udělat. Nechybí záhadná babka, taky s těžkým životem, nechybí kosti, nechybí zmínka o soukromém životě obou vyšetřovatelů. Ač jsem si to myslela od začátku (prostě nevím, většinou se zkratka trefím, není to záměr) správně, kdo/co to má na svědomí, styl, jakým nám vlastně celou dobu byly podány informace se teď ukáže na konci celá pravda. A výjimečně mi nevadilo, že to bylo až fakt na konci.... celý text
Josefíně všichni lžou
2023,
Kateřina Pantovič
Tenká knížečka, ale má co nabídnout. Je to sonda do duše nejen jedenáctileté Fífy. Máme tu několik jmen, několik osudů. Vešlo se sem to, jaký je tatínek Josefíny, jaká je maminka. Proč tak potřebuje otevřít šuplík v pokojíčku a jak je to těžký, když je někomu 11. Jen bych místy uvítala místo nějakého duchaplného nadpisu kapitoly třeba nadpis Hana a pak duchaplný nadpis. V tomto jsem se ztrácela. Číst to teď znova, bylo by to super ale napoprvé to není asi úplně přehledné. Dopořídím si dřívější knihy od Kateřiny, protože styl psaní i to jak nenásilně nás bere do hlavy toho a tamté je zkrátka můj šálek kávy. A nejvíc bylo shrnutí o koprovce. Je to hrana. Buď ji milujete nebo nesnášíte. Nic mezi. Klidně bych se přimluvila za druhý díl :)... celý text
Deník Věrky Kohnové: Jak ráda bych tak zůstala
2023,
Jiří Sankot
Píše se rok 1942 a stává se něco, co doposud Věrka nechápe. Prostě čeká. Na matracích, s ostatními. Ráno je už posílají do transportu. Stojí na plzeňském nádraží. Teta jim ještě nastrkala různé drobnosti a jídlo. To se bude hodit. Kdoví, co bude, kdo ví, kde a kdoví, proč? Jaké to asi je, když máte domov a prostě pak si tam nakráčí nějaký cizí člověk a má ohodnotit, jestli ten byt není pro vaši rodinu, kvůli vašemu původu moc velký. No. Byl. Věrka si necelý rok píše deník. O běžných věcech. Už i o klucích. Ale když se děje tohle všechno, má o svůj krásný deníček strach. A tak si ho schová. A díky tomuto kroku můžeme dnes jen tajit dech nad tím, co se tenkát dělo, dít mohlo a co se snad všechno ani nestalo. Jana Poncarová už v mé knihovně zabírá hodně místa. Proto mi tato další sonda do života a pohled do osudů celé židovské Plzně za doby vlády Hitlera je nejen fascinující, ale taky hrozně skličující. Hrozně drsná, nepochopitelná, neuchopitelná a taky zbytečná. Zbytečná ve všech svých ztrátách, bolesti, utrpení, prolitých slzách i bezesných nocích. My žijeme teď, abychom jejich příběh stále vyprávěli a aby se na to nikdy, nikdy ale nikdy nezapomělo. Oproti ostatním knihám Jany Poncarové je tu vidět jiný styl. Aby to z mého pohledu bylo co nejvěrnější, nešli spolu s Jiřím Sankotem do nějaké beletrie. Je to prostý (stylem, ne obsahem) informační styl, ve kterém mi zpočátku chybělo nějaké hlubší poselství, ale není to vymyšlený román. Jsou tu fotografie deníku, fotografie přímo lidí v šicích, směr osud, který si nevybrali. Který nechtěli a který netušili. Kniha pro mě byla moc těžká, protože tohle téma...Obecně téma války za Hitlera se to ve mně svírá, a naopak se mi i otevírá i kudla v kapse. Ale teď se mi to mluví. Doma, v teple. Děkuji, že se na tohle nezapomene.... celý text
V lese visí anděl
2015,
Samuel Bjørk (p)
Setkáváme se tu s novou vyšetřovatelskou dvojicí. Mia a Holger. Oba propadlí do svých problémů, do svých strachů a do svých závislostí. Buď nám to má připadat povědomé nebo naopak odrazující. Několik zdánlivě nesouvisejících příběhů, které prostě v jeden moment zapadnou, jak dobře poskládané puzzle. Osobně jsem velmi zvědavá, proč si Samuel (autor) vybral pro více knih společný jmenovatel vražd a sice nějaký druh fanatismu. Náboženský, okultní a další. Prostě se nejen v této knize setkáme s někým, kdo není zcela při smyslech. To, jak Mia zachází se svým životem mi přišlo trošku zvláštní, ale protože jsem jako první četla Vlka, což je jakoby předskokan V lese visí anděl, dává to najednou větší smysl a hlubší perspektivu. Jak to dopadne s pastorem a proč toho kluka nesnáším a zároveň obdivuju a proč nemám ráda pečovatelské domy a jejich zaměstnance se taky dozvíte, pokud knihu dočtete. A že ji dočtete, tak za to vám ručím, protože tohle přece dohromady musí něco znamenat. Tak co? Pořád si myslíte, že další díly nepotřebujete? :)... celý text
Vodník
2023,
Tereza Bartošová
První vydaná kniha vycházející hvězdy v oblasti thrillerů. Asi takto bych začala. Knihu jsem otevřela a zavřela až po tom, co jsem ji celou přečetla. Protože tento žánr je můj, byla jsem prostě natěšená. Vždyť už jen ta báseň na začátku. Budu potěšená, pokud budou další díly inspirované dalšími básněmi a v knihovně budu mít vedle Vodníka i další kousky ze sbírky Kytice. Ale k samotnému příběhu. Je tu plno postav. Ale to ničemu nevadí. Čtete a čtete a najednou jste tam. Stojíte u náhonu v Pasekách, přijeli jste tam autobusem a máte pocit, že tu jste prakticky doma. Popisné části, kterým se zkrátka žádná kniha nevyhne jsou formovány decentně. Všeho je akorát a čeho je víc, tak dialogů a to já můžu. Mám pocit, že s dialogy se děj posouvá na úrovni kapitol a ne stránek. Hlavními postavami bych nazvala vyšetřovatelské duo Tomáš a Honza. Celý je to zamotaný. Honza chodil s Emou, ta je kamarádka Zuzky, manželky Tomáše, mají Lucinku. Tak. Taky Ema má kamarádku. Naďu. Obě pracují v nemocnici. Je tu zkrátka nespočet mini příběhů, což vyžaduje přípravu, případně o to víc smekám, pokud to bylo psané bez přípravy. Oba kluci, chlapi, jsou mi sympatičtí. Každý má to svoje, jsou dobrá dvojka. Pak je tu rodina – bráchové a něco okolo mlýna. Kolem mlýna vždycky bývá voda. No a kde jinde se to celý rozsekne, než na vesnický kalbě? Když se objeví mrtvola, začne to nabírat slušný obrátky. Dostali jsme krásně napsaný thriller, postavy nám byly představeny, měly svoje minulosti i jsme si je mohli k někomu připodobnit. Já můžu jen doporučit. Byla jsem opravdu hrozně napnutá, musela jsem prostě dočíst ještě ten den, kdy jsem ji otevřela. Pokud jste si dali letos knižní předsevzetí, že budete podporovat více české autory a autorky, pak tenhle Vodník musí hlídat doma i vaše hrnečky.... celý text
Jiné místo
2023,
Kateřina Karolová
Když se ocitnete na jiném místě, vyvolá to plno emocí. O vysloveně bouři emocí a vír myšlenek se tentokrát postarala Kateřina Karolová s další knihou, v pořadí čtvrtou. Knihu jsem měla možnost číst ještě před vydáním reading copy. Takže příběh byl ještě doslova v kolíbce. Hrozně oceňuju, že byly názory brány jako možnost pro úpravu k lepšímu cíli. O to víc mám potom pocit, že ty naše komentáře opravdu k něčemu jsou. Ale k příběhu Moniky a Olivera. Já jsem předchozí knihy nečetla, tohle byla moje seznamovací akce se stylem psaní i výstavby zápletky. V hlavní postavě jsem se prostě našla. Nemá potřebu vyčuhovat, je tichá, dělá si svoje a moc přátel nemá, spíš tedy žádné. A pak potká Olivera. A ten není o nic moc jiný, než Monika. Když spolu tráví nějaké tři měsíce, rozhodne se, že je na čase se s Oliverem vydat i dál, než na Karlův most. A tak zamluví pokoj v roztomilém penzionu v Luhačovicích. (Tady jen moje soukromá poznámka – taky by se asi na začátek dalo najít něco blíž, Moniko :D). Pořídí si potřebné vybavení, protože kola nesmí chybět. No a nebudu vás napínat, na vyjížďce se začnou dít divné věci. A tady je po dlouhé době krásná sonda do Moničiny hlavy. Co se jí tam honí si nemusíme domýšlet. Autorka nám to ráda prozrazuje, to je ale celé. Nic nebude dávat smysl, je to celé na hraně šílenství. Co se to děje? Tohle si budete říkat až do konce. Klidně bych uvítala i druhý díl, protože myslím, že Monika je hodně silný materiál a námětů na druhý díl bych i já sama měla několik. Oliver? Chcete o něm něco vědět? Mě přijde zkrátka mimo. Takovej ňouma, ani si ho neumím představit nebo k někomu přirovnat. Mám ho jakoby v mlze…. Pokud jste dlouho nebyli z knihy úplně mimo, tohle bude pro vás to pravé. Neodradí vás tlustá bichle, ale hlavu vám to zamotá dokonale. A teď mě omluvte, jdu si pořídit Odbočku v lesích.... celý text
Polednice
2016,
Jiří Březina
První kniha Jiřího Březiny. Jak dlouho vás tento autor (navíc sexy, tohle přece nejde přehlídnout, ne?) míjel? Mě slušně dlouho. Do loňského roku. Dostala jsem se napřed jak jinak k poslednímu dílu s Tomášem Volfem v Nalezení. A teď se konečně dostávám k prvnímu dílu a to Polednice. Moc velká spojitost mezi onou Erbenovou polednicí nebude, spíš jde výmysl přezdívky vraha, který zkrátka škrtí mladé holky. Na začátek slušný. Jenže pak se tam objeví další příběh. Zpočátku si říkám, co to tam zas dělá, jen se nás snaží svést z cesty. Aby jsme si vy i já mysleli, že je to nějak důležité. Každopádně první díl a Tomáš Volf nastupuje na nové místo. I s Evou Černou. Klasická a dobře zapamatovatelná jména. Nechápu jak, ale styl vybírání jmen, potažmo příjmení je prostě geniální. Každou obět podle jména znám. Monika Bednářová atd atd. V posledním díle jsem byla úplně mimo z jisté Šindelářové. Moje rodné příjmení. Takže zásah, loď potopena. O naší ústřední postavě coby vyšetřovateli Tomášovi toho víme po prvním dílu celkem dost. Kouří. Bod dolů. Furt pije kafe. Bod nahoru. Poslouchá metal, místy hodně heavy. Bod nahoru by mu dalo moje patnáctileté já. A líbí se mu blondýny. To hodnotit nebudu, jsem bruneta :D Ke knize samotné bych řekla, že příběh je velmi originální, promyšlený. Na první knihu prostě krása. Děj rozdělený do dnů, tím pádem se neztratíte v tom, kde jste a co se děje. Nepříjemných pocitů si tu užijete nejednou a to z této knihy dělá knihu nutnou k přečtení. Některé věci by sice chtěly dopilovat, co se popisů týče, protože nejsem moc moudrá z různých popisů faktů a třeba to, jak kdo vypadá nebo jak je kdo velký nebo při některých pasážích, kdy sama ženská, ač znalkyně aikida se sama pouští do akce volavka...Posuďte ale sami. Další díly čekají…... celý text
Nedokončený rukopis
2022,
Franck Thilliez
Je to pět minut, co jsem to dočetla. Je asi blbý psát v recenzi, že nemám slov, viď. Ale já je fakt nemám. Tak propletený, promyšlený a náročný kousek jsem četla naposledy vloni. O co jde se dočtete v anotaci. Nebudu tím nastavovat recenzi. Moje dojmy jsou velmi silné. Jsou to směsice vzteku z konce, nervozity (kvůli obětem), bušící srdce z těch, co to všechno páchali a z příběhů, který si nesl každý, kdo v příběhu vystupoval. Tady není žádný potenciál, který nebyl nevyužit. Jde o krutost, zvrácenost, brutalitu, bezcitnost, vulgárnost, mrazivost, plíživost nejistoty, zvířeckosti a zvrhlosti ve všech jejích podobách. Všechno do puntíku zapadlo, všechno se objevilo. Jen proboha, to jméno….Vic a Vadim...Fakt jsem z toho jména byla prostě nesvá. Jakoby špatně napsaný Radim. Já vím, v autorově světe a jazyce je to běžné, normální jméno, ale mě Vadim hrozně vadil. To je tak všechno, co bych knize vytkla. Ano, byla brutální, byla nechutná, ale ne tak tím, co se dělo obětem (jasně, i tak jo), ale tím, jaký strach, jaký plíživý strach se linul z každé stránky. Tak moc jsem si přála konec a když se nakonec dostavil, byla jsem tak nasraná, jak dlouho ne. V jiném komentáři jsem si přečetla, že pak bych si měla přečíst Černou smrt, že budu pak vědět proč, tak asi jo. Dejte si tohle, dejte si Nedokončený rukopis, ať se chvíli bojíte, chvíli nedýcháte a chvíli jen tak sedíte a čumíte do zdi.... celý text
