Kukinka přečtené 12

Deníček prince George 2017, Clare Bennett

Inferno 2013, Dan Brown

Pro mě je Inferno Brownova momentálně nejhorší kniha. Nicméně i přes tento fakt se jedna o dílo, které ovlivnilo můj život. Proč? O.K. Protože poukazuje - mimoděk - na člověčí servilitu rovnající se politicky korektní připos*anosti. Základní myšlenka tohoto dalšího románu se sympatickým symbolologem Robertem Langdonem je o tom, že jistý vědátor má (ne)zájem na populaci lidstva, respektive stojí o to jej regulovat. Opírá se o vědecky podložený fakt, že černá smrt, ergo mor vyhladil ve 14. století téměř celou Evropu a následně mohla započít toliko obdivovaná renesance, jak kultury, umění a vědy, tak samotného lidstva. Dan Brown zde předkládá základní lidskou otázku "není nás příliš mnoho a co z toho pramení?", přičemž ji sám otáčí v humánně dobrý konec a nejspíš - nevědomky - u lidí jako jsem já vyvolává čím dál větší pochyby. Nejsem toho názoru, že všichni lidé jsou si rovni. Nemyslím si, že každý by měl mít stejnou příležitost a chápu, že na jednoho boháče musí připadat deset chudých. Věřím, že je nás lidí příliš mnoho a planeta se brání tím, že ty nejhorší oblasti, rozuměj ty nejpřelidnější, si sama redukuje přírodními katastrofami. Inferno mimoděk otevírá otázky jako - Je rozumné kontrolovat porodnost? Je rozumné brát smrtelné rakoviny a malárie jako "bič boží", nebo jen jako přirozenou redukci? Je to pravda, že 90 procent populace je nepotřebných? Je třeba přemýšlet nad tím, že není možnost, aby lidé všude na světě žili spokojeně do devadesáti let? Je únosné, aby měl každý z nás pocit práva, že na jeho životě záleží? Zde Jejasně vidět, že Dan Brown chtěl - možná na nátlak vydavatele - vytřískat co nejvíc ze Šifry a kniha je psaná velmi horkým bleskobrkem, je chaotická, povrchní a nesmyslná. Nicméně pro mě osobně vznáší základní filosofické otázky o existenci a smyslu bytí, které jsou záhy zadupány ve jménu myšlenky "lidský život je nade vše". Není. Ani ve vesmíru takové pravidlo neexistuje. Kdyby existovalo, nemohl by vzniknout ani ten člověčí.... celý text

Účinný lék 1991, Arthur Hailey

Moje top kniha od Haileyho. Jedná se o neskutečný a na něho nezvyklý časový úsek - třiceti let - během něhož nám představuje hlavní hrdinku Celii, která začínala jako obchodní lékárenská cestující a skončila jako ředitelka farmaceutické firmy. Autor velmi skvěle kombinuje jak osobní rovinu, tak i společenské události ve světě. Toto je pro mě výkladní skříň jeho psaní a hlavně jeho stylu "profesního románu", díky němuž jsem se dozvěděla spousty zajímavých věcí o fungování v tomto odboru, a že například hlavní hrdinka Celia Jordan je psaná podle předobrazu té dámy, která v USA odmítla thalidomid. Sama si vzpomínám, že jsem kdysi měla nějaké povědomí o "lachtaních dětech" a není to tak dávno, co Technet na iDnesu přinesl o této skutečně ženě velmi zajímavý a obsáhlý článek. I kdyby to pro vás nemělo žádný jiný význam, myslím si, že historicko-profesní odkaz je srovnatelný snad jen s knihami Jamese Herriota. Dozvíte se mnoho zajímavých a bohužel i alarmujících věcí, které ovlivní i vaši cestu do lékárny. Nejlepší román.... celý text

Přetížení 1998, Arthur Hailey

Román o věci, která je mi naprosto cizí. Nicméně i tak mě opět pan Hailey dokázal naprosto vtáhnout do děje o krizi v energetice, i když za mě osobně se jedná o jeho průměrné dílo. Moc se mi ale líbil jeho styl "řeknu vám, na co hrdinové přijdou v budoucnu" a vůbec to nenarušovalo napětí z téměř detektivního románu o terorismu na velkou elektrárenskou společnost. Hailey je podle mě jediný, kdo dokáže uhrát předběhnutí děje, aniž by zmírnil zvědavost, co s hrdiny bude.... celý text

Kola 1992, Arthur Hailey

Přečeteno jedním dechem. Možná proto, že jsem sama fanda do aut, ale vidím i "chyby" v románu, ačkoliv vím, že Hailey v profesním vedením svých děl neselhává. Vadila mi zbytečná rozvleklost a vyšumělé linky děje (co bylo s Terezou?), ale jinak opět prvotřídní pohled do zákulisí a pravidel Auto-moto průmyslu.... celý text

Hotel 1977, Arthur Hailey

Jedna z mých oblíbených knih autora, ale rozhodně jí nedám plný počet. Profesní odhalení chodu hotelů samozřejmě oceňuji, ale ta linka se "starým mužem, co má náhodou miliardy a koupí marný hotel, aby hodný a slušný zástupce řediteloval a zavedl rasovou rovnost" dávám body dolů. Moc romantické a naivní.... celý text

Penězoměnci 1981, Arthur Hailey

Všichni už dávno víme, že Hailey je zakladatelem "profesního románu", jak se to o něm píše na Wikipedii, ale to, jak vysvětluje například padělatelství nebo bezpečnostní opatření v bankách, je věc, která vás donutí odložit knihu a začít si googlovat "co a jak". Jeho role v dějinách literatury je nezpochybnitelná a pro mě osobně je průkopníkem "vzdělávání mimoděk". Spoustu věci jsem se dozvěděla jen díky tomuto autorovi. Pro mě osobně jedna z jeho top knih, a to kvůli vedlejší dějové lince zaměstnance banky a jeho osobnímu vztahu k těžce nemocné manželce a z toho následně plynoucích osobních a morálních traumat.... celý text

Po nás potopa 2004, Josef Toman

Osobně doporučuji následný postup - Po nás potopa od Tomana a hned na to Není římského lidu od Loukotkové. Tyto dvě knihy na sebe časově navazují (fajnšmekři doprostřed vmáčknou Já, Claudius, aby byl časový celek dokonalý) a budete mít obraz o starověkém Římě, o jakék se vám ani nesnilo. Vynikající román sleduje několikero skutečných historických postav a celkem překvapivě líčí císaře Tiberia jako lidsky zranitelnou a vysoce inteligentní bytost, skoro nad ním až pocítíte lítost a chápete, proč dělá všechny ty zrůdné věci, zatímco například hrdina školní látky Seneka je tu vylíčen jako had s "flexibilní morálkou". Velice košatý příběh s několika hrdiny vytváří konečný a naprosto logický celek, v němž se neztratíte, a o negativní emoce a pocit nespravedlnosti není nouze. Po nás potopa voní úžasnými stylem vyprávění a emočním sžitím s postavami, včetně pláče, napříč tomu, že starověký Řím, ten vzývaný Řím, smrdí a páchne jak stará zlá ku*va.... celý text

Pro koho krev 1968, Jarmila Loukotková

Jednohubka od jedinečné vypravěčky o starověkém Římu. Jedná se o tenký román, rozhodně ne její vrcholné dílo, klouže zde spíš po povrchu. Na jeji vrcholná díla Není římského lidu a Doma lidé umírají to nemá ani náhodu. I tak se ale jedná o jedinečný vypravěčský styl a oproti některým "literátům" je o celý vesmír napřed.... celý text

Křik neviditelných pávů 1997, Jarmila Loukotková

Doma lidé umírají 1983, Jarmila Loukotková

Spolu s Není římského lidu je to pro mě top kniha od Loukotkové. Velice oceňuji její pravidlo, že "dobří hrdinové" nekončí dobře a nevítězí nad zlem, člověk se totiž po čtení jejích románů z ukrutného Říma dostane do stavu jakési beznadějně a pochyb nad celým světem, opravdu ve vás dokáže vyvolat zkličující emoce stejně jako depresivní film. Její popisy dvou světů Říma - ty honosné a vzdělané životy na pahorcích a ta špína, ubohost a vulgárnost předměstí Subury (ostatně odtud je slovo suburban, jak jistě víte) - vás vtáhnou do děje a k postavám tak silně, že po zaklapnutí poslední stránky jste zpět násilím vrženi do reality celí zadýchaní, zmatení a nevrlí, že nežijete TAM. Nikdo nedokáže starověký Řím vykreslit jak tato žena. Vyvolá ve vás zlost, že jste se narodili ve špatné době.... celý text

Není římského lidu 1975, Jarmila Loukotková

Moje nejoblíbenější kniha všech dob. Otevřela jsem ji poprvé někdy ve svých dvaadvaceti letech a od té doby jsem si ji musela koupit už třikrát. První výtisk se mi opakovaným čtením už rozpadl v ruce, druhý jsem zapůjčila a dotyčná osoba ho nechtěla pustit z ruky, samým nadšením jsem jí ho proto, že taky našla "lásku svého života", zanechala, třetí výtisk jsem si zakoupila minuly rok a odmítám ho už někomu vydat. O ději je podle mě těžko hovořit, Loukotková se ve svých historických románech soustředí na to, že zlo vítězí nad dobrem, tak, jak to bývá často v reálném světě, a i tady je jasná převaha zlého Nerona nad hodným básníkem Petroniem, ačkoliv hranice mezi správnou morálkou a dobrým a zlým úmyslem Loukotková velmi umně stírá. Čtenáři představuje absolutně vrcholně barvitý a košatý jazyk a neskutečné větné vazby, pro mě strop, který dokáže dohnat jen Josef Toman a jeho Po nás potopa, jenž dějově předchází Není římského lidu. Loukotková v této knize dokázala, že jsem snad poprvé v životě pocítila "zamilovanost" do knižního hrdiny a stejně jako v jejím dalším díle "Doma lidé umírají" - z republikánského Říma - ji obdivuji nejen za styl psaní a vyprávění uhrančivého příběhu, ale i za resesanci slova "zamřelina". Prosím, ať se tento úžasný výraz vrátí i do dnešní běžné češtiny. Já už jsem s ním nakazila své nejbližší okolí a svoje poslání se snažím šířit dál :) Pokaždé, když po této knize, už asi posté, sáhnu, tak mě donutí k slzám, ačkoliv ji znám už zpaměti. Jestli existuje něco jako knižní závislost, je to pro mě vztah s touto knihou. Dech beroucí od první věty, která uvozuje hostinu u císaře Claudia, po husí kůži během vzestupu Nerona až po závěrečný pocit prázdnoty, beznadějně a zmaru. Literární orgasmus.... celý text