Lacie přečtené 191

Magické pouto 2015, Larry Correia

Zatímco první díl byl jednoduchý ve jménu bitvy dobra (Grimnoir) proti Kancléři, druhý se nečekaně posunul do úplně jiné dimenze. Není všechno tak, jak to v prvním díle vypadalo, hranice mezi zlem a dobrem, přáteli a nepřáteli, se stírají. Na scénu přichází nový Nepřítel a rytíři jsou nuceni podívat se Magii hlouběji na zoubek. Na Kronikách je nejlepší, jak mě příběh pořád překvapuje a drží v napětí, nové figury vstupují s nějakými předpoklady a očekáváním, na jakou stranu se nakonec postaví? Jak se vyvine linka Provázaného? A ty citace před každou kapitolou... ty jsou perfektní!... celý text

Drsná magie 2015, Larry Correia

Spadla mi čelist. Lovce monster mám fakt ráda, ale tohle bylo naprosto ú ž a s n é ! První třetina 20. století ovlivněná Magií, která se z vesmíru dostala na naši planetu a i když vyzkoušela každého, jen u některých se uchytila. Tenhle první díl je pro mě nejlepší, ale čistě jen proto, že mě osobně hrozně vadí boje proti vlastní vládě, takové to házení klacků těm dobrým pod nohy, protože jim přes veškeré kladné činy opakovaně prokazované v průběhu mnoha let nikdo nevěří, že jsou fakt hodní. Druhý a třetí díl jsou v tomto směru ubíjející, ale stejně dám všude 5*, protože je to bohatě vykompenzováno přehršlí jiných věcí, které stojí za to.... celý text

Ochránce 2021, Larry Correia

Tohle mi moc nesedí. Nevím, čím přesně to je, možná že chybí většina osazenstva, celé je to v cizině na poli naprosté ilegality, diletantizmu, chaosu a patosu a navíc od okamžiku, kdy opustíme základnu LM, téměř opustíme i vtip... zachraňuje to Pan Popelnice, toho bych prosím chtěla! Julie se setká se zajímavými lidmi, její boje jsou líté a jeden za druhým… Hm, vlastně už vím, co mi vadí nejvíc – je to její velká úmrtnost. Nebýt znamení Ochránce, je tuhá hned zezačátku a pak ještě několikrát, tohle prostě poškozuje její image úžasné lovkyně Julie Pittové, dědičky rodu Shacklefordů, jak jsem ji měla ráda. Daleko spíš bych čekala, že v ní mateřství povzbudí dravce, než že vyměkne a zpohodlní, ani střelbu už netrénuje… a obálka je jako obvykle peklo, ale to je u všech knih, jestli si autor takhle představuje krásku, tak potěš koště... aspoň že tam namaloval i Popelnicového jorkšíra. Celkově v sérii povážlivě sílí linky všech šampionů, Owen za Druhé, Julie za Ochránce, Franks za Boha (?), Earl s Heather za Bestie – teď nevím, jestli se víc děsím toho, že se příběh bude natahovat a natahovat, až nedejbože autor nedopíše závěr… nebo že ho naopak ukončí už v další knize.... celý text

Invaze 2018, Larry Correia

Není to můj nejoblíbenější díl, kvůli druhé polovině. První část je jízda jako obvykle. Zápletka skvělá, Owenův plán dostat se do říše Nočních můr a zachránit uvízlé lovce korunovaná snahou píchnout Asadovi do hnízda, celosvětová spolupráce, vodník… materializace Owenovy vůle a jeho setkání s Asadem… Asad je excelentní hnusák, navíc takový lidský, nespěchá, ví jak na to… kam se hrabou chobotňáci. Ale pobyt v Říši a hlavně její opuštění mi trochu drhne, takže 4 hvězdy.... celý text

Nemesis 2014, Larry Correia

Stricken kontra Franks. Pokud jste někdo doteď nepřišli na chuť Franksovi, Meyersovi, Grantovi a spol., tady se dočkáte. A pokud jste byli fakt zvědaví, jak to vlastně s Franksem celé je, dočkáte se taky. A pokud jste si jako já celou dobu okusovali nehty, jak tohle může Franks zmáknout… uvidíte!... celý text

Legie 2014, Larry Correia

To si takhle lovci monster z celého světa vyrazí na konferenci o novinkách v monstrlovecké oblasti. Že se to zvrtne snad nikoho nepřekvapí. Že se Stricken ukáže jako totální parchant také ne. Co mě naopak překvapilo, rozuměj nadchlo, byl pan Ředitel. A že jsme se zase viděli s Heather. A Ed. A Franks… no, a tak vůbec.... celý text

Alfa 2013, Larry Correia

Taková soukromnická odbočka, ve které se hodně dozvíme o Earlovi, jeho minulosti i osobnosti. Hodně se toho dozví i on sám o sobě, například jaké by to bylo, kdyby se mu splnilo jeho největší přání. K tomu si najde bezva babu a stane se šampionem vesmírné frakce. Znovu se tu setkáváme s prohnilým státním aparátem, který radši kecá, než koná a neváhá lhát, podvádět a manipulovat, jehož hlavní představitel je vyloženě blbec. Stejně tak i béčkoví lovci, které si najme na pomoc se zvládnutím monstrkalypsy, všem jsem fandila, aby co nejdřív zařvali a napáchali co nejméně škod, nicméně se to nezdařilo stoprocentně. A na scénu přichází další vládní padouch, který nám teď bude šlapat na paty už asi navěky, jak to tak vypadá...... celý text

Vendeta 2013, Larry Correia

Události minulého dílu se plynule přelily do zápletky tohoto nového. Megahustý kněz Starobylých si hodlá usmířit své božstvo obětí v podobě Owena Pitta a neváhá nasadit opravdu drsné páky. Do toho se motá minulost organizace LM, Erla, Doris, Meyerse, Owenova i Juliina rodina. A k tomu díky tchyni a tchánovi dostane Owen další dovednost, o kterou nestál.... celý text

Lovci monster s.r.o. 2012, Larry Correia

Tohle je děsná série, fakt! Tuhle jsem někde musela čekat, takže jsem si vcelku náhodně vybrala knížku, co si pro zábavu připomenu (to je to prokletí čtečky) a samozřejmě jsem nakonec musela přečíst celou sérii zase pěkně od začátku do konce! Na zdejších recenzích mě zaráží to bleskové srovnávání… Kotleta, Kulhánek – vážně? Možná bráno hodně zeširoka, že jsou tam i tuhle upíři, třeba jako v Twilight sáze, takže Stmívání je vlastně také celý Kulhánek :) Já mám monstra, o kterých už něco vím, ráda, nemusím bádat, co že je to luska, lamie… Navíc jsem vždycky zvědavá, jak se k nim zachová další autor, něco přidá, ubere, úplně přeorá... LM postavy mi přirostly k srdci, nejen základní tým, ale i ostatní, včetně Frankse. Popisy zbraní od takových nadšenců očekávám, epické bitky, oceňuju, že zranění je zranění, nevyléčí se za sekundu pouhou myšlenkou. A vtipy. Hlášky. Kecy. Ty rozhodně nechybí. Jediné, co mi přijde zbytečné, je ten tradiční spor LM kontra vláda, i když bez Frankse by to nebylo ono. Zápletka je opravdu široká, než se dostaneme ke konci, zažijeme toho hromadu. Přesto dám jen čtyři hvězdy, a to za hlavního padoucha. Já prostě tyhle vesmírné megachobotnice nemám ráda, kamkoliv je někdo šoupne jako záporáka, ztrácí tím body. Čtyři hvězdy také dávám proto, že znám i další díly a vím, co mě čeká, možná, že bych jinak klikla těch pět.... celý text

Vnější hrozba 2023, Michael Atamanov

Dvojka – šest hvězd! :) Ty postavy, které doplnily partičku z prvního dílu jsou výborné, jsem natěšena na nadcházející události, sem s nimi!

Odpočet 2022, Michael Atamanov

Konečně jsem po delší době vzala do ruky knihu, která mě nezklamala, ba naopak, nadchla. Já mám Atamanova ráda, radši tedy Obránce, Bylinkáře trochu míň, tohle bych zatím dala mezi ně. Mám přečtené oba díly a moc se těším, až vyjde další, že si je zase zopakuju – nelze to nějak jednoduše srovnat s Ruslanem ani Timem, ale zatím je to pestré, svižné, překvapivé... a až na tu linku utlačené frakce deroucí se ke světlu navzdory mizerným startovním podmínkám milosrdně apolitické, doufám, že se to nezvrtne. Nějaké to mínus? Na Amazonu je deset dílů – to se načekám:(... celý text

Ready Player One - Hra začíná 2012, Ernest Cline

Nejsem uchvácena. Kniha nadchne úzce specializované fajnšmekry, které baví dvacet hodin v kuse hrát Pacmana a slovo od slova přeříkávat oblíbené filmy Halliday by byl jen o dva roky starší než já, také jsem strávila nějaké ty dny hraním textovek i arkádovek, zmiňované filmy, muzika a podobně mi nejsou cizí, ale nedokážu prostě obdivovat někoho, kdo bezezbytku zahodí celý svůj život a jen se dokola šťourá v každém Hallidayově prdu, co měl ten den k večeři, co u toho poslouchal a na co myslel Pro mě je kniha rozvleklá a zařadila se mezi těch pár, u kterých mám radši filmové zpracování. Film milosrdně osekal zdlouhavé pasáže, a tím nemyslím jen ubíjející dobu mezi prolomením první brány a objevem druhého klíče zatímco ve filmu je první úkol jízda, v knize nůďo, druhý klíč a brána, třetí klíč jakž takž napínavé snad bylo, jestli Parzival stihne vypadnout dřív, než ho čapne ioi. Taktéž postapo svět, ve filmu dostatečně vykreslený, živořící lidé, přesto s jakousi nadějí, aspoň minimálními lidskými vztahy, rodinami v knize zubožené smažky bez budoucnosti, závislí na Oasis, ti lépe situovaní navíc zavření v paranoidních izolacích vlastních bytečků, myjící se odchlupujícím gelem, aby byli dokonale připraveni na to jediné, co je zajímá, další dávku:( Ve filmu fungují mezilidské vztahy, kamarádství, i ta láska, spojenectví proti padouchům zato v knize hraje každý sám na sebe, pro mě zklamání. Navíc - a uznávám, že to možná bylo způsobeno tím, že jsem knihu nečetla, ale poslouchala (chápete někdo, že v dnešní době, s tímto tématem, nevyšla e-kniha?), Art3mis vyznívá jako zakomplexovaná blbka, výsměšný, pištivý hlásek, kterým ji namluvil, mě prudil až do konce a až do konce jsem neuvěřila, že by snad měla Wada ráda. Helen tímto problémem netrpěla, sice také pištěla, ale nebyla nafrněná, přezíravá ani nic podobného. V poslední pětině konečně Wade nakopl svůj mozek, konečně zrealizoval smělý plán, konečně se sešel s ostatními, konečně se domluvili na spolupráci a konečně... aha, co teď? Partička je od sebe přes půl světa, na útěku, bez prostředků, vybavení, slušného připojení - jak to vyřešit, milý autore? Ve škole jsme se vždycky smáli, když v antickém divadle nevěděli kudy a kam a kde se vzal, tu se vzal - deus ex machina:) I tady se najednou vyloupl, posbíral děti, vzal je k sobě domů, poskytl jim nejlepší vybavení a připojení a mě se to prostě nelíbilo. Oceňuji film, že tam se tohle nedostalo, museli si poradit sami, v knize nebýt zásahu shůry, tak mají smolíka a vyhraje Sorrento! Za mě jednoznačně vede film, včetně výrazných zásahů do děje, které přinesl. PS: Po té, co Halliday donutí všechny trochu schopné hráče obětovat soutěži šest let života... jim zanechá čudlík k vypnutí a vzkaz, ať nezapomenou žít v reálu. ;) Já bych jim to vypla z fleku!... celý text

Poslední měsíční dívka 2022, Barbara Davis

Noční hlídka 2005, Sergej Lukjaněnko

Rozpačitá. Tak bych popsala svůj hlavní pocit po dočtení této knihy o střetu Dobra a Zla. Jakého prosím střetu? To mi nějak uniklo:( Celá četba byla jak na horské dráze, nahoru, dolů, nahoru, dolů, dolů, dolů, rovinka, brzda, konec. Začátek Hlídky mě strhl, řadový (o chlup lepší) hlídkař Světla proti silám Tmy, celá ta zamotaná situace a její vyústění. Pak přišlo první překvápko – ony jsou to povídky! Hm, neva, jedeme dál. Jak se rozvíjí druhá zápletka, přibývají debaty na téma dobra a zla, Světlí vlastně nemůžou dělat nic dobrého, aby neumožnili Temným páchat zlo a naopak, celá konstrukce druhého příběhu je tak komplikovaná, až je překombinovaná a ten konec – Geser u mě ztrácí body. Třetí příběh klesá ještě níž, Antonovy potíže s přijetím své vlastní role v systému naprosto chápu a jak postupuje za svým cílem, připadám si jako figurka ve hře, ke které znají pravidla všichni kromě Antona a mě. A vlastně mě to už ani nebaví, z předchozích povídek dobře vím, že všechny ty opičky kolem jsou zase jen na oko a za vším tím je něco úplně jiného, tentokrát je to xxxxx! Čekala jsem něco... něco VÍC! Po tolika mravokárných kecech, Vyšší Dobro, Antone musíš támhleto, nesmíš támhleto, tolik let plánování, zahrávání si s lidmi a osudem světa a nakonec je všechno o osobním Geserově prospěchu. Ani nevím, jestli mám chuť číst dál, kápo Světlých prohrává na body se Zavulonem, u něj aspoň víme, o co mu jde… a to asi nebyl záměr, nebo ano? No, asi se na ten druhý díl mrknu, abych věděla, jestli je Anton pošle k šípku...... celý text

Tajemný pan Frost 2022, Sylvia Day

Moje první kniha od autorky a teda... uf. Nic pro mě. Normálně si u podobných děl recenze odpouštím a nepíšu je sem, ale když už je to ten bestseller... Začínáme zprudka – Teagan na procházce potká kolemběžícího nového souseda, nádherného, mužného, potetovaného Garreta. Aby do něj nevrazila, skočí pod auto, Garret vrazí do ní, aby ji zachránil, pak vrazí k ní domů a nakonec ho do ní skoro vrazí. To vše na prvních stránkách – zrovna jsem si říkala, že takovou porno slátaninu číst nebudu, když v tu chvilku příběh přibrzdil a rozběhla se vztahovka dvou poznamenaných lidí, čtu tedy dál. Líběj odpustit, ale ani nový směr nepřinesl zlepšení. Garret Frost vůbec tajemný není, jeho problém nám byl objasněn záhy, zato Teaganin vůbec, byl jen zmiňován jako temné období, deprese a podobně. Z toho, co nám autorka servíruje, je i s oběma přimhouřenýma očima podezřelé až nesmyslné, jak se Garret Teagan vnucuje, jak ji chápe, podporuje... i to, jak ona na něj reaguje. V knize je zmiňován bývalý Teaganin manžel, který jí udělal... co? A po přečtení závěru, kdy dejme tomu dosedne spousta nepochopitelných faktů na své místo, vyskočí věci ještě nepochopitelnější a nejvíc mě tluče do očí časová osa s druhým manželem. Kdy se Teagan stihla podruhé vdát, prožít nějakou hrůzu, rozvést se a pak se zase dávat pomalu do kupy? Během jednoho dne? Každopádně tento příběh traumatizovaných nádherných, samozřejmě i bohatých a úspěšných lidí, kteří k sobě hledají cestu, opepřený erotikou, depresí a sem tam panikou, je dost ubohý. Jako by všechno směřovalo k dramatickému závěru a ta omáčka mezi nebyla ani důležitá. Celkově tu proběhne jedna normální konverzace, kdy si vyříkají rozdílné názory, ale i to je okamžitě zažehleno úžasností citu mezi nimi... zbytek je plytké tokání, jsi to nejlepší v mém životě, světlo ve tmě, udělám všechno, abych to nezkazil... sem tam protknuté smutnými pohledy. Viděla jsem to s hodnocením na 2 hvězdy... a pak jsem se dostala na konec. Cože? To myslí autorka vážně? Kdyby to nebylo zoufale k pláči, bylo by to směšné, ani to sem nemůžu napsat, to by i na označení "SPOILER" bylo moc! Konec mě prostě dorazil a hvězda ze mě vypadla jedna.... celý text

Uchvatitel duší 2022, Patricia Briggs

Minulý díl mě ani na opakované pokusy nenadchl, těšila jsem se tento – ale zase to není ono. Tentokrát mi to připadalo, jako by autorka už chtěla mít příběh za sebou, letí jako splašený, stanou se tu drsné a důležité věci, kromě Hardestyových získala Mercy nového, a řekla bych dokonce ještě horšího nepřítele, než jsou čarodějové H. – ale všechno projedeme rychlíkem a už je konečná, vystupovat. Joel, Aiden, smečka, všichni… jsou tak nějak odstaveni na vedlejší kolej a ani situace kolem Sherwooda (konečně se dozvíme, že je to xxxxxx xxxxxx xxxxx) to nezachrání. A navíc je zlý (nebo aspoň není v pohodě) a ze Zeeho je lusknutím prstů nebezpečný dědek, nad kterým se i Mercy pozastavuje. Jsem docela zklamaná stylem knihy, ze kterého se vytratila příjemnost, optimizmus, srdečnost, celková vřelost... láskyplnost… a že si Mercy a Adam pořád říkají „miluji tě“, to nic nezmění. Přidám jedno plus, aby bylo jasné, že kniha není žádná nepodařená katastrofa – dozvíme se opravdu hodně o Wulfem, Stefanovi a něco i Marsilii. Doplnění: Dočetla jsem to pěkně za tepla ještě jednou a takhle napodruhé musím přidat, že mě Sherwood hrozně zklamal. Dokud trpěl ztrátou paměti, se všemi on i jeho vlk komunikovali, pomáhali Mercy a smečce, nejen na žádost, ale i sami od sebe. Jeho vlk nikdy problém neměl. Teď se člověk najednou upamatuje a všechno jde do kopru. Veškerá prohlášení o tom, že se vlk nebude schopen podřídit... to jsou kecy, vlk je pořád stejný a nikdy mu to nevadilo. Z toho mi plyne, že je člověk Sherwood sebestředný namachrovaný pako a všechno, co jsem na něm měla ráda, je teď úplně naopak :(... celý text

Hrad ve Skotsku 2022, Julie Caplin

Romantický útěk číslo 9. Scénář stále stejný a i když se mění prostředí, vše ostatní zůstává. Fajn sympatická Izzy s nějakým tím vztahovým traumatem, která se postupně vypořádává s potřeštěnou matkou a dědictvím v podobě hradu + pár postaviček do party, aby nebylo smutno + jeden krásný a žádoucí svobodný chlápek, bohužel opět nesympatický. Z celé téhle série jen Alex a Luke za něco stáli, ostatní jsou chladní, sebestřední a neví co chtějí. Nejvíc mi na tomhle typu vadí, že se na ně nedá spolehnout, něco jim přeletí přes nos a co platilo před sekundou, je teď naopak. Týpek se ke konci pochlapí a všechno jako obvykle vyžehlí... no ale jak dlouho mu to vydrží? Na žádné prohlédnutí odteď navždy nevěřím, je zamilovaný a tak se snaží, ale co pak? Bude zase jako dřív?! Přes všechnu krásu skotské krajiny pod sněhem dám jen 3 hvězdy, tentokrát to bylo (a vím, že je to romantická oddechovka, to ale neznamená, že mě nemůžou zarazit nějaké podivnosti) poněkud přitažené za vlasy, Izzy totálně bez peněz a s hradem na rozpadnutí nakupuje jak Rockefeller, vymaluje, přeleští židle a hrad je jak z pohádky... a přiznám se, že mi trochu začíná lézt na nervy ta neustále opěvovaná udržitelnost a farmářské produkty... ano, je to fajn, ale... musím to pořád a pořád číst? Odjakživa mě propaganda nutila dělat pravý opak – asi půjdu a hodím pet lahev do směsného odpadu :)... celý text

V Krvavém pásu 2022, Jakub Mařík

Salamis na diplomatické misi. Obávala jsem se, že mimozemšťané budou nevyzpytatelní a spolupráce s nimi nemožná, ztížená nedůvěrou, rozdílnými zvyky a zkušenostmi. Byl to pravý opak – Davy Jones a jeho kamarádi byli v podstatě jako my, možná místo smíchu klepali chapadly, ale vojenské postupy, kulturní návyky, smysl pro černý humor… Kromě politiky přibyl i náboženský fanatismus, bitka byla výživná, i když lokální, a ten konec – jsem natěšená na další díl.... celý text

V ledovém sevření 2021, Jakub Mařík

V ledovém dílu se na scéně se objevilo zjevně nevyhnutelné politikaření. Ačkoliv je posádka lodi mezinárodní, opět tu máme unie, které sice papírově spolupracují, ale v reálu ne zase až tak. Pokračují i drobné odkazy na jiná díla a nejspíš také díky tomu se mi často stalo, že mě napadl budoucí děj dřív, než jsem se k němu dočetla, napětí trochu pokulhávalo. A do třetice: nemám problém s bitkami lidí mezi sebou nebo s mimozemšťany, ale masakry ledních medvědů a opic mi prostě nesedí, je mi jich líto, chlupáčů, několikrát jsem se přistihla, že fandím spíš jim. Třetí díl mám hned po ruce, jen se trochu bojím, aby to nesklouzlo do Ušinovsko–daršických vyjednávacích tanečků.... celý text

Ve stínu slunce 2020, Jakub Mařík

Tuhle knížku jsem měla hodně dlouho staženou, několikrát jsem načala první odstavec a hned zase skončila. Je to přitom můj oblíbený žánr, ale kombinace českého autora, velitele mariňáků Marhoula a lodi se jménem jak vystřiženým z Podivuhodných dobrodružství Vladimíra Smolíka na Salámové planetě mě opakovaně odrazovala. Zpětně se za to Maříkovi i Marhoulovi omlouvám, Salamidě ne, jsem holt dětina, ale to jméno mě nepřestalo iritovat. Detektivka rámovaná vesmírnou hrou na kočku a myš, salámová myška na pokraji smrti dělá možné i nemožné, aby si zachránila krk před naprosto děsivou a nepředvídatelnou kočkou. Neřeším technické záležitosti, nějakou zastaralost nebo nenaplněná očekávání novátorských principů fungování, je mi to upřímně řečeno úplně jedno, hlavně že posádka ví, co dělá a dokáže ze své lodi vyždímat to nejlepší. Příjemně mě překvapila svižnost knihy, odpouštím občasné déja vu, tohle je jako v… a tohle zase z… (hledání nakaženého v posádce á la Kurt Russell, implantát v mozku naštěstí tentokrát nebyla taková ta kreveta, co lezla do člověka nosem nebo pupíkem). Mě se líbila „zalidněnost“ lodi, sledování osudů (i dost osobních) různých členů posádky, neměla jsem problém se v nich orientovat a komplet jsem jim fandila, aby se dostali do dalšího dílu. Na druhý díl jdu neprodleně a ještě jednou se omlouvám Maříkovi s Marhoulem za nedůvěru:)... celý text