LanternDream
přečtené 55
Hlad
1959,
Knut Hamsun (p)
Nikdy mě nic nepřinutilo zamyslet se nad tím, jaké by to bylo, kdybych byla tak chudá, že bych každý den jen přežívala - a pak jsem začala číst Hlad. Jak jsem se dozvěděla, hlavní postava má i období sytosti, ale to autor vynechává, aby ten hlad člověk cítil až do morku kostí. Je to takový deníček chudého a hladového, který to pořád zkouší, protože věří, že bude lépe, přestože je na tom psychicky špatně a jeho nálada je jako na horské dráze. Náhlednutí do fyzického a psychického stavu hladovějícího pro mě bylo hodně děsivé a společně s chladnou atmosférou Kristianie tehdejší doby (dnešní Oslo) vytvořil autor něco opravdu skličujícího. Vždyť ten nebohý muž, kterého Hamsun stvořil (prý si on sám v mládí taky prošel těžkými časy), zkouší každý den něco napsat, aby za to dostal nějaký ten peníz, ale hlad mu v psaní brání - hlad, který nezažene, protože nemá peníze na jídlo - peníze, které nezíská, protože z hladu nic nenapíše...ke konci knihy už mi notně kručelo v břiše.... celý text
Bělidlo
2015,
Tarjei Vesaas
Nad touhle knihou mi zůstával poněkud rozum stát. Postavy mi přišly komické v tom, že dělaly ze všeho neskutečné drama. Nejdřív se tam chlap nedokáže smířit s tím, že je ženatý, takže mladá dívka, která je u něj zaměstnaná a má přítele, je prostě a jednoduše nedostupná. To, že na jejího milého bude zle koukat a představovat si, že mu něco udělá, asi těžko něco změní. Neméně komický byl poprask, jaký dokázal člověk způsobit tím, že vystavil celou tu chásku, která v knize vystupuje, čáranici na zdi, která říká něco ošklivého o jednom z nich. Jejich chování a reakce se mi zdály nepřirozené. Připomnělo mi to základku, kde každá lavice byla plná čáranic typu "Honza Novák smrdí" nebo "Nesnáším Báru Dvořákovou". Postavy se chovaly jak náctiletí, kteří píší vzkazy na zeď, mají před sebou kdovíjaká tajemství, navzájem si vyhrožují a normální komunikace je mezi nimi otřesná. Mezi tím vším se proplétal chudák, který chtěl jen poslední ujištění o tom, že někoho zajímá, než zaklepe bačkorami, ale všechny zajímala jen zeď. Fakt podivná knížka. Jestli z ní však vyplývá nějaké ponaučení, tak je to dle mého názoru to, že lidé by k sobě měli být upřímní a říkat si věci na rovinu. Komunikace je základ a mezi postavami značně hapruje. Za tuhle myšlenku, která je zřejmě podstatou knihy, dávám o hvězdičku navíc.... celý text
Směšné lásky
1970,
Milan Kundera
Už při čtení jsem se musela zamyslet nad tím, jak bych asi knihu vnímala, kdybych byla starší. To samozřejmě nemohu vědět, ale mohu hádat. Nebudu předstírat, že jsem ve svém věku obtěžkána zkušenostmi ze všech možných sfér lidského života, leckdo by tím pádem možná poznamenal, že knize nedokážu rozumět, že se s ní přeci nemohu ztotožnit, když nepochopím myšlenkové pochody zralých žen a mužů. Já však musím ocenit právě to, že jsem (možná kupodivu) tyto myšlenkové pochody pochopila a při čtení (obzvláště u některých povídek) jsem se proto cítila hodně stísněně. Nejvíce nepříjemně na mě zapůsobila povídka Falešný autostop - moje podvědomí si danou situaci totiž určitým způsobem vztáhlo na sebe. Nebezpečnou hravou přetvářkou, která skončila zhnusením a odcizením, uhodil Kundera hřebík na hlavičku. Jde o povídku, která vyvolává nepříjemné uvědomění si toho, že pokud si člověk se zkusmou přetvářkou zahrává a překročí při tom určitou hranici, není již cesty zpět.... celý text
Z Červenky jsem naprosto unešená, pro mě ZATÍM nejlepší Nesbø. Knihu jsem četla při celodenní cestě autem, odložila jsem ji pokaždé jen když jsme zastavili u benzínky. Dočetla jsem ji druhý den a najednou jsem nevěděla, co dál. Nemesis totiž ještě nemám v knihovničce a na nic jiného než na dalšího Harryho jsem po tomhle neměla chuť. Každopádně mi kniha pořádně zamotala hlavu. Z nějakého důvodu jsem měla husí kůži z toho, jakým způsobem byl děj retrospektivně pojat (propojení hořké minulosti a přítomnosti) a z tématu válečných veteránů. Dále jsem se v jedné z nejsmutnějších částí ("Dovolali jste se do záznamníku...") regulérně rozslzela. Později jsem měla taky párkrát na krajíčku. To se mi často nestává. Kniha byla tedy napínavá od začátku až do konce, obsahovala zajímavé historické informace o Norsku za doby 2. světové války a dojala mě k slzám, patří tudíž mezi ty, na které jen tak nezapomenu.... celý text
Všichni vychvalují Šváby nad Netopýrem, ale po přečtení musím konstatovat, že se mi Netopýr líbil o něco víc, přestože je to pořád nesmírně vyrovnané, Nesbø je prostě třída. Postavy i děj samotný mi zde přišly méně představitelné, cítila jsem méně napětí a emocí, když jsem knihu četla, některé pasáže, které měly působit velmi dramaticky, mě nechaly spíše chladnou, protože jsem si je nedokázala moc dobře představit (zvláště to velké finále jsem si musela přečíst víckrát). Přesto byla kniha čtivá, několikrát jsem změnila názor na to, kdo by mohl být vrah, přičemž jsem si nakonec uvědomila, že to vlastně zas až tak překvapivé nebylo. Zjistila jsem, jak se jmenuje pár čtvrtí v Bangkoku a tak trochu jsem se seznámila s jeho prostředím a stinnými stránkami tamějšího života. Zklamaná nejsem ani v nejmenším. 4/5... celý text
Přestože se jedná o první díl, četla jsem Netopýra až jako druhého - po Pentagramu. Nebudu lhát, bála jsem se zklamání, obzvlášť po přečtení některých zdejších komentářů. Pokusila jsem se je však hodit za hlavu a ponořila jsem se do čtení. Stačilo pár stránek a já jsem se začínala cítit klidnější a klidnější. Děj mě přenesl do Austrálie, každým vláknem svého bytí jsem absorbovala atmosféru Sydney, města, kde jsem nikdy nebyla, přesto jsem ho však vnímala všemi smysly. Poznala jsem mnoho míst a spousty zajímavostí ze země našich protinožců. Nakoukla jsem do australského podsvětí a prožila jsem momenty největšího napětí (autor je nejdřív dávkoval velice odměřeně, aby mě jimi pak zahltil od hlavy až k patě). Od určité části jsem už vyloženě hltala jednu stránku za druhou, protože jsem měla tolik návrhů na vraha, že jsem už prostě potřebovala vědět, kdo to tedy je. Co však oceňuji nejvíce je samotná postava Harryho, do které jsem se vcítila neskutečným způsobem. Moc jsem si ho oblíbila a chci ho lépe poznat. Proto teď Netopýr poletí zpět na čestné místo v mé knihovničce a z poličky mi polezou Švábi. Už se těším. Pět hvězdiček. *****... celý text
Ne před slunce západem
2003,
Johanna Sinisalo
Musím říct, že jsem čekala něco úplně jiného. A myslím si, že nejsem jediná. Přestože název i popis působí magicky, autorka si zahrává s ošemetnými tématy, které mohou člověka uvést do silných rozpaků. Jsou pasáže, které jsem si musela přečíst několikrát za sebou, protože jsem nemohla uvěřit tomu, že se vážně staly. Kniha je plná popisků, abychom si dokázali co nejlépe přestavit, jak ten troll tedy vlastně vypadá. To se jí daří, ale občas už to nutí člověka k netrpělivosti. Je dosti možné, že někteří lidé knihu z důvodu určitých "vztahů" zrovna dvakrát neocení. Nicméně pro ty, kteří jsou připraveni na něco neotřelého a zvláštního, může toto být velmi zajímavé čtení.... celý text
Fakta o Finsku
2009,
Erlend Loe
Moje první od Loeho. Vybrala jsem si ji pro svou lásku k severu - "Norský autor píšící o Finsku? To bude pecka," myslela jsem si. Teď už vím, že jsem si vybrala špatně. Neříkám, že to není originální kniha, ale opravdu jsem nedokázala vystát autorův styl psaní pomocí téměř nepřetržitého proudu myšlenek hlavního hrdiny. Nemohla jsem tuto knihu číst ani trochu unavená nebo vleže, okamžitě mi totiž padala hlava ze sáhodlouhých vět, které skutečně nebraly konce. Při čtení jsem se cítila jako hlavní postava uprostřed plynoucí řeky. Tato postava je však i důvodem, proč dávám této knize dvě hvězdičky. Hrdina totiž působil jako psychicky nevyrovnaný, občas mi ho bylo skoro až líto. Měl hlavu plnou myšlenek, které si nedokázal patřičně urovnat, proto se kniha asi četla tak špatně. Byl zcela paralyzován svou fóbií z vody a ze změn, které symbolizuje. A lidé, kteří se bojí změn, to mají na světě těžké.... celý text
Muž, který miloval Yngveho
2013,
Tore Renberg
Tato kniha mě pohltila. Způsob, jakým vystihla náctiletou rebelii, všechny ty povědomé pocity, touhu vyčlenit se a proti něčemu bojovat, zmatenost, přišlo mi to autentické. Nevadila mi přemíra vulgarity, vlastně ani fakt, že se děj místy trochu vlekl. Brala jsem to jako vyprávění ze života mladého kluka, kolem kterého se zrovna ve světě dělo mnoho zásadních změn, ale které v jeho očích nesahaly ani po kotníky těm, které se právě odehrávaly v něm. Líbily se mi citáty a útržky z textů kapel té doby, které byly na začátku každé kapitoly, musím si je více nastudovat.... celý text
