LanternDream komentáře u knih

„Občas si říkám, že jsme se snad všichni zbláznili a že příčetnými se staneme teprve tehdy, až se probudíme ve svěracích kazajkách.“

Strach z nadpřirozena tu byl vždycky. Teď už se asi bojíme trochu jiných věcí než lidé na konci 19.století, přesto je Drákula napsaný způsobem, který ve čtenáři vyvolá jisté pocity znepokojení i o téměř 130 let později.

8 08.04.2024

Lidé údajně román Nikdykde často nazývají „zásadním steampunkovým textem“, což Gaiman prý považuje za velký kompliment. :) Nemohu s nimi nesouhlasit.

Podlondýn zaútočil na všechny mé smysly. Tento chaotický svět plný zajímavých obyvatel mi rozjel představivost na plné obrátky.
Celou dobu jsem měla chuť popadnout papír a tužku a všechny ty úžasné postavy si nakreslit, dát jim přesnou podobu:

1) mladé Lady Dvířce a jejímu mnohavrstvém oděvu, který vypadal „jako by se byla o půlnoci vloupala do oddělení módy Viktoriina a Albertova muzea a měla na sobě všechno, co se jí podařilo ukrást“

2) dvěma hodně nechutným záporákům Croupovi a Vandemarovi, kteří svým morbidním smyslem pro humor a neutuchající chutí ničit a vraždit zvednou člověku žaludek více nežli zápach tisíce Kanálníků

3) prohnanému a charismatickému markýzi de Carabasovi

4) odvážné bojovnici Hunter

5) ptačímu muži jménem Old Bailey

5) Sametkám, které si představuji jako krásné tajemné gotičky, od kterých by sis ale měl(a) radši držet odstup :)

...a dalším, kteří tento svět obývají, navštěvují Pohyblivý trh a kteří Richardovi Mayhewovi změní život jednou provždy.

Tak dobře ale kreslit neumím, což mě přivádí k poslední myšlence. Mít bujnou fantazii není vše - autor tohoto žánru musí svými slovy umět v hlavě čtenáře malovat obrazy (občas třeba i jen v odstínech šedi), stavět mosty (i ty nebezpečné), hloubit tunely (když je potřeba nechat čtenáře bloudit)...a někteří to prostě umí. Urban fantasy z pera Neila Gaimana byl pro mě opravdu pozoruhodný zážitek.

7 15.01.2024

Knihu jsem po jedné z prvních srdcervoucích výpovědí odložila a několik měsíců jsem na ni nesáhla. Bála jsem se pokračovat.

Jednoho lednového dne mi padl zrak na opuštěnou knihu na polici a uvědomila jsem si, že takhle k tragickým epizodám dějin přistupovat nechci. Osoby, kterých se výbuch v Černobylu bezprostředně dotkl, období připodobňují k počátku války. Zaslouží si být vyslyšeny a pochopeneny úplně stejně jako lidé, kterým válka také sebrala spokojené dětství, radost ze života, rodinu, přátele a pocit bezpečí. Knihu jsem tedy znovu popadla. Po přečtení se ve mně něco změnilo.

Až zpětně si uvědomuji, že ač mi zpočátku forma, kterou je kniha napsaná (především forma monologů), dělala trochu problémy, považuji ji nakonec vlastně za jednu z velkých kvalit tohoto tíživého svědectví.

Autorka věnovala veškerý prostor lidem, jejich tragickým příběhům, vzpomínkám, myšlenkám plným zoufalství, zármutku, bolesti, ale i frustrace, vzteku, občas i snahám ospravedlnit své jednání ve vyhrocené situaci.

Nemohla jsem se vyhnout snaze vcítit se do pocitů každého z nich. Ve většině případů to nebylo možné, takové hrůzy zažili.

Jsem ráda, že jsem knihu dočetla. Je děsivé, jak málo pro režim znamenal lidský život...svým jednáním dopustil neodpustitelné. Přeji si, aby se nikdy nezapomnělo na ty, kteří svět zachránili před ještě horší a rozsáhlejší katastrofou.

11 14.01.2024

Na kapelu Rotting Christ jsem narazila poprvé ještě na střední škole, kdy jsem propadla tvrdším odnožím metalové hudby.
Dříve než je jsem poslouchala jejich krajany Septicflesh a na poslech kapely, která si vybrala, že bude hrát pod jménem „Hnijící Kristus“ jsem se nějakou dobu osmělovala.
Nakonec jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám. Myslím, že první song, který jsem od nich slyšela, byl buď z alba Aealo, nebo z alba Kata Ton Daimona Eaytoy. Byla jsem zcela fascinovaná exotickou rituální atmosférou jejich hudby, kterou jsem neznala.
Věděla jsem, že je musím vidět a slyšet naživo, což se mi splnilo. Netušila jsem, co ve mě toto živé vystoupení vyvolá za bouři emocí. Od prvního koncertu, kdy jsem měla možnost je spatřit, uplynulo již 6 let. Za tu dobu se kapela dostala na přední příčky mého metalového žebříčku a kdykoli nás přijedou poctit svou temnou dechberoucí show, nesmím chybět. Jejich koncerty jsou divoké, pro mě naprostý únik z reality. Nikdy mě nezklamali.

Vzhledem k tomu, že se již léta považuji za fanynku této obdivuhodné řecké party, nepřicházelo v úvahu, že bych tuto knihu, mapující celou historii kapely, nechala bez povšimnutí. Byla jsem na knihu velmi zvědavá, sled všelijakých událostí však způsobil, že jsem se k ní dostala až tři roky po vydání (dva roky po vydání v češtině).
Podstatnou část knihy jsem slupla za jediný den a nesmírně jsem si četbu užila. Nejspíš už kapelu nebudu schopná vnímat tak, jako dříve, ale nemyslím to v negativním slova smyslu. Cítím velký obdiv ke kapele, která funguje již déle než 30 let a přes četné pády a vzestupy to pánové ani jednou za své působení oficiálně nepověsili na hřebík (zásluhu na tom má hlavně „jádro kapely“ - Sakis Tolis).

Obdivuju jejich věrnost muzice a jejich touhu po svobodě, touhu dělat si vše po svém a kašlat na vše ostatní. Jen ti nejoddanější to dokážou dotáhnout tak daleko, že se ve své vlasti stanou prvním a vůdčím uskupením určitého hudebního žánru. Jak víme, první to má vždy nejtěžší.

Bylo mi ctí s Rotting Christ a bratry Tolisovými znovu zrychleně prožít 30 let jejich života, který věnovali (a v mnohém obětovali) své jedinečné kapele. Jsem moc ráda, že byla tato kniha napsána. Při čtení jednotlivých kapitol jsem vždy poslouchala album, o kterém daná kapitola pojednávala, abych se lépe dokázala naladit na atmosféru toho daného období.

Knihu doporučuji všem fanouškům těchto ďábelských Řeků, z jejichž jedinečné tvorby jde mráz po zádech.

1 17.11.2021

Pro mě povinná četba po zhlédnutí divadelního představení Jaroslava Duška, které mě hluboce ovlivnilo. Čtyři dohody mi již jednou napomohly ve zlomovém okamžiku mého života, kdy jsem se musela rozhodnout, zda poslechnu ego, nebo duši. Kniha obsahuje spoustu moudrých myšlenek, které by se daly tesat do kamene. Doporučuji lidem, které baví knihy o osobním rozvoji a nevadí jim esoterika.

10 14.11.2021

Rozhovor s maminkou dítěte…
Ona: „Jak to všechno zvládáte?“
Já: „Piju víno.“
Ona: „Vtipálku.“
Já: „Když myslíte.“

Tady nestačí „jen“ láska k práci. Tou láskou se člověk musí každý den snažit vytěsnit vyčerpání, pocity marnosti, nedostatečnosti...a vědět, že se mu to nikdy úplně nepodaří. Naučit se s tím vědomím žít a přijmout fakt, že nechat si do života vstoupit osobu s autismem člověku nastaví zrcadlo a poskytne mu jedinečnou příležitost nahlédnout do vlastního nitra. Je to bolestivé, krásné a výsledkem může být třeba právě tato knížka.

Zhltnuto za dva večery, zapito dvěma sklenkami vína. Víno mě zahřálo na chvíli, zážitek z této knihy mě bude hřát u srdce rozhodně déle.

13 08.02.2021

Já tomu věřím. Věřím, že nepořádek v domácnosti značí chaos v člověku samém. Také nepopírám, že hromadění věcí, které nemají pro člověka skutečnou hodnotu, může být dobrým ukazatelem neschopnosti dotyčného určit si v životě priority. Člověk potřebuje mít čistou hlavu k tomu, aby činil důležitá životní rozhodnutí. Neuspořádaný domov, který působí vizuálně rušivě, ale i pouhá myšlenka (ač ukrytá hluboko uvnitř), že vlastním příliš mnoho věcí, se kterými se dříve nebo později budu muset já nebo moji blízcí vypořádat, často stačí k tomu, abych se zasekla na jednom místě a nedokázala najít svou životní cestu.

Nicméně, přestože s touto ideou souzním, odnesla jsem si z knihy i nepříjemné pocity.

1) Autorka se v knize téměř nezmiňuje, kde končí všechny ty věci, které svým klientům pomáhá vytřídit. Bohužel mám pocit, jako by naznačovala, že míří rovnou do odpadků. S tím tedy nesouhlasím.

2) Taktéž jsem se nevyhnula vtíravým myšlenkám, že paní Kondo možná trpí nějakým psychickým onemocněním. Její smýšlení je místy opravdu za hranou toho, co by člověk považoval za normální, a v životě to asi s touto odlišností neměla vždy lehké.

Ať už jsou však mé domněnky jakékoli, našla díky tomu nakonec své poslání, svou práci, kterou pomáhá lidem a motivuje je ke změně. Za to jí patří uznání.

9 08.02.2021

Kniha mě přinutila zamyslet se především nad dvěma tématy/rolemi:
1) role zaměstnání a peněz v životě člověka - jejich vliv na lidské (ne)štěstí
2) role řeči a komunikace ve společnosti - její ovládání dokáže člověka vyšvihnout tak vysoko, že najednou neví, co se sebou, její nedostatek člověka naopak výrazným způsobem ze společnosti vyčleňuje

Je toho více, ale obě tato témata se vinou knihou jako stuhy, které se navzájem proplétají. Kniha byla dobře stravitelná a příjemně plynula. Konec byl drsný a symbolický (viz 2. bod). ****

2 09.05.2018

Krásná knížečka. Čtenář má s touto knihou možnost proniknout hlouběji do světa čar a kouzel, tentokrát se může dozvědět, jaké pohádky zná každý malý čaroděj či čarodějka, jsou-li z kouzelnické rodiny. Vhodné pro zarytého fanouška Harryho Pottera (za kterého se rozhodně pokládám), který si chce "doplnit vzdělání" (komentáře Albuse Brumbála jsou k tomuto účelu velmi prospěšné), ale není třeba být kdovíjak zběhlý ve světě Harryho Pottera, přestože to rozhodně umocní zážitek z knihy. Ne tak velkým fanouškům mohou třeba Brumbálovy komentáře přijít vyčerpávající a nudné. Je v nich totiž množství informací, které bez všelijakých souvislostí mohou pro nezasvěceného čtenáře postrádat význam, a tím pádem i zajímavost. Mně se moc líbily. Nedokážu říci, která bajka mě zaujala nejvíce, možná Fontána příznivé sudby.

3 09.05.2018

Nikdy mě nic nepřinutilo zamyslet se nad tím, jaké by to bylo, kdybych byla tak chudá, že bych každý den jen přežívala - a pak jsem začala číst Hlad. Jak jsem se dozvěděla, hlavní postava má i období sytosti, ale to autor vynechává, aby ten hlad člověk cítil až do morku kostí. Je to takový deníček chudého a hladového, který to pořád zkouší, protože věří, že bude lépe, přestože je na tom psychicky špatně a jeho nálada je jako na horské dráze. Náhlednutí do fyzického a psychického stavu hladovějícího pro mě bylo hodně děsivé a společně s chladnou atmosférou Kristianie tehdejší doby (dnešní Oslo) vytvořil autor něco opravdu skličujícího. Vždyť ten nebohý muž, kterého Hamsun stvořil (prý si on sám v mládí taky prošel těžkými časy), zkouší každý den něco napsat, aby za to dostal nějaký ten peníz, ale hlad mu v psaní brání - hlad, který nezažene, protože nemá peníze na jídlo - peníze, které nezíská, protože z hladu nic nenapíše...ke konci knihy už mi notně kručelo v břiše.

06.06.2017

Nad touhle knihou mi zůstával poněkud rozum stát. Postavy mi přišly komické v tom, že dělaly ze všeho neskutečné drama. Nejdřív se tam chlap nedokáže smířit s tím, že je ženatý, takže mladá dívka, která je u něj zaměstnaná a má přítele, je prostě a jednoduše nedostupná. To, že na jejího milého bude zle koukat a představovat si, že mu něco udělá, asi těžko něco změní. Neméně komický byl poprask, jaký dokázal člověk způsobit tím, že vystavil celou tu chásku, která v knize vystupuje, čáranici na zdi, která říká něco ošklivého o jednom z nich. Jejich chování a reakce se mi zdály nepřirozené. Připomnělo mi to základku, kde každá lavice byla plná čáranic typu "Honza Novák smrdí" nebo "Nesnáším Báru Dvořákovou". Postavy se chovaly jak náctiletí, kteří píší vzkazy na zeď, mají před sebou kdovíjaká tajemství, navzájem si vyhrožují a normální komunikace je mezi nimi otřesná. Mezi tím vším se proplétal chudák, který chtěl jen poslední ujištění o tom, že někoho zajímá, než zaklepe bačkorami, ale všechny zajímala jen zeď. Fakt podivná knížka. Jestli z ní však vyplývá nějaké ponaučení, tak je to dle mého názoru to, že lidé by k sobě měli být upřímní a říkat si věci na rovinu. Komunikace je základ a mezi postavami značně hapruje. Za tuhle myšlenku, která je zřejmě podstatou knihy, dávám o hvězdičku navíc.

2 06.06.2017

Těšila jsem se na tuto knihu v sytě růžovém přebalu, ale zároveň jsem se i trochu bála. Začetla jsem se však rychle a plně jsem se ponořila do příběhu dvou hlavních postav, který tak plynul, plný bolesti a osamění. Od rozličných zvyků, které jsou pro nás tak cizí, jasně určených rolí pohlaví v muslimském manželství, osamělosti, násilí, pocitu, že vás nikde nechtějí, ať už jdete kamkoli, až po problémy s navazováním kontaktů a nepochopení okolí, protože nikdo vás neodsuzuje, ale přitom všichni odsuzují "takové, jako jste vy." Ztracená léta kvůli válce, ztracená léta po boku člověka, ztracená možnost žít stejný život jako lidé ve vašem okolí, protože těžko zbavíte všechny předsudků a sebe toho, že procházíte z jiné, naprosto odlišné země. Moje hadí noční můry znovu ožily a alergii na kočky jsem pocítila jako nikdy dříve, ale prášek jsem si nevzala. Autorovi smekám.

2 06.06.2017

Už při čtení jsem se musela zamyslet nad tím, jak bych asi knihu vnímala, kdybych byla starší. To samozřejmě nemohu vědět, ale mohu hádat.

Nebudu předstírat, že jsem ve svém věku obtěžkána zkušenostmi ze všech možných sfér lidského života, leckdo by tím pádem možná poznamenal, že knize nedokážu rozumět, že se s ní přeci nemohu ztotožnit, když nepochopím myšlenkové pochody zralých žen a mužů.

Já však musím ocenit právě to, že jsem (možná kupodivu) tyto myšlenkové pochody pochopila a při čtení (obzvláště u některých povídek) jsem se proto cítila hodně stísněně. Nejvíce nepříjemně na mě zapůsobila povídka Falešný autostop - moje podvědomí si danou situaci totiž určitým způsobem vztáhlo na sebe. Nebezpečnou hravou přetvářkou, která skončila zhnusením a odcizením, uhodil Kundera hřebík na hlavičku. Jde o povídku, která vyvolává nepříjemné uvědomění si toho, že pokud si člověk se zkusmou přetvářkou zahrává a překročí při tom určitou hranici, není již cesty zpět.

7 27.07.2016

Z Červenky jsem naprosto unešená, pro mě ZATÍM nejlepší Nesbø. Knihu jsem četla při celodenní cestě autem, odložila jsem ji pokaždé jen když jsme zastavili u benzínky. Dočetla jsem ji druhý den a najednou jsem nevěděla, co dál. Nemesis totiž ještě nemám v knihovničce a na nic jiného než na dalšího Harryho jsem po tomhle neměla chuť.

Každopádně mi kniha pořádně zamotala hlavu. Z nějakého důvodu jsem měla husí kůži z toho, jakým způsobem byl děj retrospektivně pojat (propojení hořké minulosti a přítomnosti) a z tématu válečných veteránů. Dále jsem se v jedné z nejsmutnějších částí ("Dovolali jste se do záznamníku...") regulérně rozslzela. Později jsem měla taky párkrát na krajíčku. To se mi často nestává.

Kniha byla tedy napínavá od začátku až do konce, obsahovala zajímavé historické informace o Norsku za doby 2. světové války a dojala mě k slzám, patří tudíž mezi ty, na které jen tak nezapomenu.

8 25.07.2016

Všichni vychvalují Šváby nad Netopýrem, ale po přečtení musím konstatovat, že se mi Netopýr líbil o něco víc, přestože je to pořád nesmírně vyrovnané, Nesbø je prostě třída.

Postavy i děj samotný mi zde přišly méně představitelné, cítila jsem méně napětí a emocí, když jsem knihu četla, některé pasáže, které měly působit velmi dramaticky, mě nechaly spíše chladnou, protože jsem si je nedokázala moc dobře představit (zvláště to velké finále jsem si musela přečíst víckrát). Přesto byla kniha čtivá, několikrát jsem změnila názor na to, kdo by mohl být vrah, přičemž jsem si nakonec uvědomila, že to vlastně zas až tak překvapivé nebylo. Zjistila jsem, jak se jmenuje pár čtvrtí v Bangkoku a tak trochu jsem se seznámila s jeho prostředím a stinnými stránkami tamějšího života. Zklamaná nejsem ani v nejmenším. 4/5

3 25.07.2016

Přestože se jedná o první díl, četla jsem Netopýra až jako druhého - po Pentagramu. Nebudu lhát, bála jsem se zklamání, obzvlášť po přečtení některých zdejších komentářů. Pokusila jsem se je však hodit za hlavu a ponořila jsem se do čtení.
Stačilo pár stránek a já jsem se začínala cítit klidnější a klidnější. Děj mě přenesl do Austrálie, každým vláknem svého bytí jsem absorbovala atmosféru Sydney, města, kde jsem nikdy nebyla, přesto jsem ho však vnímala všemi smysly. Poznala jsem mnoho míst a spousty zajímavostí ze země našich protinožců. Nakoukla jsem do australského podsvětí a prožila jsem momenty největšího napětí (autor je nejdřív dávkoval velice odměřeně, aby mě jimi pak zahltil od hlavy až k patě). Od určité části jsem už vyloženě hltala jednu stránku za druhou, protože jsem měla tolik návrhů na vraha, že jsem už prostě potřebovala vědět, kdo to tedy je.
Co však oceňuji nejvíce je samotná postava Harryho, do které jsem se vcítila neskutečným způsobem. Moc jsem si ho oblíbila a chci ho lépe poznat. Proto teď Netopýr poletí zpět na čestné místo v mé knihovničce a z poličky mi polezou Švábi. Už se těším.
Pět hvězdiček. *****

9 21.06.2016

Moje první od Loeho. Vybrala jsem si ji pro svou lásku k severu - "Norský autor píšící o Finsku? To bude pecka," myslela jsem si. Teď už vím, že jsem si vybrala špatně. Neříkám, že to není originální kniha, ale opravdu jsem nedokázala vystát autorův styl psaní pomocí téměř nepřetržitého proudu myšlenek hlavního hrdiny. Nemohla jsem tuto knihu číst ani trochu unavená nebo vleže, okamžitě mi totiž padala hlava ze sáhodlouhých vět, které skutečně nebraly konce. Při čtení jsem se cítila jako hlavní postava uprostřed plynoucí řeky. Tato postava je však i důvodem, proč dávám této knize dvě hvězdičky. Hrdina totiž působil jako psychicky nevyrovnaný, občas mi ho bylo skoro až líto. Měl hlavu plnou myšlenek, které si nedokázal patřičně urovnat, proto se kniha asi četla tak špatně. Byl zcela paralyzován svou fóbií z vody a ze změn, které symbolizuje. A lidé, kteří se bojí změn, to mají na světě těžké.

3 20.06.2016

Musím říct, že jsem čekala něco úplně jiného. A myslím si, že nejsem jediná. Přestože název i popis působí magicky, autorka si zahrává s ošemetnými tématy, které mohou člověka uvést do silných rozpaků. Jsou pasáže, které jsem si musela přečíst několikrát za sebou, protože jsem nemohla uvěřit tomu, že se vážně staly. Kniha je plná popisků, abychom si dokázali co nejlépe přestavit, jak ten troll tedy vlastně vypadá. To se jí daří, ale občas už to nutí člověka k netrpělivosti. Je dosti možné, že někteří lidé knihu z důvodu určitých "vztahů" zrovna dvakrát neocení. Nicméně pro ty, kteří jsou připraveni na něco neotřelého a zvláštního, může toto být velmi zajímavé čtení.

2 11.04.2016

Tato kniha mě pohltila. Způsob, jakým vystihla náctiletou rebelii, všechny ty povědomé pocity, touhu vyčlenit se a proti něčemu bojovat, zmatenost, přišlo mi to autentické. Nevadila mi přemíra vulgarity, vlastně ani fakt, že se děj místy trochu vlekl. Brala jsem to jako vyprávění ze života mladého kluka, kolem kterého se zrovna ve světě dělo mnoho zásadních změn, ale které v jeho očích nesahaly ani po kotníky těm, které se právě odehrávaly v něm.

Líbily se mi citáty a útržky z textů kapel té doby, které byly na začátku každé kapitoly, musím si je více nastudovat.

5 21.03.2016