LanternDream
přečtené 55
Dracula
1997,
Bram Stoker
„Občas si říkám, že jsme se snad všichni zbláznili a že příčetnými se staneme teprve tehdy, až se probudíme ve svěracích kazajkách.“ Strach z nadpřirozena tu byl vždycky. Teď už se asi bojíme trochu jiných věcí než lidé na konci 19.století, přesto je Drákula napsaný způsobem, který ve čtenáři vyvolá jisté pocity znepokojení i o téměř 130 let později.... celý text
Nikdykde
2006,
Neil Gaiman
Lidé údajně román Nikdykde často nazývají „zásadním steampunkovým textem“, což Gaiman prý považuje za velký kompliment. :) Nemohu s nimi nesouhlasit. Podlondýn zaútočil na všechny mé smysly. Tento chaotický svět plný zajímavých obyvatel mi rozjel představivost na plné obrátky. Celou dobu jsem měla chuť popadnout papír a tužku a všechny ty úžasné postavy si nakreslit, dát jim přesnou podobu: 1) mladé Lady Dvířce a jejímu mnohavrstvém oděvu, který vypadal „jako by se byla o půlnoci vloupala do oddělení módy Viktoriina a Albertova muzea a měla na sobě všechno, co se jí podařilo ukrást“ 2) dvěma hodně nechutným záporákům Croupovi a Vandemarovi, kteří svým morbidním smyslem pro humor a neutuchající chutí ničit a vraždit zvednou člověku žaludek více nežli zápach tisíce Kanálníků 3) prohnanému a charismatickému markýzi de Carabasovi 4) odvážné bojovnici Hunter 5) ptačímu muži jménem Old Bailey 5) Sametkám, které si představuji jako krásné tajemné gotičky, od kterých by sis ale měl(a) radši držet odstup :) ...a dalším, kteří tento svět obývají, navštěvují Pohyblivý trh a kteří Richardovi Mayhewovi změní život jednou provždy. Tak dobře ale kreslit neumím, což mě přivádí k poslední myšlence. Mít bujnou fantazii není vše - autor tohoto žánru musí svými slovy umět v hlavě čtenáře malovat obrazy (občas třeba i jen v odstínech šedi), stavět mosty (i ty nebezpečné), hloubit tunely (když je potřeba nechat čtenáře bloudit)...a někteří to prostě umí. Urban fantasy z pera Neila Gaimana byl pro mě opravdu pozoruhodný zážitek.... celý text
Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti
2017,
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Knihu jsem po jedné z prvních srdcervoucích výpovědí odložila a několik měsíců jsem na ni nesáhla. Bála jsem se pokračovat. Jednoho lednového dne mi padl zrak na opuštěnou knihu na polici a uvědomila jsem si, že takhle k tragickým epizodám dějin přistupovat nechci. Osoby, kterých se výbuch v Černobylu bezprostředně dotkl, období připodobňují k počátku války. Zaslouží si být vyslyšeny a pochopeneny úplně stejně jako lidé, kterým válka také sebrala spokojené dětství, radost ze života, rodinu, přátele a pocit bezpečí. Knihu jsem tedy znovu popadla. Po přečtení se ve mně něco změnilo. Až zpětně si uvědomuji, že ač mi zpočátku forma, kterou je kniha napsaná (především forma monologů), dělala trochu problémy, považuji ji nakonec vlastně za jednu z velkých kvalit tohoto tíživého svědectví. Autorka věnovala veškerý prostor lidem, jejich tragickým příběhům, vzpomínkám, myšlenkám plným zoufalství, zármutku, bolesti, ale i frustrace, vzteku, občas i snahám ospravedlnit své jednání ve vyhrocené situaci. Nemohla jsem se vyhnout snaze vcítit se do pocitů každého z nich. Ve většině případů to nebylo možné, takové hrůzy zažili. Jsem ráda, že jsem knihu dočetla. Je děsivé, jak málo pro režim znamenal lidský život...svým jednáním dopustil neodpustitelné. Přeji si, aby se nikdy nezapomnělo na ty, kteří svět zachránili před ještě horší a rozsáhlejší katastrofou.... celý text
