laura přečtené 1168

Chceš-li s mužem býti... musíš s ním i výti...? 2014, Alena Jakoubková

Jedna z těch lepších. Poměrně zajímavý děj, čtivé, zabydlené spoustou rozmanitých postav. Je to sice jako většina knih této autorky předvídatelné, ale vlastně vám to nevadí. O tom, že někdy stačí málo a váš život se stane noční můrou, ze které se nedokážete probudit. O lásce, zradě, pomstě. O odmítnutí, osamělosti, i o touze vymanit se osudu, který vás svírá železnými okovy. O naději, křehkosti přátelství a zrazené důvěře. Jo, tohle se mi líbilo.... celý text

Mluvit o ex… není dobré pro sex 2018, Alena Jakoubková

...sice jsem čekala něco úplně jiného, ale co už :) Anotace je tu zcela mimo mísu... Příběh o první lásce, zklamání, vrtkavém osudu, o vůli žít a plnit si své sny, jakkoli je to těžké. Čtivý příběh, který přečtete za jedno odpoledne - a stejně tak rychle na něj zapomenete... Nakonec se mi to celkem líbilo...... celý text

Kam čert nemůže…nastrčí manžela 2018, Alena Jakoubková

Čtivé, oddechové, nenáročné. Kdo už pár knih od Aleny Jakoubkové přečetl, ví, že píše podle stejného, stále se opakujícího schématu. Ale vlastně vám to nevadí. Některé knihy jsou výborné, jiné už tolik ne - tahle je někde mezi tím. Průměrný, stokrát vyprávěný příběh o zlaté kleci, ve které se po čase začnete dusit a toužíte po jediném - uletět... U jejích knih nemusíte přemýšlet - a o to asi jde. Čtou se snadno a stejně snadno na ně za pár dní zapomenete. Jsou jako jemný dotek vánku, který právě teď cuchá vlasy někde jinde někomu jinému. Je to příjemné, ale když to skončí, nechybí vám to.... celý text

Rekonstrukce 2019, Viktorie Hanišová

O tom, že někdy je těžké prekročit svůj vlastní stín. Že minulost vás svírá jako okovy a nedovolí vám se vymanit a jít dál. Že přežít ještě neznamená, že žijete. Silný příběh, těžké téma, zpočátku adrenalinové tempo, které vás nutí číst a nepřestávat, ale... Je tu bohužel to ale. V druhé polovině příběh ztratil tempo a zaživa ho sžíraly emoce. Výčitky. Svědomí. Vina. Smrt. Podkopává vám to nohy a vy padáte a padáte. Až se jednou nezvednete... Na jednu stranu jsem to chápala. Když v sobě něco dusíte, jednou si to najde cestu ven. A už to potom nikdo nezastaví - ani vy. Smutný, bolavý příběh, který je navzdory temnotě v něm čtivý tak, že ho nebudete chtít odložit... Co mě však zklamalo, byl konec. Ačkoli i to chápu. Některé otázky prostě mají zůstat nezodpovězeny...... celý text

Anežka 2015, Viktorie Hanišová

Po Houbařce zklamání. Touto knihou jsem se těžce prokousávala. Příběh by byl úžasný (jestli se to vůbec o tomto tématu dá říct), ale to, jakým způsobem byl zpracovaný, mi nesedlo. Nedokázala jsem se začíst, dočetla jsem jen proto, že jsem to prostě nechtěla vzdát... Spousta nedorozumění, spousta nepochopení. Nevyslovená touha po lásce, po přijetí. Předsudky. Odsouzení. Jak málo by stačilo, aby všechno bylo jinak. Promluvit, vyslechnout. Naslouchat, dívat se. Nevidět jen sebe. Julie viděla jen Anežku - neviděla však Agnes. Měla spoustu možností, ale ve své zaslepenosti je nedokázala vnímat. Bolavé, kruté, bez příkras. Odhalené nitro nikdy nevypadá krásně. Nejspíš nikdy nepřestala čekat na Anežku. I když si přece jen myslím, že úplně na konci už čekala na Agnes. A přitom stačilo jen obejmout, naslouchat a milovat...... celý text

Oceán na konci cesty 2020, Neil Gaiman

Nádherná grafika, úžasné ilustrace. Kniha, která vás upoutá na první pohled. Mystické, tajemné, ponuré. Zpočátku takové nijaké a pak šmik - a z nic neříkajícího příběhu, který vás lehce nudí, skočíte rovnou do hororového, temnotou prosáklého světa. Trochu pohádka, trochu psycho. Z Uršuly mi vážně naskakovala husí kůže... To je ta potíž se živými tvory. Moc dlouho nevydrží. Jeden den to jsou děti, nazítří staří lidé. A pak už jen vzpomínky. A i ty pak vyblednou a splynou dohromady do jedné šmouhy... Zajímavý námět. Děj, který vás vede spletitými cestami někam, kde vlastně ani nechcete být. Krutá realita, která vás zaskočí v té nejméně očekávané chvíli. Žádné předpoklady, žádné domněnky. Neil Gaiman vás prostě hodí do vody a ta vás spolkne. Jako oceán ;) Nepředvídatelné, šokující, snové, kruté. Příběh o ztrátách, nevědomosti, přátelství... O hledání cest, o víře v sebe sama, o důvěře i o sebeobětování. O dětech, kterými vlastně nikdy nepřestáváme být. O tom, že někdy lžeme sami sobě, protože se bojíme pohlédnout pravdě do očí. Že svět má mnoho tváří. A je jen na nás, kterou z nich spatříme... Přesto se mi Nikdykde líbila víc. Snad pro tu hravost...... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Události jsou zbabělé: nikdy nechodí samy. Vždycky se jich nahrne celá řada a zasypou vás najednou... Neskutečné. Originální. Čtivé. Vtipné. Místama morbidní. Dva různé světy, spousta různorodých, svérázných postav, naprosto skvělý anglický humor. Podlondýn je město nestvůr i světců, svět plný temných čar a kouzel, vrahů i andělů, krys a temných zákoutí... A když tam spadnete, cesta zpátky už neexistuje. Už dlouho se mi nestalo, abych vůbec netušila, co mám od knihy čekat. Tajemné nikdykde vás spolkne, aniž si to uvědomíte, a až vás na konci vyplivne, stejně si budete myslet: Co to kruci bylo? Vím jen, že to bylo skvělé. Že mě to bavilo. Že jsem se smála. Možná jsem se i trošku bála :) Že jsem byla překvapená (a ne jednou). Že nic nebylo předvídatelné. A že mi bylo líto, že už je konec... A musím souhlasit, že záporácká dvojka pan Croup a pan Vandemar neměla chybu. Jejich dialogy byly skvěle groteskní a morbidně děsivé zároveň. "Máš rád kočku?" zeptala se. "Ano. Kočky jsou fajn." Anastázie se ulehčeně usmála. "Stehýnko?" zeptala se. "Nebo prsíčka?"... celý text

Jsou světla, která nevidíme 2015, Anthony Doerr

Čas je prohnaný, jakmile vám jednou vyklouzne, může vám už unikat navěky... Křehký, něžný a bolavý příběh slepé dívky Marie-Laure a německého chlapce Wernera - ale i spousty dalších. Poněkud roztříštěný, rozemletý na spoustu maličkých kousků, které do sebe jen zvolna zapadají. Škoda těch časových skoků, plácala jsem se v tom. A ačkoli kniha nepatřila k těm, u kterých visíte na každém slovu, k níž se vrháte každou volnou chvíli, i tak mě hluboce zasáhla. Doteky lidskosti, něhy a krásy v době, která nebyla něžná ani krásná a ve které člověk ztrácel to, co ho činí člověkem... A přitom, vedle všech těch hrůz, Marie-Laure, Etienne, madame, Werner, Frederick... Nic takového jako kletby neexistuje. Možná existuje štěstí nebo smůla. Každý den se nachyluje buď k úspěchu nebo k selhání. Ale kletby neexistují... Hluboce lidský příběh, který se dotkne té neviditelné struny ve vašem nitru a rozechvěje ji. Copak nechcete žít, než umřete?... celý text

Marta věří na zázrak 1974, Zdeňka Bezděková

Příběh, který už v mé paměti dávno zapadal prachem. Tehdy se mi ale docela líbil. Možná i proto, že i já v té době ještě věřila na zázraky...

Štěstí přijde zítra 1979, Zdeňka Bezděková

Před mnoha lety, když jsem tuhle knihu četla poprvé, bych nejspíš dala mnohem nižší hodnocení. Tehdy mě kniha nebavila, postavy si mě nezískaly a Alenin svět se mi zdál nepřístupný, cizí, zlý... Teď to však vidím jinak. První polovina příběhu mě vlastně docela bavila... ...tak by to bylo ve světě správné, kdyby vždy trpěl, kdo je vinen. Ale je to jen útěcha těm, kdo trpí bez viny. No a ta druhá polovina - škoda. Mohl to být krásný příběh. Ale nebyl. Pak už ne. ...že někteří byli strašně zlí a jiní byli dost hodní - ale že všichni už jenom byli - a že to bude vzpomínka, která bude blednout, hasnout, mizet... A tak stejně, jako si Leni získala místo v mém srdci, odkud mě jednou za čas chodí navštěvovat, Alena nezůstává, odchází, mizí... Ten konec to zabil :(... celý text

Říkali mi Leni 2001, Zdeňka Bezděková

Nevšední, dojemný a smutný příběh o křehké dětské duši, o bolestném poznání, o touze někam patřit, o lásce a prostém lidském pohlazení... Četla jsem mnohokrát, ať už jako dítě, dospívající či jako dospělý. Svět malé Leni byl všechno, jen ne dokonalý - a přesto, přesto jsem se do něj čas od času ráda vracela. Opustit jeden svět a vkročit do jiného, neznámého - to chce obrovskou odvahu. Je to hořké, to vybírání mezi Němcem a člověkem. Můj Raul nevybíral. On to spojoval. ...to by bylo nejkrásnější... Lenin svět je všechno, jen ne šťastný. A přece, přece se nevzdává. Bojuje. Ptá se. Naslouchá. ...protože to je nejhorší hoře, když jsi dítě a nejsi ničí... Teď, s odstupem let, jako matka, i jako dítě, jímž jsem bývala, mě to zlomilo nějak víc. A přesto vím, že jsem se k Leni nevrátila naposledy. Protože - ...až se mi bude chtít plakat a umřít - musím tomu utéci! A o tom to je. Naděje schovaná v neskutečně živém, nestárnoucím příběhu jednoho malého děvčátka. Naděje pro nás pro všechny...... celý text

Dopisy ze Sachsenhausenu 2020, James Moloney

Příběh, který vás rozseká. Příběh o křehké naději, o počínající lásce, o bolesti a krutém poznání... Příběh o tom, že i mrtví by měli vědět, že jsou milováni. A že by to měli vědět i ti živí... Příběh šestnáctileté Margot, která na sklonku války začne pracovat v poštovním oddělení koncentračního tábora a zjišťuje, že i Židé mají city... ...láska musí být určitý druh šílenství... Bylo to šílenství nebo odvaha? Bylo to zoufalství nebo naivita? ...nemáš ponětí, co s tebou udělá láska, jakmile se tě zmocní... ...to vzrušující na lásce je, že někomu druhému na světě na tobě záleží a pořád na tebe myslí... ...srdce potřebuje víc než vzpomínku, něco skutečného a hřejivého, něco k zulíbání... ...pohlédni dnes večer ke hvězdám a věz, že každá z nich jsem já a že jejich mihotání je náš smích, který lidé v naší blízkosti neslyší... Krutý a přesto dech beroucí příběh, který vás zmrazí, od kterého se nebudete moct odtrhnout, který vám srdce roztrhá na cáry, ale který neodložíte, dokud nepřečtete poslední stranu. A ačkoli tušíte, kam to spěje, stejně si myslím, že tak úplně všechno předpokládat nelze. Bolavé, drsné, tak jak už takové příběhy bývají. A přesto krásné. Plné té zpola ušlapané, ubité naděje, která se zvedá, bojuje a nechce se vzdát... ...jakmile už v člověku nevidíš člověka, můžeš si s ním nakládat, jak se ti zlíbí... A přece se nevzdali. A přece bojovali. A přece - přežili... Všichni ti dnes už bezejmenní a ztracení... ...kam až moje paměť sahá, vždy jsem milovala tři věci: dlouhé letní prázdniny, svého bratra Walthera a Adolfa Hitlera... Margot, já miluju tebe...... celý text

Věc Makropulos 2008, Karel Čapek

Námět úžasný. Se začátkem jsem se trošku prala, unikaly mi souvislosti. Pak to ovšem do sebe začne zapadat a před vámi ožívá příběh ženy, která vlastně celý život utíká. Před láskou, před smrtí, před sebou samou. Kdysi možná uměla milovat. Uměla se radovat ze života. Uměla si život užít. Teď se z ní stala žena, kterou pohltila citová prázdnota, pohrdání, moc. Je slavná, ale vlastně ji to ani netěší. Je krásná, ale muži ji už nezajímají. Je bohatá - a přece jí chybí to, co je v životě nejdůležitější... Nadčasové, k zamyšlení. Byli by lidé šťastnější, kdyby tak dlouho žili? Vy máte víc než my! Nekonečně víc! Lásku, velikost, účel, všecko možné. Vy máte všecko. Vždyť ani nemůžete chtít víc... A přesto stále chceme. Chceme víc a víc a víc - a pak nemáme ... nic :(... celý text

Loupežník 2005, Karel Čapek

Láska není lup, nedá se ukrást, nedá vynutit, nedá se mocí vzít... O lásce a milování, o žalu a vzpomínání. O tom, co život dává, o tom, co život bere. O touze uvěřit, o strachu, o věčném boji srdce s rozumem, o pochybnostech, o tom, že zůstat není snadné, ale odejít je někdy mnohem těžší... Láska je, co tě opustilo, láska je to, co pominulo, láska se nikdy nevrátí... A přece, kdybychom nevěřili, kdybychom nemilovali, o čem bychom snili? Akorát ten konec... Utekl? Vrátil se? Čekala? ...že nemá rozum, s cizím člověkem! Vyběhnout za ním, do řeči se dát, v noci ho čekat, nepřijde-li snad... -dělá to každá? ...kdo by to nedělal ;)... celý text

R.U.R. 2004, Karel Čapek

Utopie? Tak úplně si to nemyslím... Člověk jde stále kupředu, domnívá se, že pokrokem lze mnohé získat, netuší ale, že lze i mnohé ztratit... Musíte zabíjet a panovat, chcete-li být jako lidé... Bohužel, tak to je. Ačkoli bychom se za to měli stydět, nestydíme se. Ačkoli bychom se nad sebou měli zamyslet, neděláme to. Nic není člověku cizejšího, než jeho vlastní obraz... Bohužel. Bojíme se pohlédnout do vlastní duše, protože bychom mohli spatřit to, co vidět nechceme... Bolavé, nadčasové, mrazivé - a přece na konci září naděje. Maličká, opuštěná, nevzdávající se, bojující... Naděje, že jednou to pochopíme... Byla to veliká věc, být člověkem... Bylo to něco nesmírného...... celý text

Matka 2004, Karel Čapek

Kdysi jsem viděla inscenaci. A pak jsem hru četla. Takže jsem věděla, co mě čeká. Jenže tehdy jsem nebyla matka... Připadám si jako slepice, která vyseděla orly, sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vylétají. Někdy si říkám: to nesmíš, nesmíš jim překážet... Je hrozné, co se z člověka stane, když je mámou... Já jsem neměla žádné jiné poslání, než vás. Já vím, nebylo to nic velikého. Jen se starat a milovat... Ten konec mě rozsekal. Kdysi to byla možná jen hra. Teď, když matka čte o matce - to byla čistá rána přímo do srdce... Protože to chápu. Protože to nechci chápat. Protože to bolí. ...řekni mi, jak se mohou lidé tak strašně nenávidět? Nadčasové, jako všechny Čapkovy hry. Hluboce pravdivé. Bolestné. Burcující. ...já měla svůj domov - a to jste byli vy. Tak mně vyložte, proč zrovna já, proč jsem to vždycky já, proč po celé dějiny světa jsem to jenom já, já máma, já ženská, kdo musí tak hrozně platit za vaše veliké věci...... celý text

Bílá nemoc 1948, Karel Čapek

Nadčasové, mrazivé a tak moc realistické, až vás to bolí číst. V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba... Každý občan nad čtyřicet let se měsíčně podrobí povinné lékařské prohlídce... Svrchovaný čas uzavřít ty nemocné mezi ostnaté dráty - a nedovolit pak ani jedinou vyjímku... Ani jednu vyjímku... ...kdyby strach sám stačil ovládnout lidi, pak by už nikdy nemohla být válka - copak myslíte, že se jí většina lidí nebojí? A vidíte, přece bude... vždycky zase bude... Četla jsem krátce po maturitě a teď, po víc jak 30 letech znovu. Tehdy jsem četla jen příběh, který mě zas až tolik neoslovil. Teď ... mě z toho mrazí. Poučili jsme se? Ne. Bojíme se? Ano. ...ale pořád válčíme. Pořád se necháme ovládat strachem. Pořád tu s námi ta bílá nemoc je... ...ať žije maršál!... celý text

Hledej mě 2021, Lisa Gardner

Příběh kolísá - nahoru, dolů. Když už si myslíte, že víte, tak zjistíte, že zase vlastně nic nevíte. Napínavé, čtivé, mrazivé. Čtete - a téměř nedýcháte... ...A to je láska, že ano? Nebýt dokonalý, ale ze všech sil se snažit napravit vlastní chyby... Honba za Roxannou začíná a vír pochyb, neustálých dohadů, nečekaných odhalení i zvratů vás nenechá ani na chvíli vydechnout. Znovu se setkáváme s Florou a s D.D. Společně pátrají po zmizelé dívce. ...A to je láska, že ano? Člověk se nemusí neustále rozhodovat správně, ale být na pravém místě ve chvíli, kdy na tom záleží nejvíc... Je Roxy oběť nebo vrah? Možná to tušíte, možná to víte. Bolavý, krutý příběh dívky, které je v patách minulost - a před tou nelze utéct. Roxy utíká a vy prcháte s ní. Vstříc osudu, před kterým bohužel neutečete... ...A to je láska, že ano? Rozdávat štědře, nesobecky, neustále... Brečela jsem jako želva. Byla to dech beroucí, adrenalinová jízda, a i když už tušíte, nechcete tomu věřit. ... láska je nedokonalá a nejdůležitější ze všeho je se snažit... ... tak se snažme... celý text

Najdi ji 2018, Lisa Gardner

Tak tentokrát maličko zklamání. Příběh dobrý. Drsný, napínavý. Ale nesedlo mi, jak to bylo podané. Vleklo se to, chvílema se mi zdálo, že děj stojí na místě a nikam se neposouváme, ačkoli ke konci už to mělo spád a stránky se otáčely samy... Přesto ten obrovský náboj a potenciál, co tahle kniha měla na začátku, někam vyprchal. Pro mě to tentokrát zkrátka nebylo ono. Nicméně i tak šlo o velmi zajímavý příběh, jen mě prostě nedokázal až tak chytit za srdce. Po předchozích CHYŤ MĚ a NEBOJ SE propad dolů...... celý text

Neboj se 2015, Lisa Gardner

Ačkoli jde o thriller, jde podle mě zároveň o jeden z nejbolestnějších příběhů, co jsem kdy četla. Rozsekalo mě to poprvé a rozsekalo mě to i teď, o pár let později. U thrillerů by člověk neměl brečet... Bolavé, krásné, drsné, šokující. Některé popisy jen pro otrlé. A zbytek - krutý. Z této řady zatím kniha, která se mého srdce dotkla nejvíce. Možná nebyla tak akční jako předchozí Chyť mě, možná byla i trošku předvídatelná (v tom, kdo za vším je), přesto je to příběh, na který se nezapomíná. Krev je láska. Když nemáš rodinu, nemáš nic... Vzdychla si. Nebylo to zalapání po dechu, ale skutečný povzdech, jako by jí z těla něco unikalo. Možná její hněv. Bolest. Možná všechny ty strašlivé choutky a děsivé touhy, které do ní vtloukl otec, když byla ještě příliš malá, aby se dokázala bránit, ale přesto dost velká, aby chápala, že to je něco špatného...... celý text