Lauralex přečtené 260
Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le
2017,
Mark Manson
Ne vše stojí za to mít u pr**le, ale jako jakýsi takový základní průvodce, jak se ze všeho nepo, snad něčím zajímavý . S něčím se ztotožňuji, s něčím ne, něco mi přijde přesně vystiženo, něco je, dle mého, až příliš přitažené za vlasy a vyhnané do krajnosti, ale to tak asi i mělo být, aby si každý našel to svoje, co potřebuje, aspoň s tím já přistupuji k této literatuře. Nemám ráda přehnaný optimismus a věčně sluníčkové lidi, z toho se mi chce blejt, ale až přílišný uprdelismus taky není ta správná obrana. Mark sází na jednu kartu, bere to jen z jedné strany, a to mi na tom vadí, protože tohle nemá jen pravou a levou. Nicméně jako nápomocná kniha, nikterak ovšem motivační, jak nebrat život tak vážně, protože ze všech z nás zbyde prach, může pro začátek, nebo jen pro zábavu, přijít vhod. Místy vtipná, nikterak však do života přínosná kniha. Rozhodně bych jí ale nepřikládala takovou váhu, jako něco, čím se do detailu řídit a okamžitě spěšně měnit od základu celý svůj život.... celý text
Milá pani Birdová
2018,
A. J. Pearce
Je to už pár let, co jsem knihu přečetla, ale dodnes si pamatuju, že mi u ní bylo dobře a vzpomínám na ni ráda. Tak dlouho jsem si říkala, že ji musím okomentovat, až jsem se k tomu dostala až po několika letech. Četla jsem ji, když mi nebylo zrovna fyzicky ani psychicky dobře, vlastně jako oddechovou četbu, a pomohla mi na chvíli na všechno zapomenout a přenesla mě do milého a příjemného příběhu, který se mi moc dobře četl, pobavila jsem se a užila jsem si ho. Dneska, o pár let starší, bych si tu knihu možná nevybrala, ačkoliv kdo ví, třeba by se mi líbila zrovna jako tenkrát. Zase o tolik jsem nezestárla, eh. Není to určitě náročné čtivo, nemá to být literatura faktu, je to román, přesně tak jsem k ní přistupovala, ale podle mě si tak špatné recenze nezaslouží a je škoda, že možná plno lidí kvůli hodnocení odradí, přitom je to dobrý příběh. Já jsem celkem náročný čtenář a tahle kniha mi tenkrát sedla, jak se říká, příběh byl zajímavý, leč oddechový, ale ne méněcenný, je napsána čtivě, plyne to a člověk se u ní cítí hezky. Schovala jsem si ji do knihovny, kdybych si ji náhodou chtěla někdy připomenout, ve věku a příběhu se meze nekladou.... celý text
Eleanor se má vážně skvěle
2017,
Gail Honeyman
Eleanor mi umožnila naplno prožít mé osobní bolesti, jak psychické, tak fyzické, projít si kus cesty k sobě samé, pochopit minulost a přijmout přítomnost, najít v sobě přítele, užívat si vlastní asociální i bohémský svět, získat sílu stát si za tím a mít se občas nakonec vážně skvěle.... celý text
Fotograf z Osvětimi
2016,
Maurizio Onnis
Knihu jsem četla už před 4 lety, ale ten znechucený a děsivý pocit mám v mysli stále. Vlastně jsem ji ani nekomentovala, protože už jsem neměla slov, ale paradoxně si na ni někdy vzpomenu. Nikdy nedostanu z hlavy tu část, kdy se kůží potahovaly knihy, jen pro něčí, dost úchylné a nelidské, potěšení (dokážu to někdy vůbec pochopit?), z toho je mi na blití dodnes. Četla jsem ji ve vlastní bolesti, ale ačkoliv jsem trpěla, najednou byly moje bolesti, starosti a strasti malé, nijaké. Honí se mi hlavou plno myšlenek, i po takové době, ale úplně je nemůžu vyjádřit, zanechám tu jen tento strohý komentář, který ale v podstatě říká nejvíc. I když už teď tyhle knihy čtu méně, tahle byla jedna z nejlepších, na kterou i přes tu hrůzu, nebo kvůli ní, nezapomenu a kterou bych doporučila všem, koho tohle téma, leč hrůzostrašné, zajímá.... celý text
Červený adresář
2018,
Sofia Lundberg
Jestli v nějakém případě čtení bylo opravdu štěstí, jak se traduje mezi námi knihomoly, tak s touto knihou. I jedna noc na ni byla moc dlouhá. Přesně to, co mé srdce, má duše i mé tělo zrovna tak moc potřebovalo. To jsem si zase jednou knihu nade vše užila. Někdo kdysi prohlásil, že ženy žijí vzpomínkami. A něco na tom nejspíš bude. Vzpomínky by se měly sdílet. Tím spíš v literatuře. Je to jako konverzace s těmi obdivuhodnými, sečtělými lidmi, kteří mají co předat. A to Doris, potažmo Sofia rozhodně měly, 96 let je přece jen 96 let. A já se do jejího příběhu zamilovala. Přeneste se do dávných časů v Paříži, New Yorku a ve Stockholmu a nahlédněte do ošoupaných plechových krabic plných starých dopisů a fotografií, jak předesílá anotace, je přesně ten nejvýstižnější popis, který charakterizuje celý průběh i atmosféru příběhu. Závan starých časů protkaných stopy války a lásky, celoživotní přátelství, zvuk klapotu psacích strojů, vůně zažloutlého papíru a silný lidský osud a příběh jedné silné ženy. Tváří se to jako klasický román pro ženy, ale já bych to ráda vyvrátila. Je to osudový příběh jednoho dlouhého, strastiplného, přesto se vší vervou prožitého života. To je potřeba vyzdvihnout, protože notně vyčnívá mezi všemi romantickými příběhy. Nakonec jde jen o to, žít život, jak nejlépe dovedeme, se vším dobrým i zlým, co nás čeká. Můžu bez obav říct, že mi autorka vyrazila dech a zahrála na city, trefila se přesně do toho místa, které jsem potřebovala zaplnit a utěšit. A opravdu jsem nečekala, že to bude napsáno tak jemně a poutavě, přitom vylíčeno tolik těžkých chvil s takovou něžností a lidskostí vší té bolesti, bezmoci a strachu, že jsem prostě jen koukala oněmělá úžasem. Možná i proto, že jsem pocítila zrovna podobný osud bezmoci a bolesti a pomohla mi znovu cítit. A myslím, že kus Doris ve mně zůstane už navždy. Od teď už (si) přeju jen jediné, přeju dostatek.... celý text
Cizinci v noci
2018,
Kent Haruf
Romantická novela o stárnutí s grácií a lásce neměnné? Sem s tím! Tady Robert a Jane na obálce na mě mají velký vliv, nicméně i bez nich jsem věděla, že se zamiluju. A stalo se tak. Nikdy by mě nenapadlo, že něco napsáno tak prostě a jednoduše, ať stylem a textem, tak příběhem, mě dokáže tak strhnout a vzít za srdce. Tohle bylo velice křehké, jemné a milované pohlazení po duši. A něco takového tu ve všech těch přehnaných románech chybělo. Vím, čím to je. Jsme zmlsaní velkolepými romancemi o osudové lásce, která překoná tisícero hor a řek, ale víte, tak to v životě nechodí, tohle je ten opravdový a obyčejný život. A o to je to krásnější. Copak vždy musí zasáhnout nepřízeň osudu, láska na první pohled, musí se válčit, padat z nebe oheň a hrdina musí být smrtelně nemocen, aby to byla krásná a láskyplná romance? Zbavme se té komerční představy z amerických slaďáků a nereálných představ a vychutnejme si tu čistotu, snad až nevinnost přirozené lidské náklonnosti, přátelství a vztahu, jak je v celé své ryzí a upřímné kráse. Ne, není to Sparks - ani žádný jiný romantik -, tím spíš mi vadí, že je to s ním, či jinou romancí tak vehementně srovnáváno. To si ta kniha nezaslouží. To je zásadní problém nejen čtenářů, ale celého dnešního světa, které nám bere to potěšení a svobodu vlastního vnímání - neustále se s něčím a s někým srovnávat. Ve vší úctě ke Sparksovi, zkazil by to, protože by z toho udělal úplně jiný příběh, a to tu absolutně nepřichází v úvahu. Ten příběh je krásný přesně tak, jak je, od Kenta. Moc bych si přála, aby se toho nakonec dočkal každý starý člověk. Ta samota nechtěná je sice běžná, ale zlá a bolestivá, i když to nemusí být vidět. A život je lehčí, když nejsme sami, v jakémkoliv věku. Moc mě mrzí, že je to autorova jediná kniha, protože mě si tímhle křehkým přístupem ke čtenáři a k příběhu, ale i ke stylu psaní a promluvení skrze hlavní hrdiny získal. Zaplnilo to díru v mém srdci, pak ho to zlomilo, ale pak ho to zase naplnilo láskou a životem. Prosím více takových knih.... celý text
Láskou ji nespoutáš
2018,
Atticus (p)
Dlouho jsem žila v domnění, že je to nějaká beletrie, snad scifi, a nikdy do ní nenahlédla. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se jedná o poezii, nebo spíše jakési citáty a výroky, navíc od toho tajemného autora, kterého čas od času sleduju. No a já, jako vášnivý sběratel a milovník všemožných takových textů, citátů, úryvků, básniček a mouder, jsem musela mít i tuto ve sbírce. Miluju ztratit se ve slovech, najít uspokojení v myšlenkách a nalézt sama sebe v tom, co nedokážu vyjádřit. A tady se mi to všechno naskytlo, přesto, že je to víceméně celé o lásce k jedné určité osobě, a vlastně asi i proto. Není krásné, že i když je to věnováno "jen" té jedné, vyvolené, najde se v tom místy asi každá slečna, žena a zasáhne to její srdce? To je právě ta síla slov a hlavně autora, který je tak dokáže synchronně poskládat. Nehodnotím to v žánru poezie jako takové, protože to to není, to uznejme, nicméně ve svém druhu moderní, mladé poezie, která je určena právě hlavně pro cílovou skupinu lidí a sítí jako instagram, pinterest a jiné, je to povedená a nadčasová sbírka, která dokáže zaujmout. Některé verše se mi líbily více, některé méně, proto hodnotím jako lepší zlatý střed, přece jen jsou podobné knihy, které se mi líbily ještě o malinko více, ale určitě to tím můj pocit z této nesnižuje, naopak mě to pohladilo po duši a budu se k tomu čas od času vracet, až budu potřebovat číst ta správná slova k utišení mé bolavé duše.... celý text
Milostné dopisy slavných mužů 1
2016,
kolektiv autorů
Můj problém je v tom, že se zamilovávám do slov, spíše než do činů, a do ideí a myšlenek, místo života v realitě. A to mě jednou zabije. Poetická linie, velmi dávné, nezapomenutelné, obdivované, lákající. Kam se ztratila tato elegance, vášeň, něha, laskavost a šlechetnost tehdejších mužů, ale i žen? Málokdo dnes umí použít slova tak, aby zasáhla a promluvila nejen k srdci, ale i v duši. Jako by nás opustilo to kouzlo a noblesa. Celé tohle bylo obklopeno něčím tajemným. Není to dnes nikde cítit, a to mi tu strašně chybí. Jsem nenapravitelná romantička a nehodlám se z toho léčit, jsem stará duše chycená v pasti 21. století, takže tohle byla kniha, kterou jsem přesně potřebovala a úplně mě to uchvátilo, mohla bych si v tom číst do nekonečna. Závan dob minulých, vůně zažloutlého papíru, tlukot psacích strojů a síla osudové lásky. A že nejde číst najednou? Já ji měla přečtenou za hodinu a pořád jsem neměla dost. Dopisy a psaníčka jsou stále jeden z nehezčích způsobů komunikace a tato vyznání nikdy nevyjdou z módy. Místo jistojistých emocí. Pohled až do nejhlubšího nitra. Čistota duše a společný chod srdcí. Láska na dlani. Desítky kilo papíru, několik vypsaných tužek, miliony slov a hlavně velká a jedinečná přátelství, lásky a vztah, který může být jen mezi pisatelem a čtenářem. Kouzlo, křehkost a krása psaných slov. Zamilovala jsem se hned několikrát, Cuff Cooper, Francis Scott Fitzgerald nebo Gustave Flaubert, to byli muži! Napsat mi takový dopis, jsem jejich. Vlastně napsat mi kdokoliv milostný dopis nebo báseň, jsem jeho. Jinak docela ráda bych si přečetla a ponořila se do slov i jiných, dalších velikánů, nejen z předminulého století. Takoví páni jako Jack Lemmon, Gregory Peck, Paul Newman nebo Humphrey Bogart (proboha, představte si, jak Humphrey píše milostný dopis, no já se asi rozpustím), věřím, že taky někdy nějaký milostný dopis napsali, ačkoliv se to neví, to bych se tetelila blahem. Navždy Tvé, navždy mé, navždy naše...... celý text
Noc s Audrey Hepburnovou
2016,
Lucy Holliday
Kdo by nechtěl mít za nejlepší kamarádku Audrey Hepburn? Milou, krásnou a elegantní dámu, princeznu a ikonu 50. a 60. let? Já rozhodně ano. Dokud jsem totiž nepoznala kouzlo starých časů, můj život byl tak prázdný a nicotný. Přiznávám, že možná nedokážu být úplně objektivní, ty dvě hvězdičky jsou za Audrey, ale prostě Audrey Hepburn a Gregory Peck, ó můj bože! Rozhodně to není bůhví jaká honosná a úctyhodná literatura, to ani říct nechci, jenže já hodnotím hlavně srdcem a mně se to docela líbilo, už jen z toho důvodu, že se tam objevuje Audrey a spousta dalších zvučných slavných jmen a filmů mého srdce. Stačilo mi to k tomu, abych se bavila a měla tu čistou radost ze čtení, ačkoliv je to jednoduché čtení a ne nic životně osudového, ale tak jsem to brala a tak by to podle mě i bráno být mělo. Možná Lucy nemá Audrey úplně v malíčku, přece jenom tohle všechno si dokáže na internetu zjistit každý, i když o ní nic neví, do tří minut, jako pravý fanoušek a obdivovatel jsem si jistá, že by se z toho dalo vytěžit více (a možná by pak byla kniha celkově hodnocena o mnoho lépe), možná i celkově propracovanější příběh z jejího života, ačkoliv je fakt, že to nebylo ani tak o Audrey, ale o Libby, takže jako doplňkový článek dobré. Četla jsem to v podstatě jen kvůli Audrey, jinak bych po takovém příběhu, respktive žánru asi úplně nesáhla, ale chtěla jsem ji a dostala jsem ji, přesně takovou, jakou ji mám ráda a proč ji mám ráda, to mi ke štěstí stačí. Nevím proč, ale tak nějak jsem dokázala uvěřit, že kdyby se mi Audrey zjevila (a ne, že bych si to někdy nepřála), mohlo by to probíhat asi nějak takhle. Dalo by se to rozdělit na dvě části - ta s Audrey a to ostatní. Ta s Audrey byla skvělá, to ostatní už tam být ani tolik nemuselo, ale celkově mi to z toho vyšlo příjemné a oddechové, leč prosté čtivo.... celý text
Dej mi své jméno
2018,
André Aciman
Elio, proč jsi jenom Elio... To jediné, co mi zbylo z jednoho velkého, ne však tak dlouhého přátelství, je tato kniha. A v tom to pro mě byla výhra. Rozhodně jsem tím nakonec víc získala. A přesto, že jsem nedobrovolně znala dopředu celý příběh, bylo v tom něco, co mě přimělo, abych si to přečetla znova a sama. A teda - páni! Tomuhle říkám ta pravá literární atmosféra. Nedivím se, že tak zahýbala světem, protože tohle je fakt nářez, jak příběhem, myšlenkami, tak stylem psaní a literární hodnotou. Domnívala jsem se, že to bude spíš nějaká jednodušší četba pro mladé, ale tohle je plnohodnotná a kvalitní literatura od pana spisovatele s velkým S. A v souvislosti s tímto tématem jsem se s ničím a nikým takovým ještě nesetkala. Rozhodně je to jedna z těch nejlepších knih, co v tomto odvětví bylo kdy napsáno - a že toho je - a jedna z nejlepších, co jsem kdy měla možnost číst. Kdybych si mohla přečíst nějakou knihu ještě jednou poprvé, byla by to určitě tahle. André si tím podmanil celý svět, no i kdyby ne, tak mě vcucnul tak, že bych vydala za celý jeden svět. Takovou souhru emocí, myšlenek a atmosféry jsem dlouho nezažila. Ono je to vlastně o všech a pro všechny, ať máte jakoukoliv orientaci, tak moc dokázal vystihnout lidi, vášeň a lásku. A to je na tom ta největší perla. Chtěla jsem s nimi ještě chvíli zůstat. Někdy se vám líbí knížka, ale právě proto chcete víc příběhu, víc detailů, víc možností. Tenhle příběh bych ještě chvíli ráda četla. Doufám, že přesně takové dvě lidské bytosti, jako je Elio a Oliver, skutečně někde existují a žijí tento příběh, a věřím v to, pak totiž můžu v klidu umřít.... celý text
Medvídek Pú (20 příběhů)
1978,
A. A. Milne
Pú - nejlepší filozof vůbec. Známe ho všichni. Charakter mojí generace, generace našich rodičů, jejich rodičů a i této generace. Vyrostli jsme s ním, ale Pú je stále ten stejný malý, milý medvídek. Stal se jedním z mých největších přátel. Pú představuje žít v přítomném okamžiku a být si vědom, že život se děje ne někde, ale přímo tady. Ukazuje, že je potřeba někdy všechno odložit, zastavit se a uvědomit si, co a kdo je v životě důležité. On totiž vždycky řekne pravdu. Takovým způsobem, že se z toho posadíte na zadek a promluví vám to do duše. Miluju dětsky dospělé - nebo dospěle dětské knihy. Málokterý příběh mi vystačí od dětství až do smrti, po celý život, Pú ano. Pú je jakýsi průvodce mého života, ve chvílích těžkých i dobrých. Já jdu s ním, on jde se mnou. Jedna z knih, se kterou chci být pohřbena. Já ti děkuji, Pú, za to, že mě vždycky zachráníš. ♥... celý text
Ve tvých očích
2017,
Nicholas Sparks
Sparkse já můžu. Nebo vlastně musím. Je to (moje) sázka na jistotu. Ještě nikdy mě nezklamal, a to jsem přečetla všechny jeho doposud vydané knihy. Pokaždé mám mírné bušení srdce a mravenčení v břiše, protože je to pro mě jako výjimečná událost. A když já se podívám do jeho očí, přesně vím, že tohle bude zase ono, ať píše o čemkoliv. A tohle byla netypicky typická „Sparksovka“. Vždy čekám, čím mě zase překvapí a i tentokrát se mu to povedlo. Je to zkrátka spisovatel, kterého si nejde nezamilovat. Nedá se říct, že by to bylo vyloženě to, co je známo z jeho knih, které jsou většinou psané podle jednoho scénáře - ve smyslu romantického žánru a zničující zápletky - a ani tak to není povrchní nebo hloupé, a za mě to tomu ještě víc prospělo. Je to neobvyklý kousek z jeho repertoáru a je úplně jiná, avšak stejná. Sparks jak ho známe i neznáme. Pro ty, kdož se s ním ještě nesetkali, to zřejmě bude něco nečekaného a nezařaditelného, protože toto opravdu oplývá znaky všeho, ale já, jako ostřílený Sparksoholik přesně vím a znám, co umí, čeho je schopen a že je to tak naprosto bravurní. A že to není typická romantika? A četli jste anotaci? Mimo to zde je to poznat už z prvních stránek. Nazvala bych to romantika ukrytá v thrilleru. A musím říct, že mu to sedlo. Napsal to přesně podle svého stylu a za mě může napsat cokoliv a já mu to zblajznu i s navijákem. Nevím, jestli nabírá nějaký nový směr, nebo jen dostal momentální nápad, nicméně na to on má talent, zakomponovat do toho ještě něco navíc, něco nevšedního, ojedinělé téma a zápletku, co tu ještě nebylo. A sedí mu to stejně jako romantika, kterou umí jako nikdo jiný. A co si vzpomínám, už do knihy Útěk do samoty vložil trochu něčeho detektivního, takže to není poprvé. Nemůžu si pomoct, ale mně se ta detektivní zápletka líbila snad i víc než ta romantická, které tu tentokrát bylo pomálu, nicméně mi to vůbec nevadilo, ba naopak jsem byla plně soustředěná na to, jak se to nakonec vyvine a vyřeší a nechala jsem se strhnout silou jeho slov, což mě vždycky uhrane, a hltala jsem stranu za stranou. Možná je to tím, že obecně detektivky jako takové nemám moc načtené, ale přišlo mi to opravdu napínavé a až do konce jsem si nebyla jistá, kdo je opravdovým pachatelem. A završil to bouřlivým koncem, který opět umí jen on. Tak či tak, vždycky to bude král romantiky. A já jsem mu to zase uvěřila. On to totiž podává takovým způsobem, že věřím, že je to možné i ve skutečnosti. Nepřikrášlený pohled do běžného života dnešní i minulé doby. Dokonale zahraje na citlivé srdce, které mi zlomí, ale pak ho zase zahojí. Špetka lásky, vášně a emocí se snoubí s humorem a lehkostí, která tak uspokojí přesně ten pocitový dílek, který mi zrovna chybí. A všimli jste si někdy, že tím romantickým, oddaným a srdcervoucím článkem je tu ve skrytu vždycky muž? Z tohoto příběhu mi to došlo, bylo to očividné. A tím tak znovu a znovu posiluje mou povahu nekonečného romantika a zálibu v jeho příbězích. Můžu ji zařadit mezi jeho nejlepší knihy a ten, kdo má Sparkse opravdu rád a zná jeho literární skvosty, by snad ani nemohl jinak.... celý text
A každé ráno je cesta domů delší a delší
2018,
Fredrik Backman
Netřeba velkolepých knih, aby vznikla velká poselství. Jestli si takhle třídí myšlenky, tak je geniální, já se klaním a doufám, že to bude dělat častěji. To, co tu dokázal sdělit na pár stranách, se mnohým, potažmo nikomu, nepovede ani v rozsáhlejších literárních dílech. Budu se opakovat, ale je to kouzelník, novodobý fenomén. Ta hra s city a pocity, mistrně podané, vykreslené tak jemně a poeticky, že se vám chce usmívat a plakat zároveň. Činí tak něžně, jak to dokáže jen on. Miláček. Jako bych zacítila hyacinty...... celý text
Růže pro Charlotte
2017,
Elizabeth Craft
No, tak přesně takhle ne. Vyvstává mi na mysl jediná otázka, které se nemůžu zbavit od samého začátku: co jsem to, sakra, četla? Proč mám pocit, že to byla nepovedená napodobenina slaďáren typu Rosamunda Pilcher? Jen co je lepší... A to se to zprvu zdálo dobré. A potom něco, co má v názvu růže, to si člověk jako já přece musí přečíst, že jo. No popravdě… nemusela jsem. Ale přečetla. Ovšem nikde se tím úplně chlubit nehodlám. Názorná ukázka toho, kdy od knihy nic nečekáte… a ono taky ani nic nepřijde. Slaďák až tak sladký, že je to často trapné. Jen po přečtení anotace jsem se musela smát. Předvídatelné a prokouknutelné od první stránky. Což by samo o sobě nebyl ani tak problém, jenže tady už to bylo místy opravdu přes čáru. Začátek byl ještě celkem dobrý, vyvíjelo se to nadějně, nicméně u něj to mělo zřejmě i skončit. Aspoň já jsem se k němu chtěla vrátit tím spíš, čím víc jsem četla dál a blížila se ke konci. Nechci tomu upírat všechny kvality, protože napsané je to i celkem hezky, ovšem ten příběh mi přišel tak… blbý. Nebo možná nevyspělý. Nemůžu si pomoct. Buď jsem už moc stará, příliš vážná nebo ta pointa moc hloupá. Nechci to hanit, protože i takové naivní a hloupoučké příběhy si čas od času na odreagování ráda přečtu, což byl i tento případ, nicméně tohle bylo prostě místy až moc. Koupit nenápadně růže u dívky v květinářství a potají jí je poslat? Jako vážně? To je moc i na špatný romantický film. Chvílemi jsem se prostě musela smát sama sobě a protáčet oči a říkala jsem si, jestli jsem se vážně nespletla. Spolu, od sebe, spolu, od sebe, pořád to samé dokola. Kdyby to aspoň mělo švih a jiskru, nějaký zvrat, na který jsem čekala. Ne. Nic. Jenom se divím, že nepřišla ta klasická hláška: škoda, že jsme se nepoznali za jiných okolností. Ale to už bych si tu knihu nejspíš omlátila o hlavu. Ale jasně, nejspíš už jsem na to holt vážně stará, být mi tak čtrnáct patnáct, nejspíš se na to budu koukat jinak, nicméně myslím, že ani tak by mě to neuspokojilo. Tyhle typy příběhů mají člověka donutit uvolnit se, zamilovat se, snít. Mě to hlavně zklamalo a naštvalo. Jo, a Tate byl debil, jako vážně. Kam jsi dala mozek, Charlotte? Zamilovanost nezamilovanost. Asi jsem moc radikální, ale takového kluka, který nedokáže jednat, bych poslala z fleku někam. Ale to už sem zřejmě nepatří, ehm. Ovšem četla jsem to právě na odreagování a úlevu pro můj přepracovaný mozek a něco takového nenáročného a primitivního, kde od první stránky víte, jak to skončí, a proto to čtete, že ano, jsem potřebovala, takže ano, své účely to na jednu stranu rozhodně splnilo, jen to ve mně nezanechalo ten pocit odpočinku a klidu, jako jiné takové knihy, které jsou oproti tomuto kvalitní. Na druhou stranu mám pocit, jako by s tím odešlo i pár mých mozkových buněk. Námět ani zpracování neoslní, ale tady se asi nedá čekat nějaká moc hodnotná myšlenka. Nepamatuju se, kdy jsem naposledy dala tak nízké hodnocení a vlastně to ani nechci házet úplně do braku, to zase ne, když už jsem to dočetla, zaslouží si to snad aspoň tu jednu hvězdu, ale nemůžu si pomoct, nějak mě to nepřesvědčilo. A něco mi na tom prostě děsně vadí. A to, že se to nestává ve skutečnosti, to není, ba právě naopak. Nebo že bych se za ten rok tak změnila...... celý text
Neradost
2017,
Karel Novotný
V Neradosti jsem našla Radost. (Mám pocit, že většina lidí nemá vůbec ponětí, co vlastně čte, nebo co se chystali číst. Že je z knihy cítit deprese? Je to knížka o depresi, respektive o boji s ní a léčení, aha? Že jí nerozumíte? Jste šťastní jedinci, buďte vlastně rádi, ale když vám to není blízké, proč to číst, aha? Že je to chudá kniha? Je to zpověď, ne příběh, lidsky život, aha?)... celý text