Lauralex
přečtené 260
Co by můj syn měl vědět o světě
2017,
Fredrik Backman
Začátkem podzimu jsem vnitřně cítila, že právě Fredrik a jeho Ove bude mým vysvobozením z čtecí a vlastně i životní krize. Byla jsem o tom přesvědčená. O 5 měsíců později s jeho jinou, touto knihou svým slovům dostál. Vždycky je potřeba jen vydržet a prostě počkat na to pravé a správné, jen stačí tomu věřit. Ano, mluvím v dvojsmyslech knih a života. Nemám děti, nejsem rodič a ani to v nejbližší době neplánuji, ale vděčné téma dětí se asi nikdy zcela nevyčerpá. Ať jsou malé, nebo přerostlé. A tady je to využito ve všech ohledech jak nejlépe to bylo možné. Nikde nic nechybí ani nepřebývá a ta linie humoru je vedena od začátku až do konce v tom správném, neutuchajícím rytmu. Zkrátka jedinečné Backmanovské kouzlo. Můj humor, ať už ze strany mé, nebo cizí, je velice ojedinělý a obtížný a málokdo ho pochopí, tudíž ani mně jen tak něco nevyhovuje. Jsem hodně náročná a vybíravá, takže pokud už mi něčí humor a vtip sedne, je to největší vzájemná výhra v našich životech. A Fredrikovi, jako jednomu z mála, ne-li dokonce jedinému, se to povedlo. A už za to se mu klaním. Má neskutečný dar jemného, laskavého, milého, upřímného, chytrého a hlavně velice kvalitního humoru, to jsem u žádného jiného spisovatele, natož člověka, nezažila. Navíc opakovaně. Už jsem ji četla vícekrát a stále mě to baví. A do toho všeho dokáže dojmout, ale takovým způsobem, že je vám krásně na duši. Já byla při čtení téhle knihy vážně spokojená. Bylo mi u ní tak dobře a uvolněně, že jsem ji ještě nějakou dobu po dočtení tahala všude s sebou, protože jsem se jí nechtěla vzdát. Je to přesně ta pravá oddechovka a literární jednohubka, přesto hodnotná, na pobavení a odreagování, což jsem na rozečtení potřebovala. Jestli mi něco v rámci možností v mém uspěchaném a složitém životě pomohlo, byla to právě tahle kniha. Jestli potřebujete v životě zvolnit a trochu utéct od těžkostí a reality, nemůžete si vybrat lépe. Fredrik je takové záchranné lano, ať po humorné nebo životní stránce. A já mám vždy takový osobitější a významnější vztah ke knihám, které mi pomohly nejen z čtecí krize. Díky, Fredriku, máš to u mě.... celý text
Mléko a med
2017,
Rupi Kaur
Jestli někdo až tak neskutečně přímo dokázal popsat moje nejniternější, nejhlubší a nejbolestivější myšlenky a pocity na papíře, je to právě Rupi. Je to ze života. Z mého, z vašeho, z našeho. Najde se v tom každý, do jednoho, byť v jedné jediné větičce z celé knihy. Je až k neuvěření, jak jsme nakonec všichni stejní. Pocity tak identické, přitom jiné. Kdykoliv potřebuju najít odpověď na nějakou momentální situaci a útěchu v několika slovech, otevřu Mléko a med a mám jasno. Jedním dechem. Někdy je totiž Mléko a med všechno, co zrovna potřebujete. Jako jo, samozřejmě, není to žádná velká poezie, ale myslím, že to ani není účel. Pokud toužíte po velikánech, Rupi jím není, ale pro obyčejné porozumění s lidskými city a náladami, proč ne, na tohle já jsem.... celý text
Tisíc polibků
2017,
Tillie Cole
Upozornění: slovo láska se tu bude objevovat velmi často. Pláču srdíčka. Kniha číslo 148. Moje srdce málem puklo. ♥ Láska neřeší. Láska miluje. Něžná láska jako každá jiná. Láska - to je Rune. Rune - to je láska. Věřím v lásku na první větu. A tady jsem do toho spadla po hlavě a okamžitě. Nechala jsem se lapit, přesladit a zlomit a je mi to úplně jedno, hrdě to veřejně přiznávám. Připravila mě o dech, povzneslo to moje srdce a něco takového jsem dlouho nepocítila. Jako bych se ocitla ve snu. Jeden pro druhého znamenají vše. Je to přeslazené, vysněné, nereálné, přehnané, ano, je, jenže pak se ozvalo moje srdce, moje vnitřní uvědomění a už jsem ji viděla jako svoje další poslání. Láska je vzácná a je to jediná věc - emoce, která dává životu smyl. A ačkoliv jsem v životě víru už mnohokrát ztratila, tahle se mě drží stále. Vždycky jsem nejvíc věřila lásce. Věřím, že existuje. Věřím, že ji v sobě máme. Zvolila jsem lásku. A přesně to říká a předává tato kniha. Je to taková oslava lásky a já jsem z toho hotová. Oddanost. Upřímnost. Něha, cit, vášeň, porozumění, věrnost. A pak mě prudce bodlo na hrudi. Nebrečela jsem, řvala jsem. Řvala a řvala a řvala. Myslela jsem si, že napíšu dlouhý komentář, jak je kniha nádherná, krásná, úžasná, ale tohle není o slovech, tohle je o pocitech, o procítění. Je to uvnitř. Ve mně. V nás. A kdo to necítí, nemohl dosáhnout bytí a tím ani ocenit tuhle knihu. Nepromýšlejte to, vciťte se do toho. Možná i to je důvod, proč píšu komentář až po dvou letech. Pořád je to ve mně, nic se nezměnilo, cítím to do posledního chloupku na těle. Jsem to já. Řekněte mi, že tohle je opravdové. Že láska je neutuchající silou lidstva. Že takové oddané milování existuje. Každá holka potřebuje v životě Runa.... celý text
Tíha vesmíru
2017,
Jennifer Niven
Okouzlující love story, která vás dostane. Jo, přesně! A mně je tak hezky. Zase mi někdo jednoduše ukázal, jak prosté to je. Jakkoliv je ta tíha vesmíru těžká, hluboká a černá. Tak přirozené a milé, že si to získá nejedno srdce. Cítím takový ten hřejivý, radostný pocit, který ve vás zanechá dobrá kniha. Málokdo umí po svém nejúspěšnějším a největším díle navázat a pokračovat na stejné vlně a úrovni, a Jennifer to dokázala. A já potřebuju víc. Rozněžnila moji mysl, pohnula s mou duší a otevřela moje srdce. Všechny malé zázraky jsou pro mě až jakási modla, které zbožňuju, nicméně Tíha vesmíru jim zdárně sekunduje. Na dnešní dobu je unikátní, vlivná, působivá a hodnotná spisovatelka, která to podává autenticky a vyrovnaně dětským i vyspělým nádechem. Píše o závažných a silných problémech nejen dnešní doby, jakýchsi tabu, o kterých se konzervativně mlčí, ale měla by se jim věnovat pozornost, a to se mi líbí. Umí bravurně, záživně, rozkošně a oddaně psát o tématech podstatných, ovšem s tou největší dávkou porozumění, lidsky a uznale, zobrazuje zde stanoviska, která mají svou neměnnou podstatu, a to tak, že dokáže lidem mnoho předat a pomoct jim, a už jen to je víc než obdivuhodné. Není to žádný bezduchý, naivní, povrchní a bezvýznamný příběh, právě naopak. Je to příběh dvou zlomených lidí, kteří si nesou svou vlastní tíhu vesmíru a kteří k sobě patří víc než cokoliv a kdokoliv jiný. Ale hlavně patří každý sám sobě. A nakonec i vám, když je necháte promluvit. A není k tomu potřeba žádná extra schopnost, abyste to viděli, stačí trocha citu, empatie a pochopení, a přesně to by vám ta kniha měla předat, pokud budete svolní. Má všechny předpoklady a podněty k ovlivnění davů. Může se zdát, že tyto příběhy jsou prázdné, trapné, ohrané a působí lacině a bezvýznamně, jenže když si to prožijete, a nemusíte být nutně znalci života, vůbec to není laciné nebo bezvýznamné. Nakonec to pak ani není o tlusté holce a klukovi s vadou. Je to o prosté definici lidského soužití, našeho bytí a existence a pochopitelně o lásce. Ano, o té to tu je. A já jsem něžnější a přívětivější lásku neviděla. Totiž není to volba, je to nemoc (ať je to cokoliv). Nevím, kde lidi stále berou ten dojem, že mají právo na život ostatních. Máme stěží právo na svůj vlastní. Proto vyhledejme, co máme s druhými společného, ne to, co nás odděluje. Tahle kniha má jednoduchý koloběh: začít knihu, zamilovat se, dočíst knihu, brečet. Je to laskavé, půvabné, lidské, skromné a ušlechtilé. Není žádné kouzlo, jak být krásný, buďte jen sami sebou, to stačí. A to je hlavní poslání té knihy. Protože víte co? Někdo vás chce. Někdo vás potřebuje. Pro někoho jste nezbytní. Někdo vás má rád. Na to nezapomeňte.... celý text
Ten mizernej Bucky Dent!
2017,
David Duchovny
David je pán! Sprosté, syrové, přesto citlivé a osobité, vyzrálé, přímé, vyrovnané, oduševnělé a skvělé. Je jeden z těch spisovatelů, ke kterým se vždy s respektem budu moct vracet a vím, že mě nezklame. To, že je výborný herec, skvělý režisér a úžasně zpívá, jsem věděla. A teď se k tomu přidalo ještě to, že geniálně píše. A já jsem ráda, že jsem mohla tuto knihu hodnotit jako první. Předčilo to vše, co jsem si o Davidovi do teď myslela. On je sice spíš nadšený pisálek, ale rozhodně se může rovnat kdejakému věhlasnému spisovateli a mě si jednoduše získal. Je pro mě spisovatelem, který právě svým nespisovatelstvím vyčnívá nad ostatními. A já miluju přesně takové typy lidí, jako je on. Přirozeně inteligentní, charismatický, vtipný, skromný, na nic si nehraje a napíše věci tak, jak jsou a jak je vidí, bez zbytečné květnatosti okolo. Umí úplně skvěle zaujmout čtenáře přirozeností a prostým stylem jeho vyjadřování a příběh tak pozvedl ještě na vyšší úroveň. Měla jsem k té knize takový zvláštní vztah a přistupovala jsem k ní trochu jinak, až trochu i s takovým osobním zaujetím, což na to vůbec nemá vliv. Nebrala jsem to jako něco, co napsal herec, ale další spisovatel. Přijde mi, nebo cítím z toho, že tam aplikuje plno věcí, myšlenek, postřehů, narážek a skutečností z vlastního života, a to je na tom úplně to nejvíc. Jako by do toho promítal sám sebe. Při čtení jsem měla pocit jakési ojedinělosti, působivosti a něčeho magického, jako by ke mně promlouval, a sálala na mě jeho inteligence a nátura z bezprostřední blízkosti. Každý den jsem se těšila, až se k příběhu vrátím a nechám se pohltit jeho slovy. Někdy je lepší vzít to, co člověk v sobě má a hodit to hned pocitově na papír, než se až moc snažit sepsat literární veledílo. Tato kniha je toho důkazem. Vůbec jsem netušila, co čekat, protože u Davida prostě nikdy nevíte, ale dočkala jsem se něčeho unikátního, čemuž jsem od začátku věřila. Má to prostě v sobě. Rozhodně to není román jen pro všechny otce a syny a pro fanoušky Davida. Je v tom něco, co mě nepopsatelně oslovilo, a nečetla jsem to jen jako příběh, odnesla jsem si plno myšlenek a jedinečný zážitek. Kdyby mi to dal někdo jen tak přečíst, poznala bych ho hned, aniž bych věděla, že je to on. A to se cení. Ale zase si nemyslím, že je to pro každého, musí si najít své vybrané čtenáře (jako třeba mě). Je to sofistikované a nejsou to pouze volné myšlenky a výkřiky spojené do děje. Má to smysl, potenciál a hodnotu a tvoří to jeden celek, který lze rozvíjet dál. Člověk dokáže naplno splynout s atmosférou a vnímat postavy. Umí pracovat s příběhem i čtenářem, a to se mi líbí. A ne, nejsem zaujatá. To, že je David originální a tohle je čtivý, jedinečný příběh, to je prostý, konstruktivní fakt, který hodnotím ne jako fanoušek, ale jako čtenář. A možná že je v něm nakonec trochu toho Hanka Moodyho, ne že ne...... celý text
Kráva nebeská
2016,
David Duchovny
A já se bavila! A Davidovi prostě vždycky podlehnu, co si budeme namlouvat. Kráva se možná tváří jako bezcenný, obyčejný příběh z pera a mysli známého a mnou oblíbeného herce, který se najednou rozhodl napsat knihu, ale opak je pravdou. Ano, David není vyloženě spisovatel, ale tím je to ještě lepší. Má ten šestý smysl psát jen s obyčejným nadšením, volností a zápalem, bez nějakých pravidel a striktních literárních útvarů. Samozřejmě to není úplně honosná literatura, přestože své tituly v oboru anglické literatury prostě nezapře, ale podle mě o to ani neusiloval. Dokázal vymyslet příběh, který je tak absurdní a šílený, až je to vlastně geniální. A to je její největší přednost. Má totiž dva zásadní a podstatné atributy: důvtip až takovou přirozenou intuici a hru se slovy. To mě oslovilo už na první stránce a věděla jsem, že to pro mě bude něčím jiná, osobitá kniha – a byla. Přečetla jsem si ji, protože mě zkrátka zajímalo, jak může David psát, ale stejně jsem si nebyla úplně jistá, co přesně očekávat. Ale jak už to tak bývá, bylo to ještě lepší, než jsem si představovala, i když jsem si vlastně nepředstavovala celkem nic. Potom už ani tolik nešlo o příběh, jako u tu individualitu a tvárnost myšlení, což mě prostě nadchlo a dalo mi to nevšední, příjemný pocit. David je vtipný, chytrý, svobodomyslný, energický, kreativní a přesně v tomto duchu je pojata i kniha a je z ní cítit přesně jeho typický charakter. Samozřejmě veganské a náboženské otázky v tom jsou, ale rozhodně si nemyslím, že by to mělo být myšleno jako nějaká agitace. Není to podáno násilně a nikomu nic nevnucuje. Je vlastně na nás, jak se k tomu postavíme a jak to budeme brát. Jestli to uvidíme jen jako vtipnou, oddechovou knihu, nebo nám to něco dá a třeba něco změníme. A tím to udělal, jak nejlépe mohl. A mně se líbí, že se toho nebojí. Cílem není nějaké poučování, jde o zábavný příběh, ve kterém by si každý měl najít to, co chce. Napsal to skvěle a kdybych tu neměla tolik nepřečtených knih, přečtu si ji hned znovu. Opravdu mě to bavilo, a když říkám bavilo, tak myslím tak, že jsem se poprvé smála u knihy nahlas a už taky jen za to patří Davidovi dík. Ještě když si představím, jak David sedí nad papírem a sepisuje dobrodružství téhle krávy... no já jsem uchvácená. Podle mě to celé stojí na jeho humoru, představivosti a nestrojenosti, kterými disponuje. Má to skvělé a vtipné dialogy, kde je vidět, že má David zkušenosti s psaním scénářů, a on má přesně ten humor, který mi sedí. První půlka, než se Elsii vydá na cestu do Indie, je asi trošku zábavnější, ale mně se to líbilo celé, od krav a krocanů, přes oxymórony až po neskrývané vegetariánství. Už když si řeknu: sejdou se takhle kráva, prase a krocan v letadle, je to neotřelé a vzbuzuje to ve mně zvědavost. A hlavně to může vymyslet jen David. A nakonec je vám úplně jedno, že je to vlastně na jednu stranu úplná blbost, příběh takřka vycucaný z prstu. A tohle je krávovina, jak má být. Ne, nehodnotím to kvůli Davidovi, ale čistě skrze příběh a psaní, které mě, bez nějakých srdceryvných řečí okolo, bavilo a užila jsem si to. Je to pro mě nejvtipnější kniha, jakou jsem kdy četla, tudíž svůj účel naprosto splnila. Kdo by to byl do Muldera řekl... Kráva je boží. Buďte chytří, buďte jako kráva.... celý text
Nemám žádné jméno
2010,
Dagmar Hilarová
Jaká škoda, že tahle kniha u nás tak dlouho byla a zůstala opomíjená a téměř neznámá. Za mě je to povinné čtení, ať už kvůli skutečnostem, podpoře českého autorství nebo silnému životnímu příběhu. K těmto knihám přistupuju vždy s obdivem, pokorou a jakousi lítostí, soucitem. A Dagmar ve mně vyvolala všechny tři emoce a myšlenky. Zajímavější to pro mě bylo o to víc, že je to naše vlastenecká krev, a potom jsem si Terezín sama prošla a nikdy na to nezapomenu. Co se toho týče, všichni víme, že Terezín byl spíš taková přestupní stanice, takže na jednu stranu se tam měli ještě „dobře“, což bylo to, co mě na knize trochu překvapilo. Po všech těch hrůzách Osvětimi, Březinky a dalších jsem to čekala vlastně asi trochu drastičtější. Bylo to pojato spíše z pohledu myšlenek, dospívání, lásek, emocí a vztahů než politických otázek a faktů, ale na tom taky něco je. Tím je to právě originální, osobitější a člověka to nenechá chladným. Přesto, že je to tak silné téma, je to často naplněno optimismem, láskou a dobrotou. A to se v takových knihách často nevidí. A já jsem ráda a jsem hrdá, že kniha patří nám, pod české jméno Dagmar Hilarová.... celý text
Chlapec v pruhovaném pyžamu
2008,
John Boyne
Dvě slova: TY VOLE. To jediné, co jsem ze sebe po dočtení dokázala dostat. Tohle mě totálně zlomilo, srazilo na kolena, vyrazilo mi to dech a ani za těch 8 měsíců, kdy jsem ji dočetla, jsem se z toho nevzpamatovala a mám pocit strašné ztráty a vyhoření, které, než aby se zmenšovalo, se ještě víc a víc stupňuje. Jeden z mých nejsilnějších, nejzlomovějších, nejbolestivějších a nejtěžších čtenářských i psychických zážitků. A to o to víc, že tomu nic nenasvědčuje, a pak mě to z ničeho nic a najednou smetlo a já absolutně nevěděla, co mám dělat, že jsem se i přistihla, jak zadržuju dech. Nestává se mi, že bych neměla slova pro moje myšlenky a pocity, ale tady ani po těch několika měsících prostě nemám slov, abych tu ránu uvnitř popsala, nedokážu to vstřebat a jenom se mi v hlavě přehrává ta poslední stránka. Mám za sebou takových knih hodně, ale tahle mi opravdu, jako že opravdu vyrvala srdce z těla a stále to bolí. Víte... uvnitř. Je mi z toho fyzicky i psychicky špatně. Jsou knížky, které vám zlomí srdce, ale tahle mi ho vyrvala, rozřezala na kusy, rozstřílela na popel, zadupala pod zem a nechala po něm velkou, bolavou, otevřenou a živou ránu, která už se nikdy nezahojí. Přesně jsem věděla, že to mnou otřese a vlastně jsem i věděla, že to bude až tak silné, ale když to nakonec přišlo, nechtěla jsem to přijmout, nešlo se s tím smířit a bylo to nakonec ještě horší, než bych si dokázala představit. Něco mi stále říkalo ne, to není možné, to nejde, takhle to prostě nemůže skončit, já tomu nevěřím. Ale potom vám nezbyde nic, jen sedět a s vyděšeným výrazem, neschopni slova, tupě zírat před sebe. Ono to z té knihy sálá na metry daleko, ale bylo to mnohem, mnohem silnější a zdrcující. Ten pocit jsem měla zatím jenom jednou, u Zlodějky, a tady znovu, a ani u Zlodějky to nebylo až takové. Zprvu se to tváří jako nevinný až naivní dětský příběh, a nejdřív to tak opravdu je, ale nakonec vás to srazí na zem, otevře místa, o kterých jste ani nevěděli, že je máte, vezme veškerou naději, zlomí na několik kousků, a o to víc je to nečekané a děsivé. Je jasné, že to nemohlo dopadnout dobře, ale sakra, tohle jsem fakt nezvládla. Poslední stránky mi doslova bušilo srdce a četla jsem to, co bylo už tak zřejmé a nevyhnutelné, ale mně to pořád nějak nedocházelo, protože jsem se proti tomu snažila obrnit, tekly mi slzy a pomalu jsem se nemohla nadechnout. A jestli by tohle téma snad mělo být ohrané, s čímž nesouhlasím, tak tohle… to je masakr. Je mi jedno, že ten příběh je možná naivní a samozřejmě by se to nemohlo stát, neřeším, mě to rozervalo až na dřeň. Opět se potvrdilo, že pohled dětskýma očima z toho dělá něco významného a silnějšího. Ať jsem říkala kdykoliv cokoliv o nejlepších knihách tohoto typu, po přečtení Chlapce měním svůj názor. Tohle bylo… vyčerpávající. Doslova. Říká se, že kdyby existoval Bůh, nic takového by se nikdy nestalo. A ač v Boha nevěřím, s tímhle souhlasím a tahle kniha to potvrzuje. Nezačalo to plynovými komorami, začalo to bezúhonností a nevědomostí ve světě ignorance právě takových, jako Bruno. Začalo to dělením lidí na MY a ONI, nesnášenlivostí a slepostí vůči okolním situacím. A nejhorší, což nesmíme zapomenout, všechno, co Hitler v Německu udělal, bylo legální. A to měla ta kniha ukázat. Nezapomínejte, neřešte nepodstatné, čtěte. Někdo se mě v té době ptal, jakou knihu by si podle mě měl přečíst každý. A já říkám tuhle. Ach Bruno...... celý text
Útěk do samoty
2016,
Nicholas Sparks
Dlouho jsem teď nečetla Sparkse. Pokaždé je to jako vracet se za starým dobrým přítelem. To je ta jeho síla. Možná jsem se teď z určitých důvodů romantice v jakékoliv podobě vyhýbala, ale jestli mě něco vždycky bezpečně navodí do té správné atmosféry a celou pohltí, je to on. Těch dlouhých skoro 10 let, co ho znám a čtu jeho knihy, přemýšlím, v čem to je. A při této knize už jsem na to přišla. Ten jeho dar spočívá v tom, že dokáže plně, chytře a hodnotně pojmout celý koncept a naplnit ho vším, co vykazuje tvárnost a nepůsobí to plytce nebo monotónně. A tím promluví i ke čtenářům. A ať to skončí jakkoliv, vlastně je to vždy šťastné, záleží jen na úhlu pohledu, protože jestli on něco umí, tak konce. A to jsem zatím u nikoho jiného neobjevila. Věděla jsem, že to bude skvělé, tím jsem si absolutně jistá. Nikdy mě nezklamal a nezklame, a proto se k němu stále s láskou vracím. Poznala bych ho snad i poslepu. Potvrdilo se mi to, co vím od okamžiku, kdy jsem ho četla poprvé, a proto ho mám ráda. Je to víc než jen romantika. Nepíše jen srdcem, ale především hlavou. Na chlapa má neuvěřitelně přirozený a podmanivý styl vyjadřování, a tím si mě zrovna tenhle příběh získal. Nečekala jsem žádný jednoduchý, oddechový příběh, na to ho moc dobře znám, ale vtáhlo mě to až překvapivě intenzivně. Kdybych řekla, že mě to zaujalo, je to slabé slovo. Já do toho vložila snad veškerou svou energii a empatii. Dá do toho vždy něco navíc, čím se víc a víc utvrzuji v tom, že vybočuje od veškerých spisovatelů i spisovatelek tohoto žánru. V tom nejlepším smyslu slova. Umí propojit téma lásky a k tomu něco navíc a ani jedna dějová linka není opomíjená. Tentokrát to bylo drama, možná nadneseně řečeno místy trochu detektivka, a to mě přitáhlo už na prvních stránkách a od té chvíle jsem se od knihy takřka neodtrhla. Zcela originální, nápadité, protkané napětím a nestrojenou láskou. A slzy také byly. Dalo mi to od všeho něco, jak jsem zvyklá, a přesto i něco navíc, co jsem od této knihy, nevím proč, ani nepředpokládala. Poskytlo mi to zážitek eminentní a rozmanitý v každém ohledu. Říkám to asi o každé jeho knize, ale tahle je jedna z jeho nejlepších. Neříkám to proto, že je to můj nejoblíbenější spisovatel, nýbrž proto, že mě dovede uhranout a pokaždé je to snad ještě lepší. (tento komentář už jsem jednou psala, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže někdo ho už možná jednou četl)... celý text
Dievča z Titanicu
2016,
Hazel Gaynor
Titanic, to je pro mě prostě něco… něco významného, oslnivého a já čekala ten jeho velký příběh, jenže ten se úplně nekonal. Asi jsem v tomto případě čekala trochu víc. Zklamaná nejsem, to ne, jen jsem si to představovala trochu jinak a až tak závratně to se mnou nehnulo, jak jsem očekávala, a až tak jsem to neprožívala. Nezdálo se mi to úplně až tak… osobní. Celkově se mi to zdálo mírně uspěchané. Na jedné stránce jsem četla, jak se plaví na Titanicu a ani ne v půlce loď najednou narazila, aniž by to z toho příběhu bylo patrné, že by k tomu právě mělo dojít, a pak se najednou potopil a nějak prázdno mezi tím. Člověk nesmí čekat úplně do detailu historicky převzatý příběh, i když se to u tak velkého tématu nabízí a očekává. Ta historická linka tam je, ale jinak jde hlavně o příběh inspirovaný dějinami. Přece jen tu jde spíš o ten zážitek, o ten život na pozadí katastrofy. A z pohledu příběhu se mi to líbilo a zaujalo mě to. Měla jsem zase pocit, jako bych se vrátila na palubu. Je to milý, jemný a hezky napsaný příběh, jen jsem zkrátka od tohoto honosného a kolosálního tématu očekávala trochu víc napětí a akce, což by se z toho rozhodně dalo vytěžit. Ale je fakt, že Hazel na to šla spíš přes lidi a city, a na tom taky něco je. I když mi to trochu víc než do dramatu spadalo do romantiky obalené katastrofou, ne jako to hlavní. Nicméně určitě se jí tím povedlo opět uctít památku všech, kdo na Titanicu byli. A to byl ten nejhlavnější záměr této knihy.... celý text
Psí cesta
2013,
W. Bruce Cameron
Toto pokračování pro mě bylo takové vymodlené. Po přečtení Psího poslání bylo moje srdce naplněné, ale zároveň ve mně kus chyběl. Chyběl mi Bailey a věděla jsem, že se za ním musím vrátit a znovu se s ním shledat, jinak nebudu v klidu. Je to jeden velký příběh s velkým posláním a jedna bez druhé nemohou fungovat. V první knize to poslání pochopíte, ve druhé ho žijete. A bez Psí cesty to poslání není úplné - a nebyla jsem ani já. Šla jsem do toho s tím, že se na konci asi zhroutím, ale zároveň jsem věděla, že to musí přijít a nebude to trvat věčně. A opravdu to přišlo a já teď upřímně nějak nevím, co mám dělat, ale s tím rozdílem, že teď už mám vnitřní klid, vím, že to dosáhlo naplnění a můžu to pomalu nechat doznít v mém srdci a pohnout se dál, protože jsem se rozloučila. Nejde tu jen o psí osudy, ale i o ty lidské, které nejsou o nic méně podstatné a citlivé. To poslání je nakonec stejně tak psí jako i lidské, jen ti psi ho asi umí pojmout lépe. A zase mi to ukázalo, jak jednoduché to je a o čem život doopravdy je a na čem záleží, jak to zvířata vždy uměla. Stačí dát lásku, a to udělá tolik. A to je to základní poslání - láska. Láska všeobecně. Psa k člověku. Člověka k psovi. Jeden jako druhý. A on tu to poslání ještě povýšil. Brečela jsem jako malá. Trvalo mi dlouho, než jsem se uklidnila, ale v tomto případě byl ten pláč vyjádřením mé upřímné lásky, kterou kniha oplývá, a obdivu, který k těmto zvířatům celý život mám. Když se teď podívám na nějakého pejska nebo jakékoliv zvíře, derou se mi slzy do očí, protože vždycky vidím Baileyho, a mám takový pocit neviditelného propojení mezi námi, jelikož už se do nich dokážu vcítit a tak nějak si uvědomuju, co je pro mě důležité. A to díky psům. A žádný pes tu přece není jen tak... (tento komentář už jsem jednou psala, ale nějaký imbecil, který má potřebu se nabourávat do profilů, mi ho smazal, takže někdo ho už možná jednou četl)... celý text
Psí poslání
2013,
W. Bruce Cameron
Tluče mi srdce a jsem smutná a šťastná zároveň. Navenek mi tečou slzy, uvnitř v srdci se usmívám. Tato kniha je jasným důvodem a důkazem, proč tolik miluju zvířata než lidi. Rozdávají krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a přátelství bez zklamání. Jsem naplněna láskou jako snad ještě nikdy. Bezprostředně po dočtení se dokážu jen koukat na poslední větu a láskyplně naslouchat poslání, které není jen psí, ale nakonec i lidské. Nemyslela jsem si, že vyjádřit mé pocity bude tak těžké. Nikdy jsem asi nevnímala tolik srdečnosti a citlivosti. Ačkoliv je to kniha především o zvířeti, je v ní tolik lidskosti a sounáležitosti. Zní mi to v duši a budu na to myslet ještě dlouho. Celý život jsem si přála psa. Jsem pejskař celým svým srdcem (a kočkař a všechno zvířecí, ale je to přece jen kniha o psech). Od malička jsem chtěla být veterinářkou. A teď má láska ještě vzrostla. Psi a lidi k sobě podle mě patří. Navzájem jsou si oddaní a jeden na druhém závislí. A je to nejupřímnější a největší pouto, jaké znám. Nejsou to jen zvířata, jsou to přátelé. Díky nim je náš život úplný. A naopak. Cítím, že právě pes by zaplnil jedno z těch posledních prázdných mít v mém srdci, které čeká na trochu lásky. A při čtení této knihy jsem měla pocit, jako bych ho na chvíli měla. Na myšlenku, že se jeden pes narodí několikrát, jsem si zvykla v podstatě hned. Právě o tomto jsem často přemýšlela a tajně si to přála u každého mého zvířecího kamaráda. Jde vlastně o to uvěřit. A to ten příběh dokázal. Přišlo mi, jako kdyby sám autor pronikl do psího světa a znal psí duši. Bylo to tak citelné a věrné, že jsem věřila, že pes takto vážně přemýšlí, uvažuje a jedná. Zdá se mi, jako bych teď psy doopravdy pochopila. Chvílemi jsem ho brala jako člověka sobě rovného, tak přirozené to bylo. Ta kniha není smutná, je dojemná. V jednu chvíli mi tekly slzy, ale hned na další stránce jsem se zase musela usmívat. Ano, ta kniha mě rozbrečela, a ne jednou, ovšem to jsem věděla už od začátku. Je to takový ten tichý, smířlivý pláč. Vždy jsem hůř snášela smrt zvířecí než lidskou. Bailey mi upřímně přirostl k srdci a stal se mým přítelem, a je mi líto, že jsem se s ním musela rozloučit. Rozervalo mi to srdce, přesto cítím, že to dosáhlo naplnění přesně takhle to má být. Není to jen pro milovníky psů, nicméně pokud nemilujete zvířata, nenajdete v tom to poslání. A teď se při pohledu na každého psa tak dětinsky usmívám a přemýšlím, co se mu asi honí hlavou a jaké je jeho poslání. Jo, a stejně si hodlám psa jednou pořídit.... celý text
V šedých tónech
2013,
Ruta Sepetys
Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou cenu má lidský život? Já ano. Po celou dobu čtení této knihy. A nějak mi asi došla slova. Zase. Vzali jim všechno, ale oni jim nesměli dát nic. Ani svůj strach. Asi už bylo řečeno vše, ale já to zopakuji. Ta kniha si to zaslouží. Ano, četla jsem o tomto tématu hodně knih, ale stejně nikdy nebudu připravena a smířena s tím, co se stalo. A i když skoro o každé takové knize říkám, že je to jedna z nejlepších, musím to říct i o této. Ono se na to ani jinak nahlížet nedá. My o tom sice akorát čteme, ale byli lidé, pro které to bylo realitou. Hodně krutou realitou. A mně to zůstalo hluboko pod kůží. Pokaždé si myslím, že už mě nic nepřekvapí, ale opak je pravdou. Opět jsem cítila tolik bezmoci, bolesti, strachu, nenávisti a znechucení, ale na druhou stranu i síly, odvahy, oddanosti, naděje a snad až laskavosti. Místy jsem se přistihla, že bezděky držím ruku před pusou nebo na hrudi, abych uvěřila tomu, co čtu. Tolik emocí. Každý příběh, každá myšlenka, každá skutečnost, každá postava jsou jedinečným a unikátním střípkem, který tvoří dějiny. Život nás učí mlčet a jsme svázáni právě tím jediným, co by nás mohlo osvobodit - ano, sami sebou. Je těžší umřít, nebo být ten, kdo přežil? Já prosím a doufám, že se o tomto mlčet nebude a stále se o tom bude psát. Nemá to jen šedé odstíny, je potřeba víc. Jsou to zvěrstva, naprosto nelidská, ale lidé by před tím neměli zavírat oči a nesmí se na to zapomenout. Jen tak můžeme alespoň uctít památku všech, pro které to bylo posledním nadechnutím. Krasívaja, Ruto, Krasívaja.... celý text