Lea
přečtené 488
Koralina
2007,
Neil Gaiman
Příběh Koralíny je poutavý a originální, ale bohužel poměrně rychle vyprchává z paměti. Patrně ji můžu považovat za knihu, k níž se v budoucnu vrátím - pro ty mrazivé okamžiky, neotřelé dialogy a opravdu zajímavý nápad s "tím druhým světem". S atmosférou to autor rozhodně umí. Přečíst doporučuju.... celý text
Prohnaný
2012,
Kevin Hearne
Hearneho svět připomíná svým rozložením magické fauny knihy Patricie Briggs. Fae, vlkodlaci, upíři, démoni a čarodějnice ve vzájemné symbióze i nepřízni. Tím ale podobnost končí. Zbytek je příběh nemastného druida, co x století utíká před bohem, kterého kdysi obral o meč. Už taková zápletka ve mně nevzbudila příliš důvěry a autorovo podání dokonalo zbytek. Bohové švindlují jako všude, čarodějky zrovna tak (Atticus navíc tuhle neřest čarodějných žen čtenáři pořád opakuje), takže ve výsledku žádná zrada není překvapením, protože na nebohého chlapce přírody kuje něco každý, a všechno už se žene k závěrečného střetu, který byl jasný od anotace. Styl humoru velice suchý, o blábolech v dialozích se psem ani nemluvě. Ty dají čtenáři, který se těšil na krutě vtipnou fantasy, vážně zabrat, protože autor spíš než jednoduché psí myšlení nasadil do hlavy vlkodava hloupoučké myšlení lidské. Tři hvězdičky dám za to, že je to opravdu čtení svižné, vtip se z něj sem tam přece jen vytřese a za to, že autor celkem zajímavě vykreslil druidskou magii. Zbytek je jednolitá směs bohů s prakticky neměnnou povahou, typické vlkodlačí smečky, sexuálně náruživého hlavního hrdiny, kterému cvičí s poklopcem téměř každá ženská postava. To vše ovšem podáno ve verzi mládeži přístupné. Korunu tomu všemu dal Oberon a francouzské pudlice. Marně hledám pointu nakrývání pěti pudlic vlkodavem. Na další díl se nechystám.... celý text
My děti ze stanice ZOO
2005,
Christiane F. (p)
Kniha, kterou jsem teď přesně potřebovala. Příběh, který mě od první chvíle zaujme tak, že vůbec nezáleží na tom, jak je napsaný, kde se co dalo napsat líp, kde je co špatně popsané. Během čtení jsem se neubránila husí kůži a to je dobře, protože kniha o drogové závislosti musí přesně takový dojem vyvolat. Já věděla o drogách dost. Potkávala jsem dost lidí, co s nimi přišli do styku nebo na nich stále byli závislí. Není to legrace a tato kniha mě na prvních stranách svou otevřeností a popisy slasti při jejich užívání poněkud šokovala. Následky byly ale dostatečné, aby člověk pochopil, kam až může mladické experimentování zajít. Odrovnaná játra, prostituce, krádeže - ve čtrnácti! A chvilkový svět dokonalosti, který splaskává jako duhová bublina a člověk zase klečí v šedi a ve sra*kách. Síla vůle už nepomůže, protože tělo si žádá přídavek a mozek s tím nic nenadělá. Příkladem toho byla už Christianina nutkání přepočíst každou utrženou minci na počet dávek. Neustále. Do roztrhání. I když překonala absťák. A přitom byl celý její drogový život jen sprostá iluze. Bez lásky, bez přátel, prázdno. Nejstrašlivější ale není samotný ten příběh, jak ho pánové Hermann a Rieck sepsali, protože konec nabízí čtenáři jistou malou naději. Zkuste si ale dát tu práci a hledejte, jak to s Christianne bylo dál, v jednadvacátém století.... celý text
Kouzla milují žár mého těla
2004,
J. D. Robb (p)
Tři z autorek znám jen letem světem, takže se zaměřím na povídku, která dala název celé povídkové knize. Povídka bude na každého působit jinak. Kdo Laurell zná, ví, co v desátém dílu Anity Blake (čímž vlastně tenhle úryvek je) čekat. Kdo nezná, jeho nadšení se bude odvíjet od jediné věci, a to - jak se staví k S/M praktikám. Pokud jim nemůže přijít ani na jméno, špatně. Pokud má z černých pokojů s nástroji k mučení a řetězi chřestícími nad postelí husí kůži a svíravý pocit v žaludku, dobře. Pokud se mu zvrácená strana sexuálních praktik líbí, výborně. K tomu všemu trocha nadpřirozeného "nepohlavního" milování ústřední trojice, a povídka skutečně dostojí svému názvu. Narozdíl od povídky "Dívka, která byla okouzlena smrtí" (Česky oficiálně nevyšla.), která se zasazením řadí mezi díly Modrý měsíc a Obsidiánový motýl, tahle povídka má skutečný děj a dokonce jakési nečekané rozuzlení. Forma výňatků z románové formy autorce rozhodně svědčí, jen nevím, jaký smysl mělo tenhle útržek z desátého dílu vydávat v letech, kdy se u nás Anita sotva dostávala na literární scénu.... celý text
Osm černých koní
2011,
Evan Hunter (p)
Dlouho jsem kroužila kolem tohoto autora, až se mi konečně dostalo do ruky Osm černých koní. V krimi a detektivkách se teprve rozhlížím, takže nemám s čím porovnávat a podle toho se taky utvořil můj názor. Co se aurotovi nedá upřít, je skvělá práce s jazykem. Svým způsobem vyjadřování chytne od první stránky a bez větších škobrtnutí vtahuje čtenáře do svého města hříchů. Svět Isoly je snadno uvěřitelný, čemuž napomáhají nápadité detaily, kterých ale není v knize o tak malém počtu stran nijak přehnaně. To vše podává autor způsobem, který od knihy očekávám - nejen příběh, nepředvidatelnost, ale taky nový náhled na obyčejné věci. Když si s tímhle autor vyhraje, odpustím mu i nějaké to uklouznutí v dějové lince. Nadto nezapomíná ani upravovat tok a způsob vyprávění podle charakteru postavy, jejíž linku právě sledujeme. Tento díl není prvním ze série detektivních příběhu o pachateli přezdívaném "Hluchý", nikdo se ale nemusí bát, že se neobejde bez informací z předchozích vyšetřování. Všechno podstatné se dozvíte mezi řádky. Proč nedám pět hvězdiček? Zaprvé. Trochu mi vadila linie, v níž autor nahlíží do mysli Hluchého. Čtenář je pak o krok napřed před detektivy a tím se pasáže o jejich práci stávají poněkud nudnějšími. Zadruhé. Právě oněch osm černých koní si nechali policisté ujít dost lacino - nebylo moc možností, co se stane dál. Zatřetí. Předpokládám, že tato kniha není autorovým vrcholovým dílem. Směle se těším na ta další.... celý text
Nekromant Johannes Cabal
2012,
Jonathan L. Howard
A mně se Nekromant líbil. Tak zvláštní kniha.... Ironie, černý humor, báječně propracovaný styl... a tolik postav, které dělají všechno proto, aby si je čtenář neoblíbil :) Konec mě dostal, proto i přes kolísavou kvalitu příběhu (jako by autorovi sem tam došel dech, a pak zase chytil takový nádech, že mě až rozbolela bránice) musím dát pět hvězdiček a těším se na pokračování. Ale pozor, porovnávání s Pratchettem je poněkud scestné. Podobnost najdete možná ve stylistice, ale pokud hledáte "novou" Zeměplochu, budete zklamaní. Právě v tom nejspíš vězí prapůvod tolika rozdílných hodnocení. Kdo má rád cynické hlavní hrdiny, charismatické vedlejší role, humor, horor i nadsázku, tomu se líbit bude.... celý text
Aréna smrti / Vražedná pomsta / Síla vzdoru
2012,
Suzanne Collins
Hodnotila jsem zde Arénu smrti a Sílu vzoru zvlášť, s rozdílným výsledkem. Za komplet se přikláním k pěti hvězdám. Je to na čtyři a půl, ale ta nádherná obálka tu trochu rozčarování přebije.... celý text
Síla vzdoru
2011,
Suzanne Collins
Dočteno ve tři ráno. Konec. Byla jsem tak plná dojmů, a teď nevím, odkud začít. Pustila jsem se do posledního dílu hned po dočtení Vražedné pomsty. Původně jsem mezi ty dva díly chtěla vtlačit jinou knihu, ale nakonec mě Hladové hry stejně přitáhly zpátky. První půlka slušná. Prostředek mě nudil - tolik stran o věcech, které vlastně v nic překvapivého neústily. Výcvik, strategie, "Peeta". Bylo to na mě přehnané a mnohdy opravdu natahované čtení. Po mnohem čtivějších bojích o život přišla politika a mocenské intriky, což bylo sice obdivuhodně propletené, ale oproti předchozím dílům nastal tématicky velký skok. Síla vzdoru mě strhla vlastně až v srdci Kapitolu. Potom už to stálo za to. Nemám slov. Jsem rozčilená, mrzutá, nevyspalá, v rozporu. A zároveň neskutečně šťastná. Přesně tuhle směs pocitů u mě musí navodit opravdu silný příběh. První díl si určitě přečtu znova. Druhý nevím. Ze třetího se každopádně budu často vracet k posledním kapitolám. Suzanne nám ukázala válku takovou, jaká skutečně je.... celý text
Divergence
2012,
Veronica Roth
Rozhodně poutavé a zase trochu jiné čtení. Nenudila jsem se ani chvíli, ani když se dalo odhadnout, co se bude dít dál. Knížka je napsaná jednoduše, ale najde se v ní pár zajímavých morálních dilemat a malá i větší tajemství čtenáře donutí nepustit Divergenci z ruky. Není tak drsná jako Hunger Games, neryje tolik do hloubky, přesto před mladinkou autorkou klobouk dolů. Má to v hlavě srovnané a s lehkostí se dovede vyjádřit. A Čtyřka je moc fajn. Konečně kluk, co hlavní hrdinku nezasypává přeslazenými slovíčky. Naopak se snaží vyždímat z Tris co nejvíc i za cenu, že to bude bolet. Pro svět, v němž žijí, je to pro ni mnohem přínosnější než klišoidní sliby lásky a bezmezné ochrany.... celý text
Box 21
2012,
Anders Roslund
Síla. Bylo to moje první setkání se severskou krimi, takže nemohu s ničím porovnat, ale z pohledu čtenáře je jen málo co vytknout. Smutné, otevřené, a co je nejhorší, zřejmě dost blízko pravdy. Autoři si libují v dlouhých souvětích, klidně propojí celý odstavec čárkami, a provedou to tak, že se člověk v textu nezamotá. Začátek běží svižně, téma je zajímavé a jeho zvrácenost nenechá čtenáře v klidu. V polovině jsem se trochu zasekla. Děj tak nějak zpomalil, kriminalisté se začali poněkud točit v kolečku, dloubat sami v sobě. Posledních sto padesát stran už ale čtenáře nepustí. Někoho rozuzlení naštvalo (popravdě mě trochu taky). I když chápu - svůj účel to splnilo, s člověkem to pořádně pohne. Závěr knihy jako takový mě na rozdíl od jiných nepřekvapil. Hned, jak se objevila "tepláková souprava", jsem tušila, co najdu na poslední stránce. Nemůžu říct, že by tím pro mě příběh klesl na kvalitě nebo dojmu. K hodnocení. Kniha si podle mě zaslouží lepší čtyři hvězdičky. Sem tam mi něco nesedlo. Například, kolika způsoby asi může znát prostitutka, která strávila všechen čas ve Švédsku zamčená v bytech, švédského policistu? Doslov autorů mi nakonec nedovolí jednu hvězdičku strhnout. Za sebe Box 21 rozhodně doporučuju. Budete mít o čem přemýšlet.... celý text