Lili přečtené 605

Očista 2010, Sofi Oksanen

Od lásky je jen krůček k nenávisti. Všeho moc škodí... Neubírám knize literární hodnotu, ani její úspěchy, určitě jsou zasloužené. Jen na mě působila až moc syrově a do čtení jsem se musela vyloženě nutit.... celý text

Eleanor se má vážně skvěle 2017, Gail Honeyman

Svéráznou Eleanor jsem si oblíbila od první řádky. Není postavou jakou byste chtěli být a přesto k ní od začátku pocítíte tak silnou náklonost, až to sami nechápete. Je chytrá, nevšedně vtipná, má spoustu věcí na háku a to, že je naprostým asociálem, vážně není její vina. Nakonec to, jací jsme, ovlivňují lidé kolem nás. Určitou část si můžeme sami vybrat a určitá část je nám přidělena. Přátelství je dar a láska teprve zázrak. Kniha je směsicí smutku i zoufalství a hodně specifického humoru, který mi seděl a vše hezky uhlazoval. Eleanor jsem celou dobu držela palce. Občas mi bylo smutno, ale věděla jsem, že kdo se nevzdá, má naději. Ke konci hodím potlesk za překvapení s velkým P. „Dnes je novou rakovinou právě osamělost – je to něco ostudného a trapného a člověk si za to může tak nějak záhadně sám. Je to děsivá, nevyléčitelná nemoc, tak strašná, že se o ní neodvažujeme mluvit. Ostatní to slovo nechtějí ani slyšet, protože se bojí, aby nepostihla i je nebo aby na ně osud neseslal nějakou jinou hrůzu.“ „Stejně tlusté a stejně ohyzdné jizvy mám i na srdci. Vím to. Doufám, že mi tam zůstala aspoň část neponičené tkáně, kousíček, kterým se dovnitř dostane láska a kterým bude moct proudit ven. Doufám.“... celý text

Mrtví se někdy vracejí 1992, Stephen King

Nejlepší povídky. Na to vemte jed.

První den mého života 2019, Paolo Genovese

Třináct let jsem čekala na knihu, která mi tématem nahradí dosud nevyšlou „Sept jours pour une éternité“ (Sedm dní, než přijde věčnost) a až teď jsem zažila ten pocit, v jaký jsem tajně doufala. Nebudu nastiňovat děj, ostatně anotaci si může přečíst každý sám. Napíšu jen to, že bych nic neměnila. I ty nepatrný odchylky u konce, byly vážně dokonalý. Líbily se mi všechny hudební kulisy, kterými nás autor zasypával. Nejvíc se do mě zasekla Iris od Goo Goo Dolls, tak ať je tu zmíněná. A co vymyslet na přebal lepšího než Manhattan Bridge? *** Několik útržků... „Možná že psychika před smrtí vytváří obrazy, kterými se tě snaží zachránit, možná se spouští jakýsi automatický mechanismus, jaký funguje v motoru lednice. Když se přehřeje, odpojí ho.“ „Když víme příliš mnoho, stáváme se zranitelnými, někdy je lépe jenom věřit.“ „Kolik krásných vzpomínek se vejde do lidské mysli? Milióny nebo ještě víc. Tak proč stačí jediná strašlivá vzpomínka, aby vymazala všechny ostatní?“ „Čas je divná věc. Není pravda, že vteřina je jako vteřina. Vteřina trvá tak dlouho, jak jí to dovolíme.“ *** Knih, u kterých jsem se dojala až k slzám je jako šafránu. Dvě? Možná tři? Tahle k nim jednoznačně patří. Paolu Genovesemu děkuju za to, že jsem ji mohla číst. Povedl se zázrak! Do slova i do písmene.... celý text

Nechte prosím kytky žít 1993, Johannes Mario Simmel

Jako první přemýšlím, proč jsem na Simmela nepřipadla dřív? A docházím jedině k tomu, že i knihy mají svůj čas a možná není ani na nás samých, kdy se k nim dopracujeme. Hlavní hrdina, žonglér mezi dvěma životy, není bůhvíjaký sympaťák ani krasavec, ale od začátku jasně stojíte na jeho straně, protože cítíte, že to má v hlavě srovnaný a srdce na správném místě. Ke konci se to trochu zvrtne, tak jako když zvíře zaženete do pasti, ale i pak důvěry v něj nelitujete. Kdo občas nechce utéct od zaběhlého a dát se úplně jinou cestou? Mnoho z nás. Kdo to nakonec, z nejrůznějších pohnutek, udělá? Propadlá hrstka, kterou ještě rozfouká vítr. Byl to zvláštní, osudový příběh a já jsem za něj Simmelovi zase vděčná. Opět vykouzlil atmosféru plnou dojemnosti (spící milenci jejichž těla připomínají dvě lžíce v šuplíku), kladl důležité otázky a vnitřně se zamýšlel. Dlouho si nevzpomínám, že bych měla takový pocit propojenosti, tendenci poznamenat si tak moc, jako právě u téhle knihy. Tak aspoň ty nejsilnější řádky... „Náhoda neexistuje. Všechno je předem určeno. Všechno je předem dáno.“ „Stromy jsou báječné. Tiché a silné a mají hluboké kořeny. Chtěla bych být taky tak tichá a mít silné a hluboké kořeny. My lidi jsme hluční a slabí, žijeme strašně krátce a kořeny nemáme žádné. Je to s námi, jako se zpívá v tom spirituálu: Stůj tiše, Jordáne. Řeku taky nemůžeš přinutit, aby se tiše zastavila.“ „Bože dej, abych věci, které nemohu změnit, přijal s klidem, dej mi odvahu změnit věci, které změnit mohu, a dej mi moudrost jedno od druhého rozeznat.“ „Odehrávají se v našem světě malé i velké věci podle daného, neměnného plánu?“ „Každý z nás má iluzi, že žije jen svůj vlastní život. Ale ve skutečnosti žije tolika životy, s kolika lidmi vstupuje do kontaktu. Každý lidský vztah, pokud není zcela povrchní – a inteligentní a citliví lidé nebývají povrchní – zanechává v tom druhém něco z nás samých a způsobuje, že jeho život se stává naším životem.“ „Kdyby každý člověk na světě udělal šťastným jen jednoho jediného člověka, byl by celý svět šťastný.“ „Je to velký okamžik v mém životě. Tak dlouho jsem toužil podniknout tuhle cestu. A teď je to konečně tady. Myslím, že všechno, co si člověk hrozně přeje, se splní, musí mít jen hodně trpělivosti a vyčkat pravou chvíli.“ Konec, i vinou mojí roztěkanosti, se trochu vlekl. To, když příběh veveřice a kocoura, šel do finále a bylo potřeba jej kriminalisticky dořešit, ale ten naprostý závěr, to byl zase celý Simmel, v plné hloubce a osudovosti. Opět odkládám s velkým DÍKY! *** Co v knihách miluju? Ty kouzelné citáty v úvodu, které otvírají první dveře k příběhu. „Svět zlomí každého, ale mnozí se tím zocelí. Ty však, kdo se nenechají zlomit, zabije. Zabije bez rozdílu dobráky, fajnovky i hrdiny. I když k nim snad nepatříš, můžeš si být jist, že tě zabije taky, jenom si dá trochu načas.“ ‒‒‒‒‒‒‒‒‒ Ernest Hemingway ‒‒‒‒‒‒‒‒‒ Objevila jsem princip naděje filozofa Ernesta Blocha. „Člověk potřebuje mít alespoň malou vyhlídku na něco uklidňujícího a potěšujícího. (‘Ano, musí ji prostě mít, jinak nemůže žít‘) Vyhlídku alespoň pootevřenými dveřmi. Beznaděj je nezvládnutelná a pro člověka naprosto nesnesitelná.“ A když mi příběh má podbarvit ještě hudba, nelením a dohledám si ji: The Man I Love ♪.... celý text

Stráž u mrtvého 1969, * antologie

Nejvíc se mi líbila povídka „Co vyprávěla stará chůva“ z pera Elizabeth Gaskell, která je taky právem považovaná za její nejlepší strašidelnou historku. Zaujalo mě i „Vyprávění o síle odpudivé“, ale ostatní mě minuly. Nebyly vyloženě špatný, spíš na mě divně působil postarší jazyk a styl vyprávění. Nato, že je knížka jako nic, měla jsem ji rozečtenou hodně dlouho. Fakt je, že čím jsou povídky kratší a je jich víc najednou, rychle je zapomínám. V paměti mi uvízne jen hrstka a proto je tak nevyhledávám.... celý text

Mrtvá a živá 1991, Daphne du Maurier

Do du Maurier jsem se zamilovala! Umí nádherně psát; popisovat jak věci kolem nás („Kvetoucí narcisy pohupují ve večerní bríze zlatými korunkami, posazenými jako pohárky na tenkých stoncích, a je jich tolik, že se ta armáda kytek, stojících bok po boku, neztenčí trhej jak trhej.“), tak proniknout do nejskrytějších myšlenek („Kdyby tak někdo vynašel způsob“, podřekla jsem se impulsívně, „jak uchovat vzpomínky pod zátkou jako parfém, aby nikdy nevyvětraly, nikdy nevybledly! Kdykoli by se pak člověku zamanulo, odzátkoval by lahvičku a prožil znovu kteroukoli chvíli svého života.“). Vše je neskutečně živé, doslova hmatatelné. Už od první kapitoly jsem věděla, že to bude příběh, jaký si oblíbím. Přichází vidina dávno zapomenutého sídla, kterým hrdinka prochází a vzpomíná, jak to tehdy začalo. Už tohle bylo sousto, které jsem tušila, že bude každým dalším polknutím, lepší a lepší. Nemám naprosto co vytknout. Každá postava a zápletka byla opodstatnělá a v příběhu se dokonale vyjímala. Zbožňuju tu tajemnou atmosféru jakou dokáže vytvořit! A právě tím, že hlavní hrdince-vypravěčce, nepřiřadila žádné jméno, perfektně podtrhla kouzlo mystična. Ke konci vše graduje, přibývá svízelných situací a stránky doslova letí před očima. Daphne du Maurier má můj obdiv! „Říká se tuším, že člověk vychází z prožitého utrpení zjemnělý a posílený, a že chceme-li v tomto nebo jiném světě něco dokázat, musíme projít zkouškou ohněm.“ „Štěstí není na prodej, štěstí je statek abstraktní, duševní stav.“ *** Jediné co nechápu je, proč mají čeští překladatelé tendenci tvořit si vlastní názvy. A že název „Mrtvá a živá“ se povedl, raději bych zůstala u „Rebeky.“... celý text

Horký vítr nad Mississippi 1987, Mildred D. Taylor

Toho, že je knížka pro čtenáře od 12 let, jsem se dopátrala až před samotným čtením. Příběh, vyprávěný černošskou dívkou Cassie, měl být hlavně poučný (rasismus z mnoha stran), ale místy vyzníval dost syrově a krutě. Nevím, jestli by z toho děti neměly naopak těžkou hlavu. Jiskřičkou naděje bylo nezdolné přátelství bílého chlapce Jeremyho. „Nikdo jsme si nevybírali barvu, s kterou jsme se narodili, ani své rodiče, ani zda jsme se narodili do bohatství nebo chudoby. Můžeme si ale vybrat, co chceme udělat ze svého života, dokud tu jsme.“... celý text

Nouzový východ 2009, Richard Yates

Richarda Yatese jsem četla poprvé a vůbec mi jeho styl neseděl. Nebo to byl příběh sám? Myšlenkový proces toho, co by ona měla říct (a neřekla) a toho, co on řekl (a třeba vůbec nechtěl) byl tak matoucí a lítání z přítomnosti do minulosti, to ani trochu neusnadnilo. Vždycky mi chvilku trvalo než mi došlo, kde jsem a oč jde. Celou dobu jsem se jen snažila pochopit, proč jsou takoví jací jsou. Forma nás samých se utváří od nejútlejšího věku a věci zdáním banální, se zarývají hlouběji než si dokážeme představit. Vztah April a Franka začal být nezdravý, žalostný a klamný. Život plný skoků a kotrmelců, rychle se střídajících proměn. Kruh se uzavírá, smyčka se utahuje a na konci stojí dvě lidské skořápky, které přestaly být sami sebou. Ve chvíli, kdy neupřímnost převládá nad pravdou a nevidí lepší východisko, volí → Nouzový východ ←. Řešení, které má vše napravit. Nebo zhatit? Rozhodně ne špatná kniha, jen žalostně smutná a hůř čitelná. „Znáš něco na světě, co za to stojí a je jednoduché?“... celý text

Tom Hanks: Cesta ke slávě 1996, Roy Trakin

Začala jsem životopis Toma Hankse číst hlavně proto, abych vytvořila dělítko od sedmnáct set stránkového románu o Scarlett O‘Harové a dalšího románu. Sáhnout po Hanksovi byla jasná volba, na přečtení čekal dlouhých sedm let. Vůbec mě nemrzí, že je životopis psaný před čtvrt stoletím, mě stejně nejvíc zajímá dětství a osobní vývoj v mladém věku, ale právě to zajímavé chybělo. Knížka se nejvíc zaměřuje na filmové příležitosti a natáčení, rozebírá jeho role. Často jsem se ztrácela, protože jsem filmy i seriály vůbec neznala nebo je viděla jen jednou a tak si je stejně skoro nepamatovala. Nutno podotknout, že nejsem úplný neznalec filmů s Tomem Hanksem, viděla jsem jich dost přes dvacet, některé mnohokrát, jenže mám mezery právě z těch osmdesátek. Mně se Tom nejvíc vryl do srdce třemi filmy. Filmem „Velký“, s kterým jsem doslova vyrostla a žasla nad tím, jak dokonale ztvárnil třináctiletého kluka, kterýmu jsem jeho proměnu fakt věřila. Pak „Philadelphií“, kde mám pokaždé husí kůži a sleduji ji jako v tranzu. A „Trosečníkem“, asi největší srdcovkou, u kterého jsem se dojímala snad už dvacekrát. Někoho film nebaví třeba proto, že není doplnění hudbou jak jsme zvyklí (zrovna ve Philadelphii je to nádhera!), ale myslím, že právě to ticho a minimum hudby, vystihuje mnohem líp dusno nechtěné samoty. Jedna ze závěrečných vět, mi z hlavy nikdy nevymizí a můžu ji klidně nazvat i svým mottem: „Zítra vyjde slunce a kdo ví, co přinese příboj?“ Zkrátka nic není ztracené, protože s každým novým zítřkem přichází i naděje. Knížka nestála za moc, to zajímavé jsem se nedozvěděla. Grafická úprava, formát aj. se příliš nepovedly. To ale nic nemění na tom, že Hanks je a bude, velký sympaťák. „To nejlepší se může skrývat i za tou nejnepříznivější situací.“... celý text

Scarlett 2 1992, Alexandra Ripley

To byl hodně dlouhý příběh Scarlett O‘Harové, už proto, že jsem přečetla všechny čtyři knihy za sebou a musím se přiznat, že ač se mi podobné romány zvlášť nelíbí, četla jsem s chutí. V posledním díle jsem moc postrádala všechno známé, jak prostředí, tak postavy. Samozřejmě nejvíc Rhetta, bez něj to nebylo ono. Vždyť právě hašteření a jiskření mezi Scarlett a Rhettem dodávalo celému vyprávění to správné napětí. Když se konečně objevil, skoro až na třísté stránce, zase hned zmizel a objevoval se jen tu a tam. Vrátit se ke kořenům sice dávalo smysl, ale byly to především kořeny Geralda O‘Hary. Scarlett byla odjakživa dítětem Ameriky. I proto mi hledání nového domova a nošení irských barevných spodniček a punčoch, ke Scarlett vůbec nesedělo, ale dejme tomu, že jen hledala sama sebe. Právě její proměna, od začátku do konce, byla úchvatná a pokud vás vyváděla celou dobu z míry, nakonec si ji zamilujete. Autorka se mi zalíbila alespoň návraty k bohatým plesům, a nově honům a dostihům. A schválně si to napětí nechávala nakonec. Byl to vlastně trochu kýč, ale krásně romantický kýč! Občas je dobře vystoupit ze svojí obvyklý zóny, protože sami sebe poznáte z jiný stránky a dost možná budete mile překvapeni, stejně jako já. Jsem moc ráda, že jsem ulovila všechny čtyři díly, navíc i od stejného nakladatelství. Létošní léto si uchovám jako léto se Scarlett, přeci jen, opouštím víc jak sedmnáct set stran příběhu, u kterýho jsem strávila doopravdy příjemný čas.... celý text

Scarlett 1 1992, Alexandra Ripley

Bála jsem se, že to bude jen látání příběhu, který dávno skončil a vůbec jsem si neuměla představit, jak jiná autorka dokáže tak skvěle pokračovat. Klobouk dolů! Bylo znát, že Alexandra Ripley Jih proti Severu řádně nastudovala. Používala i některé stejné slovní obraty, ladila na podobnou notu, přesto daleko jemnější a nechyběl ani potřebný šmrnc a žár. Skoro vymizely rasistické stopy a hodně krutě jízlivého. Pokračování jsem se hrozila, ale nebylo třeba. Sama ze sebe jsem překvapená a hned se vrhám na druhý díl. Skvělé znovuoživení!... celý text

Jih proti Severu 2 1991, Margaret Mitchell

Druhý díl mě bavil o moc víc než první. Byla tu sice stejně protivná Scarlett, ale taky tu byl Rhett a jeho věčné dobývání, daleko svižnější tempo a spousta zajímavých zvratů. Přesto jaký byl Rhett padouch, dokázal si přiznat chyby a fakt mě bavilo jak do všech viděl, kdežto Scarlett si neviděla ani na špičku nosu, byla bezcitná a touhou po penězích naprosto zaslepená. Čtení jsem si nejvíc užívala do chvíle, než ji konečně ulovil a když se pak oba nepěkně poškorpili a navzájem si zlomili srdce, zbyla mi už jen lítost nad smutným koncem. Zajímalo by mě jak pokračuje příběh z pera jiné spisovatelky: Scarlett I a II a jestli je to jen látání něčeho dávno skončeného, nebo jestli autorka dokázala, aby postavy znovu žily. Už teď je mi jasný, že si chci přečíst i to. A moc se mi líbí, že pokračování Jihu proti Severu v podání Našeho vojska, je zase se stejnými ilustracemi Adolfa Borna a opět v překladu Zdeňka Hrona. Shodou okolností na mě odkudsi vykoukl článek, který nesl spojení „rasistický Jih proti Severu.“ A že tím byly řádky nepěkně zaneřáděný, by si všiml i slepec. Scarlettina jedovatá slova: „Svobodní negři jsou jiní a pořádné zbičování by spoustě z nich náramně prospělo.“ Bohužel to tak chodilo a tehdejší společnost nedokázala vidět jinak. A zlý je, že rasismus, někdy úmyslně skrytý, přetrvává až dodneška.... celý text

Jih proti Severu 1 1991, Margaret Mitchell

Čekala jsem, že Scarlett bude chytrá a důvtipná, ale bohužel se z ní vyklubala marnivá, sobecká a hloupá husa. Koho jsem si tu proboha měla oblíbit? Jasně, jedině Rhetta Butlera. Ten si aspoň na nic nehrál. Obrat nastal když přišla válka a s ní se udály velké změny. Nastaly proměny postav i konvencí. Čtení začalo být svižnější a příběh mi začal být bližší, už nepůsobil tak upjatě jako na začátku. Ač bych to zprvu neřekla, začnu hned druhý díl... („Tydlifidli!“ - Scarlettino nejprotivnější zvolání z celý knížky)... celý text

Proměna a jiné povídky 2009, Franz Kafka

Knížku jsem si koupila jen kvůli Proměně a vůbec jsem netušila, že je tak krátká a ostatních povídek tolik. Při jejím dočtení jsem měla neodvratný pocit, že už jsem ji četla nebo snad slyšela, kdo ví? Nijak mě ale neohromila. Proč právě tu na školách tolik propagují, když já připadla na lepší. Jednou z těch, do kterých jsem se snáz vpravila a čtení nebylo ubíjející, naopak velkým překvapením, byla povídka V kárném táboře. Povídka o mučícím popravném stroji, zvráceném popravčím i jeho bizarním konci. Tady jsem naopak byla v úžasu jak se Kafka dokázal proměnit a vystoupil ze svojí uťáplý ulity. Stejně tak mě zaujala povídka o polidštěném opičákovi, nazvaná Zpráva pro jistou Akademii. Příběh neustálého přizpůsobování a zdokonalování se, který vyzníval dost smutně. Kafka asi není autor pro mě. Cítím v něm něco, co mi není blízký. Možná se pletu proto, že ho čtu vlastně poprvé, ale takový dojem na mě právě teď dělá. Jestli mu jednou přijdu na chuť, sama sebe překvapím.... celý text

Nezbytné věci 2020, Stephen King

Nezbytné věci aneb prodat duši ďáblu. Co všechno nezbytně potřebujeme? Zdá se, že každý něco. Na můj vkus až moc postav a konec přímo běsnící, ale jinak mi vše sedělo. Závěrečný dopovídání „Vy už jste tu byl“ pro mě bylo třešničkou na dortu! To je celý King. „Všechno je na prodej. To je moje filozofie.“... celý text

Svět podle Garpa 1990, John Irving

Moc jsem si přála, aby se mi Irving zalíbil, ale jsou věci, který si nevynutíme. Mně ten groteskně tragický styl prostě nesedí. A přitom i život sám je takový. Jednou jste dole, jednou nahoře. Mám ale na mysli černý humor, který nikdy nebudu používat a jaký tak nerada poslouchám. Vadila mi Garpova arogance a zabedněnost v některých věcech. Kdybych si odmazala všechny tyhle „neřesti“, zůstal by Svět podle Garpa daleko tlumenější a vážnější a mně by se moc líbil, ale to by zase nebyl Irving. Musím taky napsat, že jsem hodně situací a úvah obdivovala; příkladem třeba to „o spodním výrovi“ (není tu žádná hrubka, až budete číst, pochopíte smysl). Celou dobu mi příběh svojí atmosférou i jinakostí připomínal Forresta Gumpa. Neházím flintu do žita. Možná jsem si jen potřebovala uvědomit, že Irving je jiný než jsem původně myslela. Zrovna tak Pravidla moštárny (jako první přečtená) měly podobnou hořkosladkou příchuť. Příště to zkusím s titulem Rok vdovou a Modlitbou za Owena Meanyho a budou další, vždyť to vím. „Vždycky jsem věděl, že snaha dosáhnout dokonalosti je smrtelný návyk.“ *** NEOBVYKLOST: Moje vydání od Odeonu (1990) mělo jednu zvláštnost. Chybělo tu 33 stran a jiných 31 stran tu bylo dvakrát! Nikdy dřív jsem se s tím, v takovém rozsahu, nesetkala. Takže mi nezbývalo než zasednout k notebooku, dohledat chybějící strany a přečíst si je tak.... celý text

E.T. Mimozemšťan 1991, William Kotzwinkle

Možná kdybych E.T.ho viděla jako dítě, propadla bych i knížce. Film měl atmosféru, který tady nebyl ani zlomek. Myslím ale, že kamenem úrazu byl také nemožný překlad. A to jak na deskách slibovali, že příběh „odkryje v mnohem širším i hlubším záběru psychologickém i situačním to, co zřejmě nelze vyjádřit obrazem“ mi po dočtení přijde až směšný. Spielberg udělal nadočekávání fantastický příběh a tuhle rádoby vtipnou „verzi“ si z hlavy radši vymažu.... celý text

Ďábel a jiné povídky 2014, Guy de Maupassant

Povídky byly čtivé a jak název napovídal, místy i dost drsné. Časem asi vyblednou, ale co, pro tuhle chvíli to byl dobře strávený čas.

Bůh chrání milence 1995, Johannes Mario Simmel

Po posledních přečtených, který pro mě nebyly právě to pravý ořechový, mi Simmel spravil chuť. Je úžasný vypravěč a vedle Remarqua ho řadím mezi nejlepší německy píšící autory. Úžasná atmosféra! Nemilosrdné počasí dokonale prohlubovalo samotný děj. Jako byste tam byli a poryvy větru s vámi smýkaly na všechny strany, promočené nohy zábly až do morku kostí a déšť vám bičoval obličej. Moc se mi líbil příběh jako takový, tak skvěle napínavý; i úvahy o víře a naději - ruku v ruce dokonalé. Závěr mě nakonec ukonejšil. Bůh chrání milence. Bravo, Simmele! A děkuju. K tomu, že je to jeden z prvních autorových románů, ještě smekám. *** „Nic netrvá věčně. Ani smutek, ani štěstí.“ „Vznik věcí je bez hranic. Čím vznikají, tím také nutně scházejí, neboť se navzájem odškodňují a splácejí si křivdy podle pořádku času.“ „Každý člověk musí něčemu nebo v něco věřit.“ „Laskavost je důležitější než láska.“ „Zdá se, že láska a nenávist k sobě mají velmi blízko. Ale člověk může milovat i nenávidět jen toho, v koho věří. Nenávist dokonce víru předpokládá.“ „Člověk přijde v životě o hodně věcí, které už nikdy nezíská zpátky.“ *** Líbí se mi, když mezi řádky narazím na knihu, kterou hlavní hrdina čte („...se pustil do románu Než se rozední od Louise Bromfielda.“) a já sama ji mám přečtenou a přesně vím, jakou atmosféru má autor na mysli.... celý text