Madluska přečtené 340

Blues: Blues pro bláznivou holku 1995, Václav Hrabě

Vyhoštěná smrt 2013, Jiřina Šiklová

Knížka se mi dostala náhodou do ruky asi před dvěma lety, dnes konečně jsem ji "doklepla". Dlouho spokojeně odpočívala v poličce - ani vlastně nevím proč. Snad že jsem čekala trochu věděčtější pojetí (dost mě rušily stylizované rozhovory na začátku každé kapitolky), nebo naopak ještě praktičtější návody, jak téma smrt uchopit a jak smrt prožívat. Chápu ale že to moc nejde - smrt každého člověka je jedinečná, a tak se nedá moc dobře univerzálně radit, tím spíš, když rituály už dnes skoro neexistují a člověk si musí tak nějak poradit sám. "Kuchařku na čas umírání" jsem tedy nenašla, recept neobjevila, ovšem nezavírám knihu zklamaná - třeba konkrétní osobní prožitky autorky a vzpomínky na její rodinu patří k otmu nejsilnějšímu, co nám nabídla.... celý text

Jak jsem vyhrál válku 1970, Patrick Ryan

Viděla jsem ukázku divadelní hry a po nácviku Goodbodyho chůze jsem se nemohla dočkat, až otevřu knížku a přečtu si o tom mamlasovi v boji víc. Souhlasím s komentářem smilly, jen s tím rozdílem, že druhá světová není zrovna šálek mého čaje, a tak jsem se občas lehce ztrácela v tom, kde zrovna Goodbody operuje. Ale ono na tom stejně tolik nesejde. Místy k popukání (vylodění, cesta k povýšení, vodní krysy), místy trochu slabší (bitva o flašku, bordelové historky). A Goodbody jako by Švejkovi z oka vypadl, až na ty ambice, tam byl přece jen o něco silnější v kramflecích právě Ernie.... celý text

Milostné rozhovory 1995, Ivan Klíma

Tak jsem si po víc než 10 letech znovu otevřela Klímu... Kdysi na mě velký dojem neudělal - na Lásku a smetí jsem byla tehdy ještě moc mladá. Zajímalo mě, jestli už jsem dozrála, a zkusila tedy povídky - tam snad bude cesta schůdnější. No, o kousek možná ano, celkově jistě ne. Nemůžu knize upřít onen mámivý filozofující nádech - všelidské obavy a úzkosti ze smrti, osamění, ztráty smyslu, to všechno víří v hlavách postav i v jejich rozhovorech a životech. Těmito problémy se koneckonců zaobírá asi každý člověk, který zrovna neřeší otázku okamžitého přežití. A v tom, že autor dovedl tak obecná a přitom každému dobře známá témata pojmenovat a citlivě vetknout do příběhu, vidím určitou sílu téhle sbírky. Oceňuji taky důmyslnou koncepci knížky - je dělena do 5 částí obsahujících vždy 3 povídky spojené jedním tématem a mezi tím najde čtenář 3 kurzívou psané snové představy. Bohužel ale pravdou zůstává, že jsem asi pořád ještě moc mladá na to, abych porozuměla postavám a jejich pokrouceným a zpackaným životům. Kdysi bych jimi možná opovrhovala, teď je spíš lituju, ale (naštěstí!) zatím nerozumím. Všichni usilují o lásku a nesmrtelnost a všichni prohrávají. Smutné. Zároveň ale silně lidské. A pro mě jaksi nedostupné. I proto jsem to musela přečíst za jediný den - abych se mohla s těmi příběhy rozloučit a už se k nim nevracet. Mise splněna, jde se žít. P.S. Vydání z roku 1995 obsahuje docela dost chyb, doufám, že ta další se povedla víc.... celý text

Jak chutná moc 1990, Ladislav Mňačko

Ze začátku jsem se lekla (ono když na první stránce najdete slova jako katafalk, pohřeb, smuteční síň, není se čemu divit), ale mé nadšení rostlo s tím, jak se přede mnou v různých retrospektivních útržcích odvíjel příběh nikdy nepojmenovaného (!) státníka se všemi jeho ctnostmi i neřestmi. Podle mě největší hodnotou celé knížky je vystižení atmosféry doby (i když je to samosebou pouze odhad - osobně jsem ji nezažila), která dovedla přetavit kdysi schopného člověka v slabošského, ustrašeného a unaveného muže s neslavným koncem. Mrzel mě jen závěr (poněkud rozvleklý a nadbytečný - jako by Mňačko potřeboval naplnit nějakou normu rozsahu) a až překombinované vztahy (nejen) se ženami (skutečně musela být každá - Margita, Judita, Licka, případně vdova "blonďatá lasice" - v nějakém 3- a víceúhelníku?). Jinak ovšem opravdu velice vydařené a (bohužel) nadčasové. Myslím, že při čtení v kterékoliv době může člověk najít paralely... Ukázky: Určitě se v průběhu doby sám přesvědčil, že nejeden jeho "škrt pera" přinesl místo prospěchu katastrofu. Ale vždycky to zavinili ti druzí. Chtěli podkopat jeho pozici. Chtěli ho zdiskreditovat, znemožnit, předkládali mu naschvál k podpisu špatné podklady. Nakonec už se bál rozhodnout o čemkoliv. O to zarytěji však upevňoval své osobní postavení, uzurpoval pro sebe stále větší pravomoci, soustřeďoval ve svých rukou veškerou dostupnou moc. Ne aby vládl, toho už se vzdal. Ale aby se udržel, aby se uchoval, cítil se tak méně zranitelný a jistější. Stejně se bál. Bál se. (1990, s. 65) Patřil k těm, kteří objevili nepřítele ve straně. Uhnízdili se v ní kdejací úchylkáři, kariéristé, intelektuálové, měkkýši, agenti... Ven s nimi než se jim podaří zničit revoluci. Čistil. Čistil a vymetal. Osvědčil se. Poslali ho vyčistit zasviněný kraj. Žádali od něho - buď rozhodný, pevný, tvrdý, neúplatný. A nesentimentální. Neboj se tvrdě zasáhnout a pamatuj, že když se kácí les, lítají třísky. Pro třísku tě nikdo nebude volat k odpovědnosti. Kácel tedy. Třísky lítaly. Vykácel kraj, povolali ho výš. Prosekával se odspodu. Podtínal pozici "doktorského kabinetu". Myslel už tenkrát na to, že by mohl jednou stanout v čele jiného, nedoktorského kabinetu, o němž by mohl s pýchou prohlašovat, že ani jeden z jeho spolupracovníků nemá akademický titul? Les se ovšem vykácí rychle, ale nový dorůstá hrozně pomalu. Nebyla jeho tragédie, že se najednou ocitl na holé pasece? Rozmáchlý dřevorubec neměl do čeho zatít. Velikáni padli. Žádný kmen už mu neclonil slunce. Tyčil se nad okolím, sám velikán. Velikány podťal. To znamená, že velikány je možno podtínat. Také jeho, velikána, je možno podtít. (1990, s. 114) + v 17. kapitole jsou hezké úvahy o smyslu života, co pomáhá člověku dojít naplnění - zda moc, láska, dobře vykonané dílo, sláva... Stojí za přečtení.... celý text

Ten, kdo stojí v koutě 2012, Stephen Chbosky

Hodně zvláštní. Perfektní je vypravěčův styl, který nám dává nahlédnout pod pokličku nesmělého a možná dost asociálního kluka. Toho, co stojí v koutě, protože se do dnešní doby (nebo kterékoliv doby?) tak nějak nehodí... Stojí v koutě a dívá se, snaží se porozumět, být filtrem, ne jen houbou. Což se někdy daří, někdy ne. I když je mu šestnáct. I když má za sebou 1. rok na střední. I když už si toho odžil víc než někteří za celý život. Hodně čte. Poslouchá bezva písničky. Kamarádí s podivnými lidmi. Má prazvláštní rodinu. A tak nějak plave v životě odnikud nikam... Čtete lehce, přitom je vám smutno, protože ten chlapec tolik přemýšlí a tak málo žije. A pak zjistíte, že to vůbec není o něm. Že je to z velké části o vás, i když vůbec nejste (jako) Charlie. Každý má totiž své tajemství. A každý se musí se životem popasovat sám. P.S. Těším se na film! P.P.S. Na můj vkus bylo v knize až příliš mnoho sexu. Pro úplnost dodávám, že zde jej čtenář postavám mnohdy ani trochu nezávidí.... celý text

Eleanor & Park 2014, Rainbow Rowell

Pozor, mohou se vyskytovat spoilery! Z téhle knížky mám velice rozporuplné pocity... Přiznávám, že se až stydím, jak jsem se tu a tam zasnila u jiskření mezi titulními postavami. Jenže pak se vždycky ozvala ta racionálnější část mého já a najednou jsem se prostě nemohla zbavit pocitu, že to R. Rowellová psala jen na efekt. Chápu, co je YA, tuším, na koho cílí, vím, že nemůžu čekat skvost, ke kterému se budou vracet další 4 generace čtenářů, ale stejně mi to celé připadalo přitažené za vlasy: Eleanor není hezká (ale je sexy?), není oblíbená (ale kamarádky si najde? A mimochodem, u scény jsem si zažila malé déjá vu, nejdřív Carrie, pak Eleanor - asi mají v USA nějaké jiné tradice :-)), navíc z problémové rodiny. Vedle toho Park je slaďoušek každým coulem, aby se nad ním čtenářky mohly rozplývat. Knížka se jednoduše snaží být a) retro, b) punk, c) cool, d) sweet (nicméně sem neřadím všechny ty poznámky o snědení drahé polovičky - Freud by opět zajásal), ale na mě to úplně nefungovalo. Hlavně jsem ovšem naprosto nechápala jednání postav a autorčina vysvětlení podle mého silně pokulhávají: jak k sobě ti dva našli cestu (tak dlouho spolu cestovali autobusem, až přeskočila jiskra?), proč Eleanořina matka zůstávala u Richieho (měla snad zosobňovat typickou mučednici v domě násilníka?), proč Parkova maminka po jediné návštěvě supermarketu začala brát Eleanor na milost (prostě si vzpomněla, že ve velkých rodinách mají děti hlad?), proč když doma nemají co jíst, mají vždycky aspoň vanilku za ucho... A ten závěr... Myslím, že šustí papírem - ukažte mi 16letou holku, která bude tak zatvrzelá víc než rok... Takových momentů se v knize najde bezpočet a dost mě to mrzí... Četlo se to ale snadno a rychle a opravdu se mi líbilo střídání postav a nahlížení do jejich myšlenek.... celý text

Proč unikáš mi 1975, Lope De Vega

Omylem jsem na Vegu narazila v knihovně, když tam podivně "čučel"- neznámo proč - mezi Vančury... Řekla jsem si, že jako pobídka to stačí, a vzala ho na návštěvu domů. Nemůžu říct, že bych byla vyloženě zklamaná, některými verši mi snad i mluvil z duše, ale jako celek mě sbírka nijak zvlášť nenadchla. Mnohem víc mě zaujal jeho soukromý život v doslovu Vladimíra Mikeše. Zdá se, že rodičům ho radši nepředstavím, proutníka!... celý text

Já, robot 1993, Isaac Asimov

Sice nejsem kdovíjaký fanoušek sci-fi (popravdě mě nadchlo zatím máloco - nejvíc asi Červený trpaslík, což se asi dvakrát nepočítá, radši to nechme stranou :-)), ale tohle bylo vážně dobré! Neskutečně promyšlená kniha, která je sice "jen sbírkou povídek", nicméně výtečně propojená úryvky rozhovorů s robopsycholožkou Susan Calvinovou, jež pamatuje roboty ještě "v plenkách" a zároveň se jim věnuje až do své smrti v požehnaném věku 82 let. Ze začátku jsem si říkala - no to je toho, tak si robot hraje s holčičkou (Robbie), ovšem jak se vyvíjeli roboti, tak se také prohlubovaly problémy. Osobně mě nejvíc oslovily poslední 2 povídky - Důkaz a Konflikt nikoliv nevyhnutelný, třebaže bych si je potřebovala přečíst ještě několikrát (protože nejsem Stroj, abych to přelouskala a zpracovala všechno najednou :-)). Důkaz je mimochodem úplná učebnice manipulativního chování - a to až do konce. :-) Závěrem bych ještě ráda dodala, že se mi na knize líbilo i to, jak v několika větách dovedl Asimov perfektně vystihnout i zcela odlišné situace. Na důkaz několik založených citací: George Weston se cítil dobře. Bylo to ostatně jeho zvykem, cítit se o nedělních odpoledních dobře. Spořádal dobrý, vydatný oběd, natáhl se s nedělním číslem Timesů na příjemný, měkký, omšelý gauč, na nohou měl papuče a na sobě košili s krátkým rukávem. Je snad někdo, komu by bylo jinak než dobře? Proto ho moc nepotěšilo, když do pokoje vešla jeho žena. Po deseti letech manželství byl pořád takový nenapravitelný blázínek, že ji miloval a vždycky ji rád viděl. Ale čas v neděli odpoledne právě po obědě byl zasvěcený jemu a jeho představa o pohodlí znamenala, že ho na dvě až tři hodiny nechají osamotě. Proto pevně upřel zrak na poslední zprávy o Lefebrově a Yoshidově expedici na Mars (tahle odstartovala z měsíční základny a možná e opravdu uspěje) a předstíral, že si manželky nevšiml. Paní Westonová trpělivě dvě minuty čekala, pak další dvě minuty čekala netrpělivě a nakonec ticho prolomila. (Já, robot; Argo, 1. vyd., 2012, ISBN978-80-257-0472-1; s. 20; pov. Robbie) Následovalo učiněné peklo. Nic lepšího si tradicionalisté nemohli přát. Netvořili žádnou politickou stranu a formálně se nehlásili k žádnému náboženství. V podstatě to byli lidé, kteří se nedokázali přizpůsobit tomu, čemu se v době objevení atomu začalo říkat atomový věk. Jednoduše toužili po takzvaném jednoduchém, který těm, co takový život skutečně žili, asi moc jednoduchý nepřipadal. (Tamtéž, s. 209; pov. Důkaz) "Každé stadium lidského vývoje, Susan," začal koordinátor, "mělo svůj vlastní jedinečný typ lidského konfliktu - svou vlastní paletu problémů, které bylo údajně možné vyřešit jedině silou. Ve skutečnosti, ačkoliv je to skličující, síla nikdy dotyčný problém nevyřešila. Ten místo toho přetrval řadu konfliktů a pak zmizel sám od sebe - jak se to řekne - už vím - 'nezarachotilo to, ale jen zašumělo'. Zároveň se změnou ekonomického a společenského prostředí. A pak přišly nové problémy a nové série válek. Zjevně nekonečný cyklus. (...)" (Tamtéž, s. 225; pov. Konflikt nikoli nevyhnutelný) "Celý ostatní svět zjevně nemohl existovat zčásti anglicky, zčásti francouzsky, zčásti německy a tak dál. - Dokud se nacionalistická hnutí nerozšířila natolik, aby ostatní svět vyřešil to, co všechny války vyřešit nedokázaly, a rozhodl se, že může docela pohodlně existovat bez Evropy." (Tamtéž, s. 226; pov. Konflikt nikoli nevyhnutelný) Myslím, že Asimov měl neobyčejný dar odhadnout, čeho by lidé mohli být schopní. A proto vymyslel roboty. Frajer!... celý text

Nikola Šuhaj loupežník 2005, Ivan Olbracht (p)

To tedy byla síla! Mnoho jsem od Olbrachta nečekala, ale o to větší překvapení mi připravil. Tak lyrické vyprávění (jsem jediná, kdo si při čtení vzpomněl na Vančuru?), ovšem bez nějakého přihlouplého romantizování. Jsem nadšená! Právě tím, jak jsou postavy živé, nejen černobílé šablonky, ale prostě lidé z masa a kostí, se svými přednostmi, ale hlavně se svými chybami a snad i pochopitelnými motivy, které je nezřídka dovádějí na scestí. A to včetně Šuhaje, jemuž kupodivu chybí aureola a (na rozdíl od Robina Hooda nebo třeba Rumcajse) také on má své škraloupy minulosti. Osobně mě asi nejvíc zasáhl vztah mezi Eržikou a Nikolou (tolik něhy, vášně, odvahy, ale i slabosti) a vlastně i postava Eržiky (Kolik ta toho musela unést! Dá se její počínání omluvit? Pochopit?), nedotčená krajina a nelehký život lidí z Koločavy a okolí (Kdo by dnes vstával ve 4 ráno, aby šel napást husy? Kolik chlapů by se stloukalo s nějakými oborohy? - konečně už vím, co to je :-)). Ovšem stejně je na celé knize nejbáječnější onen nepopsatelný styl a to, že ji dotváří čtenář sám - bude fandit zbojníkovi? Četníkům? Eržice? Kamarádům? A uvěří vůbec celé téhle povídačce? P.S. Není bez zajímavosti, že lidé v Koločavě údajně Nikolu jako žádného hrdinu nevnímají, jak mi prozradil kamarád po cestě na Ukrajinu. Sotva ho tam znají a odkaz ve vesnici žíje spíš díky knize než pověsti samé. Zvláštní. P.S2. Skvělé je knihu doplnit Olbrachtovými články o tomhle zvláštním kraji - hezky to dokreslí obrázek místa, doby, lidí. Něco se sice (skoro doslovně!) opakuje i v Šuhajovi, ale jako celek je to ještě lepší. Fakt. Jen musíte přetrpět ty (podle mě) nudnější pasáže o tehdejší politice na Zakarpatsku.... celý text

Bez jablka 2016, Miloš Říha

Tenhle počin jsem sledovala na doporučení už na webu, takže knížka byla jen příjemným doplněním již známého. Zaujalo mě výrazné (a funkční) barevné schéma i trefné glosy obou. Jen podotýkám, že člověk to musí číst s nadhledem - tvůrci totiž očividně to, co se odehrává mezi mužem a ženou, neberou jinak. A já jsem za to ráda, protože bez toho by život byl smutný, bez šťávy, chuti a vůně, prostě tak nějak bez jablka. P.S. Tak nějak se mi to sešlo, že jsem četla v jednom období Pravidla moštárny a Bez jablka... Nemáte někdo tip na další jablečnou nálož?... celý text

Pravidla moštárny 2008, John Irving

Tak tohle byl o moc lepší Irving. Co mi v Garpovi přišlo naprosto mimo (všechny vyšinuté postavy s prapodivnými motivy), to tady vypadalo snad i přirozeně. Co v Garpovi působilo jako kalkul (zmínky o literatuře), to tady dodává šmrnc. Pořád platí, že Irving je bravurní vypravěč, ovšem stejnou měrou i nadále platí, že "Irving je úchyl" (jak jsme se shodly s kolegyní, když jsme na něj jednou náhodně zavedly řeč :-)). Nicméně zdá se mi, jako by tady sex (třebaže všelijak zamotaný, pokroucený a prostě divný) byl až na vedlejší koleji, v popředí zůstává něco mnohem složitějšího, totiž jeho důsledky a možnosti, jak se s nimi lidi (ne)dobrovolně vypořádávají. Homerovo finální (a?)morální rozhodnutí nutí člověka k zamyšlení... Je to pokrytec? Nejsem si jistá - i s ohledem na to, jaké zážitky vedly Homera k tomu, že odmítal pokračovat v Larchově konání. Stejně jako v Garpovi tak Irving na čtenáře šibalsky pomrkává a směje se tomu, že i svatý (Larch, Homer, Candy a další) má nějaký ten hříšek a škraloup. Nelehké, ale velice čtivé a návykové. Citace: Homer Wells hleděl na plody ve všech stadiích vývoje. Někdy již skoro vyvinuté, jindy zase v tak neúplném stavu, že bylo stěží poznat, co to je. Nechápal, proč na něj ty staré černobílé obrázky tak silně působí. V Grayovi například byl profil hlavy lidského embrya ve věku přibližně sedmadvaceti dnů. To rozhodně není na rychlovku, poznamenal by honem dr. Larch, není ani poznat, že je to člověk. Místo zad jen cosi zkrouceného jako ruka ohnutá v zápěstí a v místě, kde měly být pěstní klouby (nad zápěstím), se nacházela znetvořená rybí tvářička (připomínala ryby, co žijí v hlubinách, kam nedosáhne světlo, které nikdo nikdy nechytí a jejichž podoba člověka straší jako noční můra). Spodní polovina hlavy embrya civěla jako úhoř - oči byly umístěny po stranách hlavy, jako by toho tvorečka měly chránit před útokem, ať by přišel z jakéhokoliv směru. Ve věku osmi týdnů, i když to ještě stále nebylo na rychlovku, měl plod již nos a ústa; má už svůj výraz, pomyslel si Homer Wells. A tím odhalením - že tvář osmitýdenního plodu má vlastní výraz - se Homer Wells ocitl v přítomnosti čehosi, co jiní nazývají duší." (Odeon, 2008, s. 180) "A pokud jde o to, že jsi zamilovaný," pokračoval Wally, "pamatuj, že nemůžeš nikoho do ničeho nutit. Je přirozené, že si přeješ, aby člověk, kterého miluješ, dělal to, co by sis ty přál nebo co si myslíš, že by pro něj bylo nejlepší, ale musíš zkrátka nechat všechno na něm. Nesmíš se plést do životů lidí, které miluješ, o nic víc než do životů těch, které vůbec neznáš. A to není snadné," dodal. (Tamtéž, s. 596)... celý text

Řekni ANO! 2005, Irena Tiodorović

Kupodivu poměrně vtipná knížka pro neplavce a plavce začátečníky. Převzala jsem ji jako nepříliš povedený putovní dárek (takové malé rodinné prokletí :-)), ale když nadešel čas, odněkud jsem ji vylovila a docela upřímně jsem se zasmála. A tak se možná zase vydá na cestu, aby udělala radost ("radost"? :-)) někomu dalšímu, kdo vyplouvá na širé moře... P.S. Roztomilé malé příšerky, které byly součástí balíčku, jsem zatím jen zvědavě otevřela, času dost... :-)... celý text

Nahoru po schodišti dolů 1997, Bel Kaufman

K téhle knížce jsem se zcela náhodou nachomýtla v druhé půli prázdnin, když si spokojeně odpočívala v regálku s již nechtěnými svazky místní knihovny. Po přečtení přebalu jsem již neváhala, protože Študáci a kantoři patří k mým stále-zeleným :-), a tak jsem si ji spokojeně odnesla domů, třebaže jsem na školu rozhodně ještě myslet nechtěla. :-) Chvíli jsem se prala se slibovaným humoristickým laděním - to víte, když se v něčem lehce podobném pohybujete denně, nedovede si zachovat patřičný odstup. Pak jsem ale přistoupila na to, že to má být legrace a bavila jsem se (obzvlášť Jestřáb - a tohle je fakt naposled, co píšu!) - všemi výstřižky, oběžníky, vzkazy studentů (kde se najdou i takové perly jako "referáty z pilnosti" o Odyssusovi a Shakespírovi :-)) dopisy a projevy. A i když leccos už zavání starými časy (snaha děvčat brzy se vdát, odchod z učitelského postu do role ženky domácí), působila kniha jako celek nesmírně svěže. P.S. Celou dobu jsem měla před očima Michelle Pfeifer z Nebezpečných myšlenek, případně Džungli před tabulí - holt dílko se začínajícím učitelem peroucím se s nepoddajnými studenty, jež si nakonec získá, asi nemůže být úplně inovativní. :-)... celý text

Frišta 2004, Petra Procházková

Po delší době kniha, od které jsem odcházela opravdu jen nerada a byla jsem napjatá, jak se všechno v tom dalekém a exotickém Afghanistánu semele. Proč mladá Ruska (dobře, ruská míšenka) odejde právě tam, jaké štěstí asi hledá a jaké štěstí asi najde. Je zde nádherně zobrazena ona mnohdy nepřekonatelná kulturní propast, drobné radosti i velké beznaděje. Autorka bezpečně zná obě popisovaná prostředí a díky tomu nám umožňuje nahlédnout nejen pod pokličku rodin, ale i do hlav jednotlivých postav. Škoda, že kniha skončila - tak moc by mě zajímalo pokračování!! P.S. Jazyková stránka knihy je opravdu tristní - tolik překlepů a chyb už jsem v knize dlouho neviděla. Škoda toho...... celý text

Carrie 2007, Stephen King

Tak nevím - asi nikdy nepřijdu Kingovým knihám na chuť. Dlouhý pochod mě zklamal dost, tady bylo zklamání o něco menší, ale přece jen - pod tuhle už se aspoň podepsal, tak jsem čekala něco víc... Což o to, knížka je zajímavě napsaná - zejména ten skoro až postmoderní způsob využívání dalších dokumentů (knížek, novinových zápisů, výslechů atd.) měl něco do sebe, ale přece jen tímhle ozvláštňujícím prvkem asi sotva zakryjete šablonovitost (šikanovaná "superhrdinka", matka fanatička, nafrněná právnická dcerka) a i napětí vzalo zasvé, když hned od začátku (z nějakého důvodu?) vlastně víme, co se stane, jen nevíme jak. Myslela jsem, že přečíst si Carrie patří k základům, které by měl mít moderní člověk načtené. Dnes už vím, že bych mohla žít i bez ní. :-) P.S. King to trochu projel už tím, že jako chlap si troufl psát o menstruaci - co ten o tom ví?! :-D... celý text

Deník malého poseroutky 2009, Jeff Kinney (p)

Manželství, to je také slib 2014, Miloš Szabo

Zabiják 2009, Émile Zola

Prozření Mary Dyerové 2013, Michelle Hodkin

Tak já vám nevím... Druhý díl jsem sháněla před Vánocemi pro ségru a jeho nedostupnost mě utvrdila v tom, že trilogie asi bude stát za to. Po přečtení prvního dílu mé naděje vzaly za své. Proč? (Pozor - následující text může vyzradit zápletku díla. :-)) 1) Titulní (anti)hrdinka se chová nesnesitelně. Její teenagerský egocentrismus mě přiváděl k šílenství. A její emonálady jakbysmet. Ano, souvisí to asi s věkem... Jen já už jsem z toho naštěstí snad odrostla. 2) Je to totální slaďák. Podezřívám Michelle Hodkin, že si prostřednictvím knihy něco kompenzuje. Do výše zmíněné nesnesitelné Mary se zakouká ten a) nejhezčí, b) nejchytřejší, c) nejsilnější, d) nejbohatší, e) (doplňte si vlastně jakýkoliv superlativ) Noah, rozjede se mezi nimi to pravé jiskření (o kterém pojednává asi polovina knížky - jako vážně?!) a následně se ukáže, že pro sebe asi byli stvořeni, neb se dokonale doplňují... Přidejte ještě nějaké to "ale jó" - "ale né" a vnitřní konflikt rozpolcené Mary a máte uvařeno... Eh, to je moc. 3) Zajímavým prvkem jsou reminescence a halucinace psychicky narušeného člověka, který už nemůže věřit nikomu a ničemu (ze všeho nejmíň sám sobě) - škoda, že je autorka nevyužila víc, třeba epizodka s aligátory mě vyloženě nudila a naprosto jsem nepochopila její další smysl (vyjma toho, že někde se musely ukázat ty superschopnosti), podobně jako u výletů do kubánské čtvrti. Takže ve výsledku docela zklamání. V útržcích vlastně dobré, jako celek ovšem nejednotné, místy přímo kýčovité, neuvěřitelné (a teď nemluvím o jistých specialitách Mary a Noaha). Před druhým dílem si nechám poreferovat od sestry, jestli má smysl se do něj pouštět... Třetí hvězdu přidávám za to, že se to aspoň dobře četlo.... celý text