Madluska přečtené 340

Jak drahá je intuice? 2011, Dan Ariely

Pošli to dál 2003, Catherine Ryan Hyde

Tak jo - knihu jsem si půjčila, protože kdysi dávno jsem viděla kousíček působivého filmu, ale už jsem si nepamatovala detaily. Základní tezi příběhu jsem ovšem znala, takže jsem ke čtení přistupovala opatrně - bála jsem se moralizování i sladkobolných konců. A kniha mě mile překvapila (byť do jisté míry se moje očekávání naplnilo). Četlo se to svižně, autorce nelze upřít řemeslně dobře odvedenou práci. Až mi to občas evokovalo výtvor z kurzů psaní (např. stará paní kupuje jednu konkrétní limonádu, detaily přece dělají atmosféru, že). Výhrady mám tedy spíš než ke zpracování k samotnému ději a postavám. Pořád mi v hlavě běželo, že autorka jaksi zapomněla na lidi a na to, jak se chovají ve skutečném světě. A dost mi vadily vztahové propletence Arleny a Reubena (tohle klišé maličko nabouralo učitelovo dilema, zda si může začít románek se studentovou matkou, jenže ani to autorka příliš nevyužila). Vlastně ale nechci kritizovat něco, co má pozitivní poselství (byť pro mě podané trochu nestravitelně - Trevorova slavnost v Bílém domě za mě patřila k nejslabším místům) a co umí vystihnout atmosféru. Takže nakonec za 4*.... celý text

Bezdětný otec a syn 2010, Miloň Čepelka

Pana Čepelku jako herce mám moc ráda, ostatně jako všechny Cimrmanovy křisitele. Bohužel tenhle "skororomán" mi fakt moc nesedl, ani příběhově (a nespravily to ani opakující se autorovy kurzívy), ani jazykově. Hodně mě nalákala anotace, ale buď jsem čekala víc "cimrmanovského humoru", nebo naopak těžší příběh s etickými dilematy. Nedočkala jsem se bohužel ani jednoho a spíš jen povytahovala obočí nad některými pasážemi, které bych od distingovaného šedého vlka skutečně nečekala. (Jeden příklad za všechny: "Že by začala zase kouřit? Ne, smrdí potom z huby, kdopak by líbal pečárku hnojůvku. Ani kolegyně vejcovka smrdutá. Představila si ji plně rozvinutou a zatěšila se na robertka. Zbytečně dlouho zahálel, přišel jeho čas. Jestli budou baterie živé. Že ti není hanba šukychtivko bídná. Není. Nic lidského mi není cizí.") Někdy autor hraje na strunu přiznané nadsázky, někdy se ale úplně nestrefí a přežene to. Někdy potěší hezky zaostřený detail u jednání/myšlení postav, jindy zarazí schematičnost (či lenost?). Prostě je to taková oddechová knížka, u které se párkrát pousmějete, ale pak ji bez mrknutí oka pustíte z hlavy. Snad až na dva citáty: "Lidi jsou pitomci, na tom trvám, a dá se to jakž takž snést jen proto, že jejich pitomost má nespočet podob." - Vacek, s. 19. "Jakože jinak, nevím, zda jste si toho všimli, ale většina z nás se skutečně pohybuje a jedná a myslí jen ve svých omezených ghettech. Vytváříme skupiny, ve kterých je nám jakž takž všem stejně. Abychom se nemuseli přít, abychom nemuseli hledat jiná řešení, sdružujeme se pokud možno jen se sobě jakoby příbuznými." - kurzíva, s. 104... celý text

Takovej krásnej život 1999, Tatiana Kejvalová

Žádný literární skvost, ale jako oddychovka po těžkém dni to funguje dobře - člověk u toho totiž může zcela vypnout a jen jezdit po písmenkách a občas se spíš jen tak pod fousy pousmát nad nějakou zábavnou formulací. Nejdřív jsem byla hodně zklamaná - T. Kejvalová se v podvídkách (?) procházela krajinami dětství zcela nahodile, skákala v časech i dějích bez výraznější pointy, což mě osobně moc nebaví. S postupujícími stránkami a s přiblížením se k autorčině dospělosti už se to zlepšilo, ale stejně trvám na tom, že měl knihu někdo vzít a autorce poradit, co poškrtat, co uspořádat, co doplnit. Takhle si člověk ta vydařená místečka musí zbytečně vyzobávat, což je škoda, neboť paní Kejvalová evidentně smysl pro komiku nepostrádá...... celý text

Nevyžádané rady mládeži 2017, Marek Vácha

Z knížky mám hodně rozporuplné pocity, ale to asi autor chtěl, takže záměr se zdařil. Kdybych byla "mládež" asi bych zajásala víc, trochu lituji, že se mi do ruky nedostala dřív - v době, kdy má člověk otevřený celý svět před sebou a má toho zatím málo za sebou, proto může roztáhnout křídla a letět (trefné minimalistické ilustrace!). Na druhou stranu text mnohokrát ťal přímo do živého, do všech těch nastřádaných bolístek a nešvarů, takže ji mohou číst i odrostlejší. :-) Ze začátku mi trochu vadila forma - jistá neuspořádanost a až horečnost řádků mi připadala rušivá, ale zvykla jsem si na ně i na apelativní tón. Asi je to potřeba, aby se člověk zvedl ze židle / od monitoru / z postele / od zbytečné neúčelné práce / ... (doplňte si sami) a začal konečně žít. Tak snad od zítřka... Nebo po dalším přečtení. :-)... celý text

Pláň Tortilla / Na plechárně 1979, John Steinbeck

Chvíli jsem si na tuhle partičku obejdů zvykala, ale nakonec jsem si Stenibecka i v téhle rovině zamilovala. A smála se nahlas. A obtěžovala své okolí předčítáním těch nejvtipnějších pasáží. :-) Oslava života nezatíženého zbytečnými úvahami o možných či nemožných zítřcích prostě pohladí po duši, třebaže život uvnitř knihy jistě není lehký, spíš je s lehkostí nazírán a přijímán. Uvažovala jsem o drobné "bodové srážce" za místy hluchá (nebo přinejmenším nahluchlá) místa, ale i to k životu patří. A vyvážil to jazyk celého vypravování (díky tomu i ty mé bezkontextové předčítané pasáže občas někoho pobavily) - moc mě bavil překlad Martina Hilského a také jeho doslov, díky němuž jsem ledacos pochopila (např. podobnost s Artušovou družinou by mě ani ve snu nenapadla). Škoda překladatelovy politické úlitby v doslovu, ale aspoň díky ní člověk dospěje k tomu, jak mohlo "zápaďácké dílo" vyjít i u nás, to víte, když Američan kritizuje dopady kapitalismu, odpustí se kdeco...... celý text

Antigona 1965, Sofoklés

Možná nedovedu docenit genialitu antických děl, proto jen 4*, v každém případě čest překladatelům za všechny ty hexametry a pentametry. A čest Sofoklovi (ne že by mu na mém uznání nějak zvlášť záleželo :-)) za to, jak dokázal zachytit odvěký rozkol mezi tím, co považuje za správné společnost (případně političtí představitelé), a co sám člověk. U spousty pasáží jsem si říkala, jak je to aktuální i dnes, u dalších mě napadalo, že by se to dalo tesat do kamene. Tak třeba si to jednou vypíšu aspoň sem. :-) Sečteno a podtrženo: vlastně dobrý, jen dost archaicky podané (jak jinak, vzhledem k době vzniku), postavy trochu šablonovité, aby zastávaly to, co mají představovat (jak jinak...) a výsledek dost očekávatelný (jak jinak...), proto možná mnohé dnešní čtenáře neoslní, ovšem kdo aspoň trochu hledá mezi řádky, bude mile překvapen.... celý text

Průmysl lži: Propaganda, konspirace a dezinformační válka 2017, Alexandra Alvarová

Hodnocení samosebou není objektivní - ani nemůže být, píšu ho já sama za sebe. A stejné je to s knížkou - nesnaží se být objektivní studií, ale vyjádřením autorčiných podložených názorů a osobních zkušeností. Oceňuji zejména to, že Alvarová jako bývalá "píáristka" (kniha je plná zajímavých novotvarů - např. honitrapka nebo vodebautista) přesně ví, co lidi chtějí číst, a tak jim to touto formou servíruje. A čtenáři, aniž by o tom věděli, se vzdělávají v tom, co to ta propaganda vlastně je a kde se tedy vzala a bere. Bavilo mě to, potěšily mě odkazy na dávno známé (a možná i dávno zapomenuté?) tituly a tvůrce (McLuhan, Postman, Huxley, Orwell aj.), udivil mě autorčin rozhled (citace čínských mistrů i současných televizních bavičů) a potěšilo mě i osobní přiznání, že ledaskdo se na stavu dnešní mediálně pologramotné (či zcela negramotné) společnosti podílel sám svou činností a snahou dát lidem to, čeho si žádají. V neposlední řadě se mi líbí, že kniha není jenom kydáním špíny, ale že se zaměřuje (alespoň v několika bodech) na to, co se v tuhle chvíli dá dělat a jak je možné s dezinformacemi nakládat a bránit se jim. Na celé knize mi vadilo snad jen to, že se tam jisté údaje a postřehy opakovaly (jak bývá zvykem v brožurách "made in USA"), ale víte jak... Opakování je matka moudrosti. A tak hodnotím o něco mírněji, protože toto téma je natolik aktuální, že každá snaha vnést do něj trochu více světla se musí ocenit.... celý text

Lolita 2007, Vladimir Nabokov

Konečně! Dočteno a s klidným srdcem a vědomím, že mi nic neuteklo, mohu odložit. Bohužel mám dojem, že by mi nic nescházelo ani tehdy, kdybych se do knihy vůbec nepustila. Příběh byl pro mě natolik nestravitelný (dělal Humbert po odjezdu s Lolitou i něco jiného?) a postavy natolik nepochopitelné, že to nevyvážila ani Nabokovova vzdělanost či slovní hříčky a nezpochybnitelná poetičnost textu. Kdybych to měla zhodnotit, myslím, že je to dílo přeceňované. Nevadilo mi, že se postavy nechovaly podle mých představ nebo konvencí, vadilo mi, že na mě působily jako papírové figurky bez valné motivace (snad jako jediný se v tomto ohledu vyjímá povýšený a - nejen touhou - pološílený Humbert) a taky autorova manýristická láska k francouzštině a různým klasikům mi neskutečně pila krev, takže jsem mnohdy rezignovala na listování do poznámkového aparátu. Možná jsem něco přehlédla, a tak nedovedu ocenit kvalitu tohoto románu, nicméně pídit se po tom nebudu a znovu číst snad už také ne. P.S. Mnohokrát jsem četla, že je lidem Humberta vlastně líto, protože Lolitu miloval a zločincem byla vlastně ona třináctiletá nymfička. S tím ale nemohu souhlasit. Jistě, Lolita byla zkažená, možná bezcitná (ačkoliv vztah s Dickem ji ukazuje jako poměrně spořádanou a snad i lehce citově angažovanou?) a nejspíš i vypočítavá, ovšem ji by snad mohl ospravedlnit její věk a mentální nezralost (obecně se přece ví, že fyzickému vývoji ten psychický v tempu prostě nestačí). Zato vypravěč příběhu, to je úplně jiný materiál! Ať si to klidně popisuje sebevzletnějšími slovy, ať si opisuje svoji křehotinku sebekrásnějšími metaforami (proč je plýtvat na nedospělou? Ale nechme to stranou...), stejně nezamaskuje, že ta jeho údajná LÁSKA není nic jiného než egoismus a chtíč. Nějak nechci přijmout tezi, že láska se projevuje lhaním, neustálým sledováním a vším tím tělesným pinožením iniciovaným především jednostranně (vzpomeňte si, jak často Lolita reagovala povzdechem: "Ach né, už zase?"). Humbert se nepochybně soužil a trpěl, nicméně lítosti se ode mě nedočká.... celý text

Jezevec Chrujda staví nejdřív urychlovač a pak zase pomalič 2015, Petr Stančík

Řekla bych, že v téhle dětské knížečce ani tolik nejde o příběh (byť i ten je zajímavě vypointován a přináší poučení nejen malým), ale spíš o jednotlivé motivy a slovní hříčky (pochroumaná nelétající stepheno-hawkingsová sovička na balónkovém křesle, urychlený šnek odbíhající od tématu apod.) a ilustrace (trochu děsivý pohled na zvířátka skrz lahev vína - takovou psychedelii bych v dětské knížce nečekala). Knížka je zřejmě určena spíš k předčítání (vzhledem ke zvolenému stylizovanému písmu), nicméně obrázky jsou tak nápadité, že se děti (alespoň si to myslím) u poslechu nudit nebudou. Pobavilo, těším se na Chrujdu, jak točí film - zatím se zdá býti rozprodán...... celý text

Zlatí úhoři 1988, Ota Pavel

Dlouhá míle: Moc jsem se těšil do mlýna. Byl to v mé mysli pohádkový mlýn, co v něm bydlí čerti Pacufráci. Vypravoval jsem se týdny, než jsem vyšel, a když jsem vyšel, tak jsem si broukal tu, co mě ji naučila maminka: Po potoce chodila, drobné ryby lovila. Drobné ryby rybářům, hezké holky mlynářům. Sládkům ještě hezčejší, to jsou hoši pyšnější. Vykračoval jsem si nahoru k zámku po kraji lidických polí. Dole, kde stávaly Lidice, nastoupila do práce německá Pracovní fronta a zpívala velice zvučně a přesvědčivě svou hymnu: Wir sind die Jugend mit Hacke und Spaten. Motykou a rýčem tu převraceli zemi, aby ji ani Stvořitel nepoznal. Rybník, ke kterému jsem chodil s lidickými kluky, rozmetali dynamitem a vodu rozházeli do okolí stejně jako kostel. Potůček malý, co přitéká z Hřebče, odvedli jinam. Z bílých hřbitovních mramorových kamenů udělali cestu. Šlapou po jménech a příjmeních lidí, kteří tu tiše spali, a zpívají. Teď zmlkli. Budou asi pracovat. Chystají dynamit, protože motykou a rýčem nelze vyhladit bílé vesnice ze světa. (1988, s. 93-94) - Jedna z mnoha ukázek toho, proč všichni milujeme Otu Pavla - dovedl neuvěřitelně lehce zkombinovat naivní dětský pohled a prosté věci s ukrutnostmi války a střízlivým stanoviskem dospělých. Vyprávění působí uvolněně, reportážní charakter oslovuje a strhuje, ale stejně je vám při čtení jaksi ouzko, protože tam někde, za hranicemi dětských snů, jsou Němci a válka a bráškové jsou do koncentráku a tatínek už neprodává vysavače a Židi už nemůžou lovit ryby a... Dýchá z toho atmosféra. Vybrala jsem tuhle pasáž, protože myslím, že nejen veleznámá Smrt krásých srnců či Zlatí úhoři stojí za přečtení. I kvůli nádherně plastickému vyobrazení tatínka, kterého doma všichni obdivují: Otázka hmyzu vyřešena ... Žil z minulosti a vzpomínal, jak před válkou chodil domů a sázel s velkým potěšením stovky na kulatý stolek. Měl pravdu, to uměl jak artista, pouštěl stokoruny z výšky anebo je připlácával. Maminka provolávala výkřiky obdivu a tleskala a my kluci jsme stáli, pusy dokořán. Později sice následoval obvykle druhý a třetí výstup, o němž už tatínek nerad hovořil: když vymáhal peníze z maminky zpátky, ale to známe jen z doslechu, a tak máme tatínka v živé paměti z dějství prvého.... celý text

1984 2003, George Orwell (p)

Anna Karenina 2008, Lev Nikolajevič Tolstoj

K Anně mám poněkud ambivalentní vztah. A vím, že si za to trochu můžu sama, nicméně svůj díl viny nese i Tolstoj. V první řadě jsem Kareninu četla dlouho - s přestávkami (ehm, třeba i ročními) zhruba 3 roky - pořád se mi do rukou draly jiné (a leckdy záživnější :-)) tituly. A tak se stalo, že jsem pozapomněla jednotlivé rodové vazby a jména (s tím mám u ruské literatury problém obecně - vyznat se v tom, kdo se jak jmenuje, když ho pokaždé oslovují jinou variantou jména, případně ještě otčestvem, grrr!), tudíž jsem se lehce ztrácela. Navíc Tolstoj nešetřil postavami ani popisy a úvahami (Levinovo hospodaření mě opravdu nechávalo chladnou). Na druhou stranu pak ale jako za odměnu přišly pasáže, které se četly samy, případně nějak zapadaly do mého vlastního života (zejména co se vedlejších linek týče, s Annou bych životní eskapády sdílet nechtěla). Tolstoj prostě uměl vystihnout hnutí mysli u různých osob a jediným mistrně vylíčeným detailem (gesto, oblečení, grimasa) svedl říci všechno. Nicméně u mě ztrácí body tím, že je detailista až přílišný a neví, kdy přestat. Takže román pak bují a ubíjí. Ale možná jsem jen líný a nenáročný čtenář, který si nedovede vychutnat všechny autorovy přísady, takže to ochutná a řekne si: Hm, guláš, tak jo. Tak jo.... celý text

Ekonomie dobra a zla 2009, Tomáš Sedláček

Přiznám se - po prvním přečtení jsem všechno nevstřebala. Množství odkazů a citací je až omračující, ale fakt moc MOC se mi líbí ta představa ekonomie propojené s etikou a vlastně se všemi společenskými vědami (pokud tedy něco, co zkoumá společnost a živého člověka jednajícího mnohdy neracionálně, modelům navzdory, může být vědou - jak by možná podotkl sám autor). Sedláček obratně skáče z myšlenky na myšlenku a působí to nesmírně elegantně a promyšleně, dobře se to čte. Ale budu muset po Ekonomii sáhnout zřejmě ještě alespoň jednou. P.S. Kouzlo nezamýšleného - knihu o ekonomické krizi jsem si zakládala lístečkem s Buddhovým citátem: "Ať byl včerejšek jakkoliv komplikovaný, můžeš dnes, teď hned, začít znovu." :-)... celý text

Žítkovské bohyně 2012, Kateřina Tučková

Trochu zklamání, čekala jsem prostě víc - jednak asi barvitější vhled do života a "kultury" bohyní (proč vlastně skoro nevyužívaly nářečí?), jednak šťavnatější zápletku. Připadá mi, jako by Tučková chtěla prostřednictvím ženy, jejíž život se nepovedl snad na všech frontách vlivem rodové zátěže i dějinných událostí, ukázat zrůdnost totality (jedné či druhé) a vlastně jakékoliv despocie. Jenže osud hlavní hrdinky na mě působil tak překombinovaně, že celá autorčina snaha vyznívala jaksi školometsky. Uznávám, že komunisté vymýtili spoustu tradic, které se už nemohou vrátit, mimo jiné i bohyně, obyčejné ženy z masa a kostí, se kterými se moc nemazali a pořádně jim zatopili. Bohužel zpracování mi nesedlo. A to ani záznamy z archivu - tyhle "vychytávky" mi vždycky připadají jako autorova snaha být "in" a "postmoderní" ála Eco, ale málokomu se to povede... Tak snad se potkáme jindy a jinak - lépe.... celý text

Kéž bych byl býval věděl .... 2011, Gary Chapman

Pět jazyků lásky 2016, Gary Chapman

Žlutý baron 2017, Jakub Patočka

Knížka na velice aktuální téma, která se snaží jednoduše zprostředkovat a třeba i vysvětlit to obrovské množství špíny, které má na svědomí jeden "úspěšný podnikatel". Po obrovském očekávání (doufala jsem, že po přečtení některým věcem porozumím líp - přece jen nejsem daňař, abych si udělala jasný názor na to, nakolik byly dluhopisy legální, nejsem expert na evropské dotace atd.) přišlo možná lehké zklamání, ale v zásadě jsem ráda, že kniha existuje a že jsem ji mohla držet v rukách, případně nabídnout k přelouskání svým známým. Oceňuji nelehkou práci novinářů - v prostředí, kde nikdo nechce být jmenován, je těžké dělat nějakou investigativní žurnalistiku - opravdu to pak může působit jen jako laciné anonymní udávání okořeněné špetkou závisti. To je první velká nevýhoda Žlutého barona - kvůli strachu aktérů (netvrdím, že je neopodstatněný, zřejmě mají své důvody, proč chtějí zůstat v anonymitě) působí do jisté míry nevěrohodně. Ještě větší problém je ale asi ten až příliš agitační tón, který se do knihy místy vkrádá. Chápu, že mnozí cítíme jistou míru nechuti/odporu/nenávisti k A. Babišovi a jeho praktikám, ale čekala jsem nějaké věcné poukázání na fakta, předkládání důkazů tak, aby si čtenář mohl udělat obrázek sám. Kniha se s tímto ovšem nespokojila a leckdy (aspoň na mě) působila až bulvárně svými formulacemi, kdy prostě příliš tlačila na pilu a podsouvala čtenáři, co že si má vlastně myslet (což zrovna v případě A. Babiše snad ani není nutné - stačí poukázat na provázanost jeho politické a obchodní kariéry). Naproti tomu skvělá je třeba část o tom, jak pracují Babišova-Nebabišova média a jakým způsobem mohou manipulovat veřejným míněním. Celkově si myslím, že je dnes podobný typ knih skoro nutností, na druhou stranu je možná ještě zapotřebí zapracovat na formě, aby mohla oslovit i ty, kteří by po ní třeba normálně nesáhli. Hezky je to shrnuto v recenzi z Finmagu.... celý text

Proč muži lžou a ženy pláčou 2003, Allan Pease

Místy je tahle kniha velice zábavná a zasmějete se u ní víc ve dvou než sami, protože vám partner může potvrdit i to, co jste doteď nevěděli... Oceňuji míru nadsázky (např. název oddílu Proč mají muži tak nechutné zvyky? mluví sám za sebe), na druhou stranu mi vadí styl amerických (nebo australských, whatever!) popularizačních příruček "jak žít", kde se jedna věc musí zopakovat nejméně 3x v různých obměnách. Nevím, jestli tenhle postup autoři využívají proto, že nevěří čtenářovu intelektu, ale mě to tedy hodně nebaví... A štvalo mě i zobecňování, které zde bylo podávané jako nezpochybnitelný fakt, čekala jsem poněkud vědečtější přístup. Pro pobavení dobré, jako inspirace taky, jako "bible vztahu" či jako naučná literatura jistě ne. Za novou by mi bylo líto peněz, z druhé ruky tolik nelituji. :-)... celý text

Zelená míle 2008, Stephen King

Tak tady mě King dostal. Sice knize na náboji maličko ubíral fakt, že už dopředu bylo ledacos jasné (třeba jak to bylo s vinou Johna Coffeyho - jako kafe - a to i bez nápovědy filmu!), a trochu se na ní podepsalo i původní vydávání na pokračování, ovšem jinak opravdu skvělé. Moc se mi líbila vypravěčská perspektiva, drobné motivy (hlavně kolem Willyho Parníkáře - cívka, mentolové bonbonky, pajdání na zadní nohu, případně kolem Percyho), ale především neuvěřitelná lidskost a lidství, které z knihy o popravčí četě čišely. Pět hvězdiček za to, jak King dovedl vykreslit charaktery postav i vztahy mezi nimi tak barvitě, že jsem si mnohdy ani neuvědomovala, že jen čtu písmenka.... celý text