Maggy
přečtené 204
Ydris: kniha první
2017,
Květoslav Hönig
Během prvních 100 stran jsem si byla jistá, že se neudržím a knihu zkrátka odložím, nebo ještě lépe vyhodím z okna. Tak neskutečně špatné to bylo, především první prolog (kniha má dva), pročíst je jím bylo téměř bolestivé. (Což je trochu zvláštní, protože obyčejně bývá prolog/první kapitola nejvytuněnější část příběhu, zkrátka na nalákání čtenářstva.) Jak jsem ale postupovala dál knihou, postupně se všechno začalo zlepšovat. Na konci už to bylo skoro na tři hvězdičky, zatímco na začátku bych dala nemilosrdnou jednu. I ty tři by ale byly málo oproti tomu, co se o knize naslibovalo. Revoluce se nekoná. Ydris žádný nový vítr do žánru nepřinesl, sága prozatím působí jak mišmaš Písně ledu a ohně, Zaklínače a Nočních běžců. Postavy jsou vyloženě archetypové, o každé z nich mám pocit, že jsem je viděla už natisíckrát. Možná s nimi autoři mají nějaké nezvyklé plány do budoucna a všechno se může obrátit o 180 stupňů, ale ať už je v plánu jakákoli neobvyklost či inovátorství, v této knize jsem to nenašla a hrdinové Ydrisu tak jsou jen ploché figurky chodící sem a dam, dělající to a ono. Dále co se postav týče, z toho, že jsem o všech četla někde jinde, vyplývá, že se o žádnou z nich nezajímám. Možná to je jejich velkým množstvím na 300 stránkách nebo byli zkrátka nudní, ale ani jedna z nich nezaujala mou pozornost a jejich osud mi byl ukradený. Tudíž mi dramatické okamžiky na konci knihy připadaly jak plytký patos. Veškeré emoce, které měly přejít na čtenáře, se minuly účinkem a mé cynické já se nezaujatě ušklíbalo nad mrtvými těly hrdinových milovaných. Další technická věc, kterou bych chtěla vytknout, jsou názvy kapitol, protože upřímně nedávají smysl. Většinou jsou pojmenovány podle postavy, z jejíž pohledu má být vypravováno, ale ne vždy to funguje. Kapitola s název Wrael najednou přeskočí k popisu z pohledu Nefrael. Další kapitola je pojmenovaná hned po třech postavách, přičemž jen dvě z nich vypravují a ta třetí se tam sice vyskytuje, ale nic z jejího pohledu není. Následná kapitola se jmenuje Slavnost mečů a popisuje stejně zvanou událost. Systém? Žádný. V textu se také několikrát objevil přítomný čas, přestože celá kniha je psána v čase minulém. Co se jazyka týče, ten je většinou jednoduchý a popisný, takže kniha díky tomu rychle odsípá, což je pěkné. Občas se snaží o lyrické popisy přírody, což se ne vždy daří, ale zas to taky není úplně hrozné. Sem tam se ale vyskytuje prazvláštní slovní obrat, který moc nedává smysl a zcela dokáže vytrhnout ze čtení. Celkově prostě takové meh, ujde to. Co ale rozhodně neušlo, byly popisy. Ty byly problémové hlavně na začátku, kdy Wraelovi trvalo něco přes stránku, než se ze zahrady dostal na balkon domu, protože po cestě musel popsat každou židli po cestě tam. Popisovány jsou nejnáhodnější předměty té nejmenší důležitosti – rozložení místností, zbroje a zbraně (v rychlých bojových scénách, kam takové popisy nepatří!), tváře náhodných lidí, které potkáme jen jednou. Popisy postav obecně nestály za nic, všechny byly popsány od hlavy k patě, schématicky a bez fantasie – jako domácí úkol dětí ze základní školy – a každé byl věnován odstavec na třetinu strany, i v nepatřičných situacích. Co ale bylo třešničkou na dortu byl popis ženských postav. Zatímcou mužů se popisuje jejich zkušenost v boji, zatvrzelý výraz, vlasy a třeba povaha, u žen se dozvíme o jejich přitažlivosti a velikosti košíčků. Všechny jsou mimochodem čarovně krásně, ale fakt že jo, a mužská postava X od ní nemůže odtrhnout zrak. Myšlenky hrdinů v kurzívě nebyly většinou nutné, kdyby tam nebyly, možná by bylo líp. Co se děje týče, tak ten hodně trpí tím, že tohle je jenom první část knihy a dějové linie jsou zkrátka v polovině. Nic není dokončeno, na konci knihy jsme v podstatě tam, kde jsme byli na začátku. Pár postav změnilo lokaci, ale to je tak všechno. Chápu, z jakého důvodu autoři Ydris rozdělili do dvou knih, ale vzhledem k ději to podle mě nebylo správné rozhodnutí. Měli děj mezi oběma knihy poupravit nějak jinak, aby zkrátka byl přítomen i v té první, ale rozumím, že si chtěli nechat velké finále na druhý díl. Na druhou stranu, pomalejší rozjezd snad umožnil čtenářům se trochu lépe orientovat ve velkém množství jmen a pojmů. Kniha má celkem dost chyb. Hodně dost. Nicméně nemůžu knize upřít posun, který udělala od první stránky ke stránce poslední. Pokud druhá polovina knihy a poté i celé ságy bude takto pokračovat, pak nevidím důvod, proč se po hvězdičkovém žebříčku nevyšplhat klidně i do silného nadprůměru čtyř (nebo dokonce pěti) hvězd. Tohle je koneckonců jen úplná rozehra celé série, ani ne jedna celá, hotová kniha. Už jen z toho důvodu, abych věděla, jak dopadla tahle, si koupím druhou polovinu. A koupila bych si ji i pouze proto, že věřím, že se autoři příště zlepší (jestli ne, napíšu recenzi dvakrát delší než tahle a bude hodně nasraná). Sice zatím nevěřím v jejich fantasy revoluci, ale kdo ví, třeba mě příště přesvědčí.... celý text
Prokletí
2014,
Michaela Burdová
Text níže obsahuje spoilery. Co si představíte, když se řekne taková klasická Burdovka? Já si představím následující - stupidní hlavní hrdin(k)a, stupidní postavy obecně, stupidní klišé a hlavně nesmyslné dialogy, primitivní, nudné a klišé vymyšlené světy a rasy, klišé zápletka, klišé Vyvolení, klišé mise za záchranou světa. Přesně tohle nám Michaela Burdová předvedla ve svých devíti předchozích knihách. A pak přišla ta desátá, která se od těch ostatních zcela lišila. Totiž zcela... Stupidní postavy, včetně té hlavní, zůstaly, stupidní dialogy taky a zápletka jakbysmet. Jen tentokrát Burdová vynechala své vlastní světy a rasy (až na sirény), Vyvolené a misi za záchranou světa. Ale to nemění nic na tom, že Volání Sirény je dost špatná kniha. První kámen úrazu byly postavy. Špatně vykreslené postavy bez špetky osobnosti - tedy snad krom "tajuplný sexy bad boy" a "tajuplnější sexy bad boy 2" a "tajuplná sexy mrcha". Ehm, zhruba tak. To je zhruba tak všechno o hlavních postavách - Liamovi, Derrenovi a Larisse. Nevím, co dál o nich napsat, protože: 1) se fakticky dali shrnout těmito pár slovy 2) neměli žádnou větší hloubku na psychologické úrovni 3) byli nerealističtí - jako, někdo takový vážně může existovat? 4) byli naprosto předvídatelní a obkreslení z těch nejzákladnějších archetypů 5) a pokud udělali něco nečekáno, vůbec to nezapadalo do jejích osobnosti (jaké???!??!!!!) a autorka tu 'šokující scénu' napsala jen proto, aby se neřeklo. Tak! Prostě taková burdovská klasika (tj. brak). Ostatní postavy samozřejmě vůbec nestojí za řeč, poněvadž když se ani hlavní a důležité postavy nepovedly, jak by mohly ty vedlejší? Každá z nich by se nedala definovat třemi slovy, ale rovnou jedním - debil, andílek, stydlivka. A to je špatně. Dialogy mezi postavami byly přirozeně vrchol novodobé literatury. Taková specialita této autorky, nechávat postavy mluvit jak puberťáky ze současnosti. Víte, v předchozích knihách, které se odehrávaly na totálně jiných planetách, výmluva, že takhle tam lidi prostě mluví, mohla fungovat. Tady ne. V Siréně se to odehrává na planetě Zemi, v Angii, ve středověku. STŘEDOVĚKU. To je takové to období s brněníma a mečema, kdybyste nevěděli. Připomínám to, protože slečna Burdová to očividně zapomněla. Jasně, nikdo nemá rád středověkou literaturu a navíc je dost nedostupná, takže si ji jen tak asi nepočtete, ale zkuste tohle - zajděte do knihovny a najděte si nějakou hru od Shakespeara s překladem, který zachoval ten archaický styl, ok? Je to celkem sranda číst, ne? Takhle přece nikdo dneska nemluví, že? No... a teď si představte, že Shakespeare žil v renesanci, zhruba dvě století po tom, co se odehrává Siréna. Hm... No jo, ať žijou reálie. Prostě, pokud chcete psát o středověké Anglii a nevíte o ní zhola nic takhle to dopadá. A netýká se to jen mluvy postav, ale reálií obecně, jako víra v Boha, měšťanské domy, styl oblékání atd. Prostě... fuj fuj, příště burdovka z dalšího vymyšleného světa, prosím. A teď se dostáváme k tomu nejlepšímu. K zápletce! K zápletce? K jaké zápletce...? No, však víš... K zápletce... Ehm. takové to tentononc. Aháá. Ty myslíš ''zápletku''?! Jako tamto, kde si Larissa vezme Liama, vyleze na souš a pak... ehm... no, něco se sexy tajemným dvojčetem a mořem a bla bla bla mám city a tak. Tahle zápletka? Tak jo. Co říct o zápletce? Nic moc. Hlavně když vezmeme v úvahu, že jde o knihu pro čtenáře 15+, od kterých se tak trochu očekává, že už budou přemýšlet. V této knize se nic moc nedělo, aspoň tak mi to přišlo. No a pokud se něco dělo, bylo to také nijaké a nudné a předvídatelné. A konec byl doopravdy fascinující, mohla bych napsat celý článek jenom o tom, jak blbý byl. Ach jo. Prej šokující. A teď přichází na řadu ta část knihy, které se Burdová věnovala - jako obvykle - nejvíc. Romance!!! (*skřeky mučených hříšníků z pekel*) Co za mor tohle je, že autorky mají nutkání cpát úplně všude? Chci říct - jasné, Larissa musí flirtovat s Derrenem, to je přece zákon, ale fakticky TO MUSÍ BÝT NA KAŽDÉ DRUHÉ STRÁNCE, SAKRA??!!!!!11§1 Jo, já vím, že jo. Kdyby to aspoň za něco stálo, ale veškeré popisy té romatiky se mi zdály naprosto přehnané nebo nucené. A co má Burdová s tím svlékáním těch postav? Buďto jsou v nocních košilích (Larissa) nebo nahoře bez (pánové). Shrnutí: Celkový dojem katastrofální. Burdová se dle mého názoru zhoršuje a zhoršuje. Její předchozí počiny také nebyly nic moc, ale aspoň měli nějakou šťávu, nějaké něco, co z nich dělalo sice naivní, ale vcelku zajímavá díla. Tohle něco posledních pár knih chybí. No, uvidíme, co dál.... celý text
Jsem zlomená
2013,
Tahereh Mafi
Takže jsem to dočetla... A podle hodnocení jde jasně vidět, že se mi to vůbec, vůbec, vůbec nelíbilo, i když to ze začátku, začátku, začátku vypadalo vcelku nadějně, nadějně, nadějně, tedy - vypadalo to, že by se Jsem Zlomená mohla rovnat předchozí dílu, dílu, dílu. Ok, přestanu s tím opakováním a hurá na "recenzi," nebo spíše seznam věcí, které mě na této knize neuvěřitelně štvaly. (Štvaly, štvaly.) Text obsahuje SPOILERY. A nasranost. První třetina knihy byla na poměry Mafi dobrá. Dokonce i lepší než většina předchozího dílu. Jasně, Juliette byla ufňukaná a sebestředná kráva a jediné, co se v knize odehrávalo bylo milostné drama, ale... dávalo to smysl. Vcelku. Prostě poněkud podprůměrné teenagerovské drama o mladičkém x-menovském páru, co jaksi nemůže být spolu. Ano, bylo to patetické, ano, všichni tam totálně přehrávali a, ano, Kenji byl jediná snesitelná postava. (Víceméně. Byl by o něco lepší, kdyby mu Mafi nevnutila zakoukanost do hlavní hrdinky. JAKO KAŽDÉMU JINÉMU CHLAPOVI SAMOZŘEJMĚ, VŠECÍ MILUJOU JULIETTE, WTF?!) První třetina prostě byla ucházející - žádné (extra velké) nelogičnosti, žádné blbosti, žádné pitomosti a dokonce i vzletný jazyk Mafi, její přirovnání, metafory a jiné shity, které se do prostředí knihy vůbec nehodil, byl na chvíli vyřazen z provozu a kniha se zdála být vcelku fajn. No... a pak se to totálně pos*alo. Víte, pořád si myslím, že kniha byla řemeslně o něco lepší než ta první. Mafi se rozkoukala, zjistila, jak všechno funguje, takže se jí psalo líp a ono to bylo poznat. Ale z morálního hlediska jsem knihou naprosto znechucená. Já, která četla všechno možné, nemožné jsem skutečně znechucena touto knihou, která říká, že je naprosto v pořádku randit/lézt do postele/vzdychat nad/flirtovat (??? nebo cože to ta Juliette vlastně dělá?) se zrůdou, která hlavní hrdinku psychicky mučila. Jako fakt? Hele, Warner je fajný psychopat, zajímavá postava, ale příšerný, příšerný, příšerný love interest. Vlastně dost možná úplně nejhorší, o kterém jsem kdy četla. Haló, pamatujete na toho chlapíka, který chtěl po Juliette, aby zabila toho vojáka a toho MALÉHO CHLAPEČKA? Ano, byl to Warner, tento nyní zcela okouzlující mladík, kterému Mafi do huby strčila pár krásných slov a nad kterým se Juliette rozplývá, protože mu tvář vymodelovali sami andělé nebo tak něco (nutilo mě to vzpomenout si na Stmívání, hm). Nicméně, je to ten samý chlapík, ten, který chtěl zabít tříletého chlapečka, ten, který mučil Kenjiho, ten, který je prostě naprostý magor, a bohužel i ten, kterého Mafi naprosto zvrhle romantizuje. (Během čtení mi na mysl Zdechlina od Baudelairea.) Něco takového mi je prostě prosti srsti, protože je to tak neuvěřitelně nezdravé, a nedokážu si představit, že by to takhle mohlo fungovat. Ne, vážně, představte si, že začnete randit s mučitelem dětí. Byee. No a pak je tu maestro Adam, který naprosto dokonale slouží zápletce a rozvíjejícímu se milostnému trojúhelníku, který je ale celkem na nic, poněvadž je jasné, jak to skončí. Mám na mysli tu jeho teď už neodolnost Juliettině schopnosti. Skvěle to nahrává Warnerovi, definuje to zápletku a patrně i konec celé série, protože Juliette prostě potřebuje někoho, kdo by na ni šahal. Adam byl v Jsem roztříštěná roztomilý zamilovaný chlapec, který by pro Juliette obětoval i kus nohy, ale ve Zlomené? Tady ho asi vyměnili. Adam je vzteklý debil, který na všechno nadává a mlátí pěstmi do stolu. Jeho vývoj (?) osobnosti byl ještě rychlejší a nesmyslnější než u Mučitele dětí. Ti dva si mimochodem vyměnili role. Adam byl původně sympatický hošík a skončil jako příšerný vůl a Mučitel dětí byl psychopatický mučitel dětí a teď to jako je sympatický a romantický mučitel dětí. A to, že to jsou bráchové je jenom třešínka na dortu, fakt. Originální jak zbytek knihy, fakt. Dále, Juliette je sebestředná husa jako minule. Její superschopnosti z ní mají dělat drsnou a schopnou hrdinku, ale zase se to moc nepovedlo a Juliette má prostě hulkovské zachvatíčky vztečíčku, kdy mlátí do země a způsobuje zemětřesení. A jako vždy brečí, třese, téměř omdlívá, chvěje se a whatever. Jo a nově ještě umírá a odpadává jí hlava atd., když na ni nějaký klučina (především Mučitel dětí) omdlívá. Já nevím jak vy, ale když se na mně nějaký kluk (potažmo i dívka) podíval, tak mi ještě nic neodpadlo. No a "příběh." Ráda bych se k němu nějak vyjádřila, ale jak teď přemýšlím… ono se není o čem vyjadřovat, protože tam v podstatě nic nebylo. Kdyby Mafi chtěla, kniha by mohla mít 100 stránek, ale né, čím víc vztahového, emocionálního a zcela zbytečného balastu, tím líp, však ONI TO ČTENÁŘI OCENÍ, CO?! Kvůli těmto blbostem se Zlomenina rozrostla monstrózních (vzhledem k ději) 392 stran! Závěr knihy vskutku skvělý. Čím víc Mučitele, tím líp. Boží, úžasné, nádherné. Hádám, že k ostatním se dostane někde na straně 300, takže naprostá většina knihy bude jenom s ním. Ú-ŽAS-NÉ! Sečteno podtrženo: Řemeslně lepší, příběhově apokalypsa a morálně sedmý kruh pekla. Proč někdo nemůže napsat knihu, kde by byl zdravý vztah? Co je na tom tak zatraceně složitého??? Ještě že jsem u minulé knihy dala ty 2 hvězdičky, protože teď můžu s klidem dát 1. (Odpad nevedu.) Už se těším na poslední díl, vážně, vážně se těším.... celý text
