Matty
přečtené 1334
Fenomén italský western: Sociokulturní charakteristiky jednoho žánru
2021,
Jan Švábenický
Ne, opravdu se nejedná o rozbor italského westernu od jeho vývoje až do současnosti (jak naznačují zdejší komentáře od uživatelů, u nichž pochybuji, že knihu vůbec četli). Zasvěcující charakter má pouze kompilační první kapitola, cenné shrnutí historie italského westernu od němé éry do roku 1964. V systematickém mapování žánru po uvedení Pro hrst dolarů ovšem kniha nepokračuje. Zbývající kapitoly už ani tolik nezohledňují sociokulturní kontext nebo produkční historii. Nabízejí hlavně únavný katalog motivů, s nimiž italské westerny opakovaně pracovaly. Autor se zaměřuje na detaily vyjímané z celku, bez širšího kontextu nebo bližšího představení titulů, z nichž vyzobává určité motivy. Komplexní audiovizuální díla jsou zas a znovu redukována na soubor ikonografických prvků, postav, témat a situací. Ubíjejícímu vyjmenovávání dalších a dalších příkladů (nebo jmen italských filmařů, kritiků a historiků, které autor zná, jako kdyby to samo o něčem vypovídalo) moc nepomáhá opakování informací, k němuž někdy dochází i v rámci jednoho odstavce nebo neochota vysvětlovat opakovaně používané pojmy, které lze vykládat různými způsoby. Vedle první kapitoly je užitečná ještě filmografie a bibliografie v závěru, jinak publikaci bohužel nemůžu doporučit. Zájemcům o italský western ovládajícím angličtinu doporučuji sáhnout raději po některé z nich Christophera Fraylinga, které jsou srovnatelně zasvěcené, ale zároveň při jejich čtení nezešedivíte.... celý text
Konec
2021,
Karl Ove Knausgård
„Proč mám život takhle uspořádaný? Čeho chci touto neutralitou dosáhnout? Očividně jde o to, maximálně eliminovat odpor, aby dny ubíhaly pokud možno lehce a bez překážek. Jenže proč? Není to totéž, jako bych si přál co nejméně žít? Jako bych říkal životu, nech mě na pokoji, abych mohl... no, ale co? Číst? No jo, doprdele, ale o čem jiném si čtu než o životě? Psát? Totéž. Takže si čtu a píšu o životě. To jediné, co nechci, je ho žít.“ Po dočtení posledního dílu Knausgårdova monstrózního existenciálního antirománu jsem přemýšlel, kam dál lze v literatuře zajít, pokud je vaším cílem proniknout psaním k životu, popsat jej v jeho upachtěnosti, směšnosti a banalitě, nevynechat smích, slzy, krev ani dva kýble hoven, která se snažíte zakopat co nejhlouběji do země (což není metafora, ale jedna ze situací v knize), vyjádřit prázdnotu, nicotnost, nestrukturovanost našeho krátkého, hnusného i nádherného pobytu na zemi. Ale podobnou otázku si lidi možná kladli, když vyšla Paní Bovaryová, Hlad nebo Hledání ztraceného času... Šestá kniha je stejně jako ty předchozí frustrující (třeba když se autor na čtyřech stech stran zamýšlí nad Hitlerovým Mein Kampfem a asi tuctem dalších témat) i zdrcující, o ničem a úplně o všem. Zrcadlově k prvnímu dílu opět sugestivně, do detailů líčí rozklad člověka, ovšem hlavně psychický, ne fyzický. Nejspíš to ještě pár dnů budu zpracovávat. Pokud se do těch všech cca 3500 stran textu někdy pustím znovu, pak kvůli úvahám, kterými Knausgård prokládá obnažování svého self (aniž by se ovšem, narozdíl od jiných autorů, domníval, že se polepší samotným přiznáním, jak je špatný), ne kvůli tomu, jak ohromně je to napsané. Jeho autofikce postrádá styl a vkus, ale také pro tu syrovost a neohrabanost máte při čtení (paradoxně) pocit, že svět není jen jazykový konstrukt, složitá soustava znaků, ale že jsou to věci různých tvarů, barev, vůní a chutí, kterými se můžete umazat a které vás mohou i zranit (zvlášť pokud jste Knausgårdovým přítelem nebo příbuzným). Jak píše Jan Němec v doslovu, „propsat se zpátky ke svému životu“.... celý text
