Matty
přečtené 1334
Tenkrát v Hollywoodu
2021,
Quentin Tarantino
Stejně jako ve filmu, také v jeho novelizaci Tarantino dobu a charaktery postav místo dějových peripetií přibližuje prostřednictvím filmů, seriálů a hudby hrající v rádiech. Víc než o Rickovi a Cliffovi se často dozvídáme o uměleckém vkusu autora využívajícího toho, že jej při dalším udělování lekce z dějin Hollywoodu neomezuje rozpočet, prostor a čas. Mnoho stránek je věnováno vzestupům a pádům existujících i neexistujících hollywoodských hvězd a názorům na filmy. Zatímco ve filmu byl svorníkem jednotlivých epizod masakr v domě manželů Polanských, k němuž, jak jsme si měli myslet, děj směřuje, a který celou dobu vytváří očekávání, k alespoň částečné soudržnosti knihy přispívá zejména provázanost motivů z jednotlivých úrovní vrstevnatého fikčního světa. Hrdinové existují skrze příběhy, v nichž hrají i skrze příběhy, které se o nich vyprávějí. Tenkrát v Hollywoodu není literárním veledílem, což od pocty druhořadé literatuře zřejmě nikdo nečekal. Tarantinovou silnou stránkou jsou dialogy. S popisem prostředí se moc nezdržuje, jako kdyby předpokládal, že si je stejně jako postavy dokážeme představit na základě filmu. Spíš než jako samostatná próza kniha obstojí na způsob audiokomentáře na DVD coby zábavný, silně cinefilní doplněk filmu i tarantinovského filmového univerza.... celý text
U Petrovových řádí chřipka
2020,
Alexej Salnikov
Román se zpočátku tváří jako realistická, přímočaře vyprávěná kronika každodennosti v postsovětském Rusku. S každou další pikareskní epizodou ze života docela obyčejné, neambiciózní, jen zásluhou chřipky zapálené ruské rodiny, jste si ale méně jistí tím, v jaké časové rovině se děj odehrává, co je skutečnost, co fantazie, co sen, paralelní realita nebo nedokončená povídka intelektuála se suicidiálními sklony. Po dočtení poslední kapitoly, která mnohé ujasňuje, ale nic zbytečně nedoříkává, se mi Salnikovův první román jeví co do kompoziční vrstevnatosti a tematické bohatosti souměřitelným s tvorbou ruských mistrů jako Gogol nebo Bulgakov. Krom obrazotvornosti autora při popisu zvláštně povědomých ruských reálií, které se za posledních třicet let perspektivou autora změnily stejně málo jako mentalita tamějších lidí, je obdivuhodná i vypravěčská rafinovanost, s jakou napříč příběhem rozsévá vodítka, která až mnohem později získaji na významu a pomůžou nám pochopit některé souvislosti. Každý detail, přítomný zdánlivě jen kvůli autorově grafomanské snaze popsat do detailu každý výjev, může hrát roli. Ne náhodou je v jednom výroku parafrázován Čechovův výrok o pušce, která musí vystřelit, když už se jednou objevila na scéně. Oproti klasikům je Salnikovovo vyprávění svižnější a vtipnější. Zvlášť když z pohledu dítěte popisuje traumatizující účast na bizarní školní besídce nebo když barvitě líčí odyseu horečnatého hrdiny, který se různými dopravními prostředky, a nevraživosti spoluobčanů navzdory, snaží dopravit domů. Pro podobnost (post)socialistické reality u nás a v Rusku, ale také pro tematizování malosti, pohodlnosti a strachu odhodlat se ke změně a začít žít podle svých představ, není těžké porozumět tomu, o čem Salnikov vypráví. Těším se, až uvidím, jakou podobu tomuhle (sur)realistickému portrétu nemocné společnosti dal ve své filmové adaptaci Kirill Serebrennikov.... celý text
