Matty
přečtené 1334
Jan Kryštof I
1957,
Romain Rolland
Bildungsroman, o němž tolik básní Zweig ve Světě včerejška. Chápu, čím zřejmě rakouského autora tak uhranul. Je to monumentální dílo plné patosu a humanismu, oslavující vůli k životu, která vzdoruje všem útrapám. Na mě Jan Kryštof působil jako grafomanský počin přemoudřelého šovinisty, který o málokteré ženské postavě opomene uvést, jak je hloupá a nehezká (jakoukoli inteligentní ženskou bytost naopak popisuje jako zjevení) a který má názor na kdeco, na Němce, Francouze, Židy, vážnou hudbu, pařížská divadla, klasickou literaturu, město, venkov, výchovu, vzdělávání... a o žádný z těch názorů se nezdráhá podělit. Přestože některé pasáže, především ty, jež přibližují momenty hrdinova prozření, skutečně tečou jako řeka a je radost je číst, v celku pro mě jde o dějově chudý román plný rozvláčných popisů a úmorných didaktických úseků a o přesně ten typ přežité "doporučené četby", která od čtení dalších podobně tlustých knih spíš odrazuje.... celý text
Problém Spinoza
2012,
Irvin D. Yalom
Psychoanalytická, nikoliv historická fikce. Yalom se prakticky neobtěžuje popisem reálií, nesnaží se vystihnout atmosféru a napodobit jazyk doby. Nepopisuje detaily míst, šatů, předmětů, které by dialogické vyprávění oživily. K oběma ústředním postavám přistupuje jako k případovým studiím ze své praxe. Většina dialogů působí jako rozhovory terapeuta s klienty. Všichni mluví a přemýšlejí dost podobně. Jejich povídání je často strnulé, nepřirozené tím, jak okatě předává určité sdělení. Namísto toho, aby podněcoval k myšlení, autor jen předkládá hotové myšlenky. Místo a čas nejsou podstatné. Vyprávění zásluhou krátkých kapitol a střídajících se protagonistů sice rychle ubíhá, ale zároveň je poměrně monotónní a děj se příliš nehýbe vpřed. Konverzace střídá konverzaci. Mnohdy dosti spekulativní, ostentativně předkládané psychoanalytické závěry o obou aktérech jsou namísto rozvíjení dokola opakovány. Paralely mezi oběma osudy natolik chabé, že nedokážou ospravedlnit zvolenou strukturu. Jako román neuspokojivé, na hloubkový rozbor vnitřních světů dvou mužů příliš plytké, coby úvod do Spinozova myšlení až urážlivě zjednodušující.... celý text
Svobodné ženy, svobodní muži
2019,
Camille Paglia
Nechápu, proč Argo namísto nějaké hodnotné feministické publikace (těch, které nebyly přeloženy do češtiny, rozhodně není málo), vydalo tuhle sbírku z kontextu vytržených (nevíme, na co ten který text reagoval a kdy vznikl), křečovitě napsaných, fakty nepodložených a arogantních výkřiků do tmy. Otřesná, byť naštěstí ne moc dlouhá je už předmluva od Bianky Bellové, která kritizuje představu o současném feminismu existující pouze ve spisovatelčině hlavě (tedy feministky jako militantní, prudérní a zapšklé ženy, které nenávidějí muže a sex). Paglia pak například hned v první eseji přenáší veškerou zodpovědnost za date rape na ženy, protože všichni muži jsou podle ní pudy ovládaná zvířata a s jejich přirozeností nic moc udělat nelze. Podobných zjednodušení a stereotypů (vůči oběma pohlavím) je kniha plná. Jde přitom o názory zastávané většinou konzervativních antifeministů a antifeministek (viz libovolná diskuze nebo text na dané téma v českém mediálním prostoru). Nejsou nijak provokativní, kontroverzní a nikým zakazované, jak se nám Paglia snaží vsugerovat, ale naprosto nepřekvapivé, až tuctové. Kdyby autorka alespoň své postoje dokázala argumentačně obhájit. Namísto toho ve svých zahořklých, myšlenkově prázdných výpadech nabízí jen snůšku argumentačních faulů, např. v podobě urážení něčího vzhledu nebo charakterových vlastností. Zbytečná kniha.... celý text
Krvavé prachy: Osedžské masové vraždy a zrod FBI
2019,
David Grann
Kniha pohybující se nepříliš elegantně na pomezí beletrie a literatury faktu. Nejvíc připomíná dobře vyzdrojovanou novinovou nebo časopiseckou reportáž, resp. sérii reportáží. Tři oddíly, které se částečně překrývají, sice umožňují sledovat děsivé vraždy a jejich vyšetřování z různých perspektiv, ale zároveň přispívají k fragmentárnosti a repetitivnosti. Přes komplexnost tématu a množství nosných motivů, z nichž každý by vydal na samostatný román nebo dva (dějiny Osedžů, rozšíření forenzních metod a zrod FBI...), jsou namísto odhalováni nových souvislostí často jen opakovány informace, které už známe. Stejně málo oslnivý jako neohrabaná kompozice je také strohý styl, místy připomínající policejní záznam o vyšetřování zločinu. Je záslužné, že Grann vytěžil dostupné prameny a zpracoval jednu z děsivých kapitol dlouhodobé snahy bílé majority o úplnou asimilaci původního obyvatelstva. Z novinářského hlediska skvělá práce. O žádný literární skvost ovšem nejde.... celý text
Mimochodem
2021,
Woody Allen (p)
„Měl jsem pocit, že pokud člověk uvěří všemu, co čte v bulvárních novinách, pak si svůj život zaslouží.“ Woody Allen se ve svých pamětech stejně jako hrdinové jeho raných filmů opakovaně obrací k publiku. V jednu chvíli směrem ke čtenářům vyjadřuje naději, že jejich důvodem ke koupi knihy nebyl skandál související s rodinou Farrowových. Vzhledem k tomu, že Mimochodem v češtině vychází krátce po premiéře okatě jednostranné série Allen vs. Farrow, je dost pravděpodobné, že po publikaci mnozí sáhnou právě kvůli pohledu druhé strany, který dokument v urputné snaze prokázat Allenovu vinu zcela opomíjí. Zároveň je pravda, že dobrá třetina textu má podobu Allenovy obhajoby říznuté jízlivým (a nedokáže posoudit, zda zaslouženým) kydáním špíny na Miu a Ronana Farrowovy. O jeho otevřenosti, díky které je zbytek knihy radost číst, jsem v těchto pasážích nebyl zcela přesvědčen. Zatímco své selhání v předchozích vztazích připouští a označuje se například za „náladový, nešťastný a protivný dobytek“, svůj podíl na vytvoření toxického prostředí mezi ním a Miou Farrow nepřiznává. Allen si přitom nedělá iluze, že kniha změní názor těch, kdo jej považují za sexuálního predátora. Jak konstatuje „Kdybych v téhle chvíli umřel, nestěžoval bych si – a spousta jiných lidí taky ne.“ Podle dotyčných by memoáry ideálně ani neměly vyjít. Ti, kdo jsou přesvědčeni, že je nevinen, případně o jeho vině na rozdíl od tvůrců Allen vs. Farrow alespoň pochybují, a Mimochodem si přečtou, dostanou vedle snaživé obhajoby zejména v první polovině také stylisticky vybroušené, krásně sebeshazující se vyprávění, dávající na mnoha místech vzpomenout na roky, kdy byl Allen opravdu vtipný. O jeho dětství a dospívání jako kdyby nenuceným konverzačním tónem s mnoha tematickými odbočkami, skoky v čase a ironickými šťouchanci mluvil sám Alvy Singer nebo jiné z Allenových alter eg. O tom, jak psal a točil jednotlivé filmy, se sice moc nedozvíte (tento účel lépe plní různé knižní rozhovory, který s ním v minulosti vyšly), ale jestli vás zajímá třeba kulturní a společenský život v poválečném New Yorku a tamější komediální scéna, nebudete díky množství vtipných detailů zklamáni. Škoda měnícího se tónu (když píše o Farrow, ztrácí jeho psaní nadhled a připomíná strohý záznam soudní pře vč. citování různých dokumentů a svědectví) a kolísavé míry čtivosti. Ke konci se kniha mění v repetitivní soupis všech filmů, které natočil (a k nimž ze setrvačnosti vždy prohodí jednu dvě věty), a všech známých osobností, s nimiž se potkal (přičemž ani o těchto setkáních se nerozepisuje tolik, jak by si zasloužila). Sneslo by to dost zásahů editora nebo editorky s odstupem od tématu. Stále jde ale o velmi dobře napsané, převážně vtipné vzpomínky, stvrzující Allenovo zasloužené místo mezi nejtalentovanějšími americkými komediálními autory.... celý text
Ranařky
2019,
Jennifer Mathieu
Navenek standardní příběh dívčího dospívání z prostředí americké střední školy na malém městě. Ono dospívání je ve skutečnosti spíš feministickým prozřením iniciovaným odkazem Riot grrrl (matka hlavní hrdinka je bývalá punkerka). Sice nechybí třeba motiv první lásky a zamilovanosti, ale ten je nakonec míň důležitý než otázka sesterství a boj proti patriarchátu, reprezentovanému sexismem spolužáků, učitelů a vedení školy. Objektivizaci ženských těl, intersekcionalitu, rape culture nebo victim blaming autorka nepojímá nijak mravokárně a těžkopádně, neměl jsem pocit, že by čtenáři něco podsouvala. Všechna témata jsou naopak šikovně integrována do vyprávění vedeného v první osobě a uchovávajícího si lehce přidrzlý nadhled a neztrácejícího smysl pro (chytrý) humor. Hlavní postavy jsou nečernobílé, oproti jiným středoškolským fikcím nezapadají do jednoduchých škatulek a nenaplňují očekávání spjatá s daným žánrem (např. projevy internalizované misogynie ze strany jinak zdánlivě dokonalého přítele). Proměna vypravěčky ze vzorné studentky, jež nechce být moc vidět a slyšet, v odhodlanou bojovnici za emancipaci, vystupující v zájmu kolektivu z komfortní zóny, je přesvědčivě motivovaná a dotažená. V souhrnu kniha, která mladším čtenářům a čtenářkám myslím dokáže čtivě a nenásilně vysvětlit, k čemu je dobrý feminismus na světě, a která díky svižnému spádu a nenaivnímu uchopení teenagerských pocitů a potřeb zároveň nebude nudit ani dospělé (mě si definitivně získala na straně 48, kde je v rámci ukázky prvního zinu vyrobeného hlavní hrdinkou použita nejlepší ze všech existujících fotek Barbary Stanwyck). K poslechu během četby doporučuji Bikini Kill nebo The Runaways.... celý text
