Matty
přečtené 1334
Hollywood
2002,
Charles Bukowski
Nádherně sebeironickým tónem a s maximální nenuceností napsaná kniha o stárnutí, filmovém průmyslu, pomíjivosti slávy a umění, chlastu, sázení na koně... zkrátka o životě. Můžete dumat nad tím, zda chtěl Bukowski skrze všechno to hemžení různě ujetých, skutečnými lidmi inspirovaných figurek vypovědět něco hlubšího ("Nahlédnout smrti do řiti, možná"), nebo prostě přijmout, že jde o víceméně věrný popis průběhu natáčení filmu Štamgast, jak jej prožíval šedesátník, který nemá rád dlouhé řeči, černochy, děti, velká moudra a vlastně ani filmy ("Lidé natolik přivykli tomu, že filmy, které vidí, jsou samé sračky, že si nakonec přestali uvědomovat, že to sračky opravdu jsou.") Chinaski rozhodně není hrdina, se kterým bych se ztotožňoval, ale neochota dělat věci složitějšími, než je třeba, vlastní i Bukowského přímočarému stylu psaní, se mi na něm líbí.... celý text
Všechno je jenom dvakrát
2016,
Michal Přibáň
Myslím, že není podstatné, zda je vám dvacet nebo dvakrát tolik. Přibáňův členitý román, komponovaný jako bloudění pamětí (dvou postav), vás přiměje ke vzpomínání tak jako tak. Společné výlety s rodiči, dětská přátelství, první láska, první rozchod, setkání se smrti… Nejde přitom o (n)ostalgické ohlédnutí, nýbrž o snahu kriticky prozkoumat, proč se z nás stávají zajatci vlastních vzpomínek (což pro hrdinu platí v rozporuplném závěru doslova), mnohdy navíc zkreslených přítomnou perspektivou. Udavačská rovina, u děl ohlížejících se za pozdně socialistickou minulostí poměrně častá (viz např. Kawasakiho růže), slouží především jako akcelerátor hrdinovy introspekce. Podobně můžeme motiv polistopadové společenské transformace číst jako metaforu proměny, kterou v rámci dospívání projde každý z nás. Nakonec nesejde na tom, k čemu došlo tehdy, ale co se stane teď (jakkoli knihu lze číst i jako záměrně neuspokojivou detektivku). Všechno je jenom dvakrát pro vás bude pravděpodobně tím smutnějším čtením, čím méně jste spokojeni s tím, jak jste žili vlastní život, ale i pokud ve vás Pavlovy vzpomínky nevyvolají vlastní reminiscence, můžete obdivovat promyšlenou románovou stavbu, vyžadující od čtenáře plnou intelektuální spoluúčast. V ideálním případě vás tento suverénní prozaický debut obohatí jak intelektuálně, tak emocionálně.... celý text
Továrna Barrandov. Svět filmařů a politická moc 1945–1970
2016,
Petr Szczepanik
Výrobní skupiny/tvůrčí kolektivy fungující v jednotlivých obdobích zestátněné kinematografie jsou již poměrně dobře zmapované. Petr Szczepanik ovšem nabízí mnohem jasnější představu o tom, jak přesně fungovaly a „Co to znamenalo být filmařem v konkrétním společenskohistorickém kontextu.“ Vychází přitom z principů nové filmové historie (přesněji z produkčních studií), tzn. nevěnuje pozornost jednotlivým filmům a tvůrcům (a pokud ano, nahlíží je v širších souvislostech produkčních podmínek - kdyby se například nezměnila produkční praxe, nebylo by nové vlny), nýbrž produkčnímu, sociokulturnímu nebo politickému kontextu. Kinematografii chápe jako komplex vztahů mnoha zájmových skupin na různých úrovních mocenské hierarchie, což pěkně demonstruje např. při popisu skupinového stylu jednotlivých tvůrčích skupin, jenž byl podmíněn širokým spektrem praktických okolností a výsledný film tak nikdy nemohl být přímým zhmotněním osobité autorské vize. Přestože knihu rozdělenou do tří částí a osmi kapitol tvoří z větší části již dříve publikované texty, výsledek působí velmi koherentně. Informace se moc neopakují, jednotlivé kapitoly na sebe navzájem reagují, jako sjednocující motiv slouží produkční kultura a vymezování profesní identity vyjednáváním mezi filmaři a filmařskými skupinami, potažmo filmaři a vnější politickou mocí, která se hodnoty hájené tvůrci snažila různými způsoby regulovat. Díky nahlížení výrobní praxe v historické perspektivě a širokému časovému rozpětí vypráví většina kapitol příběh s mnoha zvraty, odvislými od toho, jak filmaři získávali a zase ztráceli svou nezávislost na vnějších normách, resp. politické moci. Z bourdieuovského hlediska jde o sérii napínavých zápasů o symbolický kapitál, vedených dramaturgy, vedoucími tvůrčích skupin nebo scenáristy. Ti byli obzvlášť na ráně, neboť, jak píše Szczepanik, filmová produkce se dala nejsnáze kontrolovat právě ve fázi literární přípravy a „Pro stalinistické aparátčíky byl film primárně scenáristickým uměním, pseudoliterární formou určenou k šíření prefabrikovaných témat a idejí, a nikoli audiovizuálním médiem.“ Dodejme, že domácí filmy podle toho zvlášť v 50. letech, kdy bylo pojetí filmů jako nositelů ideologického obsahu nejmarkantnější, vypadaly. Klíčovým pojmem k pochopení výroby v zestátněném filmu je „státně-socialistický modus produkce“ s centrálně řízeným modelem plánování a stranickým ideologickým dohledem, v němž roli producenta zastával z právního hlediska stát. Privilegovaná pozice přitom oproti hollywoodské praxi nenáležela producentům, ale režisérům. Za spojovací článek mezi filmaři a byrokratickým vedením, který měl přispět k navýšení počtu realizovaných scénářů, považuje Szczepanik tvůrčí skupiny s vedoucími dramaturgy. Od nich jakožto středního managementu přechází na nižší úroveň jednotlivých realizačních týmů a zabývá se složením štábů, obsazováním herců, platovými podmínkami. Okrajově se dotýká také genderové skladby, která by, jak v závěru upozorňuje i autor, určitě zasloužila důkladnější prozkoumání. Popisuje, jak probíhalo řízení výroby a dělba práce a jakou roli v tom sehrála kultura daného pracoviště (kavárna vs. továrna), třídní příslušnost či věk zaměstnanců Barrandova (čímž se do hry dostává i prvek dnes tolik diskutovaného ageismu). Fascinující je podkapitola věnována „trojskému koni českého filmu“ Vladimíru Vlčkovi, který si díky kontaktům na vlivné osoby dokázal zajistit řadu konkurenčních výhod. V poslední a pro mne nejobjevnější kapitole Szczepanik na nejpopulárnějším českém žánru (komediích) dokládá, jak humor na jedné straně sloužil komunistické propagandě a jak se jej filmaři na straně druhé snažili před touto služebností uchránit, přičemž za zlomový film v úsilí o rehabilitaci „čistého smíchu“ považuje divácky veleúspěšnou westernovou parodii Limonádový Joe. Přehledně strukturovaná kniha (kapitoly začínají uvedením do tématu a srozumitelným, byť někdy příliš rozbíhavým představením teoretického podloží, a končí shrnujícím závěrem s nastíněnými možnostmi dalšího bádání) s decentní grafickou úpravou s kvalitními fotografiemi (kterých by klidně mohlo být víc) boří některé přetrvávající mýty (míra rezistence vůči direktivním zásahům zvnějšku byla větší, než se traduje, sovětské modely nebyly přejímány bezezbytku, v současném Hollywoodu je zastavena příprava více rozpracovaných projektů než v Československu 50. let, podstatnější než cenzurní zásahy mohl být proces plánování, řízení a schvalování) a na několika příkladech dokládá, proč je pro kinematografii, ať zestátněnou či podnikateli řízenou, tak stěžejní přípravná fáze výroby. Neboť kniha názorně dokládá, čím mohou být dřívější modely tvůrčí činnosti inspirativní pro současnou filmovou tvorbu, doplácející právě na podcenění vývojové etapy a nedostatečné dramaturgické ošetření scénářů, měli by si ji vedle filmových historiků přečíst také praktici. Filmoví kritici si pak zase uvědomí, jak podstatná je pro porozumění výslednému dílu znalost kontextu a procesu tvorby. Pro mne zatím jednoznačně kniha roku.... celý text
Společnost spektáklu
2007,
Guy Debord
Možná příliš radikální, jednostranná a marxisticky naladěná, ale zároveň stále (možná čím dál víc) aktuální esej o tom, kterak se západní společnost v šedesátých letech proměnila ze společnosti ryze kapitalistické („mít“) ve společnost spektakulární („jevit se“), která skutečnost přetavuje do jasně srozumitelných obrazů (které jsou ve skutečnosti „lživé a mrtvé“). Debord podobně jako kulturní kritici spřízněni s Frankfurtskou školou (Benjamin, Adorno) nebo Siegfried Kracauer píše, jak se z našich životů vytratilo vše autentické a nyní tak bloumáme mezi nepůvodními reprezentacemi reality, odstřihnutí od skutečné práce, skutečných vztahů, skutečného bytí. To přitom netušil, v jaké míře bude naše každodenní existence (de)formována médii s jejich alternativní realitou jasných opozic, klišé a stereotypů o několik desetiletí později, kdy nám sociální sítě umožní obývat paralelně několik světů a neustále střídat své identity.... celý text
