Matty
přečtené 1334
Doktoři
2006,
Erich Segal
Jestli Erich Segal něco opravdu umí, pak napsat postavy, které si oblíbíte, postupně získáte pocit, že je znáte jako své nejlepší přátele, a po pěti stech stran se s nimi budete loučit jen s těžkým srdcem. Jádrem vyprávění pokrývajícího podstatnou část amerických dějin druhé poloviny 20. století jsou hořkosladká intimní dramata několika přátel a spolužáků, studentů medicíny na Harvardu, skrze něž se autorovi daří rozkrývat obecnější socio-kulturní otázky (rasová segregace, sexismus mezi doktory, lékařská etika, eutanázie). Přestože jsem měl několikrát pocit, že něco podobného znám odjinud (z knih, filmů či seriálů), díky hrdinům se srozumitelně motivovaným jednáním, střídání vyprávěcích perspektiv a dobře rozloženým dějovým zvratům šlo o tuze vtahující čtenářský zážitek a neustále mne zajímalo, co přijde dál. Tempo kniha výrazněji ztrácí pouze vinou retrospektivního vyprávění o Bennetově minulosti, které by nemuselo zabírat tolik prostoru. Někdo pak může namítnout, že dějové linie jednotlivých postav pouze cyklicky opakují určitý vývojový vzorec (což vám bude nejspíš vadit tím víc, čím méně vám postavy přirostou k srdci). Kniha je mnohem méně melodramatická, než bych čekal od autora non plus ultra dojáku Love Story. Většina postav není ani černá, ani bílá, kromě vztahů zabírají dost místa i jejich kariérní vzestupy a pády a jako pojistka proti sentimentalitě slouží černý doktorský humor (patolog popisuje svou práci: „My vás třeba nedokážeme vyléčit, ale aspoň vám dokážeme přesně říct, proč jste zemřeli"), společně s nerušivě zapracovanými odbornými termíny svědčící o tom, že si autor dal dost práce s rešeršemi (skoro bych věřil, že sám medicínu studoval). Lehce vykonstruovaně a uspěchaně působí (mj. ve snaze o ambivalentní vyznění, kdy není zřejmé, zda hrdinům pomohla věda, nebo víra) závěr, kdy nejlíp vychází najevo, jak moc má Segal své postavy rád (a proto je taky neučinil hrdiny tragédie). Překvapilo mě, že tak zručně odvyprávěná kniha (rozhodně nejlepší „page-turner“, který jsem v posledních měsících četl), navíc zasazená do vděčného nemocničního prostředí, dosud nebyla zfilmována (případně by se nabízela televizní minisérie). Možná bude důvodem občas poněkud kronikářský přístup k času (zhuštění dlouhého časového úseku do několika odstavců) a skutečnost, že Segal vypráví hlavně pomocí dialogů a příliš se nezdržuje popisem. Přesto doufám, že se audiovizuální verze jednou dočkáme. Rád bych totiž osudy Laury, Barneyho nebo Setha prožil ještě jednou.... celý text
Rovnováha: proč je rovnost výhodná pro každého
2014,
Richard Wilkinson
Nesmírně důležitá kniha, která pouze nepopisuje, proč jsou lidé navzdory relativnímu blahobytu nespokojení, ale zároveň na úzkosti moderní doby nabízí jedno z možných řešení. Většina kapitol dochází ke stejnému závěru (což čtení činí lehce předvídatelným) - čím více je ve společnosti rovnosti (nejen příjmové), tím jsou lidé šťastnější (a zřejmě také zdravější, psychicky vyrovnanější, empatičtější, vzdělanější a méně agresivní). Rovností autoři ovšem nemíní smazání rozdílů (jak někdy bývají mylně interpretovány také cíle feminismu), nýbrž vnímání každého člověka jako stejně hodnotného. Byť je ve hře poměrně radikální systémová změna (mnohými ztotožňována s nepřijatelnou ztrátou dosavadních jistot), nejde o žádnou antikapitalistickou ideologii, ale o výsledky mnohaletého bádání, podložené úctyhodným množstvím statistik (čili je oproti nynějšímu trendu argumentováno fakty, nikoliv emocemi). Se závěry knihy nemusíte souhlasit, ale vyplatí se nad nimi alespoň zamyslet. To, nač jsme si během let zvykli, není vždy nutně tím nejlepším. Zvlášť, když sami v hloubi duše cítíte, že v tom pokračujete jen ze setrvačnosti, pohodlnosti a strachu, což platí tak nějak obecně (mj. i o vztazích).... celý text
Sedmilhářky
2015,
Liane Moriarty
Původně jsem si chtěl přečíst jen pár kapitol, abych byl v obraze, než na HBO začne stejnojmenná minisérie. Jenomže vyprávění o neupřímných vztazích moderních matek, které z různých důvodů nezvládají své role, mne pohltilo natolik, že jsem knihu během pár dnů zhltnul celou. Třebaže se Liane Moriarty dotýká dost závažných témat jako je domácí/sexuální násilí, rodičovská zodpovědnost nebo výchova, zachovává si nadhled, zbytečně nemudruje a od svých hrdinek si drží lehce ironický odstup (jakkoli třem z nich zřetelně fandí víc než ostatním), trochu v duchu Zoufalých manželek. Díky střídání vyprávěcích perspektiv navíc nic není jednostranné. Vždy záleží na úhlu pohledu, resp. na informacích, které má dotyčná k dispozici. Velmi mazaným tahem bylo také zarámování vyprávění vyšetřováním vraždy, které nás nutí pokračovat ve čtení a průběžně vytvářet (a upravovat) hypotézy, kdo zemřel a čí vinou. S přibývajícími kapitolami je ovšem stále zjevnější, že postupné odkrývání indicií je pro autorku méně důležité než vztahy mezi postavami. Závěrečný dějový zvrat přichází tak trochu odnikud a nedá se říct, že by organicky vyplynul z dosavadního dění (motivace jedné z postav je naopak dost neobratně osvětlena teprve ex post). Podobně uspěchaně (nahodile) působí také vyřešení některých podzápletek. Objektivně tříhvězdičková kniha, pravdou však je, že jediné minuty strávené ve společnosti Jane, Madeline a Celeste nelituji a klidně bych si přečetl další knihu se stejnými hrdinkami, takže proč být přehnaně přísný…... celý text
Woody
2016,
David Evanier
Možná je to dobrá kniha, ale ne v českém překladu. Nejdříve ale k práci samotného Evaniera. Oceňuji množství nově pořízených rozhovorů a sekundárních pramenů, z nichž autor vycházel, byť kvantita má mnohdy navrch nad kvalitou (někdy se navíc dozvídáme víc o zpovídaném než o Allenovi). Díky živému žurnalistickému stylu se jedná o poměrně záživné čtení. Cenné je shrnutí okolností komplikovaného vzniku některých raných Allenových filmů. Pouze se k němu budete muset prokousat přes několik úvodních desítek stran. Úvod a první kapitola jsou úmorným vršením nesetříděných, od tématu k tématu přeskakujících citátů, při jejichž čtení jsem pouze čekal, kdy už se kniha konečně usadí a nabere jasný směr. Následuje několik užitečných kapitol o dosud málo zpracovaném období Allenových komediálních počátků (divadlo, stand-up, práce pro televizi), několik méně užitečných kapitol o vzniku vybraných filmů (hodně prostoru zabírá zbytečný popis obsahu) a vše na poslední cca stovce stran završuje bulvární nimrání se v rozchodu s Miou Farrow a následném oboustranném očerňování se u soudu a v médiích. Evanier dost přeceňuje Allenovu jedinečnost (nejen v rámci Hollywoodu) i dosah jeho filmů, které nikdy nepatřily k masově navštěvovaným záležitostem (přesto autor zatvrzele bere za měřítko úspěchu tržby v kinech). Jakkoli mám Woodyho rád, rozhodně bych jej neoznačoval za „nejvlivnějšího amerického filmaře vůbec“. Přes zdání objektivity, vytvářené občasným zařazením úryvku z negativní recenze nebo plošným (a poněkud ignorantským) odmítnutím všech Allenových pokusů o Bergmana, je stále zřejmější (a během popisování skandálu s Miou a Dylan již zcela zjevné), že čteme obhajobu Woodyho Allena z pera jeho obdivovatele. Vůči autobiografickému čtení Allenových filmů se Evanier na jedné straně vymezuje (zvlášť pokud jde o častý věkový nepoměr mezi postavami), ale jinde jej sám uplatňuje (Zlaté časy rádia, určité typy ženských postav) a nejvíce se o filmy zajímá tehdy, prolínají-li se s režisérovým osobním životem. Mnoho informací se v knize opakuje, někdy i v rámci jedné kapitoly. Dost redundantní jsou neustále soupisy filmů, které sám Evanier, který svůj osobní názor vůbec tlačí do popředí více, než by bylo u biografie zdrávo, považuje za nejzdařilejší. V některých případech si nejsem jist, zda je na vině český překlad, nebo Evanier vážně řadí Spikea Leeho mezi tvůrce Nového Hollywoodu (tedy mezi Stevena Spielberga, George Lucase či Francise Forda Coppolu) a považuje Neúplatné a Obnažené město za „parodie na dokumentární filmy o zločinu“. Skutečným kamenem úrazu a důvodem, proč knihu přes několik zdařilých pasáží nemohu doporučit, je tragický český překlad a nedůsledná redakce. Především jde o chybně přepsaná jména osob (co jsem měl možnost zkontrolovat s originálem, chyba skutečně není na straně Evaniera): Kent Johnes namísto Jonese (s. 7), opakovaně Marcel Olphus namísto Ophülse (s. 16, 80, 198, 241), James Steward namísto Jamese Stewarta (s. 21), Karl Gustav Jung namísto Carla (s. 23), Eilaine Mayová namísto Elaine (s. 34), Bogard namísto Bogarta (s. 38, 196, 197), Johny Carson namísto Johnnyho (s. 40), Adolpf Zukor namísto Adolpha (s. 64), Marlon Brandoo namísto Brando (s. 136), John Frankenheim namísto Johna Frankenheimera (s. 186), William Friedkind namísto Friedkina (s. 186), Eisenstein namísto Ejzenštejna (zde chyba nejspíš vznikla ponecháním anglické transkripce, s. 231), John Turtorro namísto Turturra (s. 403). Chyby a zmatek v názvech filmů: jednou je uveden Danny Rose z Broadwaye (s. 20), podruhé (v originále) Broadway Danny Rose (s. 44); jednou Seber prachy a zmiz (s. 13), podruhé Take the Money and Run (s. 44); film His Gal Friday neexistuje (s. 48, správně His Girl Friday, v češtině je zaveden název Jeho dívka Pátek); ve všech případech je chybně uvedeno Vicky Christina Barcelona namísto Vicky Cristina Barcelona; Sidney Lumet nenatočil film The Last Angry Man (s. 68, zřejmě má jít o 12 Angry Men/Dvanáct rozhněvaných mužů); Ophülsův dokument Le Chagrin et la pitié je někdy překládán jako Smutek a lítost, jindy jako Smutek a vina; z Match Pointu se občas stává Matchpoint; podobně lze dle momentálního rozpoložení překladatelky narazit jak na Kasandřin sen, tak na Cassandřin sen; Renoir natočil Velkou iluzi, nikoliv Velké iluze (s. 250); nejhůře dopadl chudák Federico Fellini – jeho La Strada (Silnice) zůstala nepřeložena, italský člen „I“ v názvu I Vitelloni (Darmošlapové) překladatelka mylně považovala za anglické osobní zájmeno „já“, načež vznikl podivuhodný patvar „Já Vitelloni“ a z Osmi a půl se nějakým nedopatřením stalo Osm a půl týdne (s. 407). Dost rušivé je občasné užití obecné češtiny v citátech. Vážně pochybuji, že kdyby Woody mluvil český, budou se jeho věty hemžit výrazy jako „vtipnej", „takovej“, „jistej“, „fakt těžký“, „žádnýho“… Některá spojení prozrazují základní neznalost filmové terminologie, resp. popisovaných filmů. Hrdina z Purpurové růže z Káhiry údajně vystupuje „z obrazovky do reality“, slovem „screen“ zde bylo nicméně míněno filmové plátno. Filmy se určitě nenatáčejí na „filmovou pásku“, nýbrž na filmový pás. Matoucí užití kurzívy nejen pro názvy filmů, ale také organizací nebo komického tria The Three Stooges či odpor ke skloňování cizích jmen (s Francois Truffautem) jsou v podobné společnosti pouhé detaily, jakkoli ke značné rozmrzelosti nad výsledkem také přispívají.... celý text
Mrtvý muž
2010,
Jonathan Rosenbaum
Důkladné, ale nikoliv vyčerpávající (hlavně pokud jde o produkční historii, analýzu formy a stylu nebo recepci) představení Jarmuschova nejambicióznějšího filmu, jehož některé pasáže budete znát, pokud jste již četli česky vydaný výběr z rozhovorů s Jimem Jarmuschem. Rosenbaum nabízí namísto souvislého rozvíjení několika tezí sérii dílčích rozborů relevantních témat, což ovšem ve výsledku bohatě stačí k tomu, abyste si z Mrtvého muže (případně i z jiných Jarmuschových filmů) po druhém zhlédnutí odnesli více. Díky převážně interpretačnímu přístupu autora si přinejmenším uvědomíte, jak myšlenkově bohaté Jarmuschovy navenek tak prosté filmy ve skutečnosti jsou.... celý text
Vyšetřování
2016,
Philippe Claudel
Země, ve které jsou lidé definováni pouze svými funkcemi (které ovšem někteří z nich nejsou s to naplnit) nebo fyziognomií (Vyšetřovatel, Policista, Obryně), ve které slova a tradiční hodnoty ztratily význam, ve které vás na každém kroku někdo sleduje (aniž byste si toho byli vědomi), ve které panuje nedůvěra ke všem cizincům, od nichž se jen očekává, že odcestují zpět do země, ze které přišli (a naplní tím svou úlohu). Přijíždí muž, který není nikým vítán, aby splnil úkol, na kterém nikomu nesejde. Ve snaze proniknout do systému a zahájit vyšetřování se stává jeho další obětí, neboť sebezáchovná schopnost soustavy je mocnější než jedinec, jenž má minimum možností, jak obhájit svou individualitu a převzít kontrolu nad situací. Krátkodobou satisfakci přináší akorát fyzická destrukce předmětů, které vám stejně jako ideologie nedovolují být sami sebou. „Vítězství“ je možné pouze za cenu podvolení se, ideálně takového, kdy budete věřit, že jste nad systémem vyzráli, kdy sami sebe přesvědčíte, že vaše jednání bylo aktem vzdoru, nikoli podřízení se. Jak naznačuje závěr knihy, problém přitom možná nevězí ani tolik ve vnějších podmínkách, ale v našem vnímání skutečnosti, odvozeném od ochoty přijmout sebevíc nesmyslná pravidla jako něco nutného a neměnného. Philippe Claudel v zásadě aktualizoval Kafkův Zámek pro 21. století a k absurditě přidal trochu surrealismu a postmoderního upozorňování na roli všemocného vypravěče (viz poslední slova knihy). O existenciální nejistotě a odcizení v moderní společnosti nesděluje mnoho nového, ale paralely s aktuální situací (nejen) v Evropě jsou dost zjevné (možná až příliš), aby bylo jasné, v čem kniha Kafku doplňuje. Přímočarost a monotónnost vyprávění, které je bezvýchodnou sérií nešťastných příhod, nevnímám jako nedostatek, ale jako úspěšný pokus dostat čtenáře do stejně nepříjemné pozice, v jaké se ocitá hlavní hrdina. Stejně jako on jsme oběťmi škodolibého Vypravěče. Na stránkách knihy stejně jako v životě.... celý text
Světy na pokračování. Rozbor možností seriálového vyprávění
2016,
Radomír D. Kokeš
„Žádné dílo [ …] není vytvořeno [ …] náhodně, intuitivně a bez souvislostí svých částí. Pouze si musíme klást ty správné otázky, abychom k porozumění jeho systému nalezli klíč.“ (s. 178) Neocenitelná kniha pro všechny, kteří chtějí lépe poznat a pochopit nejen samotné seriály, ale také myšlenkové procesy, k nimž v hlavě diváka dochází během jejich sledování. Kokešem nabízené analytické nástroje mají na jedné straně dostatečně obecnou platnost, abyste je mohli aplikovat prakticky na libovolný seriál, na straně druhé můžeme během čtení průběžně „sledovat“ jejich užití na konkrétních příkladech, díky čemuž je hned jasné, čím se vyznačují například různé způsoby zprostředkování informací v jednotlivých typech seriality. Jde-li o praktické užití Kokešových teoretických konceptů při každodenním sledování, kniha vám nepomůže s rozlišením dobrého a špatného seriálu a málokterého kamaráda zřejmě oslníte informací o tom, že Ztraceni pracují s postupy rozrušující seriality, budete nicméně schopni říct, nakolik členitý fikční svět daný seriál nabízí, jak se mu daří podněcovat určité otázky a udržovat diváka v napětí. Jinými slovy budete lépe chápat, proč jsou seriály vystavěny určitým způsobem a proč vás na ně baví nebo nebaví koukat, od čehož se lze odpíchnout k hodnocení kvality. Po přečtení Světů na pokračování se budete jinak dívat nejen na Sherlocka nebo na Dobrodružství kriminalistiky, ale také na latinskoamerické telenovely (pokud něco takového sledujete). Odvážíte-li se přitom Kokešovu teorii rozšířit třeba na literární produkci, mohou může kniha obohatit také vaše čtení knižních sérií nebo vícedílných komiksů. Díky své teoreticko-analytické povaze může kniha podle mého mínění oslovit jak zájemce o naratologii nebo teorii fikčních světů, kteří budou Kokešovy závěry dále testovat a rozvíjet, tak ty z diváků, kteří nechtějí být pouze diváky pohrouženými, ale občas také analytickými. P. S. Už se těším, až se znovu podívám na všechny epizody Mr. Beana v pořadí, v jakém byly natočené.... celý text