Matty
přečtené 1334
Nesmrtelnost
2000,
Milan Kundera
"Román se nemá podobat cyklistickému závodu, ale hostině o mnoha chodech." Coby čtenáře, který od autora dosud přečetl pouze Směšné lásky a Žert, mne překvapilo, jak moc je Nesmrtelnost... inu, francouzská. Jde o intelektuální hru natolik sebeuvědomělou, až se místy vkrádá pocit, potřebuje-li ke své existenci vůbec čtenáře. Kundera napsal postmoderní román o románu, který roztrpčí všechny, kdo očekávají odněkud někam směřující Příběh. Jistě je podnětné rozebírat zvolenou kompozici a propojenost jednotlivých oddílů (na obojí autor s až obsedantní potřebou dokázat čtenáři, jak chytrou knihu napsal, upozorňuje v doslovu), osobně pro mne však v tomto případě byly větší intelektuální slastí knihou iniciované zamyšlení se nad dvojicí základních elementů lidského bytí (sex a smrt) a od nich odvozených témat jako láska, sebevražda, utrpení, paměť, plynutí času, střetávání malých a velkých dějin... budu-li se k Nesmrtelnosti vracet, pak jako ke knize moudrých citátů, což by Kunderu, tolik lpícího na celkové architektuře díla, které by logicky mělo nejlépe "fungovat" ve své úplnosti, zřejmě nepotěšilo, leč jde o text natolik přesvědčený o vlastní důležitosti, že bych v jeho společnosti několik společných hodin napodruhé zřejmě nevydržel.... celý text
Verba docent, exempla trahunt: Učebnice latiny pro samostatné studium na základě latinských citátů, živých slov a rčení
2011,
Jan Kalivoda
Můj život s úzkostí: Strach, děs, naděje a hledání vnitřního klidu
2015,
Scott Stossel
Scott Stossel si nehraje na odborníka. Širší sociologické, neurologické nebo historické souvislosti úzkostlivých poruch v průběhu knihy teprve objevuje a toto objevování tvoří jednu z ústředních dějových linií. Začíná přitom od základní otázky (Co je to úzkost?), následně za pomocí barvitě líčených příhod z vlastního života popisuje její specifické projevy a zamýšlí se nad tím, jak lze v neustálé úzkosti žít. Díky kombinaci osobní a vědecké perspektivy je množství informací snáze stravitelné a čtenáři díky komunikativnímu autorovi nehrozí, že by zabloudil a ztratil zájem pokračovat ve čtení. Schopnost vtipně, inteligentně a s nadhledem psát o složitém, zdánlivě neproniknutelném tématu je dnes něco vzácnějšího než mít neúrozu. Stossel této schopnosti využil k tomu, aby svou úzkost zkrotil alespoň na stránkách knihy. V mezích zvoleného formátu se mu to podařilo na výbornou.... celý text
Kinematografie a stát v českých zemích 1895-1945
2016,
Ivan Klimeš
Chápu, že ten, kdo očekává vyprávění o prvorepublikových komediích Vlasty Buriana, které rychle odsýpá, může být roztrpčen. Klimeš ale v prvé řadě napsal knihu odbornou, nikoliv populárně naučnou. Navíc knihu, jejímž tématem, jak patrno již z titulu, nejsou samotné filmy, nýbrž – v duchu nové filmové historie – institucionální podmínky, jež umožňovaly jejich výrobu a determinovaly jejich podobu. Pro historiky, nejen filmové, jde o neopomenutelnou publikaci, jež do poměrně kompaktního celku shrnuje výsledky autorova mnohaletého bádání. Na jednotlivých kapitolách je sice znát, že vznikly nezávisle na sobě (informace se občas opakují, návaznost není úplně „hladká“), ale díky úvodním a závěrečným shrnutím je patrné, že kniha sleduje jednotnou linii, což stvrzuje kapitola závěrečná, díky které do sebe všechno pěkně zapadne podobně jako na konci dobrého filmu se silnou pointou. Klimeš totiž rozhodně pouze nepřepisuje, co objevil v mnoha různých archivech. Na základě obdivuhodného množství sesbíraných dat, kterých je někdy, pravda, tolik, že je na konci kapitoly vyčerpáno nejen téma, ale i čtenář, dochází k originálním závěrům, ať už jde o využití kin jako symbolů socializace ještě před zestátnněním nebo o německé, nikoliv sovětské kořeny centralizované dramaturgie. Jakožto bývalý student filmové vědy, který musel informace ke kinolicencím, rané filmové cenzuře nebo bezpečnostním předpisům při provozování prvních kin složitě skládat dohromady z řady zdrojů, považuji Kinematografii a stát za nejzáslužnější literární počin roku a tiše závidím těm, kdo jej při přípravě na zkoušku již budou mít k dispozici.... celý text
Básně
2009,
François Villon
Jak uvádí doslov tohoto souboru básní, balad a závětí, Villon si zvolil život bouřliváka. Nic, násilné loupeže a ničení veřejného majetku nevyjímaje, mu nebylo svaté. Přesně jako výplody zločince, ovšem zločince chytrého a vtipného, jeho verše působí. Dokonce i za slovy balady nazvané Kajícná, žádající o odpuštění všech křesťanů, tušíme drzý výsměch člověka smířeného s tím, že zemře, a docela lhostejného k nějakému posmrtnému životu („vám chtěl bych něco leda říci/ne hubou, ale druhou lící…“). Kdyby dnes žil stejně nadaný kriminálník, nebude odsouzen do vyhnanství, nýbrž se stane celebritou.... celý text
Zbabělci
1964,
Josef Škvorecký
Dokážu si představit, jaké pozdvižení musela kniha čtyřiadvacetiletého autora v roce 1948 vyvolat. Namísto jasně zacíleného vyprávění proud myšlenek, namísto strnulé spisovné češtiny živý hovorový jazyk dobové mládeže, namísto patosu věcnost a ironie, namísto schematických hrdinů bránících vlast parta kluků, kteří se párkrát nachomýtnout do cesty „velkým dějinám“, případně v sobě nacházejí odvahu hlavně kvůli tomu, aby učarovali holkám. S holkami se dostávám ke kamenu úrazu jinak vynikající knihy, k momentům, kdy se ve mně probouzel moralista a feminista a ztrácel jsem chuť pokračovat ve čtení. Ženské postavy jsou opravdu tak pitomé, jak tvrdí Danny. Dívky v knize svým jednáním naplňují ty nejprimitivnější mužské fantazii nezávisle na tom, jak je vidí a jak o nich mluví Danny. Nejde tedy jen o záležitost jeho mladické perspektivy, která mu brání vnímat vrstevnice jinak než jako krásné, ale hloupé chodící objekty, které svou hodnotu ztratí poté, co zestárnou („začal jsem myslet na nebe … jestli jsou tam lidé v takovém stavu, jako byli, když umřeli, to by bylo blbé, protože takové hezké holky, jako je Irena, umírají obyčejně, až když jsou hodně staré“). Autor stojící nad mladým vypravěčem se od názorů Dannyho ani nijak nedistancuje a nevytváří pro něj situace, které by ho dovedly k poznání, že ženy jsou mužům rovnoprávné a je proto hodně zvrácené přemýšlet o nich jako o nástrojích k uspokojování slasti, které lze v krajním případě znásilnit („nebo v Praze si dá Irena říct. Snad ji přece jen jednou znásilním. Anebo tu neznámou holku.“). Takže Danny Smiřičký se vůči ženám chová jako dobytek. Nechť. Jenomže Škvorecký s tím zjevně nemá nejmenší problém. Sám jsem ale z toho důvodu měl problém s takovým hrdinou a takto benevolentním vypravěčem absolvovat téměř čtyř set stránkový text. P. S. debata o sexuálním harašení, do které se Škvorecký v 90. letech zapojil, pak bohužel ukázala, že nešlo o záležitost jedné knihy a autorova mladého věku, nýbrž celoživotního přesvědčení o určitém, pro mne nepřijatelném rozdělení mužských a ženských rolí.... celý text
Pěšky mezi buddhisty a komunisty
2016,
Ladislav Zibura
Hodně podobný dojem jako z přednášky (která představuje vítaný doplněk, protože na ní uvídíte fotografie, k nimž autor v textu odkazuje) – o Nepálu ani Číně jsem se toho moc nedozvěděl, ale bavil jsem se skvěle. Na knize i přednášce bylo oproti Jeruzalému více znát, jak moc se Zibura za každou cenu snaží odvděčit čtenářům/posluchačům. Sice se mu daří být vtipný skoro na každé stránce, ale místy to působí hodně chtěně a přípraveně, chybí tomu bezprostřednost předchozího povídání. Lze samozřejmě zaujmout i opačné, těšitelské stanovisko a radovat se z profesionálně „učesané“ práce bez hluchých míst. Zibura je sebevědomějším vypravěčem naživo i na stránkách knihy. Narozdíl od mnoha jiných lidí, kteří se v Česku živí tím, že baví druhé, dokáže být přitom vtipný i bez toho, aby byl sprostý. Namísto vulgarismů své psaní koření výrazy a slovními obraty nepatřičně kultivovanými (na dnešní dobu) a knihu je tak radost číst i během pasáží, kdy se nic poutavého neděje. Těch je více zvlášť v poslední třetině, která má podobu poněkud monotónního výčtu domácností, do kterých se autor dokázal svým pasivně invazivním způsobem vetřít. Jako kdyby pro něj už nebylo důležité, kudy prochází. V tomto kontextu si nejsem jist, nakolik sebeironicky byl míněn název kapitoly „Zažívám první dějový zvrat“, poukazující na nedostatek vícero podobných zvratů v celé knize. Pro Pěšky mezi buddhisty a komunisty tak platí totéž, co pro nejnovější, zbytečně natahovanou trabantí dokumentární sérii (z Austrálie do Asie) – rozsah mohl být lépe uzpůsoben menšímu množství událostí hodných zaznamenání. Každopádně jde o jednu z nejvtipnějších knih, které jsem letos četl (nejen díky nezapomenutelnému vtipu o pohřbívání morčátka), navíc doplněnou vydařenými ilustracemi a básničkami tak neodolatelně špatnými, že vás možná vyprovokují k tomu, abyste sami zkusili nějakou složit. Jen se nabízí rýpavá otázka, zda autor musí cestovat do tak vzdálených zemí, když dokáže být stejně vtipný (a o vtipnost jde v jeho případě především) při popisování výletu na Kokořín… P. S. Zajímalo by mě, zda v obsahu chybějí čísla stránek záměrně, nebo se ztratily cestou do tiskárny.... celý text