Matty
přečtené 1334
Matouš
2015,
Jiří Cieslar
„Člověk by měl zapisovat štěstí ve chvíli, kdy ještě trvá, ale já si ho v tu chvíli nechci kazit škrábáním.“ Rozpaky. Kniha, která podle mne neměla vyjít. Ubližuje Cieslarovi i lidem, o nichž píše. Zároveň kniha, kterou nelze zcela ignorovat, když už vyšla. Zvlášť pokud popisované prostředí pražské filmové vědy znáte z první ruky. Hlavní „přínos“ Matouše spatřuji v tom, co zřejmě nebylo záměrem – v demytizaci osobnosti Jiřího Cieslara. Intelektuál s velkým rozhledem a kultivovaným projevem byl ve skutečnosti hnán stejně nízkými pudy jako všichni ostatní, psaní pro něj představovalo prostředek sebezáchovy, nikoliv potěchu, z filmů, které ho nebavily, odcházel (případně na projekci nešel vůbec a poté si coby člen festivalové poroty vymýšlel, jak se mu daný snímek ne/líbil). Materiál cenný zejména pro psychiatry, kteří takto mohou nahlédnout do mysli člověka s bipolární poruchou, je zároveň dobrým dokladem toho, proč je deníky lepší psát ručně nebo na stroji. Nesvádělo by vás to tolik ke kopírování týchž myšlenek a bezobsažnému psaní pro psaní samé. Úzkost, stres, věčné pochybování o sobě, o rozhodnutích učiněných i rozhodnutích, která se učinit chystáme. Známe to skoro všichni a je svým způsobem fascinující si číst, jak tyto nelehké stavy zpracovával a nakonec zpracovat nedokázal někdo jiný. Ovšem, vzhledem k syrovému stavu, v jakém jsou nám Cieslarovy mnohdy dosti plytké zápisky předkládány, jde o čtení s příměsí provinilého pocitu, že před sebou nemáme literárně hodnotné dílo, nýbrž že pouze poněkud bulvárně nahlížíme do cizího soukromí, kam nás nikdo nezval. Svým cyklickým a také pro čtenáře časem vysilujícím opakováním tvůrčích vzepětí a pádů na dno deník zároveň poměrně přesně opisuje křivku autorova vnitřního zápasu, který tak můžeme prožít společně s Cieslarem. Z několika posledních zápisků, prostých jakékoliv naděje, mne opravdu mrazilo a chvíli jsem je musel rozdýchávat. Největší přínos knihy tak nakonec pro někoho může být v tom, že se začne víc snažit, aby nedopadl stejně jako Jiří Cieslar.... celý text
Slovo za slovem - S překladateli o překládání
2012,
Stanislav Rubáš
Neocenitelná publikace nejen pro začínající překladatele, ale také pro zájemce o lepší poznání předlistopadové publikační praxe nebo fungování literární (auto)cenzury od padesátých do devadesátých let. Knihu by zároveň neměl opomenout žádný bibliofil, neboť úcta k češtině a psanému slovu obecně se jí vine jako červená nit (a někdy je znát už jen z kultivovaného projevu respondentů). Některé poznatky se logicky opakují (pokrývání, problematické tituly, menší překladatelská péče po listopadu), ale díky osobitosti každého z pamětníků rozhodně nejde o monotónní čtení, ale naopak o pestrou mozaiku životních osudů a různých přístupů k překladatelskému "uměleckému řemeslu". Taky jsem si začal víc vážit a všímat práce překladatelů. Čtení každé překladové knihy nyní zahajuji přečtením jména člověka, který ji přeložil.... celý text
Holka, a ne ledajaká
2015,
Lena Dunham
„Dlouho se na mě zadíval jako na pokrm, který by rád snědl, ale není si jistý, jestli mu bude chutnat.“ Rozpustilý název knihy a křiklavě růžová obálka slibují deník puberťačky, ne téměř třicetileté (v době psaní) autorky několika filmů a kultovního seriálu a jedné z předních mluvčích mileniálů. Lena Dunham je mi sympatická tím, že neskrývá své vady – mnohdy doslova – a nedělá se lepší, než je. V Girls se prezentuje jako neurotická a hypochondrická holka z dobré rodiny, která si neváží toho, co má (ať už jde o práci nebo přátele), a za střed vesmíru považuje sebe samu (a svou egocentričnost si umí náležitě vychutnat). Dle knihy jejích autobiografických esejů, ze všeho nejvíc připomínajících literární tvorbu Nory Ephronové, nejde o moc velkou stylizaci. Obnažit své soukromí a naštvat čtenáře, kteří nejsou schopni akceptovat nedokonalou ženu, která nemá potřebu se za svou nedokonalost omlouvat, ale není jediným smyslem knihy. Dunhamové se skrze jednotlivé příhody daří dotýkat témat, s nimiž se pravděpodobně potýkaly nebo potýkají mnohé ženy jejího věku (ale také mladší a starší) a nabízí tak jakýsi nedefinitivní „work in progress“ manuál pro život. Sexuální eskapády jsou pro ni odrazovým můstkem k zamyšlení nad nahotou nebo tenkou hranicí mezi dobrovolným stykem a znásilněním. Píše o virtuální povaze moderních vztahů, posedlosti zdravou stravou a dietami (které dokážou být stejně únavné jako dlouhatánský přepis autorčina kalorického jídelníčku) nebo potřebě kreativní činnosti (o které se stále mnohem více píše a mluví v souvislosti s muži). Oproti své vrstevnici Amy Schumer (The Girl with the Lower Back Tattoo) je Lena Dunham méně vtipná, sebeironická (naopak mi přišlo, že se možná až příliš snaží situovat do pozice oběti) a nesnaží se neustále komunikovat se čtenářem. Její styl je ovšem vyzrálejší. Výborně pracuje se zkratkou, ví, kdy text oživit přímou řečí, volí trefné příměry („zrovna polehávám v posteli tak, jak je to přípustné pouze za vysokoškolských studií nebo při sezonní depresi“) a její eseje jsou dlouhé tak akorát. Díky tomu stojí za přečtení celá kniha, včetně dříve napsaných a do nového kontextu zasazených literárních úkazů (e-mail příteli doplněný vtipnými metatextovými poznámkami). Rozhodně jde o generační záležitost. Komu je něco přes dvacet (případně jako dvacátník stále přemýšlí), plácá se ve vztazích, váhá, zda dělá to, co skutečně chce a čas od času se oddává masochistickým úvahám nad svým já, zaručeně a bez ohledu na pohlaví se v knize určitě párkrát najde. Ti ostatní si mohou přečíst alespoň vybrané eseje (doporučuji minimálně Kožené rukavičky) a brát je coby necenzurovanou příručku k pochopení mileniálů.... celý text
Tampa
2014,
Alissa Nutting
Která tabu z oblasti lidské sexuality ještě přetrvávají? Sex s nezletilými. Dejme tomu, ale před šedesáti lety už tady byla Lolita. Co takhle učinit sexuálním predátorem ženu a při popisu erotických scén být stejně explicitní, jako kdyby šlo o sex dvou dospělých… takhle nějak mohl hypoteticky vypadat myšlenkový proces Alissy Nutting během uvažování, čemu se věnovat ve své první knize, aby vzbudila dostatečný rozruch (ve skutečnosti bylo pořadí jednotlivých rozhodnutí zřejmě jiné, neboť autorce za inspiraci posloužil skutečný případ Debry Lafave, kterou její právník obhajoval tím, že je moc pěkná na to, aby skončila ve vězení). Pozdvižení kniha úspěšně vzbudila, některá knihkupectví ji odmítla prodávat (reklama zdarma), provokatér Harmony Korine podle ní chce natočit film. Přesto si nemyslím, že by pohoršení útlocitnějších čtenářů bylo jediným autorčiným cílem. V Tampě je dost nadhledu, ironie a černého humoru (vycházejícího z hrdinčina zvráceného vidění světa) na to, aby šlo o brakové čtivo a při vulgárních popisech rozličných sexuálních praktik je z volby slov a vytvářených kontrastů většinou zřejmé, že autorka píše tímto způsobem, protože umí psát dobře, nikoliv z toho důvodu, že by neuměla psát lépe. Barvité líčení bezpočtu pohlavních sblížení Celeste a jejích obětí čtenáře zároveň situuje do nonkonformní pozice, neboť věk aktérů přestává hrát roli a jde prostě o vzrušující text (čehož by bylo pravděpodobně nemožné dosáhnout, kdyby byl vypravěčem muž). Díky převrácení obvyklého vzorce, který činí muže lovcem a nezletilé dívky oběťmi, není Tampa knihou pouze o sexu s nezletilými, ale také o dvojím metru společnosti, pokud jde o posuzování lidské sexuality. Ženy jsou obvykle chápány jako pasivní oběti své krásy, nikoliv jako agresoři, čehož nadprůměrně inteligentní Celeste dokáže náležitě zneužít (podobně jako hrdinky knih Gillian Flynn). Tampa vás možná naštve nebo urazí, ale taky vás donutí přemýšlet, což je rozhodně víc, než byste očekávali od knihy s vaginou na obálce.... celý text
