Matty přečtené 1331
Múzeum nevinnosti
2011,
Orhan Pamuk
„Kdo je jako já tak dlouho a tak zhoubně zamilovaný, pokračuje v uvažování i jednání, o nichž ví, že jsou chybná, ačkoliv si moc dobře uvědomuje, že to musí skončit rozčarováním, a s postupem času čím dál jasněji vidí, že se vydal špatnou cestou.“ Procházka jedním městem, jedním muzeem a minulostí jednoho vztahu. Zároveň nadčasový příběh o lásce a sběratelské vášni přerůstající v posedlost. Místa a vzpomínky s nimi spjaté se mění. Proto se protagonista Pamukovy knihy rozhodl založit muzeum, v němž vše zůstane na svém místě. Podobné muzeum plné fragmentů minulých vztahů si v sobě ve skutečnosti nese každý z nás a občas do něj zavítáme, abychom si připomněli to, co bylo, ale už není a víckrát nebude. Co když se ale tento imaginární svět, nacházející v románu paralelu ve fikčních světech melodramatických tureckých filmů, na které Kemal s Füsun chodí do kin, stane jediným světem, ve kterém jsme schopni žít? Kniha v souladu s přáním hlavního hrdiny začíná i končí kapitolou o štěstí. Skutečně ale byl Kemal šťastným člověkem, nebo to jenom sobě a čtenářům namlouvá? Jisté je, že nebyl člověkem svobodným. Jednal na základě iracionální posedlosti, nikoliv svobodné vůle. Namísto toho, aby žil v přítomnosti, vytvářel sbírku, která měla najít uplatnění někdy v budoucnu. Nad svým životem neměl kontrolu, stejně jako ji neměl nad tím, co o něm Pamuk napíše (pakliže přistoupíme na hru stírající hranici mezi fikcí a skutečností). Po dočtení knihy se ještě silněji než během její četby vnucuje otázka, nakolik autor osud svého hrdiny uzpůsobil tomu, jak Kemala sám vnímal a co chtěl skrze jeho příběh sdělit. Podnětná metafikční rovina je pouze jedním z prvků, které mění klasický milostný román, který se zdánlivě bere přehnaně vážně, v román hravě postmoderní. Počínaje dubnem 2012, kdy bylo v Istanbulu otevřeno muzeum Kemalova vztahu s Füsun (alespoň na dálku jej můžete navštívit díky dokumentární eseji Muzeum nevinnosti), je Muzeum nevinnosti také unikátním multimediálním projektem. Co kapitola, to příběh jednoho z vystavených, vzpomínkami nasycených objektů. Jde v podstatě o pokročilý level důslednosti, s jakou své romány od konkrétních míst a událostí odvozoval Umberto Eco. Pokud šlo o Istanbul a dějiny Turecka, protagonistou vnímané pouze periferně (což je vzhledem k jeho posedlosti sebou samým pochopitelné), držel se Pamuk skutečnosti. Tam, kde se jí držet nemohl, uzpůsobil ji příběhu. Muzeum nevinnosti není příběhem o šťastném životě, nýbrž příběhem o příbězích, které si vytváříme, abychom mohli jednou prohlásit, že jsme šťastný život žili. Kemal si svou milovanou idealizuje a uzpůsobuje své vlastní představě (tolik k námitkám vůči jednorozměrným ženským postavám), ale ve skutečnosti ji nechápe a nedochází mu, po čem touží, na což také v závěru doplácí (jakkoli konec jejich vztahu lze interpretovat vícero způsoby). Podobně jako vzpomínky, jsou i knihy, které s námi zůstanou celý život a ke kterým se v různých životních fázích vracíme a vyvozujeme z nich něco jiného, než když jsme byli mladší a naivnější. Hádám, že Muzeum nevinnosti pro mne bude jednou z takových knih.... celý text
Sběratel kostí
1998,
Jeffery Deaver
Skvěle rozehraný krimithriller, který se díky dobře prokresleným postavám, fungujícímu jiskření mezi Amélií a Lincolnem a vtahujícím popisům sběru a analýzy stop čte jedním dechem. Jenomže pak přichází několik posledních kapitol, na které nejlépe sedí anglické výrazy "cheesy" a "over the top" (a vlastně i české "přitažené za vlasy"). Jeden nepravděpodobný, za každou cenu šokující zvrat střídá další. Situace jsou řešeny šťastnými náhodami a Lincolnovými nadlidsky geniálními deduktivními schopnostmi, před nimiž by zbledl závistí i Sherlock Holmes. Nemluvě o identitě vraha, který nemá rozdvojenou, ale minimálně roztrojenou osobnost, přičemž ta třetí je nám odhalena až v závěru a vůbec nejde dohromady s dvojicí předchozích. Příběhu ani postavám, na kterých kniha do té doby stála, se zkrátka nedá věřit, což je škoda a po pravdě teď - z obavy, že stejně přepálená budou i pokračování - nemám moc chuť číst další knihy ze série.... celý text
Příběhy vašeho života
2011,
Ted Chiang
„Od počátku jsem věděla, co je mým cílem, a podle toho jsem vybrala dráhu.“ Každá jedna povídka je napsaná s péčí, jako kdyby šlo o mnohasetstránkový román. Nedivil bych se, kdyby tomu odpovídala i autorova příprava. Přesvědčivé vědecké podloží jednotlivých příběhů vzbuzuje dojem, že je napsal odborník na danou problematiku, ať už jde o matematiku, lexikologii nebo kognitivní psychologii. Chiang na nás přitom pozoruhodná fakta nevytahuje jen proto, aby předvedl, kolik si toho nastudoval. Smysluplně je zapojuje do vyprávění a přestože se pořád pohybujeme na poli sci-fi, díky logicky (a fyzicky) možnému podkladu se zároveň vnucuje otázka „co kdyby?“ Co kdybychom dokázali „upgradovat“ lidský intelekt, co kdyby bylo možné vypnout hodnocení druhých primárně na základě toho, jak vypadají, co kdybychom od narození věděli, jaký je účel našich životů? Všechny povídky jsou vtahující a intelektuálně nesmírně podnětné. Jedna z nich mne ovšem uchvátila natolik, že jsem si ji musel přečíst dvakrát po sobě a na jejím základě jsem následně začal o světě přemýšlet v trochu odlišném kontextu, což se zatím nepodařilo mnoha knihám (a když už, tak šlo většinou o nonfikční literaturu). Jednalo se o Příběh tvého života, podle kterého Denis Villeneuve natočil film Příchozí (a kdyby jej nenatočil, knihu si zřejmě nikdy nepřečtu). Navenek tradiční příběh o setkání s mimozemšťany, který se ovšem oproti zvyklosti soustředí více na to, jak návštěvníci z kosmu komunikují a jaký to má dopad na lidi, kteří se s nimi snaží vést dialog, než na to, co se snaží sdělit. Jde vlastně o variaci slavného výroku „medium is the message“. Rozhodující je způsob přenosu informací. Zároveň jde o pěknou ukázku toho, proč je dobré učit se cizím jazykům – pokud se jimi naučíte nejen mluvit, ale budete v nich i přemýšlet, může vám to změnit život. Pochopit rozdíl mezi sekvenčním a simultánním vědomím není snadné už proto, nakolik se to druhé vymyká mantinelům, v nichž běžně uvažujeme. Chiang nás ale k velkému odhalení vede po malých krocích, pomáhá si srozumitelnými příměry (heptapoidské kaligrafické písmo jako notový zápis, lom světla „hledajícího“ nejrychlejší cestu) a rozkrývanou teorii průběžně aplikuje na působivý, univerzálně srozumitelný příběh matky a dcery (mnohé paralely mezi tím, co se vypravěčka od mimozemšťanů dozvídá a tím, o čem vypráví, přitom zřejmě doceníte teprve při druhém čtení). Kombinace hard sci-fi a intimního mateřského dramatu je ohromující (mj. i zásluhou zlidšťujícího humoru) a zážitek z četby ve mně bude ještě pár dnů doznívat. Těším se na film, byť zároveň pochybuji, že se při něm bude opakovat stejný „wow“ efekt jako po dočtení povídky.... celý text
40 dní pěšky do Jeruzaléma
2015,
Ladislav Zibura
Žádná autorská sebestylizace. Zibura píše stejně, jako mluví. Pokud jste absolvovali jeho povídání o pouti do Jeruzaléma, těžko si při čtení odmyslíte specifický způsob jeho (sebe)prezentace, v němž se sympaticky mísí narcismus se sebeironií a zdravým nadhledem. Zároveň ale budete podstatnou část zaznamenaných historek již znát (a vědět, nakolik má vámi preferovaný humor blízko k lehce infantilnímu humoru autora). Osobně jsem proto nejvíce ocenil kurzívou psané úvahové úvody k jednotlivým kapitolám, názorně dokládající, že co se týče vyzrálosti názorů a rozhledu, rozhodující není nutně věk, nýbrž to, co jste zažili, resp. čím jste si prošli. Komplexní obrázek života v dnešním Turecku a Izraeli, z něhož byste čerpali při vlastních cestách do uvedených zemí, kniha nenabízí a ani nemá tu ambici. Dokáže ale pobavit a dodat vám odvahu, abyste si jednou taky někam zašli. Inspirativní je na způsob "trabantích" cestopisů Dana Přibáně. Nakažlivým přesvědčením, že když se chce, tak to jde, smělostí a bezelstností, s jakou Zibura zkrátka vyrazil na cestu a šel. Slovy autora, "stačí být vytrvalý a nemít strach." Jestli se jednou sám vydám na delší pěší cestu, o čemž začínám vážně uvažovat, nepůjde o zásluhu článku v Oně Dnes, nýbrž Ziburovy přednášky a knihy.... celý text