Mayanea
přečtené 449
Sníh
2009,
Orhan Pamuk
Kniha je to velmi pěkná. Kde by evropský čtenář bez vysvětlení tápal, je poměrně hezky vysvětleno, ale stejně dá docela zabrat pochopení všech těch východních organizací a proudů, kdo s kým proti komu et cetera. Oceňuji, že autor do knihy opravdu vložil sám sebe - čtenář má možnost tak trochu nahlédnout do ,,zákulisí" vzniku. Hlavní hrdina dostal konec, jaký si podle mého zasloužil, zbytečný tragéd, tak to už s umělci chodí. Ovšem autor ten konec prozradil na můj vkus trochu brzo. Sice jsem v tu chvíli neznala žádné okolnosti, které tomu předcházely (ty jsem se dověděla hezky postupně dál), ale docela mě to zklamalo. Je to asi něco jako když chcete malovat obraz, postupně skládáte barvy do vrstev a najednou to začnete v oblasti zlatého řezu leštit lazurami, abyste pak mohli dodělat tahy, které předcházely hotovému místu a zasadit místo do kontextu nanášení motivu. Fungovat to asi možná bude, ale je to něco, na co člověk nebývá moc zvyklý. Čtyři hvězdy, průměrné mi to nepřišlo a božské také ne.... celý text
Jánuš Kubíček: akvarely a kvaše - watercolours and gouaches
2007,
Jiří Hlušička
,,Malířství je práce s barvami. Problém je, čím je pověříme. Unesou všechno - filosofii i fyziku."
...a to je blues : antologie textů blues a o blues
2010,
Michal Šanda
http://maydayberry.blogspot.cz/2011/08/a-to-je-blues.html A takhle pěkná byla celá knížka.
Poslední hrdina
2003,
Terry Pratchett
,,...ale když odejde poslední hrdina, je po všem." Něco TAKOVÉHO jsem už pěkně dlouho nečetla. I na dobrý zeměplošský příběh se mi to zdálo geniální. Podobnost s řeckou mytologií nejspíš čistě náhodná (jediné, co si z nedočtených bájí a pověstí pamatuji, taky tam přece jenom někomu byly poskytnuty regenerující se játra, hodný orlí společník a plná penze na skále). V knize jsem našla méně překlepů než obvykle (ale zato pobavily - z Cohena se na jednom řádku stal Conan!) Ale vážení... doteď jsem si myslela, že ilustrovaná Zeměplocha, to je prostě utopie, do které se nikdo na světě nehrne, ač je to děsně inspirativní. Kidby je génius a nový bůh, doufám, že ho nějací další hrdinové najdou na Cori Celesti a vyřídí mu mou uctivou poklonu, protože ty ilustrace .... ty ilustrace nehorázně zvedly nahoru dojem, opravdu neskutečně... nechte mě v tichosti kvičet a rozplývat se nad roztomiloučkým Smrťovým koťátkem a nad minstrelem sedícím s lyrou na pahorku! Protože málokdy jsem si všechny představovala tak dokonalé a... ploché.... celý text
Sobecké prasátko
2010,
Andy Riley
„Vepřové kotlety, párečky, uzená šunka, slanina. Vlastně mi to ani nechutná. Jenom chci, aby jiný prasata chcíply.“
Pád Cařihradu
1997,
Mika Waltari
,,Vědění je jediná svoboda člověka." Společně s dalšími velkými myšlenkami byla i tato vetkána do románu jako hedvábná nitka do gobelínu. Mnohé myšlenky (nejen) Jeana Ange byly krásnější než-li Anna Notaras. Byla to vůbec láska ? Jane, Anno, bylo tomu tak? Kdykoli se objevil dialog mezi těmito postavami, cítila jsem spíše chlad a odstup. Ale byla to prý láska. Oba našli svůj konec stejně tak jako jsem já našla poslední stranu této knihy. Před otevřením jsem ani netušila, kdy a kým byl dobit Cařihrad. Teď už mi to nikdo z paměti nevymaže, i když se mě na to asi málokdo bude ptát...... celý text
Dekameron
1979,
Giovanni Boccaccio
,,...To ovšem popírám, neboť nic není tak neslušného, aby mohlo být někomu proti mysli, je-li to vyprávěno počestnými slovy, a tomu jsem - myslím - náležitě vyhověl." Autor taky vyhověl požadavkům průměrné knihy. Jak já se těšila. Povinná četba, hopsa hejsa do knihovny, to by mělo za něco stát. ,,Kdo přesto přistupuje k četbě všech příběhů, nechť nečte ty, jež ho dráždí, a čte ty, jež ho baví. Aby nemohly nikoho oklamat, mají všechny v čele vyznačeno, čeho smysl v sobě tají." Kdybych se měla řídit touto autorovou radou (která byla zmíněna až na konci, jak ironické), tak si nejspíš nepřečtu nic. Zkrátka jsem se do toho musela zakousnout popořadě, protože všechno je někdy poprvé. Některé příběhy opravdu rozesmály nebo aspoň pobavily, ale mnoho jich nebylo. Neměla jsem v oblibě zdlouhavě vyprávěné příběhy o nešťastných láskách a - vlastně jakékoli zdlouhavé příběhy. V takovýchto momentech jsem byla opravdu na vážkách, zda má cenu to louskat celé až do konce. Zkrátka jsem si řekla - VYDĚRŽAJ - a vydržela jsem to. Kniha, kterou už podruhé rozhodně číst nebudu.... celý text
Kecy v kleci
2010,
* antologie
Roztomilá knížka. Některé říkanky jsem neslyšela aspoň deset let. Překvapila výběrem ze slovenských a polských výtvorů.
Nesmrtelnost
1993,
Milan Kundera
,,Když tě slyším," řekl profesor Avenarius, ,,bojím se, aby tvůj román nebyl nuda." Možná jsem hloupý a nepozorný čtenář. Ale určitě nepřeskakuju řádky, strany, kapitoly, romány... Na přečtenou za deset let.... celý text
Nesnesitelná lehkost bytí
2006,
Milan Kundera
Tahle kniha není „es muss sein“. Třeba se kvůli ní odhodlám i k jistým změnám (studiem němčiny počínaje). Pětihvězdičkový žal. Skutečně nyní věřím v životní dvojexpozici – pravdu najdeme jen tehdy, pokud rozbijeme červenou barvou lživou skořápku okolního světa, pokud nahlédneme pod povrch, pokud seškrábeme jednu vrstvu z obrazu....... celý text
Žert
1968,
Milan Kundera
„Nedalo se opravdu nic jiného dělat, musel jsem zakřiknout ten špatný příběh, ten špatný žert, který se nespokojoval sám se sebou, ale obludně se množil v další a další hloupé žerty...“ Autor nežertuje, Žert nepobaví – Žert šokuje, chytí a málokdy dovolí se pustit a věnovat se jiné čínnosti než „žertování“ za vřelé asistence potištěných stran knihy, zhltnuto za jeden den, ačkoli to není žádná jednodenní rychlokvaška. Možná může místy vyznívat tragikomicky, ale měl by být brán vážně. Detailně promyšlený zaplétaný cop vážené dámy z několika pramenů-pohledů v závěru tvořící finální, místy až nezdravě směšný (odkazuji se na Helenino teatrum s projímadlem) konec copu s roztřepenými konečky sahajícími hluboko do mé hlavy se stal mou první přečtenou knihou od p. Kundery. Každá z postav je mi najednou důverně známá, jako bych je znala už věčnost. Kniha mě objala svou paží složenou ze slov, názorů a úvah odlišných (a přece tak stejných) lidí, políbila mne neotřele na ústa bažící po literárnu, čímž na můj jazyk vsunula své věty, které ještě dnes živě znějí z mých úst, jako bych si chtěla přivolat zpátky ten úžasný den ve společnosti mužů i žen z románu. „Cože? Jen tyhle tři dny?“ U polibků (byť literárních a čistě metonymických) ale máloco končí, že... Myslím, že ani ten nejúspěšnější autor současnosti by mě prostřednictvím své knihy neprostoupil tak, jako se tomu stalo v tomhle případě. Kdybych měla hodnotit jedním slovem – nezapomenutelné. Jen mi to ve společnosti Ludvíka a spol. uběhlo nějak rychle... „Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad ocasem zapomenutého...“ P. S.: AŤ ŽIJE TROCKIJ!... celý text