Mayanea komentáře u knih

„Nic takovýho jako dobrá manželka ani dobrej manžel neexistuje. Všichni akorát sedí a čekají, jak se všecko vyvrbí.“ (str. 125)

Ruská pohádka po americku. Charašo. Dobré to bylo. Máme lásku, máme nadpřirozeno, máme symboliku v číslech, nejmladšího z bratrů, kouzelné předměty, dlouhou cestu se třemi zastaveními atd., zkrátka, V. J. Propp by byl nejspíš spokojen.

„- Když jsem ho uviděla, myslela jsem si, že se v něm můžu stulit do klubíčka, usnout a nikdy se už neprobudit.
- K tomu mužský nejsou, Mášo. Vždycky chtějí, abys pracovala, když zrovna na konci dne nebrzdíš jejich pád do postele.“ (str. 242)

Podle dojmů přečtených na lyublit.ru* ruského čtenáře kniha nejspíše vůbec nemá šanci zaujmout. Jako Češka jsem autorce odpustila tunu vareniků, aleje vystlané bliny s kaviárem i ty křišťálové karafy s vodkou rostoucí téměř všude.
/*link nedám, sajt blokirovan, ruský internet je nevyzpytatelný/

Několik poznámek bych měla spíše k překladatelce než k autorce, ale zas bych neměla zapomínat na to, že román byl napsán v angličtině, nikoli v ruštině, a také na to, že jsem kvůli svému studiu přece jen poněkud... specifický čtenář, stojím někde na půli cesty mezi čtenářem českým a ruským. Místy to ovšem bilo do očí (placená dovolená "v dači" nebo "na dače," "в" или "на"?, věčný problém českých studentů). Zachovávat původní názvy je sice cesta, jak se s překladem vypořádat, ale nemohl být například водяной/vodyanoy vodníkem, домовой/domovoy raráškem, šotkem, skřítkem či, v případě Zvonok (? opět tvar, který mi nejde z úst) skřítčicí? Pro českého, ruskými pohádkami nejspíše nepolíbeného čtenáře, by to bylo možná čtenářsky příjemnější.

Druhý román z tohoto tzv. leningradského diptychu s pracovním názvem Matryoshka měl podle autorčina webu vyjít anglicky v r. 2015, na Goodreads je datum posunuté na říjen 2018. Je mi jedno, kdy to vyjde, ale opět si to čistě ze zvědavosti přečtu.

„Naše zenový štěstí přichází vždycky prostřednictvím vyraženejch zubů.“

Prostinká, ale dobrá definice sovětského člověka.
„Из чёрной резины сделана власть!“
Dál už nic.

Závislosti a jiné slabosti člověka jsou nevyčerpatelným zdrojem, ale tak jako tenhle "polský Jerofejev" to nikdo jiný už nejspíš nenapíše (možná se jen srovnatelně ožere).
Rozsáhlejší poznámky ke knize tady:
http://maydayberry.blogspot.cz/2015/06/jerzy-pilch-podruhe.html

Jedním slovem: vynikající.
Pokud vám jedno slovo nestačí, tak prosím, beze všeho, mám jich více:
http://maydayberry.blogspot.cz/2015/06/literarni-vylet-na-ukrajinu.html

2 01.06.2015

Hnusná moskevská čubka, která kazí mladý holky... a jejich mámy jakbysmet.
Postavte vodu na čaj a čtěte si to nahlas.
Až dopijete čaj, otevřte vodku a zkuste to rusky.
Nebudete litovat.

http://maydayberry.blogspot.cz/2015/04/hnusna-moskevska-cubka.html

Já vim.
Neřikám nic.

http://maydayberry.blogspot.cz/2015/02/nerikam-nic.html

Z knihy vám jistě lehko na srdci nebude. Už první věta je, řekněme, šokující. Chcete vědět, proč to Rosenbergovým vlastně udělali a tak čtete dál a dál až… až do konce. Nebo do začátku?

„Já jsem, já jsem, já jsem."

3 01.03.2014

Děti, nezapomeňte, že speed zabíjí a když ho narvete kachně do krku, tak bude plavat dokolečka. Kupte si radši trávu nebo koks.
Ale hlavně se po mně neopičte. Jen já měl patent na svobodu.

Občas jsem měla pocit, že mu rozumím. Ale byl to jen pocit.

„Tak si aspoň, kurva, do piči, dělejte poznámky!"

Vždyť už si je píšu.
Bála jsem se, že mě některé z textů nebudou bavit, ale nestalo se tak. S přibývajícím počtem přečtených stránek můj úžas rostl. Při čtení Uvařeno se mi nedostávalo dechu a ze světa, ve kterém se odehrává Cesta do Bugulmy, bych si někdy moc ráda přečetla nějaký román.

„…stárnout a drsnět v boji za lepší svět je lepší, než být v lepším světě nepřetržitě mladý a krásný a zdravý a bohatý… a čekat, až tě za to oddělají teroři."

„Takže psychedelic je s ohněma a bez ohňů je underground!"

Tak to abych po přečtení rozžala alespoň svíčku, symbolicky.
Underground by pro mě vzhledem k mému věku měl být cizím slovem, ale asi ještě dohořívá.

„Semínka jsme vysadili u Maxe na dvorku, kde vyrostlo pole dva metry vysokejch rostlin. Sousedi se chodili Maxe vyptávat, co je to za podivný rostliny, a jelikož hrozil průser, vypravili jsme se s Maxem na slunečnicový pole, narvali jsme pytel rozkvetlejch hlav a drátem jsme to přivázali k omamnejm stvolům. Byla to obrovská klika."

V některých chvílích se prostě nedalo jinak, než odhodit knížku, do sytosti se vychechtat a až pak pokračovat dál.

„Někdo mi kdysi říkal, že umřít je hrozně jednoduchý, že je k tomu potřebí čtyřicetkrát za sebou hrozně zhluboka, co nejvíc to jde, vdechnout a zrovna tak vydechnout, z hloubi srdce, a potom člověk vypustí duši. Že bych to zkusil?"

Povinná četba pro každého pracovníka České pošty.
Pošta musí proudit!

Nikdy bych nevěřila tomu, že mě potištěný papír naučí milovat město, které jsem nikdy v životě nenavštívila. V mých představách však ožilo natolik, že bude velice těžké tomu tlaku nepodlehnout a v Berlíně nepodlehnout vzpomínkám na tuto knihu.
Ich bin Berlin, vole.

Číšnice přijala ústřižek na chleba, Tentononc přepadl Řecko, Roosevelt se vydal na předvolební agitaci, Churchill a ryby čekali na invazi, Jakpaksemuříká poslal vojsko do Rumunska, Sovětský svaz pořád mlčel a já za parného letního dne dočetla tuto útlou, myšlenkově vydatnou a stále aktuální knížečku. Každý šel svou cestou, půjdu tedy i já.

Nikdy neškodí proložit starší svazky něčím novým. J. R. mi nos opojil nikoli toluenem, ale vůní svých slov, vůní dějin v nových souvislostech aneb Ježíš v bráně, Madonna v útoku, „vůní" cigaret zatípnutých v polovině a vůní více či méně propojených lidských osudů.

„Řekneme-li o spisovateli, že je módní, skoro vždy máme na mysli, že ho obdivují lidé do třiceti let.“

Je to báječná kniha. Ale prozatím ji odložím, neboť kromě Dickense ostatní zmiňované autory nebo historické události a poměry neznám na takové úrovni, abych si mohla esej alespoň trochu užít.
Na přečtenou za patnáct let.

„Zkrátka a dobře, já si v jednom kuse představuju, jak si spousta malejch dětí na něco hraje na takovým velikánským žitným poli. Tisíce a tisíce malejch dětí a nikde nikdo - jako nikdo dospělej - kromě mě. A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu moh spadnout - já jen jako, že když utíká a nekouká kam, musím se odněkud vynořit a chytit ho. A to bych dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli a tak. Já vím, že to je šílenství, ale je to jediný, co bych dělal opravdu rád.“

Je to jasné, teď jsem konečně dostatečně vybavená pro život.
Správná dáma má vždycky něco na sobě.

Měla jsem tu čest nahlédnout do zákulisí této knihy na stejnojmenné výstavě v Univerzitní galerii. A od chvíle, kdy jsem tam vstoupila, mi bylo líto, že se koukám na něco, co jsem nečetla.

Inu, není zeď jako zeď.

Všichni pořád čekají na konec bouřky a ono se POŘÁD nic nového neděje, jenom za zdmi hostince práskají blesky a každý odhaluje svoje veřejné i tajné zážitky. So „decameronish“.