Konec punku v Helsinkách
Jaroslav Rudiš
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46848/bmid_konec-punku-v-helsinkach-sq9-46848.jpg
4
668
668
Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě. Otlučený bar je poslední oázou pro jeho staré kamarády, lásky i potrhlé štamgasty. Hlavního hrdinu pronásledují zakouřené vzpomínky a oči mladé dívky, která svou soukromou revoluci v rytmu punkových písní zaznamenává do autentického deníku. Román o popraskaných vztazích, neustávající touze a míjení, o světě, který se tak rychle proměňuje, že jsme mu už dávno přestali rozumět.... celý text
Přidat komentář
Tak bych dal šest hvězd, jelikož se mě to dotýká. Zažil jsem punk v popisované době, zažil jsem Plzeň... Skvělá kniha, dobrý příběh, literárně také skvělé...
Sedm hvězd...
S autorem to mám vždy dost podobné. Jaroslav Rudiš mi pootevře dveře do světa mně cizího a neznámého, do světa, kterého se asi i trochu bojím. Neznámá planeta. A vždy to udělá takovým způsobem, že do toho světa hladce vklouznu a dík autorově způsobu psaní mám aspoň na chvíli pocit, že tam patřím a těm prapodivným lidičkám rozumím a občas je mám i ráda. A i když nemám a nesouzním, ten svět i tak vidím v neuvěřitelných barvách, atmosféra úžasná, ty knižní postavy i s jejich svérázným světem jsou tak skutečné a autentické, až to bolí.
Rudiš už po páté, ale vždy podobný scénář; zprvu rozpaky, kroucení hlavou a potom přijetí, pohlcení a tlak na osrdí.
Čtyři plus.
*
„Děje se úplný hovno. Když tak nad tím přemejšlím, platí to i o celý zemi. Zapneš rádio a hovno nebo Vondráčková. Zapneš bednu a hovno nebo Okres na severu. Vyjdeš ven a taky hovno leda potkáš nasmraděný rusácký paničky co za nima s nákupama cupitaj ty jejich vojenský poskoci nebo vidíš shnilý ksichty sousedů.“
*
„Postavil si figurky do okna svého bytu tak, že se dívaly na ulici a na hučící trubky s vodou. Sedl si do křesla, lupnul prášek proti smrti a zapálil si. Z dálky si je prohlížel. Dějiny světa. Jejich dějiny.
Díval se na fotbalové figurky, zapálil si další cigaretu a najednou se mu před očima rozehrál fotbalový zápas. Viděl hrát sebe i Franka. Viděl, jak to marně zkouší se jmény a s ozvěnou. Jak plivou z mostu na vlaky. Jak plivou na koncertech na lidi. Jak lidi plivou na ně a řvou a oni hrají. Automat naplno. Viděl, jak se vyklánějí z okýnka vlaku do Plzně. Viděl, jak paří na Die toten Hosen. Viděl hrát vedle sebe v útoku tu malou českou holku s čírem.“
První kniha od JR. A spokojenost, styl psaní, vyprávění, velmi povedené dílo. Doporučuji.
...a tak jsem odložil knihu Utopia Avenue Davida Mitchella s tím, že mi nějak nesedla kvůli vyfabulovaným dialogům a trochu na silu formulovanému slangu.
Otevřel jsem tedy knihu mého pětihvězdičkového Jaroslava Rudiše, a ouha. To co mi nesedělo u Utopia Avenue na mě vykouklo i z Konce punku v Helsinkách. Za mě bohužel nejméně povedená kniha Jaroslava Rudiše, ale stejně hodná dočtení!
Zkusím se tedy vrátit i k Utopia Avenue:).
JéeR podruhé.... A myslím, že som na konci knihy oveľa spokojnejší. Zemitý štýl písania mi plne vyhovuje a uspokojuje moju drsnejšiu stránku, prelínanie časových a dejových rovín detto. Cítiť roky medzi prvotinou a týmto románom. Teraz treba prečítať čo vyšlo medzi nimi. Grand hotel zakúpený a zaradený do poradovníka.
Ahoj Jardo, bavil jsem se skvěle (u "Údolí tupých hlav" jsem učůrával). Závěrečná katarze to celé povznesla ještě výš, až do punkově normalizačního nebíčka, takže gut, takže danke!
Po čase kniha, která mě dostala. Rudišův úsporný styl, syrový jazyk, odposlouchané hlášky (přesně se mi vybavily), plně vystihly ono No Future osmdesátek. "Pěkně zkurvená doba." Do toho zamotaná německá slova - Muter má Angst... něžné oslovení východních Němců "trabanti" a hlavně bezprostřednost, která z knihy čiší. Tak jsem oprášil německé kapely, co jsem kdysi poslouchal, Die Toten Hosen, Rammstein a i Puhdys a k četbě si je pouštěl. Prostě kompletní zážitek návratu v čase.
"Stejně jde všechno do hajzlu. Po kapitalismu už nic nepřijde. Leda čínskej komunistickej kapitalismus."
"Punk Is Not Dead." Tedy alespoň v této knize.
Moje druhá Rudišova kniha a rozhodně nebude poslední. Ta syrovost, úspornost a vlastně celý příběh Konce punku mě po dočtení doslova paralyzoval. Jako že to je už konec? Bavily mě deníkové zápisy punkerky z Jeseníku. Nic umělého, nemožného, všechno skvěle uvěřitelné, chápala jsem její "no future". Bavil mě Ole. Bavilo mě to komplet. I když mě to celé zasáhlo víc, než bych byla tušila.
...po čase zase čistých 5 hvězd, nejen za literaturu, ale i za neobyčejně věrné připomenutí děsivých a přesto krásných časů, jdu si s chutí pustit mojí oblíbenou Moskevskou diskotéku :-) "Das Ende ist nah Für Lenin und Marx Das Ende ist nah "
Rudišův příběh stárnoucího barmana/punkera Oleho, a mladičké punkerky z Jeseníku - 2 příběhy životních looserů v různých fázích jejich života. Příběhy živé, barvité, které se prolnou a ovlivní životy obou hrdinů už navždy.
No nazdar! Co nadělám, tentokrát mi vážně není dáno zahnízdit se v zadostiučinění, které občas! (co si budem nalhávat), přinášívá názorové splynutí s většinou.
Ale určitě to není má poslední knížka od pana Rudiše, na to bylo moje potěšení z jeho Českého ráje příliš velké.
Ráda čtu knížky, do nichž se promítá čas mezi válkou a devětaosmdesátým. Ať je to jak chce, je to čas, jehož určité etapy jsem nějak žila, osmašedesátý, sedmdesátky, během nichž jsem se pokoušela.., co? Asi dospět, říká se tomu nejčastěji, ať už si pod tím kdokoliv představuje cokoliv.
Tahleta bezútěšná nakládačka ovšem, na krev vyhrocená Rudišovou enormní schopností popsat atmosféru, mě předčasně zavalila ani ne ve třetině; dál jsem pak už spíš lhostejně a netrpělivě dočítala stránky a stránky do konce, bez emocí a zvědavosti. Bez emocí - no, spíš jsem se cítila nepříjemně zahlcená něčím, co jsem měla dávno odložit.
Moje chyba.
Souzním s komentáři Juagustin, aralka, morienhithwen třeba... Tak to cítím i já.
Napsaný to je výborně. Asi to tak nějak může být. Na můj vkus je tam ale té bezvýchodnosti a zmaru příliš. Říkal jsem si, co mi to jako má dát? Má to být "heč, my pankáči máme takhle zpackanej život" nebo snad "bububu, nebuď pankáčem, je to k uzoufání"? Nakonec si z knihy odnáším silný a trochu nepříjemný dojem z exkurze do světa, který asi někde existuje a jehož bych nechtěl být součástí. V druhé půlce knihy jsem se už těšil, až to skončí, hlavně teda při čtení Manifestu - jedno dlouhatánské souvětí bez tečky může vypadat hrabalovsky, ale v tomto případě pro mě bylo utrpení to číst. Konec knihy to vše trochu smíří, spojí, srovná, usadí. // Nápadité je formální rozdělení tří příběhů: s diakritikou, bez čárek, bez teček. A taky ten kontrast konkrétního času a místa v Jesu a neurčitého v německém městě. Po týdnu od přečtení musím přiznat, že se mi po hrdinech knížky trochu stýská;-) Takže: ještě dám Rudišovi další šanci, nejspíš v podobě Nebe pod Berlínem.
Nestává se mi moc často, že bych beletrické knihy četla vícekrát. U téhle knihy jsem udělala vlivem okolností výjimku (nic jiného jsem po ruce ke čtení neměla) a jsem za to ráda. Po těch 10 letech od prvního čtení se na to dívám trochu jinýma očima. Příběh mi přijde pořád hodně nosný, líbí se mi tíživá atmosféra i prolínání různých časových dějových linek. S postavou Nancy z osmdesátkových Sudet jsem měla o dost větší problém než 10 lety, přišla mi už prostě "moc". Oproti tomu postavu Oleho jsem docenila pořádně až teď. V každém případě jde o velmi dobrou knihu, která vás přesvědčí že žit jen "no future" fakt nechcete.
Všichni hrdinové jsou nesmírně autentičtí. K tomu přidejme cit pro detail, jazyk postav a originální styl každé z postav. Jaroslav Rudiš prostě umí.
Co Rudiš umí skvěle a bezpečně je pozorování, bez jakéhokoli vlastního hodnocení. Příběhy jeho (anti)hrdinů jsou nevzrušené, poklidné a přitom mají neskutečnou vypovídací hodnotu o příslušné době, lidech a prostředí.
Asi jsem se více bavila tlacháním chlapů v Českém ráji, ale Helsinky se mě určitě dotkly hlouběji. Úplnou náhodou jsem v předchozích dnech trochu bloudila po Jeseníkách, a tak mi knížka skvěle padla do noty, i když dneska je i tam už leccos jinak - naštěstí.
Německá linka mi zas připomněla dobu trávenou na nezapomenutelné LAM (pro mladší ročníky: letní aktivita mládeže-výměnné akce VŠ studentů zemí soc. bloku, nejprve práce, pak cestování) v Drážďanech, i když v jiné době...
Doporučuji.
Kamarádka říkala, že to je něco jako městský Hájíček, a měla pravdu. Výstižný pohled do života stárnoucích/bývalých pankáčů, skvěle vykreslená atmosféra.
Bohužel jsem ale poslouchala jako audio a narazila na poměrně zásadní věc - v knize je (jak jsem zjistila posléze) asi pět vypravěčů a tady to všechno sakum prásk čte (as) Rudiš. Takže jsem se místy ztrácela a nechápala, ale říkala jsem si, že se to nakonec nějak propojí... a nepropojilo. Nevím, možná jsou v knížce kapitoly označené jmény vypravěčů, no prostě po doposlechnutí jsem si musela vyhledat informace, jak to vlastně bylo... škoda. Příběh jako takový mě oslovil, ale tohle byl fail, který mě totálně zmátl...
Bavilo. A komentář náhodné známé, že jsem punk, považuji teď za lichotku. Fakt nechci patřit mezi Hezký lidi.
Knížku jsem začala číst hlavně proto, že autor je rodák z našeho města. Musím říct - PARÁDA. Stojí za přečtení.
Po prvních několika stránkách jsem měla velmi silný dojem, že Oleho z celého srdce nenávidím a že pro mě bude peklo dočíst knížku do konce. Je strašně pasivní, do sebe zahleděný, pozérský, nezodpovědný, a misogyn k tomu. Jeho minulost popsaná v průběhu knížky to z velké části vysvětluje a trošililinku omlouvá, ale stejně "žil ve svobodném světě" dost dlouho na to, aby měl příležitost dospět, zmocnit se sám sebe a nevnímat se jenom jako loutku okolí. "Údolí dutých hlav" ve mně tuhle nenávist nevyvolává, protože konzervuje konkrétní autentický pocit (se kterým navíc jako dcera osmdesátkových metalových mániček mnohem více souzním) a dává naději, že jeho autorka se během doby, která uplynula od jeho prožití, někam posunula (a trochu taky teda naznačuje, že je už dávno mrtvá). Manifest Hezký lidi mě utvrzuje v tom, že Rudiš prostě odmítá kterémukoliv ze svých hrdinů přiznat alespoň trochu inteligence. Dál je taky Konec punku v Helsinkách ultimátním příkladem toho, jak autorové, ať už knižní nebo filmoví, pořád používají kouření cigaret jako něco, co by mělo něco znamenat, ale ono to přitom neznamená vůbec nic, jenom to zabírá místo jako nejbalastoidnější balast. Každopádně se mě v průběhu čtení zmocnil jakýsi Stockholmský (hehe) syndrom a nakonec jsem byla ke knize mnohem shovívavější a snad jsem se i trochu dojala. I tak to ale není moc literatura pro mě, takže jestli se vám to líbilo, tak si mne prosím nevšímejte a moc mě neproklínejte, já jenom všechno strašně prožívám.
Autorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Mnoho mých známých Rudiše miluje, ja s ním dosud neměla nic. Říkala jsem si, že začnu vyčpělým punkáčem, na tom se nedá nic zkazit, přece jen jsem v mládí taky byla punk! No a jaksi jsme se s autorem moc nepotkali. Dlouho jsem se u knihy tak nenudila. Dialogy psal robot stoprocentně. Postavy tak bezcharakterní, že se jim ten životní styl nedal věřit. Kdybych si svůj smradlavej punk neodžila, zavírám knihu hned na začátku. Bavilo mě max srovnání doby v obou zemích, uchechtla jsem se u dvou tří pasáží. A ne, opravdu to nebylo tím, že jsem při převratu ještě nebyla na světě. Je mi líto.