Mišán@
přečtené 233
Klub nenapravitelných optimistů
2012,
Jean-Michel Guenassia
Na jedné straně velmi lákavý název, na straně druhé objemná kniha, která až děsí. Přes všechny počáteční nevole a šok z prvních stran knihy se mi román vryl pod kůži a zůstane tam navždy. Mladý Michel a lidé, kteří ho obklopují, mi na pár dní udělali společnost jak málokdo. Tak dojemný konec byl překvapivý, vzhledem k tomu, jak drsné poměry v knize panují. Je smutné, o kolik věcí, vztahů, okamžiků atp. se vlastní zatvrzelostí a paličatostí v životě připravujeme.... celý text
Slepá mapa
2017,
Alena Mornštajnová
První přečtenou knihou od A. Mornštajnové pro mě byly Tiché roky, které mě přitahovaly svým názvem. Musím říct, že ač jsou formou podobné dílu Slepá mapa, tak se mi líbily mnohem víc. Je to možná i tím, že ji autorka vydala o rok později a zúročila v ní některé nedostatky, na které kritika nebo čtenáři upozorňovali. Nicméně i přesto nutno dodat, že sledovat osudy tří po sobě jdoucích generací žen v době, která byla plná zvratů a nejistot, bylo zajímavé, i když v konečném důsledku nedokážu říct, že by mi některá z těch tří žen přirostla k srdci. Alžběta mě najednu stranu imponovala svou podnikavostí a vlastností nezoufat si a nestěžovat si, nadruhou stranu mi vadila její chladnost a odtažitost, kterou se navenek projevovala. Počas čtení jsem se vlastně ani nemohla rozhodnout, jaký osud bych přála Anežce...... celý text
Tiché roky
2019,
Alena Mornštajnová
Příběh mě doslova vcucnul a nenechal odejít. I když jsem měla několik svých scénářů, jakým směrem se děj bude ubírat, pravdivý nebyl ani jeden z nich, což mě samozřejmě nadchlo, protože předvídatelnost je pro mě známkou ne zcela kvalitní knihy. Svatopluk mi svou chladností velmi připomínal mého otce, se kterým jsem měla podobný vztah jako Bohdana. Možná proto mě jejich příběh tak vtáhl a nehodlal pustit. Je mi teskno nad každou propastí mezi lidmi, kteří by si měli být blízcí a z nějakého důvodu je tomu naopak.... celý text
A každé ráno je cesta domů delší a delší
2018,
Fredrik Backman
Chtělo se mi brečet asi každou druhou stránkou. Možná to bylo tou přítomností Vánoc (knížku jsem dostala pod stromeček), člověk je sentimentální, ale mnohem víc věřím tomu, že to bylo skvělým Backmanovým stylem, který mě opět dostal, i když tentokrát na mnohem menším počtu stran, než jsme u tak skvělého autora zvyklí. Zachycení dětské upřímnosti a naivity dává dědečkově nemoci docela jiný rozměr a přestože je to veskrze smutné čtení, tak mi dávalo pořád pocit klidu a řádu. Něco mi pořád říkalo, že tak to má být.... celý text
