Morgainne
přečtené 419
Hvězdný prach
1998,
Neil Gaiman
Kouzelný příběh! Poprvé jsem ho četla přibližně před 11 roky, v době, kdy film ještě nebyl natočený, takže jsem nemusela řešit dilema, co se mi líbí víc a jestli se podívám prvně na film nebo dřív přečtu knížku. A jsem za to moc ráda, protože knížka mě naprosto nadchla, s úžasem jsem sledovala, jaký nádherný svět existuje za Zdí, barevný, kouzelný, neskutečný. A díky tomu se Hvězdný prach zařadí do mé soukromé sbírky knih, u kterých vím, že filmovou podobu nikdy neuvidím, protože nechci, aby mou představu o Elfii nahradila představa někoho jiného. —————————————— „Když mě tedy nepolíbíš,“ nenechal se odbýt Tristran, „vezmeš si mě?“ Na kopci zavládlo ticho. Jen říjnový vítr šustil listím. Pak se ozval cinkavý zvuk: to se pobaveně a potěšeně smála nejkrásnější dívka na Britských ostrovech. „Vzít si tě?“ opakovala nevěřícně. „Proč bych si tě proboha měla brát, Tristrane Thorne? Co bys mi asi mohl dát?“ „Dát? Šel bych kvůli tobě do Indie, Viktorie Foresterová, a přinesl bych ti sloní kly a perly velké jako tvůj palec a rubíny jak vlaštovčí vejce. Šel bych do Afriky a přinesl ti diamanty velikosti kriketového míčku. A našel bych pramen Nilu a pojmenoval bych ho po tobě. Jel bych do Ameriky, do samého San Franciska, na zlatá pole, a nevrátil bych se, dokud bych tě nevyvážil zlatem. Pak bych je donesl sem a položil bych ti ho k nohám. Šel bych daleko na sever, kdyby sis to přála, zabíjel bych tam obrovské polární medvědy a pak bych ti přinesl jejich kýty.“ „To bylo docela dobré,“ zasmála se Viktorie Foresterová, „dokud ses nedostal k těm polárním medvědům. Ale stejně, můj malý příručí a hochu pro všechno, nepolíbím tě. Ani si tě nevezmu.“... celý text
