multikonik122
přečtené 234
Příliš hlučná samota
1989,
Bohumil Hrabal
"...že soumrakem nastalo období v denním životě, kterému se říká krása." Moje druhé setkání s Bohumilem Hrabalem. Název útlé knížečky se mi zalíbil ihned, takže jakmile jsem si knihu vzala do ruky, tak jsem si přečetla anotaci a zalesklo se mi v očích, jak na mě samotnou některé věty sedí. Při četbě jsem byla unášena krásou všedních věcí, kterou Hrabal s lehkostí zachycuje. Příběh doplňují zmínky o jiných autorech a umělcích, takové střípky detailů, které do kontextu zapadají. Dějově jednoduchý příběh zachycuje nádheru "obyčejných" chvil, proměňující se společnost, a sílu a krásu knih. Střídaly se ve mně pocity okouzlení, smutku, radosti. Přemýšlela jsem nad pomíjivostí a krásou života. Je hezké se zamyslet nad tím, jakým směrem jde dnešní doba a přece jenom, zda není někdy dobré se v něčem vrátit zpět. Zpomalit a všímat si krásy okolo nás. "...jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a které jsem vyčetl, ..." Je to kniha pro poetické duše. Co více dodat.... celý text
