Nale přečtené 87

Královna stínů 2016, Sarah J. Maas

Za mě nejlepší díl Skleněného trůnu. Ze začátku se to sice vleče a Lysandra mě příliš neoslovila, ale záchrana Aediona byla skvělá (kdo by se netěšil, až se bratranec konečně shledá se sestřenicí, že?), stejně mě zaujala linka s Arobynem. Odhalení plánu Aelin po jeho vraždě, bylo bravurní a já jen valila oči v němém úžasu. Konečně jsme se taky dočkali setkání Aelin a Manon Černozobé – který rozhodně nezklamal. Jejich souboj na mostě byl super, stejně tak to, jak Aelin Manon zachránila. Za to má u mě plus!:) Celá linka s čarodějnicemi, Erawanem, Manon (kterou jsem si tu doslova zamilovala), Elide a Kaltain byla zajímavá. Romantika mezi Aelin a Jeřábem mi překážela, fakt jo, bez téhle kapitoly bych se klidně obešla. Přiznávám ale, že když se poprvé objevil ve Zlomuvalu, byla jsem doslova štěstím bez sebe. Aedion mě na druhou stranu vytáčel. Z úžasného bojovníka, kterého jsem milovala v Dědičce ohně, se stal žárlivý vůl. Přestože jsem chápala jeho zlost na Aelin kvůli krevní přísaze, najednou svým chováním připomínal spíše náctiletého puberťáka. O Chaolovi je škoda se vyjadřovat… V tomhle díle byl na odstřel. Jediné, co dokázal, bylo litovat se a obviňovat za všechno Aelin, ale hej… to že on sloužil králi jako věrný služebníček celá léta a neudělal vůbec nic, ba si ani neuvědomil, že je něco špatně, to je přece vedlejší, že? Opravdu jsem si přála, aby mu dal Jeřáb pěstí. Díky bohu za Nesryn! Jediné, s čím jsem s Chaolem souhlasila, byla záchrana Doriana. Co se týče Doriana - prostě wow! Jízda od začátku do konce. Bylo zajímavé sledovat jeho vnitřní souboj s princem valgů, zoufalství, stejně tak i ten úžasný moment, když si nákrčník strhl. Závěrečný souboj mezi Aelin, ním a králem byl napsaný naprosto úžasně. Autorka tyhle momenty umí. Stejně tak dechberoucí moment, kdy Jeřáb s Aedionem zničili zvonici a osvobodili magii. Aelin mě znovu překvapila, všechno vymyslela skvěle, i to, jak Dorianovi nasadila prsten, aby ho zachránila. Trojice se opět shledala, král je poražen a máme tu další nepřátelé v podobě Maewe a Erawana. Chaol po útoku ochrnul a odjíždí za léčiteli, Dorian se musí vzpamatovat po posednutí valgem a Aelin plánuje cestu do Terrasenu. Omlouvám se, ale nemůžu si odpustit poznámku vůči Aelin na konci… Když už jsem si myslela, že se její arogance konečně trochu zkrotila a tohle je jediný díl, kde se mi opravdu zamlouvá, zase nic. Jen jsem kroutila hlavou, když prohlásila, že se Chaol stává jejím vyslancem a je jí úplně jedno, co si o tom myslí Dorian. No, zřejmě zapomněla na fakt, že Chaol je přímo podřízený Dorianovi, jakožto svému králi a Aelin nemá nejmenší právo mu něco přikazovat. Kniha si ale za svou nesmírnou čtivost, napětí a propracovanost, rozhodně zaslouží nejvyšší hodnocení.:)... celý text

Dědička ohně 2016, Sarah J. Maas

Mnohem lepší než první dva díly! Konečně jsem opět našla to, co mě před lety na Skleněném trůně tak bavilo. Ze začátku se to sice táhlo, jak je zvykem, ale postupně mě děj pohltil a já si čtení užívala. Emryse a Luku jsem si zamilovala hned jak se objevili a oddechla jsem si, že je autorka nenechala zemřít. Jeřába jsem ze začátku nesnášela - několik stovek let stará bytost a chová se jak puberťák. No, i on mi nakonec přirostl k srdci, přestože se občas vhoval jako blbec. A jak! Aelin mě opět vytáčela, ale na to už jsem zvyklá z předchozích dílů. Dokonce jsem s ní i v jistých případech soucítila, fandila ji a nemohla se dočkat, až se z kapitoly čarodějnic přesunu zpátky k ní. Škoda, že tam nebyly víc rozepsané části s Dorianem, který mi v tomhle díle hodně přirostl k srdci. Jeho magie a myšlení mě opravdu zajímaly a doufala jsem, že to autorka víc rozepíše, protože scény s jeho magií jsou zkrátka parádní. Jen mě překvapilo, že vzhledem k okolnostem vůbec nic nedělal. Mohl se alespoň spojit s povstalci, plánovat... něco! Léčitelka Sorscha tam byla tak málo, že se mnou její smrt vůbec nic neudělala. Jen mi bylo líto Doriana. Ten má na ženy fakt smůlu... A nejen na ně. Zakončení mezi ním a králem bylo drsné a jsem zvědavá, co s ním bude dál. Chaol a Aedion byla zajímavá dvojka. Generál mě neustále překvapoval a stal se mým oblíbencem. Části s čarodějnicemi - abych byla upřímná, při nich jsem se neskutečně nudila. Několik stovek staré čarodějky a div si nevytrhaj vlasy v kočičí bitvě když jedna na druhou špatně pohlédne. Prosím, jen to ne... Konec byl dechberoucí a já jsem natěšená na další díl!... celý text

Půlnoční koruna 2016, Sarah J. Maas

Buď mám čtecí krizi, nebo je to kvůli tomu, že nejsem cílová věková skupina. Opět se to četlo svižně, hezky, stejně jako první díl. Bylo to tam ale tolik podivností, že jsem si dokola musela opakovat - je to YA. Do poloviny knihy se děj neuvěřitelně vleče a všechno co vidíme je jak si Calaena obliká šaty, je neustále podrážděná (opravdu jsem nepochopila, proč byla tak otrávená na Doriana) a skáče do postele s Chaolem. Na to, že je nejlepší vražedkyne se snadno nechala otrávit naprosto obyčejným člověkem a málem umře.... Pak zase jakoby zázračně přepnula do vražedného módu a hravě dokáže vyřídit několik mužů kteří unesou Chaola a běží rychleji než kůň. Ten její "mód vražedkyně" nedává smysl, je to neskutečně přetažené za vlasy. Celá postava taková je - Calaena si dokáže poradit se vším, dokáže každého porazit, všechno tají a není věc, co by neuměla. Taky je neuvěřitelně pokrytecká. Vyčítá Nahemii že ji nic neřekne, ale ona dělá to samé (ale hej, naprosto všichni tají všechno před všema. To mě doslova iritovalo). Calaena je nájemným zabijákem, ale nesnáší vraždění, v první polovině se dokonce snaží vraždění vyhnout ale v druhé zase vraždí ráda a užívá si to. Kniha je plná náhod - někdo náhodou spatří toho druhého, Calaena náhodou najde toto, náhodou při souboji s čarodějnicí tam byla sekera atd... O tom, že královský vrah, nejnebezpečnější osoba v království má vysoké postavení u dvora, že i vojaci se před ní musí postavit do pozoru, raději ani nemluvím. Smrt princezny byla napsaná bravůrně. Stejně tak i souboj Calaeny a Doriana se stvůrou v knihovně i finální souboj. Hodně mě zajímala Dorianova linka s magií. Kdyby takhle byla napsaná celá kniha místo nesmyslných romantických blbovin, užila bych si to víc. To, jak Calaena přinesla Hrobovu hlavu před krále bylo zkrátka parádní. I odhalení kdo skutečně Calaena je (přestože to bylo čtenáři z náznaků jasné, popsané to bylo na úplném konci knihy epicky). Tyhle stránky jsem hltala. Nemůžu si pomoct, ale na to, jak se popisuje, že jsou Chaol a Dorian nejlepší přátelé... upřímně ani v prvni knize jsem to necítila. Vůbec. Vždycky když spolu mluvili, jejich rozhovor se točil jen kolem Calaeny. Toť vše. Žárlí na toho druhého, přou se o Calaenu (která je podle nich dokonalá samozřejmě) a dokonce si v duchu přejí, aby Calaena tomu druhému ublížila. Při posledním souboji dokonce Dorian nechal Chaola napospas a chtěl utéct s Calaenou. Proč znovu nepoužil magií? Vždyť už s ní stvůru odhodil. Nakonec tam byl Dorian v celém souboji naprosto k ničemu. Postavy jsou hrozně nevyspělé, dětinské a až moc emocionální na to, kde žijí. Ale zase... je to YA. Prostě to tam patří. Ale abych nesrčela pořád kritikou, svět se mi líbí a budu číst dál. Stále věřím, že se to ještě rozjede. A jak ráda říkám - dobrá kniha je ta, která ve vás něco zanechá. Což se tady stalo. :)... celý text

Skleněný trůn 2015, Sarah J. Maas

Autorka rozhodně umí psát. Kniha byla velmi čtivá, odpočinková, styl psaní mi sedl. Spousta věcí ale absolutně nedávala smysl. Calaena - podle popisu nejlepší vražedkyne, královna podsvětí. Samozřejmě nadpozemsky krásná, chytrá, silná a sarkastická (jak jinak, že?:)) Pořád jen čteme, jak by každého zamordovala, jak si představuje jejich krev na zdi... ale sama je proti zabíjení, prakticky zabíjí jen když musí a nesnáší otroctví. Dává to nějaký smysl? Její chování bylo občas nehorázně otravné až dětiské. Taky ji pořád bylo špatně (buď měla závrať a odmítala jít do skleněného hradu, měla bolesti břicha, cítila jak se ji podlamují kolena nebo zvracela) Což mi moc k nejslavnější a nejhorší vražedkyni nesedí. Stejně tak mi nedává smysl, že by vražedkyni dali do prostorné komnaty, ustrojili ji do hezkých šatů a prakticky se k ní chovali jako ke šlechtě (mimochodem tech popisů, kde se Calaena prohlíží v zrcadle a obdivuje šaty a účes je fakt hodně). Co mě vyloženě vytáčelo, byl ten středoškolský milostný trojúhelník. Samozřejmě, muži s Calaenou soucítí, zamilují se do ní, soupeří. Jednou si Calaena vybere tamtoho, podruhé chce zase druhého. Popisy očí, Calaeniných vlasů, tváře a nakloněné hlavy na stranu je tam kvanta (a to nepřeháním). Stejně popisy, jak jsou Chaol nebo Dorian naštvaný, když se Calaena baví s tím druhým a nedejbože stojí blízko něho! To neni chovaní kapitána stráží a koruního prince, ale 15 letých dětí. Přestože jsem si některé chvíle např. s Dorianem po večerech užívala, milostný trojúhelník zabíral snad větší část, než celý turnaj a už to bylo nudné a zdlouhavé. Navíc, stráže v pohodě nechají Doriana, aby byl sám s nejhorším vrahem v pokoji. To fakt? Občas mezi kapitánem, princem a vražedniní se nezdál být vůbec žádný rozdíl v postavení. V jednu chvíli jsem si prince i kapitána oblíbila, v další jsem si kvůli jejich chování ťukala na čelo. Teď k části se zkouškami. Těch tam mnoho není. Čekala jsem opravdu souboje a některé zkoušky byly tak absurdní (např. první zkouška- střelba s lukem) a některé se jen tak přeskakovaly, takže jsme z nich vůbec nic neviděli. Až při poslední zkoušce se konečně začalo něco dít! Jediná napínavá část knihy (společně s tím démonem). Nemůžu však pochopit jednu věc. Chaol zabije Caina... a doslova se z toho zhroutí. Je kapitán stráží v zemi krutého krále, kde je vražda na denním pořádku! Ale zase... Je to YA. Všechny postavy byly kapku přecitlivělé na to, kdo jsou Jediná postava, kterou jsem si opravu oblíbila a neštvala mě svým chováním, byla Nahemia. :) Ta mi sedla nejvíc. Kdysi jsem sérii četla a vím, že při 3 knize se to rozjede. Takže vydržím a prokoušu se i druhou. Teď si ale musím dát chvíli pauzu.... celý text

Třpytící se město 2020, Lenka Bandurová

Opravdu, ale opravdu nechápu to negativní hodnocení a až útočné komentáře. Sama jsem byla na knihu podle rezenzí zvědáva a tak mi to nedalo a koupila jsem si ji. Protože mám načteno opravdu hodně fantasy knížek - od Zaklínače po Malazskou knihu padlých, čekala jsem, že budu mít stejný nazor, jako většina tady. Jak jsem se mýlila! Je pravda, že kniha je plná chyb - jak mohlo nakladatelství vydat knihu, která by neprošla řádnou korekcí? Nechápu. Stejně tak tam byly chyby ve výrazech a věta tak nedávala smysl (místo chrápání tam byl chrapot atd...). Kniha byla na druhou stranu velmi čtivá a odpočinková. Prostředí krásně popsané - úplně jsem cítila okolní atmosféru. Stejně tak pocity hrdinů. V mnoha ohledech jsem s Leou soucítila, přestože se občas chovala jak hysterka. Ale člověk se jí nemůže divit. Časem jsem si ji i oblíbila. Cestování po různých místech mě bavilo. V druhé polovině bylo krásně vidět, jak se psaní mění, lepší. Dokonce už tam nebylo tolik chyb jako v první polovině. Autorka umí psát! :) Postavy byly v první polovině všechny na odstřel, Thomase jsem přímo nesnášela - arogantní, krutý, sobecký, majetnický, žárlivý vůl. Snad největší uspokojení bylo, když mu Lea zabodla jehlici do ruky. S Fleur to bylo stejné - nesympatická žárlivá husa, kterou jsem měla chuť proplesknout hned v prvním okamžiku. Na to, jak se popisovalo, že se umí skvěle ovládat... No ehm. Dále královna byla kapitola sama o sobě. Pomsta však byla sladká :) Našly se ale i sympatické postavy - Stela, Patrick, Kristián. Ano, spousta věcí v knize nedávala smysl. (chtělo by to redaktora, nebo beta čtenáře). Nejen s popisem Fleur, ale i to, jak Lea 2x zázračně přežila napadení a únos prakticky bez námahy přepere 2 muže), stejně jako hravě porazila v souboji Fleur, která je dále popisována jako jedna z nejlepších válečnic. O cestách do jiné země, které trvají krátkou dobu a zázračné změny počasí ani nemluvím. Světe div se, ke konci už mi Thomas ani Fleur nevadili. Začali se chovat normálně a hned mi padli do noty. Celá část se Stíny a Obchodníky mohla být víc rozepsaná... Protože šlo o zajímavé záporné postavy. Ale prakticky nic se nevyřešilo, žádná konfrontace s nimi dále nebyla. (možná v druhé knize?) Stejně tak Janis, který se přidal ke skupině snad jen kvůli otravnému žárlivému souboji, ale jinak tam byl... a zároveň nebyl. Pak se prostě z ničeho nic vypařil. Toť vše. Co se týče příběhu o Ledové krásce - mě se líbil. Přišlo mi to krásné i zajímavé. Tyran tam ale mohl být víc. Jen se tam krátce mihl a to je vše. Více dialogů s ním by neuškodilo.:) Závěr byl krásný i smutný zároveň. Ocitli jsme se zpátky na začátku, ale po přečtení tolika dobrodružstvích provázených knihou cítíte, že to není stejné. Dokonale se můžete vcítit do Ley. Akorát nechápu jednu věc... Proč by Lea už nikdy nemohla vidět Thomase? Vždyť pro ni může kdykoliv přijet, nebo ona může odjet za ním do Honorovi země. Stejně tak na začátku, kde se pořád mluvilo o tom, že Lea už nikdy neuvidí svoji rodinu. Jsem moc zvědavá na pokračování a upřímně se těším. Zajímá mě Perla, která podle epilogu není mrtvá a ještě v budoucnu všem zavaří. Tu ženskou jsem nesnášela po celou dobu knihy a to tam ani nebyla osobně. Napíšu to ještě jednou - autorka umí psát a jako prvotina je tohle super :) Knihu si někdy určitě přečtu znovu.... celý text

Dvůr mlhy a hněvu 2017, Sarah J. Maas

Mnohem lepší, než první díl. Alespoň první polovina, přestože se Feyre jen utápěla v depresích a občas jsem se nad jejím chováním plácala do čela. Ale to mi překvapivě nevadilo, naopak se mi líbilo, jak se z toho postupně dostávala a budovala vztah s Rhysandem. Bylo krásné, jak ji učil psát a trénoval ji. Mimochodem jeho vstup na svatbu jsem přímo hltala a vychutnávala si Tamlinovu reakci. Krásně napsané! Noční dvůr se mi zalíbil i nové postavy. Trochu jsem se překousávala předlouhými popisy šatů, města a slavností, ale na to už jsem z téhle série zvyklá.:) Ze začátku jsem nemohla pochopit náhlou změnu chování Luciena. Kdy se z něho stal poslušný pejsek? V jedničce se mi zamlouval, ale tady prostě autorka ze všech na Jarním dvoře udělala pitomce a zbabělce. Tamlin sice nikdy nebyl můj oblíbenec, ale udělat z něho ještě nepřítele a násilníka je trochu moc. Návštěva Letního dvora byla zajímavá a Tarquin se mi zalíbil.:) Druhá polovina mě naopak dost zklamala a Fayre se opět ukázala jako náladová blbka, která samozřejmě má zázračným způsobem velkou moc a stačí ji pár tréninků na to, aby se vyrovnala několik set starému válečníkovi. Dozvěděla se, že je Rhys její druh a co udělá? Urazí se, nechá svého milého ležet v bahně a na několik dnů se zavře sama do chaty. (clap, clap!) Koulela jsem očima, když jsem si pak přečetla, že Rhys už znal Fayre dřív, než přišla na Jarní dvůr, viděl ji ve snech malovat a tak dále... Tím všechno kouzlo a krásné budování jejich vztahu naprosto vyprchalo! Dále vulgární gesta, rádoby vtipné nadávky a neustále narážky na sex, které tam byly přímo vecpané. Konec... samozřejmě, že tam přidáme sestry Fayre a pozor - uděláme z nich vznešené víly! A z Fayre navíc vladařku Nočního dvora. Vzali se samozřejmě tajně a hrdinka se obětovala, aby mohli utéct (taky vám to připomíná Říši bouří?) Začíná to být překombinované, z Rhyse se pomalu stává podpantoflák a jeho úžasná osobnost vymizela kamsi za humny. Do třetího dílu jsem se pustila hlavně ze zvědavosti, abych věděla, jak to všechno dopadne.... celý text

Dvůr trnů a růží 2016, Sarah J. Maas

Tak jsem se konečně dostala k té všemi milované sérii Dvorů. Jelikož jsem velká fanynka Trůnu a Maasovou miluju, byla jsem dost natěšená. Moje pocity z knihy i po dvou týdnech stále přetrvávají a já ne a ne vychladnout. Začátek s rodinou Fayre byl fajn, přestože mě její sestry i otec nehorázně vytáčeli a být Fleyre, nalovím si jen pro sebe a ostatní, buť ať se přinutí něco dělat, nebo umřou hlady. Dále mě to bavilo, dokud nepřišel Tamlin. Na Jarním dvoře jsem se příšerně nudila. Pořád jsem knihu odkládala, ale jelikož to je Maasová, vydržela jsem. Nekonečně opakované popisy krajiny, dále Fayřino chování (její rodina se má dobře, ona žije v luxusu, prakticky nemá nic na práci, ale přesto si ztěžuje, je protivná, hrubá). Když už ji tohle chování opustilo, následovaly další nekonečné popisy ala romantika s Tamlinem, která mi přišla nucená a ani trochu přirozená. Pořád jsem čekala kdy se konečně začne něco dít! Vždycky když už to vypadalo nadějně... zase nic. Tamlin mi ze začátku až tak nevadil, dokud nedošlo na část pod Horou. Ano, spoilerům jsem neunikla, takže jsem se těšila, až se objeví Rhysand. Teprve potom mě to začalo bavit. Kdyby ho nebylo, asi bych knihu nedočetla a ani se nepouštěla do dalšího dílu. Jediný z mužů měl nějaký charakter, líbila se mi jeho arogance a nutil mě pokračovat ve čtení. Nehledě na to (přestože Fayre zdrogoval, ano, to fakt nebylo správné, i když vím, proč to dělal) ji i několikrát zachránil, mluvil s ní, povzbuzoval a díky němu Fayre uspěla. Teď ke zkouškám... To vážně? Mocná, několik set stará bytost a dá Fayre tak primitivní, ubohou hádanku? Dokonce i já ji uhodla, než jsem ji celou vůbec dočetla a to je co říct. Díky tomuhle jsem nemohla brát nic vážně. Snad se jen všemu smát. Hlavně nad tím, jak je hrdinka tupá a naivní. Ne, opravdu nedokážu pochopit, že zachraňovala a zbožně milovala muže, který pod Horou nepromluvil ani slovo, nesnažil se ji bránit (kromě škemrání) a když měl konečně příležitost, jen se s ní chtěl vyspat - přímo před zraky nepřítele. Pardon, ale postavy byly tak na odstřel, až jsem měla chuť mlátit hlavou o zeď. Hlavně když hrdinka měla neustále potřebu opakovat větu "Klidně se budu i plazit a škemrat." Což je její oblíbená věta i v první polovině druhé knihy mimochodem. Z Jarního dvora by byl sympatický jen Lucien. Zkouška s červem mě bavila - napínavé, nápad s kostmi taky super. Jediná část knihy, kde jsem stránky hltala. Další dvě zkoušky mě naopak zklamaly + dávat hrdince tak ubohé úkoly jako sbírat čočku a vytírání podlahy? Nad tím jsem protáčela oči v sloup. Další hrdinka, která chudinka malinká je všemi týraná, samozřejmě měla bídný život, rodina se k ní chovala špatně, aby ji čtenář mohl litovat a dokonalí muži obdivovat.:) Amarantha je jako nepřítel prostě k smíchu - několik let stará bytost, která si podmanila všechny vladaře, ale chová se jako puberťák, propadá výbuchy hněvu, vlastní důležitosti, dává stupidní hádanky a nakonec samozřejmě hrdinku v záchvatu vzteku zabije. Od tak mocné bytosti bych očekávala víc originality, víc rafinovanosti. Vladaři samozřejmě Fayre oživí a hele! Ona se změnila ve vznešenou vílu! (Ach jo.) Na druhý díl jsem se vrhla jen z toho důvodu, že mě zajímala postava Rhysanda a Noční dvůr. Navíc, když už jsem si koupila celou sérii (po 3 knihu), tak ji i překoušu. Jinak to bylo jedno velké zklamání a dokonce jsem si i posteskla nad tím, jak moc mi chybí osobnost Aelin.... celý text