Nale
přečtené 87
Koruna osudu
2011,
Bertrice Small
Zakončení úžasné série světa Hetar. Co mě fascinovalo prakticky po celou dobu, je propracovanost světa i postav. Až na pár výjimek (Kol, Jonah, temná dvojčata...), jsem si je všechny zamilovala, přestože Lara a Ilona byly občas až moc kousavé, tak jsem se s nimi i zasmála. Slovní přestřelky mezi Larou a Kaliqem neměly chybu - působilo to přirozeně, romanticky i zábavně. Jejich vztah měl mnohem větší hloubku než Lary a Magnuse. Děj se opět točí kolem jedné z Lařiných dcer a syna Kolgrima - ti dva mě upřímně vůbec nezajímali, čili mě díl bavil ze všech nejmíň. Postavy z předešlých dílů jsou už po smrti, nové nebyly nic moc, další známé odešli (Vladaři stínů), samé loučení nadobro a tak dále. Úplně jsem nepochytila důvod, proč by se Lara už nemohla vidět se svou matkou nebo Dillonem? Asi bych poslední díl nedočetla, nebýt prince Kaliqa, bez kterého by svět Hetar prostě nefungoval. :) Nespočetkrát pomohl a zachránil Laru, vychoval a trénoval Dillona, kterému zajistil zemi, pomohl Zagiri, promluvil s Tajem po smrti Magnuse, učil Marzinu, chránil Anoush, usměrňoval Ilonu, radil Magnusovi, tišil bolesti paní Vilie když rodila, rozptýlil Kola ve vězení... Uf! A seznam by mohl pokračovat dál. Konec byl takový nemastný neslaný. Miluju svět Hetar a stále se k němu vracím. Jen tenhle poslední díl společně s prvním se nemohou kvalitě ani zdaleka rovnat ostatním.... celý text
Z krve a popela
2021,
Jennifer L. Armentrout
Dala jsem si re-reading a byla zvědavá, jestli se můj názor nezmění. Změnil. Ale k horšímu. Nenávidím tuhle knihu a rozhodně ji považuji za nejhorší fantasy, jakou jsem kdy četla, Poppy za nejhloupější ženskou hrdinku a Hawkeyho za nejodpornějšího mužského crushe. Nemůžu uvěřit, že některé věci v knize autorka myslí vážně a připadají jí v pořádku. Všechny poznatky už jsem jinak napsala v předchozím komentáři, takže nemá cenu je opakovat. Absolutně si to nezaslouží cenu za romantiku. A pro lidi, kterým tohle připadá romantické, mám otázku... Jste duševně v pořádku?... celý text
Píseň oceli
2019,
Michaela Merglová
Nesnáším se za to, že jsem s knihou tak dlouho otálela - hlavně proto, že je to za poslední rok první knížka, která mě do sebe doslova vtáhla, a od které jsem se nemohla odtrhnout. Mám načteno hodně a s čistým svědomím můžu napsat, že je to ta nejlepší česká fantasy, jakou jsem zatím četla. Dokonce mě bavila i víc než Zaklínač a knihy od Maasové a to je co říct. Čtivé, velmi vtipné, napínavé i místy temné. Obě postavy jsem si zamilovala okamžitě (hlavně Minangara, který mi přirostl k srdci nesmírně). Souboj bardů společně s Cuchenovou minulostí byl pro mě asi nejvíce emotivní, souboje s bandity napínavé, povídka s nalezeným chlapcem zase zahřála u srdce. Opravdu se mi nedostává slov. Nezbývá mi, než se vrhnout na další díl.:)... celý text
Vzpomínky ledu
2004,
Steven Erikson (p)
Vzpomínky ledu byla jedna velká emocionální jízda a zatím nejlepší díl Malazské Knihy padlých. Z čistým svědomím ji taky označuju za nejlepší fantasy knihu jakou jsem kdy četla. Obléhání Capustanu byla síla – drsný, nelítostný masakr. Žádná záchrana na poslední chvíli, žádná naděje. Jen předem prohraný boj. Tenescowri mi zanechali odpornou pachuť na jazyku. Erikson válku prostě umí a vyždímá z ní maximum. Nebojte, humoru je tam ale také dost.:) Setkáváme se jak se starými tak s novými postavami a sledujeme hned několik dějových linek. Paní Závist neměla chybu. Její charisma, humor, boj v Panionském chrámu (spíš teda jednostranný masakr) a putování s Tocem Mladším jsem si užila. Vlč byl ze začátku taky fajn, karavana s nekromanty byla hodně zajímavá. Akorát jsem čekala větší bojovou scénu s K'chain Che'malle (ze kterých mrazí). A ano, to že je Keruli K’rul bylo milé překvapení. Škoda, že dostal málo prostoru. Uvítala bych dialog třeba s Rychlým Benem. Docela jsem se zasmála, když se viděli v Capustanu. Zatímco K’rul Rychlýho doslova probodával pohledem, Rychlý Ben se ze všech sil snažil být neviditelný. On a bohové prostě nejdou dohromady.:D Nejprve oklamal Stínupána a pak zkrotil samotného mistra Kápě. Naopak Mhybe a Stríbrná Liška mě neskutečně štvaly. Hrozně otravné postavy, při kterých jsem trpěla. Rychlý Ben… Jeho návštěva u nekromantů byla skvělá (celou dobu jsem tiše doufala, že jim to někdo natře). No, zklamaná jsem rozhodně nebyla. Rychlej má skvělý scény. Třeba souboj proti Panionským vojákům, průchod chodbami, nebo jeho a Paranovo setkání s Věšcem, kde konec navazuje na úplný začátek a všechno se krásně vysvětlí. Itkovian, další nová postava, kterou jsem si oblíbila. Pokorný voják s darem přijímat bolest. Boj s tenescowri nebo osvobození T'lan Imass byl dechberoucí. Jeho smrt mě pak dostala. A že jsme si těch smrťáků užili... jak mezi novými, tak starými postavami. Nejvíc mě zasáhla smrt Whiskeyjacka a dalších Paličů mostů. Když Rychlý Ben vyjmenovával jména mrtvých na Měsíčním kameni, musela jsem se držet, abych nebrečela. Stejně tak jsem soucítila s Klátilem. Krásně vykreslené následky války coby šrámy na psychice. Vzpomínky ledu vás pobaví, chytnou za srdce, šokují… Steven Erikson nemá ve fantasy konkurenci.... celý text
Měsíční zahrady
2008,
Steven Erikson (p)
K Eriksonovi prostě musíte dozrát, rozhodně není pro všechny. Po několika letech jsem se vrátila k Měsíčním zahradám (skončila jsem u Lovců kostí) a protože jsem od té doby načetla mraky fantasy knih, užila jsem si je podstatně víc a znovuobjevila geniální kouzlo Malazu. A opět mu propadla na celé čáře. Eriksonova fantazie je úctyhodná. Všechny pocity z knihy jen těžko můžu vyjádřit slovy. První díl je takový úvod do komplikovaného světa Malazu, kde zuří válka nejen mezi smrtelníky, ale i mezi bohy. Ano, ze začátku budete mít problém se zorientovat. Erikson vás prostě hodí do moře a je na vás zachytit se lana. Dám vám radu – nesnažte se všechno zapamatovat, nesnažte se svět úplně pochopit po pár stránkách. To přijde samo. Jména a názvy se začnou opakovat a vy postupně odhalíte, jak to celé funguje. Postavy jsou propracované, osobité, žádná není vyloženě „kladná“ nebo „záporná“ (až na zřejmé výjimky) a právě to dělá svět realističtější. Střet bohů a smrtelníků (zvlášť co se týče Parana, který na ně měl fakt… napsala bych štěstí, ale nechci přivolávat Oponn... měl na ně zkrátka smůlu) jsem hltala, jak napínavé a čtivé to bylo. Běhal mi mráz po zádech. Kotilion a Stínupán patří rozhodně k nejzajímavějším bohům a vlastně i nejlepším postavám vůbec. A zatímco z některých bohů jde strach, jsou i tací, se kterými rádi pokecáte u ohýnku (Kruppe x K’rul). :) Pro mistra Kápě, jak já miluju Paliče mostů! Whiskeyjack, Rychlej Ben (kdo by nemiloval někoho, kdo je pro bohy osinou v zadnici, že?), Paran, Klátil, Kalam… Číst o jejich skupince bylo jako vrátit se domů. Člověk si snadno představí, že s nimi sedí u stolu, popíjí pivo a hraje karty (a ne ledajaké! Z výkladu balíčku mrazí). Naopak linka Kvítka s asasíny mě spíš nudila. Pobočnice Lorn… do teď nevím, jestli se mi líbila, nebo ne. Měla světlé chvilky, ano. Ale smrt si zasloužila, o tom žádná. T'lan Imass si mé sympatie naopak udržel. Konec, kde se všechny dějové linky propojí, byl prostě bravurní. Postavy se konečně setkají, akce střídá akci a já se dychtivě vrhám na další díl.... celý text
Čarodějka z Belmairu
2010,
Bertrice Small
Čtvrtý díl magického světa Hetar. Tentokrát se příběh zaměřuje na Lařina syna Dillona, kterého jsem si velmi oblíbila už v Pánovi Soumraku. Na chvíli vykolejíme od Lary a jejího osudu a přesouváne se do Belmairu. Dillon už je dospělý muž a stává se králem země, která prakticky pomalu vymírá. Celá zápletka s Yafíry byla skvělá a dračici Nidhug jsem si oblíbila okamžitě. Ona a Cirillo tvořili parádní dvojku. K mé radosti se do děje víc zapojil i princ Kaliq. Jen Cinnia mě místy štvala. Čtivé, místy vtipné, odpočinkové. Prostě skvělé.... celý text
Pán soumraku
2010,
Bertrice Small
"Z části si ji stvořila ty, a ty ji vychováš, jako jsi vychovala své ostatní děti. S láskou a péčí. Láska k této nečekané dceři ti neublíží. A je tvá. Ne Kolova. Tvá!" Hetar je dokonale propracovaný svět, celá série mi neskutečně přirostla k srdci a stále se k ní vracím. Nečetla jsem první 2 díly, takže jsem byla překvapená, že se jedná čistě o 18+ knihu. Mám ráda politické intriky, takže jsem rozhodně nebyla zklamaná a dějová linka Jonaha mě neskutečně bavila. A nejen ta. Těch intrik tam je dost i na straně mocných bytostí, celá část s Lařiným osudem byla zajímavá. Kol, Pán Soumraku mi byl doslova a do písmene odporný... Obdivuji autorku, že takovou postavu stvořila a dokázala některé nechutné scény tak dopodrobna popsat. Celá část v Temnozemi byla neskutečně zvrácená, stejně jako Lařino znásilnění na Pláni snů (kdy se jí to ještě svým způsobem líbilo!!! A těch případů znásilnění, kde se to ženám líbí není málo... To je opravdu přehnané, odporné a až směšné. Nechápu tuhle autorčinu zvrhlost. Obřad dovršení bylo také jedno z nejodpornějších věcí, co jsem kdy četla. Naopak prince Kaliqa nešlo jinak než si zamilovat. Mám načteno hodně knih ze žánru fantasy a můžu s čistým svědomím napsat, že se řadí mezi mé nejsympatičtější mužské postavy vůbec a přestože mám domina Magnuse hodně ráda, vztahu Lary a Kaliqa fandím víc. Čtenáři je na první pohled jasné, že jsou pro sebe stvořeni. Taky jsem si oblíbila malého Dillona a podle anotace se těším na další díl. Ke konci rozmluva mezi ním a Larou byla tak dojemná, až mi málem vytryskly slzy do očí.:)... celý text
Vzdálené zítřky
2009,
Bertrice Small
"Z temnot vzejde panna. Ze zlatého světla vzejde válečnice. Ze vzdálených zítřků přichází opravdový osud Hetaru." Co k tomu říct. Hodně politických intrik - což mě osobně vůbec nevadilo. Právě naopak. V podání BS, ve světě, kde smrtelníci žijí zároveň s magickým bytostmi, to bylo úžasné čtení. Knihu jsem četla až jako druhou v pořadí po Pánovi Soumraku (první díl jsem úplně vynechala), takže jsem věděla, kdo je Magnus a co od něho čekat. Jeho setkání s Larou bylo hodně přeslazené (ale hej, naprosto všichni jsou Larou posedlí, to mě trochu vytáčí, jak je popisována jako dokonalost sama). Do kladných postav jsem se však zamilovala, kniha byla čtivá, krásné popisy prostředí... Za mě je série Hetar jedna z nejzajímavějších, jakou jsem kdy četla.... celý text
Léto na druhý pokus
2014,
Morgan Matson
Skvělá letní oddechovka pro náctileté. Líbilo se mi, jak se Taylořina rodina snažila sblížit. Romantická linka (u které mi přišlo, že je tam vecpaná spíš násilně) mě naopak otravovala, ale to je otázka vkusu. Člověk při čtení zavzpomíná na své dospívání a blbosti s kamarády. I když mě Taylor občas štvala, její chování se dá pochopit... Vždycky od problémů utíkala, od rodičů měla všechno a žila pohodlný, bezstarostný život. Navíc se její rodina snažila předstírat, že se nic neděje a odmítala o všem mluvit - což není zrovna dobrý příklad. Při slovních přestřelkách, honu na pavouka a Warrenových výkladech jsem se dost nasmála. Takže kniha není jen smutná! Naopak si myslím, že je v ní dost komedie a nese se v takovém lehkém tempu.:) Asi nejvíc se mi zamlouvaly momenty mezi otcem a dcerou. Přestože byl konec jasný, stejně jsem ho obrečela. Taylořin otec byl sympaťák a lehce přirostl k srdci.... celý text
Schránka duší
2014,
Lynn Flewelling
Opět úžasný díl. Mnohem lepší, než předchozí a... jak mi chybělo Rhiminee!:) Co mi ale trochu vadilo, bylo, že čtenář už téměř od začátku ví, kdo je za spavou nemoc zodpovědný. Kdyby tam autorka nedala "pohled z druhé strany", myslím, že by to bylo mnohem lepší. Část války s princeznou Kliou, Bekou a Nyalem mě zajímala mnohem víc, než Alekovi a Seregilovi styly se šlechtou. Ty byly občas nudné. Trochu mě mrzí ty smrťáky, protože to se mnou vůbec neotřáslo. Ti, co umřeli, vlastně byli v knihách tak málo, že je čtenářovi jedno, jestli jsou mrtví, nebo živí. Napínavé to ale bylo, o tom žádná. Alek a Seregil se ale vždy jako zázrakem vyhnuli spavé smrti a poměrně dlouho jim trvalo než si spojili věci dohromady. Celkově byla ale kniha úžasná. Nechyběla velká dávka humoru, vloupačky, šlechtické intriky, válka, část ke konci s Therem a chlapcem Mikou + trochu okořenění Thero x Klia, Nyal x Beka a samozřejmě Alek x Seregil - prostě super. :)... celý text
Bílá cesta
2013,
Lynn Flewelling
Tenhle díl sice nepřináší nic extra nového nebo překvapujícího, ale pokud máte rádi Seregila s Alekem, stejně si ho parádně užijete.:)
Zrádcův měsíc
2000,
Lynn Flewelling
Třetí kniha byla podle mě mnohem lepší než první dvě. Jízda od začátku do konce - napětí, špetka humoru, akce, tajemno. Na začátku, kdy se hrdinové dostanou do Aurënenu to může čtenářům připadat trochu zmatené - milión nových jmen, názvů, nová oblast, popis historie... Člověk potřebuje čas, aby se v tom trochu zorientoval, ale jakmile se jména a názvy začnou opakovat, zvyknete si a už je budete brát jako samozřejmost. Líbí se mi, jak má svět autorka do puntíku promyšlený. Celá kniha byla z části politika, vyjednávání, z části vyšetřování. Politická část mi upřímně nevadila, vlastně byla zajímavá a já hltala každou stránku. Beka s novými postavami Nyalem a Kheetou mi přirostli k srdci - sympatické postavy, zvlášť mě zaujala část s Bekou. Dokonce jsem si oblíbila i Kliu. Postava Thera mě mile překvapila - člověk ho začíná mít ve třetí knize rád. (SPOILER KDO NEČETL PŘÍCHOD TMY) Nysanderova smrt ve druhé knize byla ta nejlepší věc, co mohla autorka udělal pro rozvoj Thera, který se stal silnou, laskavou osobou, jako byl on. (KONEC SPOILERU) Osobně jsem si ho doslova zamilovala a stal se společně s Alekem a Seregilem mou nejoblíbenèjší postavou. Nejvíc mě zaujali Rhui'auros, který svým způsobem putují za závojem celé knihy. Skvěle propracované postavy. Člověk si říká, co jsou vlastně zač? A bádá nad jejich hádankami a nesmyslnými prohlášeními, která postupem času začnou dávat smysl. Seregil: "Oni to věděli! Věděli všechno." Dále mě zaujali Seregirovi sestry - Mydri a khirnari Adzriel, se kterou už jsme se setkali v předchozím díle (ty dvě patří do malá ženských postav, co nebyly otravné). Ráda si knížku přečtu znovu, klidně i 5x za sebou, protože je prostě úžasná :)... celý text
Říše bouří
2017,
Sarah J. Maas
Po úžasném díle Královna stínů, ze kterého jsem byla nadšená, mě Říše bouří upřímně zklamala. Na knihu jsem se moc těšila a měla od ní velká očekávání. Nemohla jsem se dočkat, až dorazí domů. Opět se to čte samo, styl psaní je chytlavý. Nikdy jsem však nečetla něco tak příšerně překombinovaného.... Začátek byl úžasný - čarodějnice útočící na Zlomuval, Mamonina záchrana Doriana. Měla jsem pocit, že Dorian konečně dostane více prostoru. Elide s Lorcanem jsem si jako dvojku zamilovala, stejně tak jejich celou dějovou linku. Setkání Elide a Aelin bylo zkrátka dojemný, až jsem skoro brečela. Největší problém jsem ale měla právě s Aelin. A teď se omlouvám všem jejím fanouškům, ale ještě nikdy jsem nečetla o tak nesnesitelně arogantní pokrytecké „drsnačce“, která všechno tají, přestože k tomu neměla důvod, (ale samozřejmě jí všichni odpustí, protože přece měla ty nejlepší úmysly! Až na to, že by klidně VYVRAŽDILA Zátoku s nevinnými lidmi, kdyby jí Rolfe odmítl, boj s valgy byla její vina a zemřeli kvůli ní lidé) a nedej bože, aby si někdo dovolil s ní v něčem nesouhlasit! To pak nastanou klasické poznámky, že by všechny spálila na popel, jak už jsme zvyklí… Nechápu, proč skupina tolerovala ty její povýšené výstupy. Všechny jen komandovala, provokovala (dost hnusně musím říct). Třeba k Dorianovi se chovala naprosto otřesně a naprosto se mi znechutila. Ne, ani za mák nevěřím, že o něm smýšlí jako o příteli. Zátoka lebky s Jeřábem a Dorianem byla super, dokud se nepřipojili k Aelin a Dorian, stejně jako Jeřáb, se nestal jedním z jejích ozdobných doplňků bez vlastních názorů. Jen jednou Dorian svůj názor vyjádřil a ostatní mu div za to neukousli hlavu. Protože přece nemůže říct proti Aelin špatné slovo! Náš Jeřáb… Kam se poděl ten bojovník, kterého jsem milovala ve třetí knize? Stal se z něj poslušný pejsek, který touží jen skočit s Aelin do postele. Toho očuchávání, vrčení, cenění zubů a hlavně popisů očí (a jejich přirovnání k různým druhů kamenů) bylo fakt moc. Nemám nic proti sex scénám, mám je ráda, ale tady se to podle mě nehodí. Přišly mi tam násilně vecpané, stejně jako u Manon a Doriana. Mimochodem, není tohle náhodou YA? Manon se mi také víc líbila v předchozích dílech. Odhalení, že je ztracená královna, mě upřímně nešokovalo, protože, jak to tak vypadá, každá žena v téhle sérii je buď utajená královna, nebo má tajemství svého původu (Aelin, Lysandra, Elide, Ansel...). A její scénky s Dorianem… Opravdu je nutné každého párovat? Je smutné, že Dorian dostal největší prostor jen v postelových scénách. Přesto byla Manon nejlepší postava v dílu. Co se ještě týče Aelin té tam bylo fakt moc. Ona je ta nejdůležitější v celém univerzu, královna vyvolená samotnými bohy, nositelka světla, spasitelka, samozřejmě nejchytřejší, nejmocnější, navíc mučednice, která prožila všechno utrpení a na svých bedrech nese břemeno světa. Zapomněla jsem na něco? Možná ještě na tu věc s Jeřábem, že si byli předurčení dřív, než se Aelin narodila. Nechápejte mě špatně. Mám ráda silné ženské hrdinky, ale tohle je tak neskutečně přetažené za vlasy, že mám chuť mlátit hlavou o zeď. Mimochodem, proč se doslova všichni muži podřizují ženám? Proč se každý geniální plán, každý dobrý souboj, nechává jen na Aelin a Lysandře? To muži v téhle sérii neumí myslet za sebe? Další věc je magie Aelin aneb Deus Ex Machina. Když už to vypadá, že dojde na pořádný souboj, vše se vyřeší tím, že Aelin ztratí kontrolu nad svou magií a ohněm všechny rozpráší. Logiku v tomhle absolutně nehledejte, protože tam platí pravidlo – čím víc se ponoříte do studnice, tím víc magie máte. A studnice Aelin je samozřejmě nekonečná! Kam se hrabe takový Dorian se svou – podle popisu – syrovou, nekonečnou magií, ze které ale bohužel vidíme pouze jakési smrště ledu a neviditelné ruce, které slouží hlavně v posteli (to fakt?:D bože!). Stejně jako Jeřábovi i jemu magie rychle dochází. Všechno se začalo řešit magií a mě chybí časy, kdy nefungovala. Snad jediný pořádný souboj měla Lysandra s mořskými wyverny. Gavriel a Fenrys tam byli vlastně jen na okrasu. Zvrat vystřídá další zvrat a po něm další… Kouzlo překvapení, které jsme zažívali v předchozích dílech, vyšumělo kamsi za humny. Co ale musím pochválit, byly části s Elenou, Manon a Aelin a jejich putování do minulosti. Emocionální a srdcervoucí, až mi slza ukápla. Závěr s bičovanou Aelin (kam se hrabe utrpení Ježíše… pardon), její oběť i utajený geniální plán se spojenci mě nedostal. Možná proto, že už jsem byla z knihy tak otrávená, že už jsem jí chtěla mít dočtenou. Skleněný trůn mám moc ráda. Dědička ohně a Královna stínů patří mezi mé oblíbence. Ale po tomhle díle se váhám pustit do dalších. Nejspíš si sérii přečtu znovu od začátku.... celý text