olle3 přečtené 361

Noční hlídka 2005, Sergej Lukjaněnko

První díl pojednávající o seznámení se Světlanou a reáliemi považuji za brilantní. Autor nenechá čtenáře vydechnout, když ho zasypává zákonitostmi magického světa a dobrý nápad najdeme téměř v každém odstavci. Lehký a čtivý styl psaní podtrhuje možnosti, které toto různorodé prostředí nabízí. Rozuzlení ke konci nemá chybu, nechybí dobrá pointa ani prvek překvapení. Laťka byla nasazena zřejmě příliš vysoko a zbytek svazku na ni už nedosáhl. Jakoby první část příběhu ležela autorovi v hlavě dlouho, zatímco zbytek musel vymyslet nahonem. Sem tam nudné a do celku nezapadající dialogy by mi nevadily, ale překombinované finále postrádající smysl, nepřirozené závěry postav a logické trhliny příběhu mi rychle vzaly vítr z plachet. Jinými slovy, na konci knihy bych si měl říci: „Ahá, tak takhle to tedy je!” Jenže já si řekl: „Cože? Vždyť to nedává smysl...” A to je škoda. Kniha první: 5/5 Knihy ostatní: 3/5 Hodnocení: 4/5 Verdikt: Bylo by chybou nečíst, nebylo dočíst.... celý text

Konec civilizace 2011, Aldous Huxley

Ke krátké knize jen pár krátkých poznámek: Dílo je často přirovnáváno k románu 1984, ale myslím si, že k tomu má hodně daleko. S ohledem na to, v jaké době bylo napsáno a jaké myšlenky přináší, hodnotím vesměs kladně. Bohužel, z úplně stejných důvodů mne čtení moc nebavilo. V té době možná převratná záležitost, dnes už tak trochu k smíchu. Rozsah bych trochu zkrátil, formát povídky by mi k tomu, co měl příběh vypovědět, seděl lépe. Nevěděl jsem přesně, co se přesně myslí slovem "pneumatická", ale líbilo se mi to. Obě hlavní postavy, Bernard i Divoch, mi byly příliš nesympatické na to, aby mne bavilo sledovat jejich osudy. Jako největší klad hodnotím nápad a "bokanizaci", největší mínus zpracování. Hodnocení: 3/5 Verdikt: Lepší si znovu přečíst 1984.... celý text

Hladové hry 2010, Dan Simmons

Fanouškům Kinga se jistě bude líbit, ostatním nejspíš taky. Styl psaní je pro mě osobně až příliš rozvláčný, na druhou stranu se mu nedá upřít sugestivnost a věrohodnost. I když jsem na pár hluchých míst narazil, celkový dojem je víc než dobrý a času stráveného nad devíti sty stranami nelituji. Jsem si jistý, že v budoucnu budu na příběh vzpomínat jako na jeden z těch lepších, kniha zaujme čestné místo v mé knihovně a na drobné výhrady si ani nevzpomenu. Téma bylo vymačkáno do poslední kapky, schopnosti záporáků využity na maximum. Postavy byly dobré a propracované, bohužel mi však stejně něco bránilo, abych se do nich mohl vcítit. Navíc nebyla žádná z nich tou hlavní a to mi taky vadí. Nejsilnější částí bylo zcela jistě vyprávění Saula v knize první. Žid ve vyhlazovacím táboře otestoval hranice hrůzy, ze které se člověk horko těžko může vzpamatovat. Utrpení, bolest a beznaděj, kterou postava musela projít, je vyzobrazeno bez nadsázky mistrně. Bestsellerem dílo asi nebylo, ale za přečtení určitě stojí. Hodnocení: 4/5... celý text

Problém tří těles 2017, Liou Cch'-sin

Celkem dobrý nápad, ne úplně nejlepší zpracování. --POZOR SPOILERY-- Některé pasáže mne bavily, třeba jako když si vedoucí (ta čínská jména po mě nechtějte) výzkumu nanomateriálů nemohl vysvětlit odpočítávání na fotografiích a nakonec na něj "zamrkal vesmír". Záhadná událost mne zaujala a při čtení mne provázel silný mystický pocit, přesně jak bylo účelem. Bohužel, ke konci už jsem po odhalení záhady ani netoužil, protože mne znechutily pasáže nudné a špatně napsané. Jako například náhled z jedné z pozorovatelen světa Trisolaranů, kde se mimozemšťan zmínil, že "nemá moc peněz" a že si "ani nemůže zapnout televizor". Jaká je pravděpodobnost, že by cizí rasa byla tolik podobná lidem, že by měla stejnou ekonomiku a podobnou kulturu i technologii? Přesně takové nedomyšlenosti mi dokáží požitek ze čtení zkazit. Přesto mi kniha něco dala, za úplnou ztrátu času její čtení nepovažuji. Zaujal mě problém tří těles a musím si vygooglit, jestli se skutečně jedná o matematicky neřešitelný případ. Hodnocení: 3/5... celý text

Existence 2015, David Brin

RECENZE OBSAHUJE SPOILERY (JAKO BY NA TOM ZÁLEŽELO) Prostě ne. Ne, ne a ne. Sám Hospodin ví, že jsem knize dal několik šancí, ale za půlku bych se bez psychické újmy nedostal. Už včera jsem si byl jistý, že knihu zavírám nadobro, když mi oko padlo na slova o tom, že autor psal román deset let... Dobře, říkám si, dám to ještě šanci, třeba mě navzdory špatnému vyprávění překvapí briliantní pointou... Jenže k té jsem se nedostal a už vůbec nevěřím tomu, že by byla brilantní. Hned na další stránce jsem práskl vazbami k sobě a už se toho nedotknu ani v rukavicích. Nevím, jestli autor psal výhradně v přestupných letech, ale jinak si neumím vysvětlit, proč mu taková slátanina zabrala tolik času. Největší problém knihy je totiž to, že je nedotažená a když se člověk na chvilku zastaví a začne přemýšlet, nelogičnosti a odfláknutosti začnou vyskakovat jedna po druhé. Jenže i když se myslet nesnaží, některé prostě nejdou nevnímat. Prostě se nemohu zbavit dojmu, že tam autor práskal, co ho zrovna napadlo. Malý příklad mého uvažování. --------------------------------- Hmm, píšu knihu o high tech společnosti v budoucnosti - dám tam robotická zvířata, která jsou jak účinnou zbraní, tak komunikčním prostředkem... jo to bude určitě cool... Jenže proč by někdo používal robotického hada? Kvůli jeho rychlosti? Nebo nenápadnosti při verbální komunikaci? V době, kdy má internet i smetáček s lopatičkou a zabít vás dokáže laser z družice by tohle řešení bylo jistě to pravé ořechové. Další příklad: Vesmír je plný kosmických lodí, ale jeden z hlavních hrdinů (který pak spadne do oceánu) provozuje populární sport v hypermoderní stíhačce... na proudový pohon. Nebo: Ve vzducholodi (z nějakého důvodu se v budoucnosti vodíkové vzducholdi používají) je zmíněno, že člen posádky použije laserový (nebo nějaký jiný) nůž, který může použít jen on. Pak tam autor přidal zajímavou větu (aby to bylo víc cool), že nůž nefunguje na otisk prstu, ale na základě jakési telepatie... cože? Stačí se nad tím na vteřinu zamyslet a zjistíme, že je to totální hovadina. --------------------------------- A pokud jsem vás nepřesvědčil a chtěli byste s mými závěry argumentovat, budiž. Problém je, že takových očividně nedomyšlených keců je na každé stránce několik. A o názvech á la Harry Potter (Hrůzoden a další stovky paslov, díky kterým má dílo působit chytřeji) ani nemluvím. Co tedy autor deset let psal? Mycelium od p. Kadlečkové je dobrá ukázka toho, jak má desetiletá práce na příběhu vypadat. Jediné, co se mi na díle líbilo, byl nápad s překrýváním virtuální a běžné reality, a různých vrstev Virtu (nebo jak to autor nazýval). Tomu jedinému věřím, že by v budoucnosti mohlo existovat - až na to ovládání zubem. Škoda... že tento nápad nedostal nějaký lepší autor. *** Vždy se cítím tak trochu provinile, když nedokončím knihu, ale parafráze Stephena Kinga to vystihuje skvěle: Na světe je příliš dobrých knih na to, číst ty špatné. Hodnocení: 2/5... celý text

Metro 2035 2016, Dmitry Glukhovsky

Ze začátku to tak sice nevypadalo, ale je to stejná katastrofa jako předchozí díl. Vzdal jsem to po 100 stranách - nevidím důvod číst něco, co mě absolutně nebaví. p.s. A ty dialogy? To snad autor nemyslí vážně... To je přece... Katastrofa... Nesouvislé... Neschopný dát do hromady jednu celou větu... :/ Druhý a třetí díl neměl vůbec vzniknout.... celý text

Metro 2034 2011, Dmitry Glukhovsky

Napsal tohle ten samý člověk? To byla otázka, které mě provázela od první stránky, až po tu poslední. Po přečtení 2033 jsem nevěřícně kroutil hlavou - je snad autor génius? Atmosféra, kterou dokázal vybudovat se skoro nedala slovy popsat. Mysteriózní zážitek, který jsem si odnesl z těch děsivých, neprobádaných tunelů ve mě vzbuzoval představivost tak, jako málo která kniha. V díle druhém bylo však všechno špatně. Nestvůry na každém rohu spolehlivě odstranily veškeré tajemno, Arťom se tam párkrát mihl jen aby se neřeklo a v metru se vlastně nic nového nestalo. A otázky "Co se asi stalo předtím, než jsme utekli do metra?" a "Jak to probíhalo?" rozhodně dychtivou odpověď nevyžadovaly - a opět, kdybych na ně odpověď neznal, tím lépe. Právě poučku, že víc je někdy míň, které se autor v prvním díle držel, nyní hodil za hlavu. Možná prostě jen nevěděl, jak dál příběh gradovat. Pro zachování dobrých vzpomínek z mrazivých tunelů bych doporučoval tento svazek přeskočit. Vůbec o nic nepřijdete, tak si nekažte chuť. Jsem velmi zvědavý na třetí díl, kvůli kterému jsem to vlastně celé absolvoval. Hodnocení: 2/5... celý text

Sněhulák 2012, Jo Nesbø

Ačkoliv jsem do Sněhuláka nešel s tím, že se jedná o super bomba bestseller, který mě musí ohromit (přísahám!), ale pouze s tím, že vyzkouším další knihu, která by mohla být zajímavá, zklamala mě. Nebo možná ne přímo zklamala, jen opravdu ničím nezaujala. Četl jsem mnohem lepší detektivky. Charakter hlavního hrdiny mě neohromil určitě - jeho závislost na alkoholu byla sice zajímavá, ale briliantní deduktivní schopnosti a nadprůměrnou inteligenci nějak postrádal. Byl sice o krok napřed oproti svým kolegům, ale stejně mi přišlo, že vraha odhalil jaksi spíš omylem. To, co mě však hlavně nezaujalo (a to už od první řádky), byl autorův styl psaní. Připadal mi zmatený, nelogický a těžce stravitelný - stejně jako dialogy. Ale kdo ví, třeba se takhle v Norsku mluví. Kniha mě prostě ničím nezaujala a znovu jsem si ověřil, že bestseller nerovná se kvalita. SPOILER p.s. Plísňaře jsem podezíral už od samého začátku, i když se ukázalo, že nakonec vrahem nebyl. Co tedy měl znamenat ten konec? Nějaká pointa, kterou jsem nepochopil nebo jen nevydařený záměr udělat vyústění mystičnější? Hodnocení: 3/5... celý text

Poločas rozpadu 2017, František Kotleta (p)

Podvědomě jsem čekal zklamání (u Kotlety a druhých dílů jeden neví), ale dostalo se mi velmi příjemného překvapení. Nejen, že druhý díl nesesadil nasazenou laťku, ale mě se líbil ještě víc. Oproti tomu prvnímu, kde hrdinové řešili pouze "tady a teď" a cíl cesty byl vágní a bez hlubšího významu, ve dvojce nechyběl účel cesty, nový nepřítel, kterého bylo nutno zničit. To podle mě dodávalo knize větší náboj a čtenář se tak prokousával stránkami mnohem dychtivěji. Nový nepřítel byl takový jaký měl být: krutý, v přesile a úplný magor. Stejně tak hlavní postavy: morální, nejlepší v tom, co dělají, ale hlavně lidští (Michálek si konečně vrznul a měl strach to Alici říct :)) Co chtít víc? Za ty prachy knížka určitě stála. Hodnocení: 4/5... celý text

Věčná válka 2009, Joe Haldeman

Ze začátku mě to opravdu bavilo a liboval jsem si, že jsem našel další z kvalitních scífek. Přesvědčilo mě o tom pár dobrých myšlenek a ucházející styl psaní. Jenže čím déle jsem četl, tím to bylo horší. Místo aby se (když už, tak alespoň u hlavní postavy) charakter rozvíjel a postavu jsem postupně poznával, zůstala plochá a nezáživná. Celkově se mohl autor víc snažit. Všimněte si například, kolik dialogů končí trojtečkou. Pohodlný způsob jak jej ukončit bez nutnosti ho domýšlet. Jenže na kvalitě je to potom znát. Klesající tendence mi vadila čím dál víc, protože reálie, které autor nastínil, skrývaly veliký potenciál. Někdo jiný (lepší) by z něj dokázal vykouzlit neobyčejné dílo. A na úplném konci jsem si říkal, jestli už si ze mě dotyčný nedělá srandu. Nejlepším způsobem, jak vymazat všem v okolí osobnosti, je používat množné číslo v běžných činnostech. Jako nějak takhle: ...při posledním střetu jsme ztratili 88 procent lidí... ...na zpáteční cestě jsme se bavili a četli si... ...byli jsme unavení... ale zadostiučinění jsme necítili... Sice by někdo mohl namítnout, že vojáci, kteří byli celé roky vychovávání a byli jim vymazávány mozky, už ztratili svoji individualitu, ale já tomu prostě nevěřím. Podle mě to autor prostě odflákl. Škoda! Hodnocení: 3/5... celý text

Ready Player One - Hra začíná 2012, Ernest Cline

Za poslední dobu jedna z nejlepších knih, která se mi dostala do ruky. Musím se přiznat, že neoriginální slovní spojení "virtuální realita" ve mně ze začátku nevzbuzovala velké nadšení - stejně, jako obálka. O knize jsem do té doby neslyšel a nečekal jsem nic extra. O to víc jsem byl překvapen, když se z titulu vyklubal jeden z těch, o kterých se pak říká, že se čtou "jedním dechem". Strhující dobrodružný příběh, perfektně vykreslená virtuální realita, s kterou se okamžitě ztotožní každý hráč (sám jsem hrál kdysi WoW), ale i ten, kdo má jen trošku představivosti. Velmi se mi líbil koncept, ve kterém byl vlastně hl. hrdina sám proti celému světu - a to jak tomu reálnému, tak tomu virtuálnímu. Velmi mne zaujal svět, ve kterém je možné cokoliv a přesto má svá pevná pravidla. Autor do posledního zbytku využil jeho potenciál a přesvědčil mě o tom, že jestli/až někdy bude nějaká dokonalá virtuální realita naprogramována, mohla by vypadat takhle. Prostě skvělá práce ve všech směrech. A i když si mé hnidopišské já našlo nějakou výtku, zpravidla byla o stránku později vyvrácena nebo vysvětlena. SPOILER! p.s. Hlavnímu hrdinovi jsem fandil tak urputně, že kdyby to nakonec nedopadlo dobře, autora bych si snad našel a dal mu jednu do zubů. Hodnocení: 5/5... celý text

Na Věrnosti 2012, Tana French

Tak tohle se opravdu povedlo. Musím se přiznat, že dětství bych s nikým z hlavních hrdinů neměnil, a do ulice Na věrnosti bych se nepřestěhoval ani za nic. Pečlivě vykonstruovaná ponurá atmosféra skvěle kontrastovala se svérázným hlavním hrdinou - při každém "pedál derba" jsem se nahlas smál. Chování postav na mě působilo nepřikrášleně a realisticky, jako bych to měl přímo před očima. A spisovatelce se navíc povedlo vzbudit ve mně nefalšovaný zájem o identifikaci vraha. Ale všemu stejně vévodil způsob psaní, který bych nepopsal jinak, než střízlivě trefný. Při každém dalším odstavci jsem měl nutkání skládat autorce poklonu. Nevím, jestli je zatím talent nebo pečlivá práce, ale jedno z toho určitě. Hodnocení: 4/5... celý text

Písečný muž 2013, Lars Kepler

K této knize jsem se dostal zcela náhodou, nic jsem od ní nečekal, ale zaujala mě od první věty. Číst mě ji bavilo a to je to hlavní, co bych chtěl vytáhnout - a to hlavní, o co by čtenáři mělo jít. Neubráním se ovšem menší výtce. Všechno do sebe na konci zapadlo a bylo vysvětleno, až na to, jak Písečný muž oběti unesl. Jak to provedl, aniž by po sobě zanechal jedinou stopu. "Stopy končily pět metrů od auta a poté jako by se po ženě a dvou dětech zem slehla. Policisté prohledali každou píď."(parafráze). Nevím sice, jak ve skutečnosti pracuje kriminálka (natož ve Švédsku), a možná jsem až příliš zmasírovaný všemi těmi pořady a knihami, ale přijde mi, že unést rodinu bez zanechání jediné stopy po boji či od pneumatik (atd.), je téměř nemožné. Pokud se nemýlím, tak se jedná o celkem zásadní chybu, protože to byla jedna z velkých záhad (a tato schopnost propůjčila mysteriózní tvář záporným hrdinům - a jen díky ní vodili tak dlouho kriminalisty za nos). To mi tam trochu skřípalo a těšil jsem se, jak se únosy na konci vysvětlí. Mimo to však nemám co vytknout, naopak musím pochválit tempo a neklesající napětí, které mě sotva nechalo knihu odložit. Hodnocení: 4/5... celý text

Prázdné místo 2013, J. K. Rowling (p)

Řemeslně dokonalé, velice profesionální, ale děsně nudné. Alespoň do první poloviny. V té se nic zajímavého nedělo, snad jen to, že se člověk snažil si zapamatovat postavy. Když začal řádit Duch Barryho Fairbrothera, začalo mě to bavit a zjistil jsem že Tlusťocha a Andrewa mám docela rád. Ale když už příběh začal pořádně gradovat, skončil. Chtěl jsem Rollingovou zkusit a do Harryho se mi nechtělo. Prázdné místo jako ztrátu času neberu, ale k spisovatelce se už nevrátím. Kniha byla sice hodně naturalisticka a, jak už jsem říkal, profesionálně napsaná, ale chybělo mi tam něco, k čemu mohl příběh směřovat, nějaká pointa nebo něco, co vlastně příběh příběhem dělá. Možná to byl záměr, ale to pak byla podle mě chyba. Hodnocení: 3/5... celý text

Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Kdyby mi někdo shrnul, o čem kniha je, nikdy bych ji neotevřel. "Neobyčejně vyprávěný obyčejný příběh" nezní zrovna jako super šlágr. Ale to by byla škoda, protože kupodivu je. Sám nedokážu pořádně říct, co mě tolik uhranulo, ale asi to bude styl, jakým autor píše. Tak lehce, svižně a pozoruhodně výstižně, až se to stává návykovým. Jako brambůrky - dáte si jednu a i když zbytek schováte, na jazyku vám neustále lpí ta chuť... která vás nakonec stejně donutí dát si další. Příběh se nesl na jakési zádumčivé vlně, ale zároveň dokázal ukázat i syrovou realitu všedního života. Ačkoliv jsem doufal, že se zase objeví Extrém, (toho jsem měl rád), jako on i další postavy beze stopy mizely, stejně jako ve skutečném světě. Na to, jak moc odlišný žánr od mé obvyklé četby tohle je, se mi to četlo překvapivě krásně. Až budu mít někdy příště chuť pohroužit se do mělkých vod melancholického přemítání, sáhnu po dalším Murakamim. Hodnocení: 4/5... celý text

Pátá vlna 2013, Rick Yancey

Nečekaně dobrá kniha. Člověk by řekl, že téma invaze ufonů už zná na všechny způsoby a že ho nic nového nečeká... a zde by měl z části i pravdu. Ale to není to hlavní. I když se možná žádné geniálně promyšlené pointy nedočkáme, v knize to není cílem. V tomto příběhu prostě není potřeba, protože je dobrý tak, jak je. Tím ovšem nechci naznačit, že by se vysvětlení dalo předpokládat nebo uhodnout. Otázky "Jak?" a "Proč?" se táhnou naskrz celým románem a po dvou třetinách se k nim přidává i "Kdo?". Odpovědi jsou rovnoměrně dávkovány a nutí čtenáře hezky rychle otáčet stránky. A přesto je, podle mého, tohle všechno až na druhé koleji. Je to tu proto, aby to zvýšilo napětí, vzbudilo zvědavost a udrželo čtenáře zaujatého. Toť "vše". Spisovatel, místo aby se soustředil na mimozemšťany, vnořil se spíše do psychologie postav. A to je to hlavní, co z knihy vyzařuje a co jí dělá výjimečnou. Utrpení a smrt blízkých a všech kolem, co to s vámi udělá a jak na to reagujete. Jak ztrácíte naději. Zoufalství přeživších tryská z každého slova a právě ten pocit, že hrdina nemá sebemenší šanci na výhru ve válce, kde bud zemře nebo ztratí svou lidskost, byl vystihnut naprosto bravurně. Chvílemi jsem měl až pocit, že snad čtu Remarquea. Hodnocení: 5/5... celý text

Dokonalý dvojník 2004, Andreas Eschbach

"Slunce vysoko nad horami zářilo, jako by se nechumelilo." Přirozený styl vyprávění, tentokrát trošku v odlehčeném stylu, by snad neurazil nikoho. Nevím proč, ale něčím mi připomínal Payneovo Mládí v hajzlu. Vzhledem k tomu, že byl vypravěčem mladý kluk, se není co divit. Kniha mě z počátku bavila, ke konci nadchla a po jejím zavření jsem se uculoval, jako dítě ve frontě na zmrzlinu. Tento (u nás) přehlížený autor mi přirostl k srdci už dávno, proto pro mě kvalitní příběh nebyl žádným překvapením. Škoda jen, že byl tento titul od Eschacha poslední, který jsem nečetl. A nikde jsem se nedozvěděl, jestli se chystá překlad dalších... Neumíte někdo náhodou dobře německy? Hodnocení: 5/5... celý text

Já, robot 1993, Isaac Asimov

Knihu jsem otevřel až po (několikátém) shlédnutí filmu. Byl jsem potom velice překvapen, když jsem zjistil, že si tvůrci z knižní verze vzali jen pointu, pár jmen a tři zákony. Nutno dodat, že dobře udělali. Zatímco Já robot z hollywoodské produkce je jeden z nejlepších sci-fi počinů, se kterými jsem se setkal, o knize se to říct nedá. Pokud jsou velmi vysoká hodnocení udělována kvůli smělým robotickým vizím, tak to chápu. Představit si potencionální problémy s myslícími stroji v době, kdy neexistoval internet a počítače se nedaly vyrobit menší, než šatní skříň (a zvládaly sotva násobení), nemohl leckdo. Rovněž nápady týkající se tří zákonů a způsoby, jak je obejít, bych označil za téměř geniální. Ale jak se ukázalo, bohužel to na dobrou knihu nestačí. Soft sci-fi jsem nikdy nemusel, ale když už - tak jelikož v něm jde hlavně o dialogy - měly by za to stát. Zde tomu tak není. Konverzace mi přišly odfláknuté. Vysvětlující rozmluvy, které objasňují čtenářům co je potřeba tak, aby se to hodilo autorovi, ale ne postavám, bych čekal u amatérských spisovatelů. A právě postavy s tím vším souvisí. Nejsou lidské a uvěřitelné - např. všichni vědci se věčně dohadují a nadávají si jako malé děti. Stejně tak názvy jako Stroj nebo Mozek mě nepřesvědčily o nějaké vyšší propracovanosti. Nejvíc mě štvalo asi to, že si autor vysvětloval, co se mu zrovna chtělo a ignoroval logické otázky, které se mnohdy přímo nabízely. Tohle je ale asi vinou toho, jak si myslící stroje Asimov představoval - jinak než pracují počítače dnes. Proto tohle jako chybu nelze označit a proto nevyčítám třeba ani to, že v budoucnosti psali ještě na papír, používali mapy a museli plnit pracovní plány. To však neznamená, že se to četlo o to lépe. Shrnu to asi takto: Na svou dobu možná odvážné dílo plné nadčasových myšlenek, ale po literární stránce podprůměrné, a číst mě nebavilo.... celý text

Deset malých černoušků 2009, Agatha Christie

Musím se přiznat, že mě název ani obálka nijak nezaujaly, knihu jsem otevřel jen díky velkému množství dobrých recenzí. Rozhodně jsem neprohloupil, protože jsem přečetl jednu z nejlepších detektivek, jaká se mi dostala do ruky. Mělo to všechno: spád, napětí i dobrou pointu. Vyčíst by se tomu nedal ani řádek, chvály by se daly vršit kopy. Mě se hlavně líbilo, že jsem si mohl klást otázku "Tak kdo je, sakra, vrah?" až do poslední chvíle. To je tuším cílem všech detektivek, ale málo které se to podaří. Je to i tím, že člověk už viděl/četl ledacos a je připravený téměř na cokoliv. Opravdu překvapit je pořád těžší a těžší. U Deseti malých černoušků bylo navíc rafinovaně použito stylu vyprávění, u kterého můžeme "slyšet" myšlenky postav. To by mělo identifikaci pachatele usnadnit, ale samozřejmě je tomu naopak. Znovu jsem se ujistil o tom, že: Dobrá kniha se pozná tak, že ji přečtete do týdne - a nezáleží na tom, kolik má stránek. Tuhle jsem zhltnul za tři dny.... celý text

Tulák 2016, Peter Newman

Říká se: Nesuď knihu podle obalu. V tomto případě je to také chybou, ovšem z jiného důvodu - obálka je totiž jediná věc, která je na knize dobrá. Z amatérského vyprávění přímo prosakoval autorův záměr: mlčenlivý hlavní hrdina, za kterého vždycky někdo odpoví - protože jak to, sakra, napsat, když od něj bude odpověď vyžadována? (knihu jsem dočetl jen do půlky, ale vsadím se, že na konci "překvapivě" promluví); děj, který se vždycky zvrátí v hrdinův prospěch; dítě, které se chová tak, aby hrdinovi nezpůsobovalo potíže... Postavy nejsou ploché - žádný charakter ani nemají. U vedlejších postav by se to možná dalo překousnout, ale ani samotný hrdina se nemá čím pochlubit - v mnoha situacích si jeho chování vyloženě protiřečí - asi aby byl zajímavý. Během čtení jsem dával knize šanci několikrát a snažil jsem se do děje vžít, vyprávění bylo ale tak chaotické, že jsem nevěděl, o co vlastně kráčí. Také začínám být poslední dobou alergický na přehnané používání přídavných jmen. Na každé lekci tvůrčího psaní by to autorovi seškrtali. A v této knize jsou některá obzvlášť vydatná. Byly to tvary typu: hladové jídlo, životem zklamaná postava... Bylo vidět, jak se autor snaží zapůsobit květnatými výrazy. Takový typ psaní má svůj název, říká se mu literární onanie. Pak se musím zasmát (i když je to spíš k pláči), když čtu recenze, které z Tuláka dělají nejlepší dílo všech dob a říkám si, kolik za to autor dostal zaplaceno.... celý text