Omnibus
přečtené 55
Budu tě milovat bez ostychu
1970,
Jean-Pierre Chabrol
Tohle kdyby napsala ženská, tak ji budou kamenovat, že dělá z chlapů (zde z Pascala) schválně naprosté blbce! Chodit se dvěma holkama a nepoznat, že je to jedna a ta samá, jen s parukou a jiným makeupem? No to snad ne! Jenže tento román nenapsala žena, ale muž. A o to je ta knížka divnější (mistr Chabrol promine). Ovšem musím uznat, že jistou poetiku to mělo. Takže: je to hodně mimózní, ale až na ten námět na hlavu a (napůl) tragický závěr je to docela milý román. Příběh jedné dvojjediné dívčí lásky patnáctileté Nieves a jednoho dvojnásobného vola, devatenáctiletého Pascala, který si tu její lásku podle mě ani nezasloužil. A já taky naprosto nezaslouženě a ryze subjektivně dávám plný počet hvězd.... celý text
Plivanec na rozloučenou
2005,
Misantrop (p)
Pro mě zbytečná kniha. Nedala mi vůbec nic a vzala pár hodin času, který jsem mohl strávit daleko smysluplněji. Třeba vysedáváním v hospodě a nadáváním na poměry a na lidstvo. Jako to zde, obrazně řečeno, činí anonymní autor. Nebo několik autorů? (Čemuž by nasvědčovala i rozháranost a vnitřní nesoudržnost textu v různých částech díla. Jak ostatně spekulovali i někteří recenzenti knihy.) Zhrzený a zapšklý intelektuál, životem zklamaný, lidmi nepochopený, lidstvem nedoceněný a neviditelnou rukou knižního trhu nepolaskaný, se v Plivanci zřejmě snaží vykecat z frustrace nad tím, že dosud neobdržel Pulitzerovu cenu a nemůže pořádat veřejná čtení svých děl, kdy by mu na pódium davy šílících fanynek (nebo spíš fanoušků, he?) házely svoje kalhotky (slipy). Kecy typu „Ostatně soudím, že lidstvo by mělo být zničeno“ působí jako od pupkatého pantáty v hospodě nad osmým pivem, které již dotyčný bryndá na špinavý ubrus plný fleků od guláše a děr propálených popelem z cigaret. Autor zde otevřel stavidla svého malého českého literárního rybníku, napuštěného nenávistí a plného na hladině plujících mrtvol zklamaných nadějí (již v rozkladu a s nehezky nafouklými břichy), a vypustil na čtenáře záplavu rádoby hlubokých myšlenek a soudů, které se rozlévají po stránkách tohoto jako chrchel zeleného Plivance, a jako špinavé vlny tsunami berou s sebou vše, co jim přijde do cesty. I veškerou prostou radost ze života a z výchovy našich dětí, jako smyslu naší existence. Jak už jsem říkal. Ztráta času. Nedoporučuju. Jít si zanadávat do putyky vám dá mnohem víc. A utužuju to sociální kontakty. Což by autor tohoto paskvilu očividně potřeboval jako koza drbání.... celý text