Omnibus komentáře u knih

Nevěřím, že jde o prvotinu. Podle úžasně lehké a vypsané ruky, schopnosti charakterizovat postavy a situace jen pár jedinečnými slovními spojeními je zcela zjevné, že autorka už toho napsala spousty. Pokud ne v tomto životě, tak v některém ze svých dřívějších určitě. Hlavně je to však kniha, u které jsem co chvíli přestával číst... protože v tu chvíli natolik ťala do živého, že jsem se z jejích stránek zatoulal pryč, do mechové krajiny i černého lesa mých vlastních vzpomínek, do světa nedospělých snů i do postelí již dospělých, ale nezralých lásek. Do pekla závislostí, bolestivých vítězství i radostných proher, vedoucích k usmíření. A najednou slyším svou ženu: "Co se děje, miláčku? Už půl hodiny jsem tě neviděla otočit stránku." Jak říkám, co chvíli zásek, až na dřeň. Aby taky ne, když je v tom pořádný kus srdce. Napsáno věčně mladou holkou, co má už sakra odžito, ale stále doufá. Zašitá v hadrové panence, řádící na koncertech či v knajpách mezi rockery, neklidně se vrtící na růžových obláčcích i spokojeně chrnící nahá v trní. Kus její duše, na stránky knížky z vlastního nitra vyvržený, lehce vonící po vanilce romantické lásky a silně čpící potem smrtelného strachu ze samoty, mísícího se s nasládlým pachem mrtvoly rozkládajícího se manželství. Broučci hrobaříčci se radují a já s nimi. Nakonec na jaře na každém hrobě rozkvetou kytky. Plíce musí dýchat, duše doufat. DOUFEJ NEBO SE UDUS. Zaslouží plnou rockerskou palbu pěti hvězdiček.

7 11.07.2023

Tohle kdyby napsala ženská, tak ji budou kamenovat, že dělá z chlapů (zde z Pascala) schválně naprosté blbce! Chodit se dvěma holkama a nepoznat, že je to jedna a ta samá, jen s parukou a jiným makeupem? No to snad ne! Jenže tento román nenapsala žena, ale muž. A o to je ta knížka divnější (mistr Chabrol promine). Ovšem musím uznat, že jistou poetiku to mělo. Takže: je to hodně mimózní, ale až na ten námět na hlavu a (napůl) tragický závěr je to docela milý román. Příběh jedné dvojjediné dívčí lásky patnáctileté Nieves a jednoho dvojnásobného vola, devatenáctiletého Pascala, který si tu její lásku podle mě ani nezasloužil. A já taky naprosto nezaslouženě a ryze subjektivně dávám plný počet hvězd.

1 17.12.2013

Pro mě zbytečná kniha. Nedala mi vůbec nic a vzala pár hodin času, který jsem mohl strávit daleko smysluplněji. Třeba vysedáváním v hospodě a nadáváním na poměry a na lidstvo. Jako to zde, obrazně řečeno, činí anonymní autor. Nebo několik autorů? (Čemuž by nasvědčovala i rozháranost a vnitřní nesoudržnost textu v různých částech díla. Jak ostatně spekulovali i někteří recenzenti knihy.)

Zhrzený a zapšklý intelektuál, životem zklamaný, lidmi nepochopený, lidstvem nedoceněný a neviditelnou rukou knižního trhu nepolaskaný, se v Plivanci zřejmě snaží vykecat z frustrace nad tím, že dosud neobdržel Pulitzerovu cenu a nemůže pořádat veřejná čtení svých děl, kdy by mu na pódium davy šílících fanynek (nebo spíš fanoušků, he?) házely svoje kalhotky (slipy). Kecy typu „Ostatně soudím, že lidstvo by mělo být zničeno“ působí jako od pupkatého pantáty v hospodě nad osmým pivem, které již dotyčný bryndá na špinavý ubrus plný fleků od guláše a děr propálených popelem z cigaret.

Autor zde otevřel stavidla svého malého českého literárního rybníku, napuštěného nenávistí a plného na hladině plujících mrtvol zklamaných nadějí (již v rozkladu a s nehezky nafouklými břichy), a vypustil na čtenáře záplavu rádoby hlubokých myšlenek a soudů, které se rozlévají po stránkách tohoto jako chrchel zeleného Plivance, a jako špinavé vlny tsunami berou s sebou vše, co jim přijde do cesty. I veškerou prostou radost ze života a z výchovy našich dětí, jako smyslu naší existence.

Jak už jsem říkal. Ztráta času. Nedoporučuju. Jít si zanadávat do putyky vám dá mnohem víc. A utužuju to sociální kontakty. Což by autor tohoto paskvilu očividně potřeboval jako koza drbání.

Popisování všech hrůz a zvěrstev druhé světové války očima slabého, amorálního člověka, bez jakéhokoli mravního kodexu, pouze vlečeného dějinnými událostmi a to i ve chvílích, kdy je sám v hierarchii zrůdné mašinérie na nějakém důležitém postu. Proboha, co mi takovýto příběh má dát? Bez jakékoli katarze a s přehnaně zdůrazňovanou homosexuální tematikou, zbytečně a samoúčelně podsouvanou většině postav, které náš „hrdina“ potkává. Příběh o člověku s nemocnou duší a jeho nihilistickém pohledu na svět. Pro mě naprosto zbytečná kniha. Alespoň dvě hvězdy uděluji proto, že pro člověka, který nic podobného dosud nečetl a hrůzy fašismu jsou pro něj jen pár polozapomenutých čísel a strohých fakt, může být snad, z hlediska informací, přínosem.

2 12.07.2013

Laskavá ironie, s jakou nás autor, Angličan každým coulem, provází svým rokem života v bohémské Paříži, nejen pohladí duši a neskutečně pobaví, ale zároveň nás vybaví i nezbytnými informacemi o francouzských zvycích a zlozvycích. Navíc je to i praktická příručka pro turisty všeho druhu, jak se úspěšně ztrapnit při návštěvě kaváren nebo při svádění francouzských slečen. Po téhle romantické procházce po Champs-Elyseés, spojené s úspěšným kličkováním mezi spoustou psích merde na chodnících, jsem se na druhý díl, o jeho francouzských láskách a o jeho nápadu otevřít si v Paříži anglickou čajovnu, těšil jako malej kluk. Přesněji řečeno, na to pokračování jsem se těšil jako kdysi zamlada na svoje druhé rande s jednou Moravačkou :-)

3 12.07.2013

Kdysi dávno, ve svém ranném mládí, jsem se připravoval utéct z domova a skrývat se po lesích... Ve své nasranosti na celý svět, toho tam nahoře nevyjímaje, za to, co mi provedl, jsem si pohrával i s myšlenkou živit se rozličnými nekalými způsoby. Teď si nedělám pr*el. A byl jsem sakra přesvědčený, že na to mám...
Dva osudově silné zážitky změnily můj názor. Kniha Georgese Simenona „Muž, který pozoroval noční vlaky“ a Vláčilův snímek "Stín kapradiny". Z obou, z knihy i z filmu, přímo sálá nicota, až fyzicky nesnesitelná bezvýchodnost cesty, na které se člověk může ocitnout po svém vědomém vykročení na šikmou plochu. Celá ta bezedná hrůza definitivnosti konce cesty životem. Toho, že člověk se vlastní vinou dostal do slepé uličky a cesta zpět už není.

9 24.04.2013

Tak dávno jsem to četl, a přece někde hluboko ve mě zůstal kus tísnivého pocitu, z únosů dětí a hlavně z „nenávratnosti procesu.“ Moc to nevylepšilo ani rozuzlení, pojaté jako kosmický happyend a vítězství vědy ve službách pokroku nad právy jednotlivce. Zástupy dětí s úplně modrou pokožkou, stojících strnule na místě a mechanicky žvýkajících nějaké papírové pásky... ty mě ještě dlouho strašily ze spaní. Sice už v dalším sále, pod kupolí, si jiné modré děti vesele hrály a učily se, pod dozorem vědců ve skafandrech. Ale i tak, brrr! Zase husí kůže. Asi si to budu muset sehnat a znovu přečíst, abych konečně svou noční můru z dětství zahnal. Nebo oživil, kdo ví?

7 15.02.2013