Osice
přečtené 917
O pejskovi a kočičce: Jak slavili Vánoce
2015,
Jana Uhlířová
Myslím, že se knížka dětem líbila. Já jsem si při čtení mnohokrát v duchu povzdechla, že to prostě není ono. Josef Čapek je nenapodobitelný. Věřím, že se jeho příběhy o pejskovi a kočičce budou ještě dlouho číst a budou přinášet radost jak dětem, tak rodičům. Osobně vnímám další pokračování jako parazitování na popularitě staršího z výjimečných bratří Čapků. Při čtení jsme si s dětmi povídali o tom, co dělají v zimě ve skutečnosti konkrétní zvířátka. Přišlo nám zvláštní, že s nimi slaví Vánoce i ty zvířátka, která v zimě spí:-)... celý text
Protiklady
2021,
Jang Kwidža (p)
Jsem první, kdo komentuje, tak si dovolím delší komentář:-D „Lidé jsou schopný nosit v sobě malý křivdy strašně dlouho dobu, ale aby si takhle dlouho pamatovali, že maj být vděčný to fakt ne.“ Seznamte se s An Činčin, pětadvacetiletou holkou, která se snaží vyznat sama v sobě, ve své rodině a taky v lásce. An Činčin mi byla hodně blízká, hlavně její pocity, nechtěla bych sice zažívat to, co ona, ale v zásadě souhlasím s její tetou, taky to tak cítím. Protikladů najdeme v knize hned několik. Třeba život dvojčat (matky a tety An Činčin) se po jejich svatbě ubíral úplně jiným směrem, jejich životy jsou jak nebe a dudy. Také jejich děti mají díky zažitým zkušenostem odlišný pohled na svět. Člověk není nepopsaný list, ale je částečně determinován tím, co zažil, prostředí ho ovlivňuje. Těm, co život klade do cesty nejrůznější překážky, můžou být ve výsledku šťastnější, než ten, co má na růžích ustláno. Problém je v tom, že štěstí je relativní a každý ho vnímán jinak. „A abych ospravedlnila svoji existenci, musím to vzít přes život mý mámy. Zní to fakt hloupě. Ostuda už je, když se dospělá pětadvacítka musí ospravedlňovat. Je mi dost trapný, že jsem se se všema těma nadlouho pohřbenejma záležitostma v sobě zatím neuměla vypořádat. Abych se uklidnila, začnu tohle zpytování ještě jednou a od začátku. Je tu jediná věc, kvůli který se stydím. Při pátrání po vlastní podstatě musím přivést na scénu svoji mámu.“ Dalším protikladem jsou 2 odlišní nápadníci, kteří se hlavní hrdince dvoří. Bylo velmi osvěžující, že i když hlavní hrdinka řeší lásku, tak nevzdychá roztouženě po nějakém chlapovi ani ženě:-) Myslela jsem si, že si vybere nakonec tak, jak si vybrala:-) Nemusíte se bát, že jde o červenou knihovnu. Láska má mnoho podob a i to na pohled nejdokonalejší manželství nezaručuje člověku štěstí. Otec An Činčin se s tíhou manželství vyrovnával taky po svém. „Manželství je večeře, v níž je polévka lepší než dezert.“ Kniha je plná zajímavých myšlenek. Buď s nimi víceméně souzníte, tak si knihu zamilujete, nebo se s nimi nepotkáte a Protiklady si tolik neužijete. Můžete si tipnout, k jaké skupině se řadím já:-) … K trvalé mojí mamky jsem měla podobný přístup jako An Činčin k trvalé svojí mamky:-) „Cizí neštěstí považujeme za přirozené. Své vlastní nejsme nikdy schopni přijmout.“ Knihu napsala korejská spisovatelka Jang Kwidža a já jsem si ji objednala hned po přečtení její povídky Básník z Wonmidongu. A od včerejška na mě doma čeká její kniha A Distant and Beautiful Place:-) V textu je odkaz na povídku The Gift of the Magi od O. Henryho. Tady si ji můžete přečíst: https://americanenglish.state.gov/files/ae/resource_files/1-the_gift_of_the_magi_0.pdf PS. Děkuji M. Löwensteinové za pěkný překlad. Hovorový jazyk jsem si moc užívala:-) Doporučuji.... celý text
Pavlík Morozov
1952,
Vitalij Gubarev
Výjimečně nebudu knihu hodnotit hvězdičkami, protože nechci dávat knihám odpad. Jedná se o propagandistickou knížku, to by mi ani tolik nevadilo. Proto jsem po ni vlastně sáhla:-) Zajímalo mně, jak se snažil ruský spisovatel apelovat na děti v duchu komunistické ideologie. Je tam toho dost. Problém je v tom, že je to i špatně napsané. Opravdu špatně. Téma v kombinaci s bídnou kvalitou dělá z knihy hrozivou záležitost:-) Ráda bych věděla, jak tuto knihy vnímaly tehdejší ruské děti, protože Vitalij Gubarev byl nejspíš oblíbeným spisovatelem pro děti. Zmiňuje ho i knihovnice Petrovová v knize U Petropových řádí chřipka, ale o Pavlíkovi Morozovovi se jí číst nechtělo:-) Mně už se o něm taky číst nechce:-)... celý text
Tváře a osudy: Moderní korejské povídky
1999,
* antologie
Po Ukradeném jméně jsem si dala další porci moderních korejských povídek:-) Skvělou předmluvu ke knize napsal V. Pucek, přední český koreanista. Nejenže jsem se toho dozvěděla spoustu o pohnutých korejských dějinách, taktéž se mi dostalo informací o literárním vývoji moderní povídky, jejichž autoři silně reflektují aktuální témata a svou tvorbou sledují určité cíle. Zajímavé jsou i poznámky pod čarou a samozřejmě medailonky autorů. Ty jsem nečetla úplně poctivě. Ne proto, že by mne nezajímaly, ale protože je v nich vyzrazen obsah některých povídek a já bych si je moc ráda přečetla sama. I když nejsou přeložené do češtiny, tak některé jsem dohledala aspoň anglicky a třeba časem vypiluju svoji korejštinu na takovou úroveň, abych si je mohla přečíst v originále:-D Ve sbírce najdete 14 povídek od 13 autorů. Pouze 2 povídky jsou z pera ženských autorek. Je fajn, že jsou povídky seřazeny víceméně chronologicky. Mohla jsem si je lépe konfrontovat s tím, co jsem se dozvěděla v úvodu. Nejvíc mne zaujala asi povídka s filosofickým podtextem Sonáta apassionata od Kim Tong-ina (김동인), která pojednává o nadaném hudebním skladateli, který nemá hudební vzdělání a jeho úspěšná tvorba je podmíněna nějakým silným zážitkem, ne zrovna společensky přijatelným. „Takže dejme tomu, že je tu nějaký krámek. A že zrovna ve chvíli, kdy je úplně prázdný a kdy tam není majitel ani žádný příručí, prochází náhodou kolem nějaký gentleman. Jde o gentlemana, který je sice zcela korektní, má jmění i slušnou reputaci, ale co když ho při pohledu na liduprázdný a otevřený krám napadne maně kupříkladu takováhle myšlenka: „Uvnitř není ani noha, lehce by tam mohl vniknout třeba zloděj. A kdyby tak vešel a něco ukradl, nikdo se to nedoví. Proč jen nechávají krám takhle prázdný…?“ Což by nemohl jako důsledek takovýchto myšlenek – jak bych to řekl – jako důsledek jakéhosi okamžitého zvráceného hnutí mysli nastat případ, že onen gentleman se tam vrhne a strčí do kapsy nějakou drobnost, takovou, jež pro něj nemá žádnou valnou cenu a po níž ani netouží?“ Ve sbírce Tváře a osudy jsem se setkala s dvěma starými známými. Tím prvním byl výše zmíněný Kim Tong-in a tím druhým byl Hwang Sun-won (황순원). Jeho povídka Čápi reaguje na korejskou válku a na nenávist, která se promítla do vztahů lidí. Hlavní hrdina se setkává s přítelem z dětství, který „stojí“ na druhé straně a který má být popraven. Zvítězí rozum a lidskost nebo nenávist? Autorka Han Mal-suk (한말숙) mě oslovila povídkou Konec mýtu, v níž mladá dívka řeší své existenciální problémy prostitucí. Tahle povídka je svým způsobem docela drsná a nedivím se, že se jí dočkalo v Koreji rozporuplného přijetí. Han Mal-suk byla v roce 1993 nominována na NC za literaturu. Její knihu Písně z druhého břehu bych si moc ráda přečetla. V těchto povídkách je často zaměřována pozornost na lidi na okraji společnosti, na chudé a na postižené, kteří ať se snaží, seč mohou, tak se ze svého postavení nemohou vyhrabat. V paměti mi delší dobu uvízne určitě Bláznivá Adada od Kje Jong-muka (계용묵), v níž se skoro němá dívka snažila vzít osud do svých rukou, ale vycházela ze špatného předpokladu. Také budu vzpomínat na příběh otce a syna z povídky Utrpení dvou generací, kteří se musí potýkat s válečným zraněním. A Hwang Sok-jong (황석영) mě dostal povídkou Cesta do Sampcha, v níž je pozornost zaměřena opět na lidi, kteří se protloukají životem a jsou vděčni za ojedinělé chvilky štěstí. Závěr povídky stejně jako život autora na mě silně zapůsobil. Pro zajímavost, Hwang Sok-jong byl v roce 1993 odsouzen k sedmi letům vězení za ilegální návštěvu Severní Koreje. Po pěti letech byl díky amnestii propuštěn. Čtení poslední povídky Trpaslík a jeho kulička letící k Měsíci se protáhlo, protože jsem v ní narazila na odkaz na báseň od Samuela Taylora Coleridge Píseň o starém námořníku. Tak jsem si ji hned 2x přečetla. Je fakt nádherná a tahle začíná:-) „Tu je ten starý námořník; z tří jednoho si chyt. „Ty plesnivče, ty ohnivče, co nenecháš mě být? Ženichův dům je dokořán já z jeho přízně jsem; už čeká nás tam hodokvas, je slyšet hluk až sem.“ Vychrtlou rukou po něm sáh: „Byl koráb – a ten plul…“ - „Pusť, darmošlape! Ruce pryč!“ vzkřik muž – a stál jak kůl. Ohnivým okem po něm sáh - a ztuhl svatebčan; jen poslouchá jak malý kluk a námořník je pán. PS. Samozřejmě doporučuji. 안녕히 계세요.... celý text
Ukradené jméno: Moderní korejské povídky
2006,
* antologie
Jsme na návštěvě u manželových rodičů a manžel mi z jejich knihovny přináší 2 knížky (Ukradené jméno a Tváře a osudy). V obou případech se jedná o moderní korejské povídky. A proč mi je vlastně přinesl? Ví moc dobře, že mne přitahuje korejština, tak by mne třeba mohly zajímat i korejské povídky:-) Knížky jsem si půjčila s tím, že mi bude ale nejspíš trvat, než je začnu číst. Přesto mi to nedalo a ještě před odjezdem domů jsem si první povídku z knihy Ukradené jméno rozečetla:-) A během pár dní jsem přečetla knížky obě:-) Nejvíc mi učarovala hned první povídka Basník z Wonmidongu, jejíž autorkou je Jang Kwidža (양귀자). Tato autorka je zde na DK vložena dokonce 2x, pokaždé pod jinak přepsaným jménem:-) Ach, jak já ty přepisy korejských jmen nesnáším. Je to peklo, když dohledávám další tvorbu. Básník z Wonmidongu je povídka vyprávěná malou chudou dívenkou, která nemá do čeho píchnout a tak se různě poflakuje a vysedává a povídá. O své rodině, o svých „přátelích“ a hlavně o podivínovi, kterému lidé říkají básník z Wonmidongu. Ten konec mě fakt dostal. „V naší čtvrti máme kromě wonmidongskýho básníka ještě taky wonmidongskýho slavíka, wonmidongskou fešandu, wonmidongskou paní Chytrou a tak podobně. Strejda fotograf Om je wonmidongskej slavík. Na poslední celostátní pěvecký šou prej ale vypadnul už v předkole, takže to asi s jeho zpěvem nebude zas až tak slavný. Zato Nory máma je wonmidongská fešanda úplně bez debat. Nikdo kromě ní totiž nemá fialově nalakovaný nehty a nažluto obarvený vlasy. Trochu se za to sice stydím, ale pokud jde o wonmidongskou paní Chytrou, tak to je naše máma. Stydím se, protože dobře vím, že „paní Chytrá“, co se do všeho plete a s každým se pořád hádá, není nic jinýho než nadávka.“ Druhá povídka Výhrady je od významného korejského spisovatele Kim Tong-ina (김동인), po kterém je pojmenovaná jedna prestižní literární cena. Výhrady jsou o jednom zaníceném křesťanovi a mne nadchly mimo jiné i skvělou pointou. V podstatě mne každá povídka něčím oslovila. Hodně se mi líbily ty, které se soustředily na dětské postavy. Třeba povídka Liják, která má podle doslovu předvídatelný konec, mne svým koncem překvapila:-) Témata, postavy, prostředí, pocity a frustrace, to vše v moderních korejských povídkách silně koresponduje s historickým vývojem této asijské země ve 20. století. Silně na mě působila taktéž nejdelší povídka sbírky Záchytný bod od autorky Pak Wan-so (박완서), ve které je znázorněna touha matky poskytnout dětem lepší budoucnost, i za cenu sebezapření a šílené dřiny. Touha po zakotvení na lepším místě. Povídka je o to působivější, že ji vypráví dcera, která matčino konání nechápe. Bylo fajn, že každé povídce předchází stručný medailonek autora. Já ho radši četla až po povídce, abych se vyhnula spoilerům:-) Je mi sympatické, že muži/autoři nepřeválcovali početně ženy/autorky. Ženské korejské autorky mají podle mě úplně jiný pohled na ženské hrdinky a dokáží ženské prožívání lépe popsat. … Korejští autoři nejsou všeobecně moc překládaní do češtiny. Myslím, že je to škoda. A doufám, že se mi poštěstí přečíst si od těchto spisovatelů i něco dalšího, protože u mnoho povídek mi bylo líto, že už jsou u konce. ... Jestli čtete rádi povídky, tak za mě vřele doporučuji. A vůbec nevadí, že se neorientujete v korejských reáliích. 대박이에요. 저는 그 책 읽는 거 너무 좋았어요. 감사합니다. PS. Možná se divíte, jak se taková kniha ocitla v knihovně manželových rodičů. Tchán ji totiž sázel:-)... celý text
Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod
1987,
J. D. Salinger (p)
Tuhle knížku jsem si prostě přečíst musela. Salinger mi v knize Franny a Zooey představil rodinu Glassových. A mě učarovala nejenom zmiňovaná rodina, ale i autorův styl. První příběh (název si vypůjčil autor od Sapfó) je psán ve stejném duchu jako Franny a Zooey. Buddy přijel na svatbu svého staršího bratra Seymoura. Místo svatebního veselí však zažije perné chvilky s družičkou nevěsty. V této povídce jsem si užívala výborné dialogy a atmosféru, která houstla v rozpáleném autě. Druhá část je úplně jiná liga. Buddy se snaží sepsat životopis Seymoura. Neustále odbíhá od tématu, poví nám toho spoustu o sobě. Zkrátka semele všechno, co mu přijde na mysl. Ve výsledku jsem se toho ale o Seymourovi a jeho poezii dozvěděla hodně:-) Říkám si, že napsat tohle, tak na to je potřeba hodně talentu, důvtipu a nevím čeho ještě. Protože i když jde na první pohled o zmatené blábolení, tak jsem nemohla přestat číst. Jestli vás zajímá, jak to bylo se Seymourovou smrtí, tak doporučuji povídku Den jako stvořený pro banánové rybičky, kterou najdete ve sbírce Devět povídek. Strašně ráda bych si přečetla nějakou Seymourovu báseň:-) Salinger si mě získal svou ukecaností:-) Nejenže byl mistr dialogu, tak dokázal zajímavě pracovat s dlouhými větami, vystačí si s pár na stránku:-) Bavily mě odbočky k čínské, japonské a jiné poezii. Čtení této knihy jsem prokládala čtením básní haiku od Issy Kobajašiho. A objevila jsem ještě 2 další básníky (R. Burns a W. C. Williams, ke kterému jsem se dostala přes překlady básní od Sapfó:-)), jejichž tvorba mi zpestřovala čtení o rodině Glassových:-) „Pár much a já toť celá domácnost v téhle skromné chýši.“ (Issa Kobajaši) PS. Snažím se, aby můj komentář nebyl tak ukecaný, protože mé psaní Salingerových kvalit ani omylem nedosahuje:-) Doporučuji! Salingera samozřejmě:-)... celý text