Osice přečtené 917

Babička 2011, Petr Prouza

Dcera si ji sama vybrala v knihovně. Já se trochu ošívala, ale ona na ní trvala. Pak se mě doma zeptala, jestli jí budu číst tu Karkulku:-) Nechtěla věřit, že to není knížka o Karkulce, je tam přece i vlk:-) Přesto jsme se do ní pustily a k mému překvapení se jí knížka líbila. I se mě po přečtení zeptala, jestli si jí přečteme ještě jednou. P. Prouza se opravdu snažil z původního textu vybrat co nejvíc, jenže jenom co se děje týče. Jasně, je to zjednodušená verze pro děti. Ale to osekání jde na úkor atmosféry. Událost stíhá událost, u žádné není čtenáři dovoleno chviličku posečkat. Postav je tam také velké množství, v tom se dítě v tak rychlém sledu orientovat nemůže. I já jsem se místy ztrácela a nevěděla rychle, kdo je kdo. Ilustrace A. Šplíchala jsou povedené a dětem vyprávění hezky obrazově přibližují. No, a já díky této Babičce začala číst klasickou Babičku. Té „Prouzově“ dávám 4 hvězdy i proto, že mne konečně nasměrovala k té původní. I dceřino nadšení hraje v mém hodnocení samozřejmě roli:-) PS. Nejsem příznivce zjednodušování klasických beletristických textů. Ke konkrétním knížkám si podle mne má každý dospět a dorůst sám. Důležitější než seznámení se se strohým obsahem díla je pro mne „prožití“ si knihy po všech stránkách. Osobitým stylem autora počínaje, přes vykreslení postav, prostředí, atmosféry, práci s jazykem, dynamikou textu, atd. Co se skrývá mezi řádky a čeká na objevení, si chci objevit nebo neobjevit sama. … Odtud asi pramení má někdejší nechuť nečíst knihy, o kterých nás ve škole učili a říkali nám, co si o nich máme myslet.... celý text

Martinka jede na venkov 2005, Gilbert Delahaye

Náhodný objev v knihobudce v litvínovské knihovně. Už jsem byla z knihovny venku a přes prosklené dveře jsem ji zahlédla. Tu jsem tam nechat nemohla:-) Jedná se o úplně první díl o Martince od autorského dua G. Delahaye a M. Marlier. Už jsme ji přečetly s Barunkou 2x. „Je moc zábavné hrát si na schovávanou nebo házet si balonem s Aničkou! Ale Martinka jezdí raději k tetičce Lucii na venkov. Cesta se vine a klikatí podél polí s obilím. Na nerovné polní cestě rachotí kola vozu, do kterého je zapřažen dědečkův oslík. Františka, Martinka a dědeček Jan sedí na voze a dědeček spokojeně bafá z fajfky. Sluníčko krásně svítí a všichni jsou v té nejlepší náladě. - Ty jsi nikdy nebyla na vesnickém dvoře? ptá se Martinka nevěřícně Františky. Opravdu jsi tam nikdy nebyla?“ Martinka stráví u tety na venkově hezký den, hraje si s různými domácími zvířátky, krmí je a seznamuje se s nimi. Ale co dělá její kamarádka Františka je pro mne velkou záhadou. Společně na venkov přijely a znovu se v příběhu objeví až u společné svačiny těsně před odjezdem domů, tedy na konci příběhu. … „Teta rozesmutnělým návštěvnicím oslazuje zpáteční cestu dvěma tabulkami čokolády.“ Proč jim dává čokoládu, když mají stromy obsypané zralým ovocem, jsem fakt nepochopila:-) S Barunkou jsme vymýšlely, co dobrého na cestu by jim ještě teta mohla dát. … V příběhu se vyskytnou i kravičky s telátky. Zarazilo mě, že tu krávu dojí, když má telátko. Hned jsem vznesla dotaz na svou mamku (zootechnička) a tady je její odpověď: u masných krav na pastvě je pijí jen telata, ale u dojných krav, i kdyby měly u sebe tele, tak se musí ještě dojit, protože kráva nadojí třeba 30-40 litrů [denně] a to tele nevypije. … Co se člověk díky četbě všechno nedozví:-) Tentokrát jednu hvězdičku strhávám za nelogickou absenci Františky a za ilustrace, které se mi nelíbí tolik jako v pozdějších knihách o Martince. Barvy jsou na mě moc syté a manžel si dokonce myslel, že je kreslil někdo jiný. Podle dcery jsou ale prý hezčí tyhle obrázky:-)... celý text

Černý pavouk 2013, Jeremias Gotthelf

Náhodný objev v bazaru na DK. Zaujala mne okamžitě obálka:-) A po přečtení mohu s klidným srdcem říct, že mě zaujal i obsah. J. Gotthelfovi se podařilo z tradiční události křtin vytřískat, co šlo, a ještě ji propojit s hrůzostrašným vyprávěním, ve kterém hraje prim lidská amorálnost jdoucí ruku v ruce se ztrátou „strachu“ z Boha. Autor byl farář a opravdu skvostně popsal křest dítěte na švýcarském venkově. Čtenář nahlíží do domácnosti, ve které se bude křtít miminko, sleduje, co všechno je nutné přichystat, co je zvykem a čeho je lepší se vyvarovat. Dozvídá se také, jak probíhají přípravy na cestu do kostela, kdo nese dítě, atd. Nejvíc mě překvapilo, že se matka miminka nezúčastnila samotného křtu v kostele. „Uprostřed rozlehlé čisté kuchyně praskal mohutný oheň z jedlového dřeva, v široké pánvi třaskaly kávové boby, které statná paní promíchávala velkou dřevěnou lžící, vedle skřípal kávový mlýnek mezi koleny čerstvě umyté služky; ve dveřích do světnice stála, otevřený sáček kávy ještě v ruce, hezká, poněkud bledá paní a pravila: „Ty, bábo, nepraž mi dneska to kafe tak do černa, jinak by si mohli myslet, že jsem chtěla šetřit prášek. Kmotrova žena je hrozně nedůvěřivá, všechno si u člověka vykládá v jeho neprospěch. Jestli to bude o půl libry víc nebo míň, na tom dneska nezáleží. Taky nezapomeň, aby byla vinná polévka připravená teplá v pravou chvíli. Dědeček by řekl, že to nejsou žádné křtiny, kdyby se kmotříčkům nemohla podat vinná polévka, než půjdou do kostela.“ (s. 28-29) Užívala jsem si poklidný začátek. Líčení i těch nejobyčejnějších věcí mě bavilo. „Pomalu a sehnut obcházel dům dědeček se zahnutou holí, mlčky přihlížel shonu čeledínů a děveček. Tu pohladil koně, tam zabránil krávě v její nemotorné svévoli, ukázal holí nepozornému chlapci ještě tu a tam zapomenutá stébla slámy, a přitom opatrně vyňal zápalku z hluboké kapsy dlouhé vesty, aby znovu zažehl svou dýmku, s níž se i přes obtížný dech dnešního rána cítil tak dobře.“ (s. 28) I když se to z počátku nezdá, tak je to fakt horor. Tohle mě dost překvapilo. Nečekala jsem, že budu tak vtažená do děje a že na mne budou všude dotírat pavoučí nohy a já budu číst a číst. Při uspávání mimišáka, při procházce (děti si hrály pod stromem), apod. Nakonec jsem přečetla e-knihu půjčenou z knihovny dřív, než mi dorazila ta papírová:-) Příběh má několik rovin, které jsou umně propojeny. Věčný svár Ďábla s Bohem, který se zrcadlí v dobru a zlu a miminko jako symbol nevinnosti. Z mého pohledu autor realisticky popsal, jak lidé uvažují, když jsou v úzkých a jak když se z úzkých dostanou a cítí se jistí v kramflecích. Slib najednou přestává být slibem. Jen co strach a nepříjemnosti pominou, začnou být lidé opět lehkovážní, na to špatné rádi zapomínají a vrací se opět „na začátek“. Lidé jsou zkrátka nepoučitelní. O tom jsme se v dějinách už přesvědčili mockrát. Když uvážím, že je tomu už 178 let, kdy Černý pavouk spatřil poprvé světlo světa, klobouk dolů. Pokud si chcete odpočinout od knih současných autorů, tak Černý pavouk je tu. Doporučuji! Jestli se mi někdy poštěstí narazit na nějaké další dílko J. Gotthelfa, tak váhat nebudu:-)... celý text

Uprchlík na ptačím stromě 1973, Ondřej Sekora

Zakoupena za 10 Kč v knihovně, vyřazená z fondu. Takový poklad vyřadit! Barunka při čtení mnohokrát prohlásila, že se jí moc líbí. A mně se líbila také moooc:-) S Modrouškem jsme prožily mnohá dobrodružství, poznaly neskutečné množství ptáků, o některých jsem ani netušila, že existují (třeba bukač, fregatka nebo skorec), dozvěděly jsme se opravdu hodně informací o jednotlivých opeřencích, od stavění hnízd, přes hnízdění, krmení mladých, až po nesmělé letecké pokusy a odlet do teplých krajin. Kromě života volně žijících ptáků jsme měly možnost nahlédnout i do klecí s cizokrajnými ptáky. … Příběhy krásně plynuly a díky skvělým ilustracím O. Sekory jsme si mohly udělat dobrou představu o tom, jak ptáčkové po celý rok „hospodaří“. Přestože je kniha nabytá nejrůznějšími fakty z ptačí říše, tak není ani trochu nudná, ba naopak. Panu Sekorovi se podařilo úžasně protkat naučné prvky do napínavého dobrodružství. … Doporučuji všemi osmi:-) „Toník se nemohl na albatrosa vynadívat. Jednoho dne se však objevil na obloze nepřítel. Byla to černá fregatka, křídla měla jako dvě kosy a z malé hlavy čněl dlouhý, na konci trochu zahnutý zobák. Hnala se jako šíp k albatrosovi. Albatros právě chytil pěknou rybu, měl jí plné vole. V té chvíli se na něj vrhla fregatka, která si sama rybu ve vodě ulovit nedovede. Uchvátila albatrosa za krk a ten nemohl jinak, než že v největší tísni vyvrhl rybu z volete ven. Fregatka se okamžitě pustila za ní, chytila ji ve vzduchu a snědla. Od té chvíle už loď neopustila. Jakmile albatros něco uchvátil, ať to bylo od Toníka nebo z vody, fregatka na něj zaútočila. Albatros už pak všechno vždy raději hned pustil, aby to nechal jako kořist svému nepříteli.“ (s. 94)... celý text

Martinka ve škole 1999, Gilbert Delahaye

Další milý příběh o Martince. Tentokrát s ní zažijeme jeden den ve škole. A den je to opravdu bohatý na zážitky. Přibude k nim nová spolužačka (až z Indie) a hned se s ní Martinka skamarádí. Já byla vždycky mezi posledními, kteří se s novým spolužákem nebo novým kolegou začali bavit:-) Paní učitelka je zavede do městské knihovny, aby si mohli vypůjčit knížky. To mě oslovilo. Přála bych si, aby si takhle mohly děti půjčovat knihy i dnes. ... Dále děti čeká skupinová práce při psaní dopisu, kreslení obrázku podle vyslechnuté pohádky, hodina tělocviku, oběd a hodina přírodopisu, která se uskuteční venku. Při čtení jsem si říkala, že školní vzdělávání bez „moderní techniky“ má mnohem větší kouzlo. Martinka je prototypem vzdorné školačky, oblíbené spolužačky a skvělé kamarádky. Moc s ní toho společného nemám, přesto mě její příběhy hodně baví:-) Zatím jsme četly s Barunkou 2x.... celý text

Zuzanka u kolotočů 2002, Joëlle Barnabé-Dauvister

Tak jsem se těšila na další Zuzanku a teď jsem z ní dost rozpačitá. V neděli jsme byli na pouti, tak proto vzbudil u Barunky (4 roky) zájem právě tento díl. … Zuzanka by tak moc chtěla navštívit všechny atrakce, o kterých jí vyprávěla sousedka, jenže maminka ani tatínek jít nechtějí, protože mají plno práce. Naštěstí je tu ještě dědeček. … Zarazil mne v první řadě nepovedený překlad. Nesmyslná slova a divně znějící věty, nad kterými jsem se při čtení pozastavovala. To je pro mne vždy signál, že něco není v pořádku. Když jsme se pak večer začetly do Uprchlíka na ptačím stromě (O. Sekora) a já mohla obdivovat lehkost, s jakou text plynul, tak jsem si říkala, že tohle jsem u Zuzanky nezažila ani omylem. V druhé řadě mne zarazil příběh samotný. Pejsek Ňufka je Zuzančin velký kamarád a je zvyklý ji všude doprovázet. Ale tahat psa na kolotoč a do domu hrůzy mi už přišlo fakt moc. Doufám, že příště kápneme na lepší díl:-)... celý text

Svatební závoj 2016, Kiki Thorpe

Dcera trvala na tom, že si chce Svatební závoj vypůjčit, i když je to 5. díl. Má na obálce dort a to bylo hlavní:-) Ze začátku jsem si říkala, že tentokrát nebudu hodnotit vysoko, viděla jsem to na 3 hvězdičky. Ale jak jsme postupně četly a já víc pronikala do Země Nezemě, poznávala lépe hlavní Nemotory (vílí termín pro lidi), prožívala s vílou Bess její nezáviděníhodné situace s dortem, čokoládovou fontánkou, poklicemi a papírovým pytlíkem, oblíbila jsem si Gábi, malou květinovou družičku, bavilo mě její nadšení a ještě víc to, jak se snažila dát do pořádku to, co nechtěně způsobila, tak jsem si uvědomila, že si čtení vlastně s dcerou dost užívám:-) Nejvíc mne ze začátku štvalo velké množství postav (hlavně víl), ve kterém jsem měla problém se orientovat. Kdybychom četly od 1. dílu, tak problém možná nemám:-) Moc se mi líbilo, jaký spolu mají 4 hlavní postavy (Gábi, Mia, Linda a Katka) vztah. Jsou vnímavé, starají se jedna o druhou, pomáhají si, … V knize není žádný záporák, všechny trable si dokážou přivodit postavy samy svým nerozvážným chováním. Při čtení jsem se neubránila srovnávání se sérií Duhová kouzla, kterou máme s dcerou obě rády. V Duhových kouzlech se vždy kamarádky pouští do záchrany nějaké víly. V cestě jim stojí šotkové. Shodné jsou krásné přátelské vztahy mezi kamarádkami a vílami. Taktéž kouzelný vílí prach, který mohou dívky použít ke kouzlení. Příběh ze Země Nezemě je dějově bohatší a můžeme sledovat víly i bez přítomnosti lidských hrdinů. Doprovází ho barevné do detailu propracované obrázky, které ocení malé i velké milovnice vílích příběhů. Duhová kouzla mají obrázky jednoduché černobílé. V mém osobním srovnání vítězí o prsa příběh ze Země Nezemě. A já doufám, že si bude chtít dcera vypůjčit i další díly:-) Za pár týdnů jsme pozvaní na svatbu a Barunka se už hodně těší. Knížka nás hezky svatebně naladila. Samozřejmě, že se zajímala o to, zda může být také květinovou družičkou:-)... celý text

Zuzanka na prázdninách 2005, Jan Machač

Kniha obsahuje 3 příběhy. Zuzanka tráví prázdniny u moře, na horách a u řeky. A pokaždé zažije nějaké zajímavé dobrodružství:-) Osobně se mi nejvíc líbil příběh z hor, protože tam bych nejradši trávila prázdniny já. „ - To je prima, že jsme tu, - volala Zuzanka a hrnula se z auta. Dala pusu Kláře a užasle se rozhlížela. Tak vysoké hory, jaké se tyčily kolem, ještě neviděla. Není divu, v Alpách byla poprvé. - Je tu krásně, viď, - usmívala se Klára. A spokojený byl i Ňufka, protože si už taky našel dva kamarády, bernardýny Bena a Dona.“ Pobavili nás Ňufkovo trable s vodou. V každém příběhu nějaké zažil:-) … Barunku kniha inspirovala k její oblíbené hře na někoho. Ona byla Zuzanka a já … ach ano, já byla Ňufka. Vydrželo jí to celé odpoledne. Také jsme byli u vody, tak se to tematicky krásně hodilo:-) … Díky knize jsme narazili i na to, že pejsci nemají zatahovací drápky, povídali jsme si o tom, k čemu slouží na moři majáky, dceru zaskočilo, že strážce majáku vypadal jako „starý mořský vlk“ a přemýšleli jsme o důvodech, proč má hajný ochočeného srnečka. … Určitě se Zuzankou zažijeme ještě další dobrodružství. Ale až po návštěvě knihovny:-)... celý text

Zuzanka u strejdy Fandy 1992, Joëlle Barnabé-Dauvister

Zuzanka je naší novou literární kamarádkou. A novým čtyřnohým kamarádem je samozřejmě pejsek Ňufka. Díky této knize jsme se s nimi podívali na venkov za strejdou Fandou. Užívali jsme si pohodu, které prožívá dítě na statku. Byli jsme obklopeni malým i velkým zvířectvem, jezdili na poníkovi, navštívili trh a vyrazili na procházku. Prostě ideální prázdniny:-)... celý text

Havran Nezbeda: Všechno je moje! 2016, Nele Moost

Originální a netradiční příběh o malém havranovi Nezbedovi, který prostě musí všechno mít. Všichni ho znají a tak si své věci hlídají, jenže Nezbeda má v zásobě nejrůznější triky, jak dosáhnout svého. A jsou to triky rozmanité. Na divočáka zabere rozptýlení pozornosti, na sovu falešná chvála, zajíci stačí vyhrožovat… Zajímá vás, jak obelstil Nezbeda lišku, ovečku, vlka, veverku, jezevce a medvěda? No, tak si knížku přečtěte:-) Knížka nemá zatím moc vysoké hodnocení. Holt není „správně“ výchovná. A to se mi na ní právě líbí. Havran se nechová hezky. Neváhá použít nejšpinavější metody, aby dosáhl svého. V této části je kniha velmi názorná a poskytuje vlastně návod k tomu, jak získat vychytrale cizí věc. Oceňuji, že jsou jednotlivé metody nazývány pravým jménem. … Na příběh se dá ale dívat i z jiného úhlu. Věci nám štěstí nezaručí. Čím víc věcí máme, tím se o ně víc strachujeme a svazuje nás to. Připomněla se mi lidová říkanka: Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová. Směle lehne, směle vstane, žádný mu nic neukradne. Věci nás šťastnými učiní jen dočasně, mnohem důležitější jsou kamarádi. … Tohle poselství je pro mne mnohem důležitější, než mravokárný návod, který by kniha mohla obsahovat. … A to ani nemluvím o ilustracích, které jsou fantastické:-) Za mě za pět bez debat a doporučení. Knížka mi připomněla oblíbenou větu mého synovce (2 roky). Ať má v ruce cokoliv, tak neopomene poznamenat: „To je moje.“:-)... celý text

Medvídek Pú - Proč musí pršet 2008, Walt Disney

Dobrá otázka:-) Kap, kap, kap. Nebojte, obyvatelé Stokorcového lesa pomohou dětem najít odpověď. Příběh je pěkně vystavěn, postupně zjišťují malí čtenáři, proč je deště zapotřebí, ale i to, jaké radovánky si můžeme díky dešťové vodě užít. Kap, kap, kap. … Konec je krásný jako slunečný den:-) Za samotným příběhem je návod, jak si doma můžeme vytvořit svůj vlastní deštík. Stačí k tomu sklenice, potravinová fólie, gumička, voda a lednice:-) Zítra s dětmi vyzkoušíme. Kap, kap, kap. Hvězdičku strhávám za špatně nakreslenou duhu. U knihy, která si klade za cíl vzdělávat, se podle mého jedná o velkou chybu. Škoda, protože jinak se mi kniha líbí moc. ... Arnoštův (21 měsíců) dnešní objev v knihovně. Už se nemůžu dočkat toho, až mi i on položí nějakou všetečnou otázku.... celý text

Cizinec 2005, Albert Camus

Vraceli jsme se z výletu (Vlčí stezka a řeka Vydra), děti spaly v autě, zastavili jsme ve Zdíkově, manžel šel do obchodu a já využila chvilky na rozečtení nové knihy. Byl jím Cizinec od A. Camuse. Manžel byl v momentě zpátky, ale já už věděla, že jsem kápla na knihu podle mého gusta. "Otočil jsem si židli, jak jsem to viděl u trafikanta, poněvadž mi to připadalo pohodlnější. Vykouřil jsem dvě cigarety a z pokoje jsem si přinesl kousek čokolády a snědl ji u okna. Zanedlouho se nebe zatáhlo a já čekal, že z toho bude letní bouřka. Přesto se zas pomalu vyjasnilo. Jenomže mračna, než odtáhla, spustila na dlažbu jakoby závdavek deště, a ulice tím trošku zešeřela. Díval jsem se dlouho na nebe." (…) "Zavřel jsem okna, a jak jsem se vracel do pokoje, zahlédl jsem v zrcadle roh stolu a na něm pod lihovou lampou leželo pár krajíčků chleba. Myslel jsem na to, že neděle je pokaždé tak ucouraná, že maminka je po smrti, že zítra jdu zas do práce a že se zkrátka a dobře nic nezměnilo." Cizinec mě bavil z několika důvodů. 1) Věcnost, se kterou popisuje hlavní hrdina události, je neobvyklá. Takhle oproštěné vyprávění o pocity jsem nečekala. 2) Hlavní postavu je těžké si oblíbit, přesto jsem v jistých chvílích k panu Meursaultemu pociťovala pochopení. Má velmi zvláštní povahu, je mu lhostejné, co se s ním bude dít, je o něco požádán, udělá to, je lhostejný ke svému okolí, i k těm nejbližším, nepohne s ním ani smrt matky, víc řeší, jak dlouho mu potrvá cesta, své činy nepodrobuje kritice, svůj život spíše zvenčí pozoruje, než prožívá, lítost mu nic neříká, přesto pro mne není snadné ho jako člověka odsoudit. 3) Zachycení atmosféry (vedro v Alžíru, popis návštěv ve vězení, atd.) Při čtení na mne dotírala otázka „Můžeme skutečně poznat člověka a jeho nitro podle jeho chování?“ Autor nic nepodsouvá, nemoralizuje, nechává čtenáře, ať si sám rozhodne. Spíš ukazuje, jak může být chování člověka interpretováno. Moje první setkání s existenciálním románem. A musím říct, že to bylo setkání čtenářsky velmi příjemné:-) „Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit." Ke Camusovi mne nasměrovala J. C. Oates knihou Nesvaté lásky. Tímto jí děkuji a doporučuji dále:-) PS. Nejsem příznivcem trestu smrti a nebyl jím ani A. Camus.... celý text

Leopardi Franze Kafky 2002, Moacyr Scliar

„Leopardi vtrhnou do chrámu a vychlemtají až do dna obsah obětních nádob; to se neustále opakuje; posléze to lze předvídat a stane se to součást obřadu.“ (Franz Kafka) Leopardy jsem objevila u manželových rodičů v knihovničce. Okamžitě mne zaujalo jméno Franze Kafky. Přiznávám, trochu mě zklamalo, že není autorem knihy, ale stejně jsem si ji odnesla domů s tím, že si ji výhledově někdy přečtu. O pár dní později jsme odjížděli na Šumavu a já ji přibalila s sebou. Je slaboučká, tak nezabrala moc místa:-) … Když děti usnuly a moje rodiče vytuhli u televize, ztlumila jsem zvuk a měla konečně klid na čtení. Je 1. světová válka a do Prahy přijíždí Myšák, židovský stoupenec L. N. Trockého. Zavedlo ho tam jedno tajné poslání, jehož splnění zkomplikovala ztráta potřebných pokynů. Jak se Myšák s úkolem v nezáviděníhodné situaci vyrovná? Bavila jsem se opravdu náramně:-D Kromě toho jsem si rozšířila obzory. M. Scliar mi umožnil odlišný pohled do židovského světa. Dosud jsem se setkávala s příběhy Židů z období 2. světové války. Žid jako komunistický revolucionář je pro mne v beletrii osvěžujícím prvkem. Taktéž literární setkání s osobou Franze Kafky mne velmi bavilo. Autor toho o něm na těch pár stránkách dokázal sdělit docela hodně. Úplně jsem ho v tom malinkém stroze vybaveném bytě ve Zlaté uličce viděla. „Zdálo se mu, že ho všichni pozorují a šeptají si: tamhle je Trockého člověk, má před sebou nebezpečné poslání. Zvlášť ho znepokojoval obtloustlý muž s tmavými brýlemi, který seděl poblíž. Proč má tmavé brýle? Určitě je to ruský nebo německý špion. Muž s kamennou tváří, ustavičně obrácenou k němu, se ani nepohnul. Nervózní Myšák už málem přešel do jiného vagonu, ale asi sto kilometrů od Prahy vlak zastavil. Muž vstal, uchopil hůl a s pomocí nějaké ženy nejistě vyšel po chodbičce ven. Byl to slepec.“ (s. 29) Jako první zde uděluji pětihvězdičkové hodnocení. A nelituji ani jedné hvězdičky:-) Tato kniha by se mi nebýt náhody nedostala určitě nikdy do mého čtenářského zorného pole. Náhodě pomohlo i to, že můj tchán má na svědomí knižní sazbu této knihy:-) … Doporučuji. … A já zapátrám po dalších knihách tohoto brazilského spisovatele.... celý text

Tokyo Story 2020, Tereza Macková

Právě jsem dočítala knihu o jednom prapodivném japonském manželském páru (Klíč, D. Tanizaki), když Mibaf zveřejnil svůj komentář k této knize. Řekla jsem si, proč ještě chvilku v Japonsku nezůstat:-) „Jdeš pozdě,“ pronesl obyčejně Katsu s ledovým výrazem. „Jen o pár minut.“ „Když přijdeš pozdě na vlak, byť jen o pár minut, ujede ti.“ „Ty ale nejsi vlak.“ „Kde bereš tu jistotu, že na tebe budu vždycky čekat?“ Nenáročné čtení, které jsem si užila, ale na které brzy zapomenu. Byly momenty, kdy jsem se musela pousmát. Velmi předvídatelné s dějovými zvraty, které jsou typické pro romantické knihy:-) Škoda, že nebylo v textu víc japonštiny. Zajímalo by mě, jak by kniha vyzněla, kdyby ji psal japonský spisovatel. Mohla by z ní být povedená manga. A nemohla jsem si nepřipomenout bláznivý japonský seriál Nodame Cantabile. Také se v něm hraje na klavír a část děje se odehrává v Praze:-) A teď jsem dostala chuť na ramen. Japonský nemáme, ale korejských máme spoustu… (すみません, můj komentář asi nedává moc smysl.)... celý text

Sofie, víla safírového kamene 2010, Daisy Meadows

Pomněnka, modrá víla 2008, Daisy Meadows

Klíč 2011, Džuničiró Tanizaki

Český překlad se mi sehnat nepodařilo, tak jsem šla do anglického překladu:-) Velmi čtivá kniha, která nutí k zamyšlení. Co je klíčem ke spokojenému manželství? Zajímavá psychologická sonda do duší dvou lidí, kteří jsou nám kulturně na hony vzdálení. „My husband may write and think what he pleases, and I´ll do the same. This year I´m beginning a diary of my own. Someone like me, someone who doesn´t open her heart to others, needs to talk to herself, at least. But I won´t make the mistake of letting him suspect what I´m up to. I´ve decided to wait until he goes out before I write, and to hide book in a certain place that he´ll never think of. In fact, one reason why keeping a diary appeals to me is that although I know exactly where to find his, he won´t even realize I have one. That gives me a delicious sense of superiority.” Celá kniha je vystavěna na deníkových zápisech jednoho japonského manželského páru. Odehrává se v 50. letech minulého století. Hlavní aktéři se potýkají s neschopností otevřeně si promluvit o svých sexuálních touhách, ale nejen o nich. Celkově jsou s komunikací na štíru. Deníku se svěří mnohé. Třeba by stačilo přečíst si deník toho druhého. … Nejdřív jsem si myslela, že se mi dostal do ruky „typický“ erotický román, ale naštěstí se Tanizaki obešel bez detailních obscénních popisů. Nejvíc jsem si užívala momenty manželské dynamiky. Co všechno zůstalo nevyřčené, pocity manželů, jejich podivná praktika, díky které nachází uspokojení, podivná role Kimury a jejich dcery Toshiko mi nejvíc vrtala hlavou. Opravdu prazvláštní manželství. … Škoda, že nejsou k dispozici také pohledy z perspektivy dvou hlavních vedlejších postav (Toshiko a Kimura). Závěr mě docela překvapil. Přečíst nebo nepřečíst, to je oč tu běží:-)... celý text

Bílý tygr 2013, Lenka Rožnovská

Tuhle knížku je strašně snadné odsoudit a označit nálepkou pro děti nevhodná. Ano, i mně ze začátku běželo hlavou, že chování tygří matky Tary je kruté, jenže příroda je taková. Krutá a krásná zároveň. Bílý tygr nemá ve volné přírodě velkou šanci na přežití, chovaní jsou pouze v zajetí. S Barunkou (4 roky) jsme knížku přečetly a pak jsme dohledávaly, jak je to s bílými tygry ve skutečnosti a povídaly jsme si dlouho o tom, proč chtěla Tara bílého tygříka zabít. Také jsme probíraly, jak loví tygři, vlci a lvi. … Chápu, že si někdo myslí, že tato témata nejsou pro děti vhodná, ale osobně mám zkušenost, že děti jsou velmi otevřené a dokážou pochopit spoustu věcí. Tabuizací je do budoucna vystavujeme mnohem větším šokům. Jsem ráda, že takovéto knihy vznikají. Bílého tygra je vhodné číst v době, kdy máte čas s dítětem danou tématiku citlivě probrat. Jako knihu před spaním bych ji radši nevolila… Poetický jazyk, krásné ilustrace od I. Autratové a jedna těžká životní volba.... celý text

Fantastický pan Lišák 2018, Roald Dahl

Četla jsem podruhé. A poprvé se čtyčletou dcerou. Manžel nám pořídil set Dahlových knih a Barunka šáhla nejdřív po Lišákovi. Příběh je kraťoučký. Rodina Lišáků žije poblíž tří farmářů, a proto nemá o jídlo nouzi. „Každý večer, hned jak se setmělo, říkával pan Lišák paní Lišákové: „No, drahoušku, co to bude tentokrát? Kulaťoučká slepička od Soudka? Kachnička nebo husička od Suka? Nebo pěkný krocan od Stýbla?“ Není se co divit, že farmářům jednoho dne dojde trpělivost a rozhodnou se Lišáka sprovodit ze světa. Jenže lišky jsou zvířata po čertech mazaná, tak to nebude jen tak. Jednu hvězdičku ubírám za černobílé postavy farmářů. Nenašla jsem u nich jedinou dobrou vlastnost. A přiznávám, že mi pan Lišák také není dvakrát sympatický:-) Barunka prožívala urputnou snahu farmářů usilujících o životy liščí rodiny. Věřila, že to s nimi špatně skončí:-) ... Hodně mě bavilo probírat s dcerou otázky, které se v souvislosti s příběhem přímo nabízely. A co si myslí o krádežích pana Lišáka? Podle ní by měl jít nakupovat do obchodu:-) Povídaly jsme si o tom, že se různá zvířata stravují odlišně. O lidech, že jí také maso a zabíjí kvůli tomu zvířata. Narazily jsme i na vegetariánství. Také se zajímala např. o to, jak se lišky loví ve skutečnosti... Mám ráda, když kniha poskytuje odrazový můstek k diskuzím. Fantastický pan Lišák nám jich poskytl slušnou porci. … Fantastický pan Quentin Blake knihu bohatě ilustroval, takže je možné ji číst i s menšími dětmi. Fantastický pan Lišák sice nepatří mezi mé nejoblíbenější knihy od R. Dahla, ale ráda si ho přečtu klidně znovu:-)... celý text

Malá princezna a sáňky 2008, Tony Ross