Osice přečtené 930

Jakub a Jáchym 1985, Jørgen Clevin

Pohádky kouzelných kamínků 2002, Melita Denková

Netuším, jak se k nám kniha dostala, ale vím, že jsme ji přečetli už několikrát:-) Na rozcestí u čtyř lip se loučí každý večer čtyři kamarádi – Barborka, Johanka, Lukáš a Kristián. Nechce se jim domů, tak se loudají a kopají do kamínků. A už jsou tu kouzelné kamínky, které slibují, že splní každému jedno přání. Navíc mají pro všechny děti nachystanou speciální pohádku, která nějak souvisí s jejich přáním. Kouzelné kamínky nás dovedly až k paní Duze, předpovídali jsme počasí s panenkou Sluníčkem a panáčkem Deštíčkem, létali jsme s drakem Popletou a navštívili jsme jednu zaječí rodinu. Navíc jsme si s kouzelnými kamínky a dětmi zazpívali nádhernou písničku. U babičky na Šumavě visí podobná meteorologická chaloupka. Akorát je v ní babička a dědeček. Jako malá jsem do nich často šťouchala a koukala, kdo vykoukne ven. Po přečtení téhle knížky do ní šťouchají i mé děti:-) Pokaždé se trochu bojím, aby ji nezničili, když tam visí tak dlouho. „Tři barevné kamínky, bílý, žlutý, růžový. Tři barevné kamínky. Co dokáží, kdo to ví? Na počkání splní přání, tomu, kdo se loudá domů.“ (snad jsme ji s manželem dali dohromady správně:-D)... celý text

Veselé pohádky a říkadla 1989, Michail Alexandrovič Bulatov

Když jsem knihu uviděla mezi vyřazenými knihami v knihovně, tak jsem po ní sáhla všemi deseti. Ruské pohádky se mi moc líbí a dceři jakbysmet:-) Tak nějak jsme se s Barunkou naladily nezávisle na sobě na ruskou vlnu. Přes den jsem jí předčítala Veselé pohádky a říkadla od Bulatova. Zvládly jsem je za 3 dny. Daly bychom je za 2, kdybych vyslyšela pokaždé dceřině opakující se hlášce na konci každé přečtené pohádky. „Další!“ A večery jsem trávila s Oněginem:-) Při čtení jsem si zavzpomínala na moje první pasování prvňáčků v knihovně. Starší děti se mnou pro ně nacvičily podle této knížky pohádku o chaloupce roubence:-) … Barunka se při čtení zase podivovala nad tím, že jsou vlci často šedobočkové, lišky ryšky atd. Jak píše pode mnou Metla, tak to časté opakování je fakt na palici. Jednou jsem přehodila při čtení 2 věty a Barunka si toho hned všimla a připomínkovala, že je to obráceně:-) A už ani nevím, kolikrát jsem četla pohádku, ve které byli 3 bratři, a ten nejmladší se jmenoval Ivan:-) Pohádky s Ivany jsem si samozřejmě užívala, dcera ani nedutala, hltala jejich dobrodružství, když se bála, tak se ke mně víc přitiskla, ale číst chtěla stejně dál. Největší strach má z čarodějnic. Asi bych je neměla číst tak děsivým hlasem. Jenže si nemůžu pomoct, ty záporné postavy se mi čtou lépe:-) Snad se brzy dostaneme na Šumavu a podaří se mi vyhrabat ještě Krásu nesmírnou. до свидания!... celý text

Evžen Oněgin 1958, Alexandr Sergejevič Puškin

„Koho mít rád? A komu věřit? Kdo nevrhá k nám zrady stín? Kdo dle tvé míry bude měřit každičké slovo, každý čin? Kdo klepy o nás neroznáší? Kdo něhy pln je k bídě naší? Kdo odpouští nám slabosti? Kdo neznudí nás ve zlosti? Oh, lovče přeludného stínu! Vzal vítr všecku námahu. Mít sebe rád měj odvahu, vážený čtenáři mých splínů, vzor hodný sama sebe — chceš? Nic pěknějšího nenajdeš.“ (Hlava čtvrtá, XXII) Až čtenářská výzva mě přivedla k tomuto notoricky známému dílku:-) I když knihu máme doma řádku let. Manžel ji spolu s mnoha dalšími literárními skvosty získal z pozůstalosti po babičce mého bratránka. Já tehdy o tento druh literatury neměla vůbec zájem. … Mea culpa:-) A já to prostě musím napsat. Wow! Z hodin literatury na gymplu jsem si pamatovala asi jenom to, že se tam píší dopisy:-) Vůbec jsem nečekala, že se bude děj vyvíjet tak, jak se vyvíjel. Celý příběh jsem četla s napětím, co se stane dál. Táni sen je nádherně popsaný, pěkně děsivě, škoda, že se probudila, tak brzy:-) A když jsem brala v potaz způsob, jakým Puškin odešel z tohoto světa, tak se pro mne celé dílko stávalo hodně uvěřitelným. Eugen Oněgin je dílo mnohovrstevnaté. Kromě silného dramatického příběhu, jsem například intenzivně vnímala ruskou elitu, která tíhne k francouzštině. Celkově mě bavilo utvářet si podle Puškina obraz tehdejší ruské společnosti. No a číst o tom, jaké zrovna panuje roční období, prostě krása:-) „Onoho roku prodloužila se pohoda až přes podzim. Zem po zimě už zatoužila. Až se třetím dnem lednovým však napad sníh. Když za svítání se Táňa zadívala k stráni, vše bylo bílé, všude sníh po střechách, plotech, po větvích. Ves třpytila se stříbrem zimy; za oknem, na něž dýchl mráz, se ozval sborem stračí hlas a vrchy měkce zvlněnými proudilo světlo, tančil jas. Konečně zima, zima zas.“ (Hlava pátá, I) V románu zazněla spousta jmen, která mi vůbec nic neříkala. Tentokrát jsem se nezdržovala dohledáváním, ale nechala se unášet verši a vychutnávala si to, co jsem pochopila:-) Jsem teď plná dojmů, určitě si Eugena Oněgina ještě jednou někdy přečtu. A mám chuť začít se učit rusky. … Má druhá kniha od Puškina. Předtím jsem kdysi četla Pikovou dámu, ale ta mě ani zdaleka neokouzlila tolik jako Eugen Oněgin. PS. Harrymu Potterovi jsem odolala. Čím déle jsem s Eugenem, Taťánou, Olgou a Vladimírem trávila, tím méně jsem po návratu do Bradavic toužila:-)... celý text

Harry Potter a vězeň z Azkabanu 2001, J. K. Rowling (p)

„Odebírám Nebelvíru dalších pět bodů za to, že jste takový nesnesitelný šprt.“ Zatím nejlepší díl. Profesor Snape se objevoval každou chvíli a skoro pokaždé mě pobavil:-) V Bradavicích jsem pobývala tolik času, co se dalo. Děti kreslily venku křídami nebo mydlily do míčku hokejkami a já seděla na lavičce a četla a četla a četla. Tentokrát mě sice autorka tolikrát nepřekvapila, plno věcí jsem si domyslela sama, ale stejně ještě toho bylo dost, co jsem neodhadla. Hodně mě baví, jakým způsobem Rowlingová dává čtenářům možnost, aby sami domýšleli. Mnoho věcí, které zazní, nezaznívají samoúčelně, později krásně zapadnou a já si pak říkám „aha, tak to mi nedošlo“:-) Jak postupně čtu, tak se přede mnou odkrývá kouzelně vymyšlený svět. V tomto díle mě zejména zaujali tchoříčci, Záchranný autobus, způsob obrany proti bubákům, mozkomorové, zvěromágové, profesor Lupin a Pobertův plánek. Přiznávám, zaujalo mě toho ještě mnohem víc:-) „Myslím, že by na tom koštěti neměl zatím létat nikdo,“ mínila vzdorovitě Hermiona. Harry a Ron na ni pohlédli. „A co myslíš, že s ním bude Harry dělat?“ optal se Ron. „Zametat podlahu?“ Konečně můžu říct, že je má zvědavost, co se týče Harryho Pottera částečně ukojena. Hned vysvětlím. Jednoho dne k nám do čtenářského klubu zavítala profesionální vypravěčka Markéta Holá a představila nám tzv. Cestu hrdiny od Josepha Cambella. Abychom Cestu hrdiny lépe pochopili, rozhodla se nám ji přiblížit na příkladu Harryho Pottera. Přiznávám bez mučení, že jsem se snažila neposlouchat, protože jsem se bála, že mi něco vyspoileruje. Přesto jsem zaslechla „mozkomorové“. Paní Holá o nich prohlásila, že jsou výborně napsaní a já na ně doposud nezapomněla. Když jsem uviděla název kapitoly Mozkomor, nemohla jsem se dočkat, až se s nimi konečně blíže seznámím. A jsem fakt ráda, že naše seznámení probíhalo pěkně zdálky:-) (…) „no, musím vás s lítostí informovat, že profesor Kettleburn, náš učitel péče o kouzelné tvory, odešel na konci minulého školního roku na odpočinek, aby mohl více času věnovat péči o své zbývající končetiny." Po dočtení tohoto dílu jsem sice hned nerozečetla další, sáhla jsem po Evženovi Oněginovi, ale mám cukání to udělat!... celý text

Harry Potter a Tajemná komnata 2000, J. K. Rowling (p)

„Je úžasné, co všechno si mudlové vymysleli, aby se obešli bez čar a kouzel.“ Tak jsem neodolala a rovnou se pustila do dalšího dílu:-) Hodně mě bavil Dobby, o Zlatoslavovi to samé říct nemůžu, dozvěděla jsem se spoustu nových zajímavostí ze světa čar a kouzel, společně se známou trojkou pátrala po tajemné komnatě, nechala se několikrát autorkou nachytat a zavést, nepospojovala si vodítka, nedůvěřovala jsem Tomovi, užívala si bylinkářskou část, Ronův způsob opravy nejmenovaného předmětu mi připomněl kolegu (Vláďo, snad si na to vzpomenu až tě zase uvidím:-)) a říkala jsem si, že tento díl je jako dělaný pro lidi s nejrůznějšími fobiemi. „O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ Bavila mě, jak mudlovská prázdninová část, tak ta bradavická. I když mě trochu štvalo, jakou má autorka potřebu rekapitulovat předchozí děj. Ale postupně jsem měla pocit, že to dělá s větším citem. ... Dokonce se pomalu začínám orientovat v učitelích a předmětech, které učí:-) Jen mě mrzelo, že nedostal v tomto díle tolik prostoru Snape. Nedokážu si to vysvětlit, ale něco mě k němu přitahuje, i když do jeho koleje bych chodit nechtěla:-) Vezmu to zkrátka. Chápu, proč Harry Potter učaroval tolika lidem. I já tomuhle fantasticky do detailu promyšlenému světu začínám propadat. Například na mandragorách je vidět, jakou má autorka fantazii a jak dokáže, své příběhy vyšperkovat. Jsem moc zvědavá, jaká další dobrodružství čekají na Harryho a ostatní v dalším školním roce a zajímá mě, kdo je tím Vězněm z Azkabanu:-) „Ale tvůj strýc a teta na tebe budou pyšní, že?“ zeptala se Hermiona, když vystoupili z vlaku a připojili se k zástupu, který se hrnul ke kouzelné přepážce. „Až se dozvědí, co jsi letos dokázal?“ „Pyšní?“ řekl Harry. „Blázníš? Když jsem tolikrát mohl přijít o život a nepodařilo se mi to? Budou zuřit…“... celý text

Knížka Ferdy Mravence 2001, Ondřej Sekora

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Po Uprchlíkovi na ptačím stromě jsem se hodně těšila na další setkání s O. Sekorou a úplně nedopadlo podle mých představ. Kniha se skládá z 3 částí (Ferda mravenec, Ferda v cizích službách a Ferda v Mraveništi). Knihu jsem měla s Barunkou rozečtenou poměrně dlouho. Oběma nám totiž nesedla první část. I jsem si myslela, že knihu nedočteme a ani mně to moc nevadilo. Ferda mi byl z počátku hodně nesympatický, dlouho trvalo, než jsem si k němu našla cestu. O Berušce ani mluvit nebudu, celé to zachraňoval brouk Pytlík:-) Ale pak přišla druhá část a jako bych četla úplně jinou knihu. Najednou nás strašně chytla. Líbily se mi příhody, které Ferda prožíval, začala jsem si všímat nejrůznějších zajímavostí z hmyzí říše, chrostíky a jejich domečky jsem si dokonce vyhledala:-), těšila jsem se na pohádky, které vyprávěl, dcera chtěla číst dál a dál a já si prostě předčítání užívala. Ve třetí části se Ferda navrací zpět do mraveniště a já se bála, aby se nenesla v podobném duchu jako ta úvodní. Naštěstí se tak nestalo a i když se Ferda nezařadí k mým nejoblíbenějším postavám z dětských knížek, tak jsem díky němu mohla nakouknout do mraveniště, dozvěděla jsem se, jak se vyvíjí mravenec, k čemu potřebují mšice, „jak probíhají mravenčí námluvy“, atd. … Když chodíme s dětmi na procházku, tak nám často přes cestu přechází mravenci. To se vždy zastavíme a chvíli je pozorujeme. Dneska dokonce náš nejmenší (2,5 r.) ukazoval, kudy předtím mravenci procházeli. Už bylo k večeru, tak byli asi zalezlí v mraveništi:-) Knížku Ferdy mravence jsem doma určitě jako dítě měla, vybavuji si, že jsem si ji prohlížela, ale vůbec si nevzpomínám, zda mi ji někdo četl:-) Hvězdičku ubírám za začátek, na knize je patrné jakého smýšlení autor byl, ale to je mi jedno, moc na pilu netlačí:-) Po dočtení posledního příběhu, se Barunka dožadovala dalších příběhů, tak myslím, že se jí Ferda líbil hodně:-)... celý text

Harry Potter a Kámen mudrců 2017, J. K. Rowling (p)

Dlouho jsem Harrymu odolávala a nebýt čtenářské výzvy, tak mu budu ještě odolávat dlouho:-) Kdysi jsem viděla film, z kterého mi doteďka v paměti zůstaly asi 3 scény, tak jsem si mohla knihu v klidu vychutnat. A vážně mě to bavilo, famfrpál jsem pochopila a záporáka neodhalila:-) … Manžel tvrdí, že není J. K. Rowlingová bůhví jaká spisovatelka, ale že má úžasný příběh a že se postupně vypsala. Ano, kniha je postavená na příběhu, přesto si myslím, že je napsaná dobře, víc než dobře. Už čtu další díl, tak jsem zvědavá, zda zaznamenám nějaký autorský vývoj:-)... celý text

Na plechárně / Sladký čtvrtek 1972, John Steinbeck

Tato knížka je jednou z manželových nejoblíbenějších. Četl ji několikrát a mne k přečtení mnohokrát ponoukal. Loni se mi do ní moc nechtělo, i když se hodila do výzvy. Až teď:-) … Bylo fajn zase si s manželem povídat o knížce, kterou jsme četli oba. „Mack se probudil, vstal, protáhl se, doklopýtal k tůni, umyl si obličej vodou v dlaních, zachrchlal, odplivl, vypláchl si ústa, upšoukl se, přitáhl si opasek, poškrábal se na nohách, projel si mokré vlasy prsty, napil se z baňky, krkl a sedl si k ohni. „Hergot, to to voní,“ řekl.“ (Na plechárně) Ze začátku mě trochu iritoval patos, se kterým autor popisuje prostředí. Postupně jsem si na to buď zvykla, nebo ubral, ale po pár stránkách jsem si už neztěžovala:-) Strašně mě bavilo sledovat osazenstvo z Grandlehárny, akce se žábami neměla chybu. Steinbeck všechny ty lidičky popsal tak, že mi byli moc sympatický. Ať se jednalo o koumese, kteří si dokázali nepoctivě přilepšit, prostitutky nebo doktora. „Vymklo se nám to z rukou. Nemá cenu, abych vám říkal, že mě [Macka] to mrzí. Mě celej život něco mrzí. To není žádná novinka. Dycky to dopadne stejně.“ (Na plechárně) Knížka obsahuje 2 příběhy. Ve Sladkém čtvrtku se Na plechárnu máme možnost vrátit. Uběhlo asi 8 let, je po válce, něco se změnilo, všechny staré známé už bohužel nepotkáme, ale poznáváme nové, bez kterých jsem si ke konci popisovanou oblast už ani nedovedla představit. Jediné postavy, které mi přišly nadbytečné, byly Whitey č. 1 a Whitey č. 2. Jak a proč se v příběhu ocitly, je mi doteďka záhadou:-) Při čtení jsem se podivovala nad tím, kolik toho Steinbeck věděl o mořské biologii. Pak jsem ale zjistila, že se s jedním mořským biologem (Edem Rickettsem) přátelil a dokonce mu vypomáhal v jeho laboratoři. Ten se také stal předlohou doktora, kolem kterého se oba příběhy točí. A skoro všichni se můžou přetrhnout, aby se mu odvděčili nebo ho potěšili. Jenže to dělají svým osobitým způsobem a výsledek není vůbec zaručený:-) „Potřebuje [doktor] ženskou na furt. Potřebuje se s ní hádat. Bránit se ženský dá přeci jednomu tolik zabrat, že mu nevybyde čas na mindráky.“ (Sladký čtvrtek) Obě dílka jsem si opravdu užila, přesto si neodpustím dvě poznámky:-) 1) Na můj vkus se v Monterey moc chlastá. Množství alkoholu, které si tam prolili hrdlem, mě dost udivoval. 2) Překlad některých jmen působil jako pěst na oko. Frantík, Pepíček a Jeníček to je za mě překladatelsky zmršená trojka. Naopak ponechání jména Cacahuete mě při každém čtení pobavilo a navíc potěšilo, že mé znalosti španělštiny postačují na jeho překlad:-) První a zároveň druhé setkání se Steinbeckem dopadlo výborně. Doma od něj máme ještě pár dalších děl, tak se spolu ještě určitě někdy setkáme!... celý text

Předčítánky 2018, Stanislav Juhaňák

Nebožtíci na bále: Malá humoreska 1989, Ladislav Fuks

Při naší poslední návštěvě Šumavy jsem prohrabala babičce opět její knihovničku. Její bratr (první vysokoškolák v rodině) prý nakupoval rád knížky, tak je opravdu z čeho vybírat. Nebožtíci na bále mají umaštěný přebal, co si pamatuju, tak babička u každého jídla četla, tak bych si tipla, že je to její práce:-) Mastnota nemastnota, mě zaujal hlavně autor knihy Ladislav Fuks, od kterého si chci dlouho něco přečíst. Navíc mě upoutal nádherný obrázek od Jana Černého na zmiňovaném přebalu. Ten bych měla ráda jako obraz v bytě. Vydržela bych se na něj koukat hodiny. Nebožtíci na bále jsou označovány jako malá humoreska. Ano, o komické situace není nouze. Nemůžu říct, že bych se vyloženě smála, ale úsměv mi na tváři pohrával mnohokrát. Oblíbila jsem si lidičky z Růžové ulice 5, taktéž ty z Hradební ulice 26. Bylo mi s nimi dobře, na konci jsem se s nimi loučila nerada. Chtěla bych vědět, jak to s nimi nakonec dopadlo. I když možná lepší nevědět. Kromě lidských osudů bylo zajímavé sledovat, jak to mohlo vypadat dříve v nemocnici. Zaujaly mne léčebné metody a hlavně šílený chaos, který tam panoval:-) To, co by dnes vyvolalo obrovský skandál, primář Johann Brabée v pohodě ustojí. Další kapitola sama pro sebe byla 2 komisařství. Muži na straně zákona jsou taky jenom lidi:-) „Co bych ráda,“ zvolala žena a teď bylo znát, že je nějak rozčilená, „ukradli mi košík vajec.“ (…) „A víte kdo…“ zeptal se úředník. „Nějaký kluci roztrhaný, já je neviděla, ale sousedka s máslem a sádlem je zahlídla. Prý se za nima jen zaprášilo.“ „Musíte přivést sousedku s máslem a sádlem,“ řekl úředník suše, „to takhle nejde, sem přijít a nic nevědět, jak to máme vyšetřovat, když sama nic nevíte? Hleďte zjistit, kdo zloději byli a zdaž cestou vejce nerozbili, byla jste pojištěná na krádež?“ Jak jsem četla, tak na mě padala čím dál větší tíseň. Všechny komické situace se totiž odehrávají po sarajevském atentátu, takže jsem na rozdíl od postav věděla, kam to celé směřuje. Časové zasazení příběhu dodávalo nevinným zmínkám typu „za týden odjedeme“ výraznou pachuť hořkosti. Bylo mi hrozně, když jsem četla o obyčejných lidech a o jejich plánech a věděla jsem, že Anenský bál je pro ně jednou z posledních možností, kdy se mohou cítit bezpečně, pobavit se a být pohromadě s těmi, které mají rádi. … Nejsem historik, ale myslím, že autor ve svém příběhu o 2 dny posunul vylepování plakátů Mým národům. Buď jak buď, Nebožtíci na bále je pro mě zvláštní nezapomenutelná kniha, o které budu asi ještě dlouho přemýšlet.... celý text

Pohádky s Hvězdičkou 1982, Ludvík Středa

Po dlouhé době jsme s Barunkou četly knížku, kterou jsme neznaly. I když neznaly, není úplně to správné slovo. Pár příběhů jsme už totiž četly, protože tato knížka obsahuje i příběhy, které jsou v knize Příběhy s panem Hvězdičkou. Zde na DK jsou obě knihy brány jako různá vydání, ale nejedná se o totožné knihy! V Pohádkách s Hvězdičkou je příběhů podstatně více. Koupily jsme si ji před delší dobou v bazaru v knihovně a teď jsme s ní strávily příjemné 3 dny. I když jsou pohádky s hvězdičkou, tak se nejedná o žádné dětem nevhodné čtivo:-) Pan Hvězdička je hvězda, která v noci svítí na obloze. Jakmile si odbude svoji povinnost, tak sestupuje po pavučinovém žebříku dolů na zem. A vy s ním máte možnost zažít 20 dobrodružství. Dozvíte se třeba, jak beruška Berta přišla k sedmi černým tečkám nebo zjistíte, co je to klobouk s držadlem a proč si ho chce pan Hvězdička pořídit. Pan Hvězdička je ochotný pomáhat, nezalekne se ani čištění komína nebo věšení prádla. Také zkouší rád nové věci, třeba psát básně nebo hrát na hudební nástroje s dechovkou:-) „Pan Hvězdička se vrátil na oblohu, zalezl si za velký bílý mrak, kde byl největší klid, a psal tam básně. A když mu ten velký bílý mrak zvědavě nahlížel přes rameno, pan Hvězdička mu řekl ve verších: „Jestlipak vy vůbec víte, že mi tady zacláníte?“ A mrak zůstal s pusou dokořán. „Mohl byste mi říci, na co si to tady vlastně hrajete?“ zeptal se pana Hvězdičky, když se trochu vzpamatoval. A ten mu zase docela klidně zaveršoval: „Dneska je tak krásně, že musím psát básně!“ „Cože? Nějak jsem se přeslechl,“ velký bílý mrak nevěřil svým uším, ale pan Hvězdička mu to ještě jednou jen potvrdil. „Nekoukejte jako sova, já tu hledám správná slova,“ (Jak psal básně)... celý text

Přítelkyně z mládí 2021, Alice Munro

„Dneska pro vás neudělají vůbec nic navíc. Vyžádají si přesný výčet povinností a víc nehnou prstem. Já mám s personálem úplně stejný problém. Když řeknu: „Zameťte podlahu,“ a nedodám: „a potom ukliďte koště,“ nechají ho prostě ležet na zemi.“ (z povídky Drž mě pevně, nepouštěj mě) Celá sbírka je povídkářskou lahůdkou. Ve vyprávění se skvěle prolíná minulost s přítomností. Kniha je zaplněna výraznými ženskými hrdinkami, i když jsou někdy výrazné svou nevýrazností, chtěla jsem se toho o nich dozvědět mnohem víc. Ženy v podání A. Munro muže zastiňují. O mužských postavách jsem se toho většinou dozvěděla velmi málo, přesto dráždily mou představivost. Ta zvláštní nevyváženost zobrazení ženského a mužského světa však skvěle fungovala. „Svěřila se [Ahmeda] doktorovi, že ji pálí oči, jako by místo nich měla rozžhavené skleněné kuličky, a taky ji bolí klouby. Neměla byste tolik číst, řekl jí; potřebovala byste se unavit nějakou užitečnou domácí prací nebo zkuste cvičit. Je přesvědčen, že by se zbavila všech potíží, kdyby se vdala. Je o tom přesvědčen navzdory tomu, že většinu léků na nervy předepisuje vdaným ženám.“ (z povídky Meneseteung) Sbírka obsahuje 10 povídek, které jsou tak bohaté a spletité, že jsem je vnímala jako úplné miniromány. Když jsem dočetla povídku, tak jsem neměla chuť hned na další. Nejdřív musela doznít ta předchozí. U jedné povídky se mi stalo, že mne hned nezaujala, ale pak jsem stejně propadla dalšímu příběhu, který se přede mnou začal postupně odkrývat. Už si ani nedokážu vybavit, o jakou povídku šlo, protože ve výsledku mi učarovala jako všechny ostatní:-) „Kdykoli paní Buttlerová neboli Karbunklová vpadne do jejich kuchyně, což dělá bohužel dost často, nikdy si nesundá černý plášť ani neodloží pestrobarevný sametový turban. Nechce nám brát naději, říká matka. Naději, že se nezdrží, že se jí zbavíme dřív než za tři hodiny.“ (z povídky Ach, co je dáno) Není vždy jasné, v jaké době se vyprávění odehrává. Občas si odskočí z Kanady do Skotska. Prostředí je vykreslené tak, že si ho lze snadno představit, někdy láká svou obyčejností, jindy příslibem dobrodružství, jindy atmosférou, ale postavy a jejich vztahy, touhy, to, co prožily a prožívají, jsou tím, co dokáže vdechnout povídkám A. Munro punc výjimečnosti. „Punčochy nenosily, tehdy to nebylo v módě. Měly jen ponožky a vysoké šněrovací boty (nízké střevíce si nechávaly ve škole), a přestože měly dlouhou sukni – mluvíme o zimě 1948/49-, kritický kus lýtka pod nimi zbýval nechráněný. Některá venkovská děvčata nosila kromě ponožek i teplé punčochy, někdy i lyžařské šponovky vytažené až k pasu, kde jim nehezky nadouvaly sukně. K něčemu takovému by se Margot s Anitou nikdy nesnížily. Raději by umrzly, než aby se vystavily posměchu jako holky z balíkova.“ (z povídky Paruka) Líbí se mi, jak autorka volila názvy pro své povídky. Byla jsem zvědavá, co se za názvy jednotlivých povídek skrývá. Nejednou název odkazuje na nějakou literární zmínku v dané povídce:-) Literární narážky v knihách dráždí obecně mou zvědavost, A. Munro je ovšem prokládá zmínkami fiktivními, čímž mi dost zavařila:-) Popisovaná autorka Ahmeda Joynt Rothová z povídky Meneseteung a její dílo mě natolik zaujaly, že jsem si od ní chtěla něco přečíst, ale když jsem po ní pátrala, tak vyšlo najevo, že si ji Alice Munro kompletně vymyslela:-( Naopak štěstí mi přálo s knihou Malý Macgregor, kterou předčítá Flora nemocné sestře v povídce Přítelkyně z mládí. Ve skutečnosti se jedná o knihu Wee Macgregor od J. J. Bella a je možné si ji online přečíst zde: http://gutenberg.net.au/ebooks11/1100201h.html Dvě kapitoly jsem si už přečetla, nicméně jsem na tom podobně jako matka, která „se obvykle nesmála, protože většina povídek byla napsána skotským nářečím [glasgowské nářečí] … “:-) Po knize jsem šáhla ze 2 důvodů. Jedná se o novou knihu (vydanou 2021), takže se hodí do ČV, ale ve skutečnosti byla v originále vydaná už v roce 1990. Nějak mě to víc v současnosti táhne ke knihám „starším“, tak jsem byla ráda, že nemusím hledat mezi supernovinkami. A tím druhý důvodem byla samotná autorka A. Munro, která je držitelkou NC za literaturu:-) Sice se jedná o mé první setkání s autorkou, ale bylo tak intenzivní a opravdové, že mi to nedá a řadím ji ke svým oblíbeným!... celý text

Ostrov doktora Moreaua 1992, Herbert George Wells

Od Wellse jsem si chtěla něco přečíst už hodně dlouho a dostala jsem se k němu až nyní, a to díky letošní čtenářské výzvě. Hodí se sice do několika témat, ale mě poskytla šanci vyhnout se srdcebolným zvířecím příběhům, kterým se normálně vyhýbám:-) „Venku se řev rozléhal daleko silněji. Zdálo se, že je v něm ukryta veškerá bolest světa. A přesto – kdybych věděl, že se něco podobného děje ve vedlejší místnosti a zvíře bylo potichu, jsem přesvědčen, že bych tím tak nestrádal. Teprve jestliže utrpení dostane hlas, rozechvívá naše nervy a probouzí v nás soucit, který nás svírá.“ Kniha začala zajímavě. Synovec zveřejňuje vyprávění svého zesnulého strýce Edwarda Prendicka, které objevil mezi pozůstalostí. Prendick, který jen o vlásek unikne smrti na moři, se souhrou okolností dostává na ostrov, kde provádí své šílené experimenty nechvalně proslulý doktor Moreau. Po mém úvodním nadšení však postupně můj zájem upadal. Kdybych měla jedním slovem vyjádřit svůj pocit z knihy, tak by jím bylo slovo NEVÝRAZNÉ. Nevýrazné byli postavy. Nemohla jsem nesrovnávat s Doyleovým Ztraceným světem. Doktor Moreau mě ničím nepřitahoval, nevzbuzoval ve mně žádné velké emoce, ve srovnání s charismatickým profesorem Challengerem působil nemastně neslaně. Nevýrazný byl také způsob vyprávění. Měla jsem velký problém se soustředit, myšlenky se mi rozbíhaly všude možně, četla jsem po kouskách, i když jsem měla možnost číst delší dobu v kuse, ani jsem nebyla moc zvědavá, co se stane dál. Nevýrazně popsané bylo pro mne i prostředí. Nevím, zda to bylo nějakým mým špatným čtenářským rozpoložením, ale vůbec jsem před sebou neviděla dům bolesti, chatrče zvířecích lidí, ani samotné zvířecí lidi. Nedařilo se mi do příběhu proniknout. Pořád jsem byla jako nějaký ospalý pozorovatel, který stěží vnímá, co se kolem něj odehrává. Největším zklamáním pro mne bylo, že mi autor nedal možnost přímo se účastnit experimentů doktora Moreaua. Přiznávám, že jsem očekávala, že dostanu drsný příběh, při kterém nebudu „napětím skoro ani dýchat“, že si čtení fakt užiju, stejně jako Ztracený svět. Při čtení jsem se chtě nechtě musela zamýšlet nad člověkem jako pánem tvorstva. Jeho touha přetvářet vše k obrazu svému nezná mezí. Bylo mi líto zvířat, která se dostala do rukou doktora Moreaua. Experimentování na zvířatech se mi příčí, na vysoké jsem četla knihu Nejbližší příbuzní (https://www.databazeknih.cz/knihy/nejblizsi-pribuzni-31281), která ve mně vyvolala opravdu velké emoce. Dalším podnětem k přemýšlení byl pro mne vztah lidských postav ke zvířecím lidem. Každá z postav to s nimi má jinak. Wells zřejmě Ostrovem doktora Moreaua reagoval na téma týrání zvířat, které už v jeho době bylo velkým tématem. Číst toto dílko v době jeho vzniku muselo být něco úplně jiného než dnes. Je mi až líto, že mě příběh spíš míjel. „Řekl jsem, že jsem si na zvířecí lidi zvykl. Tisíce věcí, které mi dřív připadaly nepřirozené a ohavné, se mi záhy začaly zdát zcela všední a přirozené. Řekl bych, že všechno na světě přebírá barvu od nejvšednějších odstínů toho, co nás obklopuje.“ … Na co všechno je člověk schopný si zvyknout a přizpůsobit se nastalé situaci?! První setkání s Wellsem nedopadlo sice úplně podle mých představ, ale určitě mu dám v budoucnu ještě šanci:-)... celý text

Srdce na obrtlíku 2015, Donal Ryan

„Uprostřed nízkejch vrátek před domem je červený srdce z plechu, nabodnutý na takovým obrtlíku, aby se mohlo otáčet. Je oprejskaný, skoro žádná červená už mu nezbejvá. Potřebovalo by oškrábat, ošmirglovat, natřít barvou a promazat. Vítr ho ale pořád ještě roztočí. Když odcházím, slyším ho za sebou, jak vrže. Oprejskaný, rozvrzaný srdce na obrtlíku.“ (s. 9) První kapitolu jsem přečetla už dřív, je volně dostupná. Na zbytek jsem si musela počkat do doby, až se otevřou knihovny:-) Donal Ryan přistoupil k vyprávění zajímavým způsobem. Každá kapitola je odvyprávěna z pohledu někoho jiného. Prostřednictvím těchto postaviček je skládán obrázek jednoho irského městečka v období recese. Období ekonomického úpadku se nějakým způsobem dotýká všech obyvatel a značně se podepisuje na jejich psychickém rozpoložení, náladách, vrhá stíny na mezilidské vztahy, v myšlenkách se lidé babrají převážně v negativních věcech a vzpomínají na ty špatné věci, které je v životě potkaly. Z počátku mi ten všudypřítomný negativismus dost vadil. Ale pak jsem pochopila, že tak činí autor záměrně. Srdce na obrtlíku je volným pokračováním knihy Prosinec už je takovej. Časově jsme poskočili o 10 let a zjišťujeme, jak to dopadlo se všemi nadějemi a představami, ke kterým se lidé upínaly v období konjunktury. Jestli se chystáte číst, tak doporučuji číst nejdřív Prosinec už je takovej, protože Srdce na obrtlíku vám Prosinec vyspoileruje. Osobně je mi mnohem bližší kniha Prosinec už je takovej, v níž jsem si hlavního vypravěče fakt oblíbila a během těch 12 měsíců mi přirostl k srdci. Zde se mi bohužel nepodařilo vytvořit si k žádné postavě pevnější vztah. Originalita tohoto zpracování s sebou nese právě to riziko, že si během té kratičké chvilky, kterou strávíte s jednotlivými postavami, nestačíte k žádné najít cestu a proniknout k ní tak, jak byste si představovali. Za mě tentokrát těch 5 je dost oprýskaných jako srdce na obrtlíku:-)... celý text

S láskou, Lukov 2021, Mariana Zapata

Tento komentář jsem sepsala v době, kdy ještě nebylo české vydání k dispozici. Když jsem se dozvěděla, že Mariana Zapata napsala knihu z prostředí krasobruslení, tak jsem si ji musela hned přečíst. Důvody byly dva. 1) Miluju filmy o krasobruslení. A můj v současnosti nejoblíbenější seriál je Spinning out, který je překvapivě také krasobruslařský:-) 2) Od M. Zapaty jsem četla Kultiho a dost jsem si ho užila. Podobný zážitek jsem očekávala tedy i od této knihy. A víte co? Kniha se umístila na první pozici mého pomyslného žebříčku. A to v kategorii Největší zklamání. Nebýt 2 výše zmíněných důvodů, tak bych tuhle knížku odložila nedočtenou. Nepamatuju si, že bych kdy u knížky protáčela oči a vzdychala nad tím, jakou čtu pitomost. Postavy jsem si neoblíbila, Jasmine mě vyloženě štvala, vtipné to nebylo ani trochu, mezi hlavními postavami to ani trochu nejiskřilo, na ledě se toho moc nedělo, samozřejmě nemohl chybět ani úžasný homosexuální manželský pár (aby nedošlo k omylu, sňatky osob stejného pohlaví vítám) a ani nevím, kolikrát jsem řekla manželovi, že to asi ani nedočtu. Nebýt toho, že jsem četla v angličtině online na mobilu a mohla jsem číst při uspávání mimišáka, tak nevím nevím, jak by to dopadlo:-) Knížka má v originále neskutečně vysoké hodnocení a já opravdu nechápu, jak je to možné. Jsem hodně zvědavá, jaké komentáře se ke knize budou zde na databázi objevovat. Já hodnotím jako nejhorší knihu z těch, které jsem zde hodnotila. Ty dvě hvězdičky jsou spíš pro mě, že jsem vůbec dočetla:-) PS. Tak koukám, že čeští čtenáři hodnotí knihu také hodně vysoko:-)... celý text

Slovenský Poker 2015, Dušan Mitana

Moje druhá kniha od Dušana Mitany. Povídky jsou skvěle vystavěné, nepostrádají humor, hravost, důvtip, napětí ani výborné dialogy. Autor dokáže šokovat, překvapit a nerozpakuje se jít až za hranici absurdnosti. Sama se divím, že mu to funguje. Hltala jsem skoro všechny povídky a užívala si nejrůznější formy zpracování. Nejvíc jsem se pobavila u povídky Viki a Kiki, která se celá odehraje v dopisech, resp. dotazech a odpovědích z rubriky á la Láska, sex a něžnosti z Bravíčka. Tu jsem dokonce vnutila k přečtení i manželovi:-) Povídka Slovenský poker, podle níž se celá sbírka jmenuje a je pojatá jako divadelní hra, se mi líbila asi úplně nejvíc. A ne jenom proto, že zbožňuju Mitanovo dialogy:-) Při čtení povídky Cesta za bratom jsem si vzpomněla na Ortel Franze Kafky a když jsem si četla zápisky stařenky v Tranovském kalendáři (povídka Začínající evanjelista), tak jsem si vzpomněla na mého dědu, který si taky do kalendáře zaznamenává nejrůznější události:-) „Poznámky k domácnosti – 1. bolo pekne, slnko svietilo, sneh zišiel, umrel bratranec 4. primrzlo, silno, bratrancov pohreb odložili na teplejšie časy, zem je na kosť zamrznutá 7. husto fujačilo dom je pod snehom, bohvie, kto nás príde odhádzať, dedka zas chytajú raple celú noc chodil s baterkou a hľadal peniaze a synov, kde sú moji synovia, nariekal, šmatľal sa po baráku, svietil do každého kúta aj pod postele veď ja som mal synov, kde sú moji synovia, pamätám si, že som mal dvoch synov, kde sú moji synovia? 9. ma chcel dedko zabiť lebo mu vraj kradnem peniaze pre synov a nemám sexapel a on už tridsať rokov so mnou nemôže spať a to je hrozné lebo si neplním svoje manželské povinnosti a Boh ma za to musí potrestať lebo som z neho urobila impotenta a to sa nepatrí (...)“ (povídka Začínajúci evanjelista) V knize se to hemží nejrůznějšími postavičkami, které mají „nějakou vadu na kráse“. Ta není vždy patrná na první pohled, ale je tam. A já se už těším, až si přečtu knihu Koniec hry, na kterou je odkazováno v povídce Boží hod a poznám blíže Petera Slávika. … Dušana Mitanu tímto zařazuji ke svým oblíbeným spisovatelům!... celý text

Továrna na vafle 2018, Roman Helinski

Po irském venkově (Prosinec už je takovej) vedla má čtenářská cesta do nizozemské továrny na vafle. Mám totiž takovou osobní čtenářskou výzvu: číst knihy autorů z nejrůznějších zemí. Na Továrně na vafle mě hned zaujalo, že ji napsal nizozemský autor; od nich jsem ještě nic nečetla a Roman Helinski byl skvělou volbou:-) „Je jejich práce za trest? Den co den kontrolují ženské z továrny vafle projíždějící na páse. Pátrají po příliš silných nebo příliš tenkých vaflích, po exemplářích, které jsou příliš hnědé nebo naopak příliš světlé. Dobré vafle jsou od sebe s hromovým rámusem odříznuty a potom naskládány na sebe. Vrstvu za vrstvou vyplivuje balící stroj balíčky s vaflemi do předem složených krabic. Když balíčky dosáhnou okraje, ženy krabice zvedají a staví z nich věže na paletách.“ Co ze začátku vypadá jako kniha o každodenní dřině v továrně na vafle, se plíživě proměňuje v něco mnohem víc. Poklidný chod továrny naruší nový zaměstnanec Arka Narovski, který dokáže snadno okouzlit a zblbnout lidi kolem sebe. A já se „zatajeným“ dechem sledovala, jak to funguje ve skupině lidí. Jak je snadné, když mají lidé vůdčí osobnost, nechat se vmanévrovat do něčeho, co by je nikdy nenapadlo udělat. Jak chování lidí ovlivňuje touha nepřijít o členství ve skupině. Jak se člověk cítí silnějším, když má okolo své druhy. Jakou ničivou sílu může mít skupinově sdílený názor a běda tomu, kdo se nechce podřídit, atd. Asi nejdrsnější mi přišlo, jak děti mohly přihlížet poblázněnému chování svých rodičů. „Protože to je ze všech strachů ten největší: strach, že nám uteče něco, co zažije zbytek skupiny. Strach zůstat pozadu.“ Knížka má hodně krátké kapitoly, tak čtení odsýpá a ani jsem se nenadála a už tu byl konec. Konec, který mě v momentě dočtení moc nenadchnul. Ale o pár minut později, když jsem si o něm popřemýšlela, tak z něj mám jiným pocit. Jsem spokojená a zvědavá, až si dám příště vafle, jestli si vzpomenu na Baculatou Gertu, Gertičku, Julii, Patricka, Matyldu a další z Továrny na vafle. Kniha nemá nijak závratné hodnocení, což popravdě vůbec nechápu. Za mě rozhodně doporučení:-)... celý text

Prosinec už je takovej 2015, Donal Ryan

Do letošní čtenářské výzvy se chystám číst knihu Srdce na obrtlíku, a protože má být volným pokračováním knihy Prosinec je už takovej, nejdřív jsem se pustila do ní:-) Johnsey mě provedl jedním kalendářním rokem po irském venkově, hezky měsíc za měsícem. Vyprávěl mi o rutinních hospodářských záležitostech jako je rození telátek, vyhánějí krav na pastvu a třeba sekání otavy na siláž. Trefné postřehy jeho matky mě bavily:-) V knize se „nic moc“ neděje a přece je tam toho tolik, co se mě dotýkalo. „Svět se nezmění, ani žádná věc na světě se nezmění, když někdo umře. Hory neztratěj svou nehybnou sílu, slunce nepřestane hřát a déšť zůstane mokrej. Kosové si dál skáčou a poletujou po trávníku za domem, perou se o žížaly. Včely bez ustání shánčlivě tancojou nad kytkama a kolem jabloní. Příroda má v sobě něco hrozně krutýho, jak surově všechno kolem nechává beze změny. Obloha byla stejně modrá den po tom, kdy tatínek umřel, jako ten den předtím; lhostejnej liják si klidně lil dál, když pohřbívali mámu, ani na chvilku nepřestal a ještě se bezohledně valil ve špinavých potocích bláta dolů po cestě od hřbitova. (Březen) Johnseyho životní příběh ve mně vyvolával různý emoce. Nejvíc asi smutek, lítost a vztek. Ten kluk mi byl opravdu sympatickej, držela jsem mu palce, aby ho tlak okolí nesemlel a on neudělal nějaký vynucený rozhodnutí. I když lidi na Johnseyho koukali jako na blba, já ho vnímala jako plnohodnotnýho člověka a nejvíc mě dojímalo, jak se vnímá on sám. … A ten konec!? Musela jsem si přečíst první kapitolu ze Srdce na obrtlíku, abych se ujistila, že jsem si ho vyložila správně. Originál neznám, přesto si dovolím tvrdit, že je kniha zdařile přeložená. Nejvyšší hodnocení si podle mě naprosto zaslouží:-) … V knize je odkaz na báseň od Edwarda Leara. Vyhledala jsem si ji a moc moc se mi líbí, tak ji sem prostě musím dát:-) The Dong with a Luminous Nose When awful darkness and silence reign Over the great Gromboolian plain, Through the long, long wintry nights; — When the angry breakers roar As they beat on the rocky shore; — When Storm-clouds brood on the towering heights Of the Hills of the Chankly Bore: — Then, through the vast and gloomy dark, There moves what seems a fiery spark, A lonely spark with silvery rays Piercing the coal-black night, — A Meteor strange and bright: — Hither and thither the vision strays, A single lurid light. Slowly it wander, — pauses, — creeps, — Anon it sparkles, — flashes and leaps; And ever as onward it gleaming goes A light on the Bong-tree stems it throws. And those who watch at that midnight hour From Hall or Terrace, or lofty Tower, Cry, as the wild light passes along, — "The Dong! — the Dong! "The wandering Dong through the forest goes! "The Dong! the Dong! "The Dong with a luminous Nose!" Long years ago The Dong was happy and gay, Till he fell in love with a Jumbly Girl Who came to those shores one day. For the Jumblies came in a sieve, they did, — Landing at eve near the Zemmery Fidd Where the Oblong Oysters grow, And the rocks are smooth and gray. And all the woods and the valleys rang With the Chorus they daily and nightly sang, — "Far and few, far and few, Are the lands where the Jumblies live; Their heads are green, and the hands are blue And they went to sea in a sieve. Happily, happily passed those days! While the cheerful Jumblies staid; They danced in circlets all night long, To the plaintive pipe of the lively Dong, In moonlight, shine, or shade. For day and night he was always there By the side of the Jumbly Girl so fair, With her sky-blue hands, and her sea-green hair. Till the morning came of that hateful day When the Jumblies sailed in their sieve away, And the Dong was left on the cruel shore Gazing — gazing for evermore, — Ever keeping his weary eyes on That pea-green sail on the far horizon, — Singing the Jumbly Chorus still As he sate all day on the grassy hill, — "Far and few, far and few, Are the lands where the Jumblies live; Their heads are green, and the hands are blue And they went to sea in a sieve. But when the sun was low in the West, The Dong arose and said; — "What little sense I once possessed Has quite gone out of my head!" — And since that day he wanders still By lake and forest, marsh and hills, Singing — "O somewhere, in valley or plain "Might I find my Jumbly Girl again! "For ever I'll seek by lake and shore "Till I find my Jumbly Girl once more!" Playing a pipe with silvery squeaks, Since then his Jumbly Girl he seeks, And because by night he could not see, He gathered the bark of the Twangum Tree On the flowery plain that grows. And he wove him a wondrous Nose, — A Nose as strange as a Nose could be! Of vast proportions and painted red, And tied with cords to the back of his head. — In a hollow rounded space it ended With a luminous Lamp within suspended, All fenced about With a bandage stout To prevent the wind from blowing it out; — And with holes all round to send the light, In gleaming rays on the dismal night. And now each night, and all night long, Over those plains still roams the Dong; And above the wail of the Chimp and Snipe You may hear the squeak of his plaintive pipe While ever he seeks, but seeks in vain To meet with his Jumbly Girl again; Lonely and wild — all night he goes, — The Dong with a luminous Nose! And all who watch at the midnight hour, From Hall or Terrace, or lofty Tower, Cry, as they trace the Meteor bright, Moving along through the dreary night, — "This is the hour when forth he goes, "The Dong with a luminous Nose! "Yonder — over the plain he goes; "He goes! "He goes; "The Dong with a luminous Nose!"... celý text

Zmrzlina pro sněhuláka 1999, Jan Machač

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Četli jsme už několikrát. Barunka si od prvního čtení před rokem dvěma spojuje silný vítr se Severákem. Ten den jsem s ní byla venku, vezla kočárek s panenkou, zafoukal silný vítr a vzal jí z kočárku dečku na panenku:-) Knížka obsahuje 3 vánoční příběhy: Dárek pro dědu Mráze, Pan Bubál a sněhulák Chladomil a Ztracené vánoční dárky. Příběhy se celkem v pohodě čtou, jsou srozumitelné, je v nich spoustu hezkých momentů a hodně se pomáhá druhým:-) Navíc je za každým příběhem i pár úkolů pro děti a můžete si s dětmi zazpívat 2 známé koledy, jejichž text v knize také najdete. Jenže je tu jedno velké ale. Vůbec nechápu, proč překladatelka J. Mádrová nacpala do příběhů dědu Mráze. České vydání je až z konce 90. let minulého století, tak proč? Působí to dost hloupě. Severní pól, sobi, skřítci, házení dárků komínem a … děda Mráz. Dvě hvězdičky ubírám právě za něj, protože je ve dvou příbězích. Barunka (4 roky) se podivovala, že auto zakašlalo. Pan Bumbál ho startoval klikou:-) Můj děda má na Šumavě upravené nějaké předválečné auto, které používáme třeba při svážení sena. Tak jsem jí mohla z vlastní zkušenosti vysvětlit, jak to vypadá, když se auto startuje klikou a nechce chytit:-D „Tmavou nocí sova letí, očima si cestou svítí. Do města se tiše nese, nezabloudí, nebojte se? Přes hory i přes lesy správnou cestu najde si!“ (písnička z příběhu Ztracené vánoční Dárky)... celý text