Osice přečtené 917

Jde sem lesem - Bylinková pohádka 2016, Daniela Krolupperová

Kniha, která se snaží dětem ukázat, že tablet a další moderní vymoženosti nejsou všechno. Malý Toník, „typické“ městské dítě musí strávit část prázdnin na vesnici u „nemožné“ babičky. „Toníka dvakrát nezajímalo, že u babiččiny chalupy je velká zahrada, králíci a slepice. Zato mu dost vadilo, že babička má starou televizi a chytí jenom pět programů. Pět programů a z toho žádný dětský! A hlavně – babička nemá internet!“ :-D Toník si prázdniny u babičky moc neužívá, vykládá mu o bylinkách, připadá mu pomalá a nudná. A aby toho nebylo málo, podařilo se mu naštvat skřeta, který stráží lesní klid. A ten mu do cesty za trest postavil bludný kořen. Začíná Toníkova cesta lesem, při které potká nejrůznější skřítky a panenky z léčivých rostlin. Díky nim se dozví, kde konkrétní bylinky hledat a k čemu jsou dobré. Jenže Toník tuší, že je tu ještě někdo. A jde sem lesem. Každá kapitola se nese v duchu jedné léčivé rostlinky. Na úvod se s ní čtenáři mohou seznámit, je tu nakreslená, a ve 4-5 bodech se o ní dozvíme základní informace. Pak následuje část Toníkova dobrodružství, ve kterém na danou rostlinku dojde, a na závěr jsou tady otázky, v nichž si můžete ověřit, kolik jste si toho o bylince zapamatovali. Těšit se můžete na měsíček, ostružiník, jitrocel, levanduli, medvědí česnek, heřmánek, kostival, šalvěj, kopřivu a meduňku. Při čtení jsem si vzpomněla na svou babičku, také pěstovala měsíček a dělala z něj mastičky. Ale i s dalšími bylinkami máme své zkušenosti, Barunka má tu nejčerstvější s medvědím česnekem, na který chodí na zahrádku k manželovým rodičům:-) Kniha není ale jenom o bylinkách, je i o lese. Představovala jsem si samozřejmě ten náš pošumavský, resp. putkovský, který znám důvěrně z dětství. Za mě hezká pohádka s důležitým přesahem. Úcta k přírodě, ale i k starému člověku. Jenom proto, že babička neovládá počítač, není „na odpis“, ale může svým vnoučatům nabídnout úplně jiný pohled na svět. Sama vnímám, že jsou moji prarodiče jakousi studnicí, ze které ráda čerpám.... celý text

Harry Potter a Ohnivý pohár 2001, J. K. Rowling (p)

„Pokud chceš vědět, jaký někdo doopravdy je, všimni si, jak se chová ke svým podřízeným, ne k sobě rovným.“ Tohle je první díl, do kterého jsem měla velký problém se začíst. Strašně mě štvalo neustálé opakování předchozího děje a pak české překlady některých jmen (např. Pytloun, Hráchorád a Holoubková). Každou chvíli jsem přerušila čtení, abych si na něco postěžovala, moc mě to ke čtení netáhlo. Kdybych neměla tak výbornou zkušenost z předcházejících dílů, tak bych knížku odložila nedočtenou. Místo abych ji odložila, tak jsem ale udělala jinou věc. Začala jsem ji číst znovu od začátku. Nevěřila jsem totiž, že je kniha o tolik horší než ty předcházející. A najednou už to fungovalo. Těšila jsem se na čtení a nestěžovala si:-) Poprvé byl kámen úrazu v tom, že jsem Ohnivý pohár četla hned po Evženovi Oněginovi, který mě tak okouzlil, že jsem nedokázala přepnout na mnohem „jednodušší“ text. Místo čtení mě to pořád táhlo k ruštině, kterou jsem se opravdu učit začala:-) Jsem strašně ráda, že jsem dala této knize druhou šanci a s klidným svědomím říkám, že to byla senzace. „Dřeli jsme se celý večer jako domácí skřítkové!“ Poměrně rozsáhlá úvodní část je prošpikována dalšími detaily z kouzelnického světa. Bavila mě přenášedla, ale také všechnohledy, lékouzelníci, způsoby, jakými utajovali před mudly mistrovství ve famfrpálu, leprikoni a víly. Možná začátek působí na první pohled zbytečně obsáhle, ale Rowlingová ví, co jím sleduje a já po přečtení už také. Zase mi nic nedocvaklo:-) Bradavická část podle mě neměla chybu. S Harrym jsem všechno dost prožívala. Dokonce se mi nervozitou rozbušilo srdce. Zažívala jsem pocity, jako bych já před sebou měla nepříjemnou věc, které se musím účastnit. Tohle se mi u knížky nestalo už hooodně dlouho. … Při čtení na mě čekal nejeden šok, jeden jsem pořád ještě nerozdýchala, pořád jsem doufala, že to není definitivní. Při závěrečném Brumbálově proslovu se mi do očí tlačily slzy. … Stále mi „nedá spát“ postava Severuse Snapea. Užívám si Rona a Hermionu. Oceňuji, že jsem se dozvěděla něco z minulosti Hagrida a Nevilla Longbottoma. A doufám, že se ještě setkám s někým z Krásnohůlek a z Kruvalu. … Nechci moc často potkávat Smrtijedy a vy víte koho. Ráda trávím čas se studenty při vyučovacích hodinách. „Harrymu bylo hned jasné, co přijde, když na něm utkvěl pohledem. Snape má v úmyslu otrávit jeho! Představil si, jak zvedá svůj kotlík, upaluje ke Snapeovi a třískne ho s ním po mastných vlasech…“ Do dalšího dílu se pustím rovnou, nebudu s tím tentokrát otálet:-) Pro zajímavost jsem vyhledala hádanku sfingy v originále, tak si můžete ještě jednou potrápit mozkové závity. Já ji celou opět nerozluštila:-) Jestli vás zajímá řešení, tak mi klidně napište. A tady je ta hádanka: „First think of the person who lives in disguise, Who deals in secrets and tells naught but lies. Next, tell me what's always the last thing to mend, The middle of middle and end of the end? And finally give me the sound often heard During the search for a hard-to-find word. Now string them together, and answer me this, Which creature would you be unwilling to kiss?“... celý text

Co bude s Modruškou? 2011, Holly Webb

Tak tohle byla fakt síla. Lucka se stěhuje, nechává za sebou své kamarády, celý svůj dosavadní život. Není to žádná extrovertní osoba, takže se v novém prostředí necítí nejlépe, má problém navázat vztah se spolužáky, na otázky odpovídá mlčením, hodně se jí stýská po starém domově. Jenže její ostych si děti vysvětlují jinak, ani se Lucka nenaděje a už o ní spolužáci mluví jako o nafoukané holce. A pak jednoho dne dostane malé roztomilé koťátko Modrušku. Zdálo by se, že už bude všem smutkům konec, že si Lucka v novém domově začne zvykat. Jenže Lucka vnímá Modrušku jako záplatu, myslí si, že má díky koťátku zapomenout na svůj starý domov a přátele, je na rodiče naštvaná. A koťátko odmítá, před rodiči si ho vůbec nevšímá, i když si ho na první pohled zamilovala. Takže tu máme trápící se holčičku a ještě trápící se koťátko. Asi ¾ knížky jsem měla pocit, že se při předčítání rozbrečím. Snažím se vyhýbat knihám, které hodně dojímají. Tyhle zvířecí knihy od Holly Webb mám velmi ráda, ale tady to za mě nebylo úplně vybalancované. A moje téměř pětiletá dcera? Prý se jí knížka hooodně moc líbila, což mě nesmírně udivilo. Měla strašnou radost, že si Lucka našla novou kamarádku. I ona stále řeší kamarádství, tak asi proto to nadšení. Takže musím dát pět hvězdiček, protože kdyby dcera zjistila, že jsem dala míň, tak by bylo zle:-) Dosavadní hodnocení (98 %) je v souladu s tím dceřiným, tak si říkám, jestli nejsem nějaká přecitlivělá:-) Každopádně stěhování může dítěti (natož introvertnímu) totálně zasáhnout do života, tak jsem na jednu stranu ráda, že autorka nelakuje téma narůžovo.... celý text

Duhový cirkus 2015, Petra Neomillnerová

O Petře Neomillnerové vím už nějakou dobu, zažila jsem ji naživo v Jičíně na knihovnické dílně. Tehdy předčítala, tuším, ze své knihy Amélie a tma. Od té doby jsem na ni nezapomněla, ale až s Barunkou jsem dostala chuť společně si přečíst její knihu:-) A musím říct, že i když jsem věděla, že autorka psát umí, tak jsem byla velmi mile překvapena. Až se vrátím z rodičovské do knihovny, tak ji budu doporučovat, kde se dá. Duhový cirkus tvoří jedna širší prima rodina, o všem nám ochotně povypráví nejmladší členka Mia. Zrovna přijeli do dalšího města a Mia při svém průzkumu objeví zanedbaného pejska, který je přivázaný na řetězu a před sebou má prázdnou misku. A záchranná anabáze začíná. … Tu cirkusáckou holčičku jsem si fakt oblíbila. Bavila mě její dobrosrdečnost, její otevřenost, její bezprostřednost, její dětská fantazie, ale hlavně snaha vrátit smutným lidem radost do života. Momenty s Květou a s Jonášovou maminkou pro mě byly dost emotivní. Úplně mě to dojímalo. „U maringotek zase stojí zamračená paní, co nemá ráda hlasitou hudbu. Rozběhnu se k ní. „Dobrý den, paní.“ Možná už chtěla začít křičet, ale teď nemůže, když jsem ji pozdravila. „Jdeš taky do cirkusu?“ „Ne.“ „Bolí tě hlava?“ Maminka občas říká, že ji bolí hlava, když papoušek Toto moc křičí. „Bolí.“ „Máma mě vždycky pohladí, když mě něco bolí.“ Chci paní pohladit. Až jí bude líp, nebude si stěžovat na cirkus. „To pomáhá jen dětem.“ „To pomůže každému,“ zamračím se.“ Příběh oživují 3 písně (i s notovým zápisem) od Štěpána Uhlíře a všední, přesto zdařilé ilustrace, které nádherně navozují atmosféru, od Olgy Franzové. Knížku si dcera vybrala sama z mého seznamu „chystám se číst“ zde na DK. Přes knihovní okýnko se jí totiž knížky vybírají špatně:-) Přečetly jsme během dneška v kuse a slíbila jsem jí, až bude hezčí počasí, že jí ukážu, jak se dělá hvězda. Barča si samozřejmě všimla, že duha na obrázcích není správná duha a nemůže se dočkat až si na pouti koupí balonek a projede se na koníkovi. Jen se obávám, že to letos nezvládneme:-(... celý text

Jak Peřinka hledala domov 2010, Holly Webb

Předvídatelné, ale i tak krásné:-) Pro malé milovnice zvířátek ideální. ... Rosie se narodila koťátka, dvě černá, dvě zrzavá a jedno mourovaté s nezvykle dlouhou srstí, které vypadá jako raneček peří. Čtyři se mají čile k světu, ale to páté je hodně maličké, kdo ví, zda přežije. … Peřinku se podařilo samozřejmě vypiplat a je čas najít koťátkům nový domov. A pak je tu ještě Ella, které by chtěla domácího mazlíčka. A zdá se, že našla toho pravého. Jenže její rodiče to vidí jinak. Pozornost je střídavě zaměřována na Peřinku a na Ellu. Holly Webb píše citlivě, čtenáři mají možnost vcítit se do malého koťátka, které se poprvé ocitá za zdí svého známého prostředí, je hladové, promrzlé a ztracené. Na druhou stranu zažívají s Ellou její smutek, její odhodlání, její touhu, její bezradnost a její radost. Mě samozřejmě zajímalo hlavně to, jak se s celou záležitostí popasují rodiče malé Elly:-) Naše Barunka (skoro 5 let) nemohla zase pochopit, že někdo může ubližovat koťátkům. O Peřince existuje ještě jedno dobrodružství (Jak se Peřinka ztratila v bouři), které si určitě nenecháme ujít:-) Teď na nás ale zatím doma čeká Modruška (Co bude s Modruškou) od stejné autorky.... celý text

Kamkámek 1982, Milena Lukešová

A papoušek hledá svůj zelený klobouk 2015, Zdeněk Karel Slabý

V knize najdeme pelmel pohádek z různých koutů světa. Pohádek podivných, divných, kouzelných, zvláštních, neobvyklých, zamotaných, krásných, chytrých, překvapivých, prostě všelijakých. Pohádkám nelze upřít jejich originalitu. Asi nikdy nezapomenu na pohádku Dvě žáby od L. Pantělejeva, ve které spadly do hrnce se smetanou dvě žáby, jedna statečná, silná, veselá a ta druhá zbabělá, lenivá a ospalá. Většina pohádek je kraťoučkých a vystupují v nich zvířátka. Dozvíte se např., proč má jeden mravenec velkou zlost na dub, jak to vypadá, když si kozy posílají dopisy, nač myslí myška v pondělí, proč stojí čápi na jedné noze, nebo na co si vzpomněl jeden starý ježek, když začaly pendlovky odbíjet poslední hodinu starého roku. Na své si přijdou ale i milovníci čarodějnic, skřítků a ďáblíků:-) Z těch delších pohádek mě nejvíc oslovila ta o dřevěné panence Gertrudě. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak si dřevěná panenka pořídila skutečnou holčičku a chovala se k ní jako k hračce. Musím říct, že mi při čtení této pohádky nebylo chvílemi úplně nejlíp. Knihu ocení zejména knihovníci a lektoři, kteří pracují s menšími dětmi (školka, první stupeň ZŠ). S takovouto knihou je totiž radost pracovat:-) „Víš, ty co?“ řekla žába plochému oblázku, „pojď, já tě budu nosit na zádech, a ty mi za to budeš sloužit jako krunýř. Uvidíš, jaká z nás dvou bude báječná želva.“ „Proč ne, zkusme to!“ souhlasil kámen. „Stejně pořád ležím na jednom místě.“ Jak řekli, tak udělali. Žába si vlezla pod kámen. Docela dobře jí padl, jenom hlava a nohy zpod něho vyčnívaly. Oba dohromady vypadali na chlup jako želva. „Půjdeme?“ „Půjdeme.“ Všechno by bylo v pořádku, jenže taková žába přece jenom není želva, neumí lézt. Proto skákala. Ale jak se měl přitom hladký kámen udržet na jejím hřbetě? Sklouzl na zem – div žábě nezchromil zadní nohy.“ (začátek pohádky Žába a kámen)... celý text

Jakub a Jáchym 1985, Jørgen Clevin

Pohádky kouzelných kamínků 2002, Melita Denková

Netuším, jak se k nám kniha dostala, ale vím, že jsme ji přečetli už několikrát:-) Na rozcestí u čtyř lip se loučí každý večer čtyři kamarádi – Barborka, Johanka, Lukáš a Kristián. Nechce se jim domů, tak se loudají a kopají do kamínků. A už jsou tu kouzelné kamínky, které slibují, že splní každému jedno přání. Navíc mají pro všechny děti nachystanou speciální pohádku, která nějak souvisí s jejich přáním. Kouzelné kamínky nás dovedly až k paní Duze, předpovídali jsme počasí s panenkou Sluníčkem a panáčkem Deštíčkem, létali jsme s drakem Popletou a navštívili jsme jednu zaječí rodinu. Navíc jsme si s kouzelnými kamínky a dětmi zazpívali nádhernou písničku. U babičky na Šumavě visí podobná meteorologická chaloupka. Akorát je v ní babička a dědeček. Jako malá jsem do nich často šťouchala a koukala, kdo vykoukne ven. Po přečtení téhle knížky do ní šťouchají i mé děti:-) Pokaždé se trochu bojím, aby ji nezničili, když tam visí tak dlouho. „Tři barevné kamínky, bílý, žlutý, růžový. Tři barevné kamínky. Co dokáží, kdo to ví? Na počkání splní přání, tomu, kdo se loudá domů.“ (snad jsme ji s manželem dali dohromady správně:-D)... celý text

Veselé pohádky a říkadla 1989, Michail Alexandrovič Bulatov

Když jsem knihu uviděla mezi vyřazenými knihami v knihovně, tak jsem po ní sáhla všemi deseti. Ruské pohádky se mi moc líbí a dceři jakbysmet:-) Tak nějak jsme se s Barunkou naladily nezávisle na sobě na ruskou vlnu. Přes den jsem jí předčítala Veselé pohádky a říkadla od Bulatova. Zvládly jsem je za 3 dny. Daly bychom je za 2, kdybych vyslyšela pokaždé dceřině opakující se hlášce na konci každé přečtené pohádky. „Další!“ A večery jsem trávila s Oněginem:-) Při čtení jsem si zavzpomínala na moje první pasování prvňáčků v knihovně. Starší děti se mnou pro ně nacvičily podle této knížky pohádku o chaloupce roubence:-) … Barunka se při čtení zase podivovala nad tím, že jsou vlci často šedobočkové, lišky ryšky atd. Jak píše pode mnou Metla, tak to časté opakování je fakt na palici. Jednou jsem přehodila při čtení 2 věty a Barunka si toho hned všimla a připomínkovala, že je to obráceně:-) A už ani nevím, kolikrát jsem četla pohádku, ve které byli 3 bratři, a ten nejmladší se jmenoval Ivan:-) Pohádky s Ivany jsem si samozřejmě užívala, dcera ani nedutala, hltala jejich dobrodružství, když se bála, tak se ke mně víc přitiskla, ale číst chtěla stejně dál. Největší strach má z čarodějnic. Asi bych je neměla číst tak děsivým hlasem. Jenže si nemůžu pomoct, ty záporné postavy se mi čtou lépe:-) Snad se brzy dostaneme na Šumavu a podaří se mi vyhrabat ještě Krásu nesmírnou. до свидания!... celý text

Evžen Oněgin 1958, Alexandr Sergejevič Puškin

„Koho mít rád? A komu věřit? Kdo nevrhá k nám zrady stín? Kdo dle tvé míry bude měřit každičké slovo, každý čin? Kdo klepy o nás neroznáší? Kdo něhy pln je k bídě naší? Kdo odpouští nám slabosti? Kdo neznudí nás ve zlosti? Oh, lovče přeludného stínu! Vzal vítr všecku námahu. Mít sebe rád měj odvahu, vážený čtenáři mých splínů, vzor hodný sama sebe — chceš? Nic pěknějšího nenajdeš.“ (Hlava čtvrtá, XXII) Až čtenářská výzva mě přivedla k tomuto notoricky známému dílku:-) I když knihu máme doma řádku let. Manžel ji spolu s mnoha dalšími literárními skvosty získal z pozůstalosti po babičce mého bratránka. Já tehdy o tento druh literatury neměla vůbec zájem. … Mea culpa:-) A já to prostě musím napsat. Wow! Z hodin literatury na gymplu jsem si pamatovala asi jenom to, že se tam píší dopisy:-) Vůbec jsem nečekala, že se bude děj vyvíjet tak, jak se vyvíjel. Celý příběh jsem četla s napětím, co se stane dál. Táni sen je nádherně popsaný, pěkně děsivě, škoda, že se probudila, tak brzy:-) A když jsem brala v potaz způsob, jakým Puškin odešel z tohoto světa, tak se pro mne celé dílko stávalo hodně uvěřitelným. Eugen Oněgin je dílo mnohovrstevnaté. Kromě silného dramatického příběhu, jsem například intenzivně vnímala ruskou elitu, která tíhne k francouzštině. Celkově mě bavilo utvářet si podle Puškina obraz tehdejší ruské společnosti. No a číst o tom, jaké zrovna panuje roční období, prostě krása:-) „Onoho roku prodloužila se pohoda až přes podzim. Zem po zimě už zatoužila. Až se třetím dnem lednovým však napad sníh. Když za svítání se Táňa zadívala k stráni, vše bylo bílé, všude sníh po střechách, plotech, po větvích. Ves třpytila se stříbrem zimy; za oknem, na něž dýchl mráz, se ozval sborem stračí hlas a vrchy měkce zvlněnými proudilo světlo, tančil jas. Konečně zima, zima zas.“ (Hlava pátá, I) V románu zazněla spousta jmen, která mi vůbec nic neříkala. Tentokrát jsem se nezdržovala dohledáváním, ale nechala se unášet verši a vychutnávala si to, co jsem pochopila:-) Jsem teď plná dojmů, určitě si Eugena Oněgina ještě jednou někdy přečtu. A mám chuť začít se učit rusky. … Má druhá kniha od Puškina. Předtím jsem kdysi četla Pikovou dámu, ale ta mě ani zdaleka neokouzlila tolik jako Eugen Oněgin. PS. Harrymu Potterovi jsem odolala. Čím déle jsem s Eugenem, Taťánou, Olgou a Vladimírem trávila, tím méně jsem po návratu do Bradavic toužila:-)... celý text

Harry Potter a vězeň z Azkabanu 2001, J. K. Rowling (p)

„Odebírám Nebelvíru dalších pět bodů za to, že jste takový nesnesitelný šprt.“ Zatím nejlepší díl. Profesor Snape se objevoval každou chvíli a skoro pokaždé mě pobavil:-) V Bradavicích jsem pobývala tolik času, co se dalo. Děti kreslily venku křídami nebo mydlily do míčku hokejkami a já seděla na lavičce a četla a četla a četla. Tentokrát mě sice autorka tolikrát nepřekvapila, plno věcí jsem si domyslela sama, ale stejně ještě toho bylo dost, co jsem neodhadla. Hodně mě baví, jakým způsobem Rowlingová dává čtenářům možnost, aby sami domýšleli. Mnoho věcí, které zazní, nezaznívají samoúčelně, později krásně zapadnou a já si pak říkám „aha, tak to mi nedošlo“:-) Jak postupně čtu, tak se přede mnou odkrývá kouzelně vymyšlený svět. V tomto díle mě zejména zaujali tchoříčci, Záchranný autobus, způsob obrany proti bubákům, mozkomorové, zvěromágové, profesor Lupin a Pobertův plánek. Přiznávám, zaujalo mě toho ještě mnohem víc:-) „Myslím, že by na tom koštěti neměl zatím létat nikdo,“ mínila vzdorovitě Hermiona. Harry a Ron na ni pohlédli. „A co myslíš, že s ním bude Harry dělat?“ optal se Ron. „Zametat podlahu?“ Konečně můžu říct, že je má zvědavost, co se týče Harryho Pottera částečně ukojena. Hned vysvětlím. Jednoho dne k nám do čtenářského klubu zavítala profesionální vypravěčka Markéta Holá a představila nám tzv. Cestu hrdiny od Josepha Cambella. Abychom Cestu hrdiny lépe pochopili, rozhodla se nám ji přiblížit na příkladu Harryho Pottera. Přiznávám bez mučení, že jsem se snažila neposlouchat, protože jsem se bála, že mi něco vyspoileruje. Přesto jsem zaslechla „mozkomorové“. Paní Holá o nich prohlásila, že jsou výborně napsaní a já na ně doposud nezapomněla. Když jsem uviděla název kapitoly Mozkomor, nemohla jsem se dočkat, až se s nimi konečně blíže seznámím. A jsem fakt ráda, že naše seznámení probíhalo pěkně zdálky:-) (…) „no, musím vás s lítostí informovat, že profesor Kettleburn, náš učitel péče o kouzelné tvory, odešel na konci minulého školního roku na odpočinek, aby mohl více času věnovat péči o své zbývající končetiny." Po dočtení tohoto dílu jsem sice hned nerozečetla další, sáhla jsem po Evženovi Oněginovi, ale mám cukání to udělat!... celý text

Harry Potter a Tajemná komnata 2000, J. K. Rowling (p)

„Je úžasné, co všechno si mudlové vymysleli, aby se obešli bez čar a kouzel.“ Tak jsem neodolala a rovnou se pustila do dalšího dílu:-) Hodně mě bavil Dobby, o Zlatoslavovi to samé říct nemůžu, dozvěděla jsem se spoustu nových zajímavostí ze světa čar a kouzel, společně se známou trojkou pátrala po tajemné komnatě, nechala se několikrát autorkou nachytat a zavést, nepospojovala si vodítka, nedůvěřovala jsem Tomovi, užívala si bylinkářskou část, Ronův způsob opravy nejmenovaného předmětu mi připomněl kolegu (Vláďo, snad si na to vzpomenu až tě zase uvidím:-)) a říkala jsem si, že tento díl je jako dělaný pro lidi s nejrůznějšími fobiemi. „O tom, jací jsme doopravdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ Bavila mě, jak mudlovská prázdninová část, tak ta bradavická. I když mě trochu štvalo, jakou má autorka potřebu rekapitulovat předchozí děj. Ale postupně jsem měla pocit, že to dělá s větším citem. ... Dokonce se pomalu začínám orientovat v učitelích a předmětech, které učí:-) Jen mě mrzelo, že nedostal v tomto díle tolik prostoru Snape. Nedokážu si to vysvětlit, ale něco mě k němu přitahuje, i když do jeho koleje bych chodit nechtěla:-) Vezmu to zkrátka. Chápu, proč Harry Potter učaroval tolika lidem. I já tomuhle fantasticky do detailu promyšlenému světu začínám propadat. Například na mandragorách je vidět, jakou má autorka fantazii a jak dokáže, své příběhy vyšperkovat. Jsem moc zvědavá, jaká další dobrodružství čekají na Harryho a ostatní v dalším školním roce a zajímá mě, kdo je tím Vězněm z Azkabanu:-) „Ale tvůj strýc a teta na tebe budou pyšní, že?“ zeptala se Hermiona, když vystoupili z vlaku a připojili se k zástupu, který se hrnul ke kouzelné přepážce. „Až se dozvědí, co jsi letos dokázal?“ „Pyšní?“ řekl Harry. „Blázníš? Když jsem tolikrát mohl přijít o život a nepodařilo se mi to? Budou zuřit…“... celý text

Knížka Ferdy Mravence 2001, Ondřej Sekora

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Po Uprchlíkovi na ptačím stromě jsem se hodně těšila na další setkání s O. Sekorou a úplně nedopadlo podle mých představ. Kniha se skládá z 3 částí (Ferda mravenec, Ferda v cizích službách a Ferda v Mraveništi). Knihu jsem měla s Barunkou rozečtenou poměrně dlouho. Oběma nám totiž nesedla první část. I jsem si myslela, že knihu nedočteme a ani mně to moc nevadilo. Ferda mi byl z počátku hodně nesympatický, dlouho trvalo, než jsem si k němu našla cestu. O Berušce ani mluvit nebudu, celé to zachraňoval brouk Pytlík:-) Ale pak přišla druhá část a jako bych četla úplně jinou knihu. Najednou nás strašně chytla. Líbily se mi příhody, které Ferda prožíval, začala jsem si všímat nejrůznějších zajímavostí z hmyzí říše, chrostíky a jejich domečky jsem si dokonce vyhledala:-), těšila jsem se na pohádky, které vyprávěl, dcera chtěla číst dál a dál a já si prostě předčítání užívala. Ve třetí části se Ferda navrací zpět do mraveniště a já se bála, aby se nenesla v podobném duchu jako ta úvodní. Naštěstí se tak nestalo a i když se Ferda nezařadí k mým nejoblíbenějším postavám z dětských knížek, tak jsem díky němu mohla nakouknout do mraveniště, dozvěděla jsem se, jak se vyvíjí mravenec, k čemu potřebují mšice, „jak probíhají mravenčí námluvy“, atd. … Když chodíme s dětmi na procházku, tak nám často přes cestu přechází mravenci. To se vždy zastavíme a chvíli je pozorujeme. Dneska dokonce náš nejmenší (2,5 r.) ukazoval, kudy předtím mravenci procházeli. Už bylo k večeru, tak byli asi zalezlí v mraveništi:-) Knížku Ferdy mravence jsem doma určitě jako dítě měla, vybavuji si, že jsem si ji prohlížela, ale vůbec si nevzpomínám, zda mi ji někdo četl:-) Hvězdičku ubírám za začátek, na knize je patrné jakého smýšlení autor byl, ale to je mi jedno, moc na pilu netlačí:-) Po dočtení posledního příběhu, se Barunka dožadovala dalších příběhů, tak myslím, že se jí Ferda líbil hodně:-)... celý text

Harry Potter a Kámen mudrců 2017, J. K. Rowling (p)

Dlouho jsem Harrymu odolávala a nebýt čtenářské výzvy, tak mu budu ještě odolávat dlouho:-) Kdysi jsem viděla film, z kterého mi doteďka v paměti zůstaly asi 3 scény, tak jsem si mohla knihu v klidu vychutnat. A vážně mě to bavilo, famfrpál jsem pochopila a záporáka neodhalila:-) … Manžel tvrdí, že není J. K. Rowlingová bůhví jaká spisovatelka, ale že má úžasný příběh a že se postupně vypsala. Ano, kniha je postavená na příběhu, přesto si myslím, že je napsaná dobře, víc než dobře. Už čtu další díl, tak jsem zvědavá, zda zaznamenám nějaký autorský vývoj:-)... celý text

Na plechárně / Sladký čtvrtek 1972, John Steinbeck

Tato knížka je jednou z manželových nejoblíbenějších. Četl ji několikrát a mne k přečtení mnohokrát ponoukal. Loni se mi do ní moc nechtělo, i když se hodila do výzvy. Až teď:-) … Bylo fajn zase si s manželem povídat o knížce, kterou jsme četli oba. „Mack se probudil, vstal, protáhl se, doklopýtal k tůni, umyl si obličej vodou v dlaních, zachrchlal, odplivl, vypláchl si ústa, upšoukl se, přitáhl si opasek, poškrábal se na nohách, projel si mokré vlasy prsty, napil se z baňky, krkl a sedl si k ohni. „Hergot, to to voní,“ řekl.“ (Na plechárně) Ze začátku mě trochu iritoval patos, se kterým autor popisuje prostředí. Postupně jsem si na to buď zvykla, nebo ubral, ale po pár stránkách jsem si už neztěžovala:-) Strašně mě bavilo sledovat osazenstvo z Grandlehárny, akce se žábami neměla chybu. Steinbeck všechny ty lidičky popsal tak, že mi byli moc sympatický. Ať se jednalo o koumese, kteří si dokázali nepoctivě přilepšit, prostitutky nebo doktora. „Vymklo se nám to z rukou. Nemá cenu, abych vám říkal, že mě [Macka] to mrzí. Mě celej život něco mrzí. To není žádná novinka. Dycky to dopadne stejně.“ (Na plechárně) Knížka obsahuje 2 příběhy. Ve Sladkém čtvrtku se Na plechárnu máme možnost vrátit. Uběhlo asi 8 let, je po válce, něco se změnilo, všechny staré známé už bohužel nepotkáme, ale poznáváme nové, bez kterých jsem si ke konci popisovanou oblast už ani nedovedla představit. Jediné postavy, které mi přišly nadbytečné, byly Whitey č. 1 a Whitey č. 2. Jak a proč se v příběhu ocitly, je mi doteďka záhadou:-) Při čtení jsem se podivovala nad tím, kolik toho Steinbeck věděl o mořské biologii. Pak jsem ale zjistila, že se s jedním mořským biologem (Edem Rickettsem) přátelil a dokonce mu vypomáhal v jeho laboratoři. Ten se také stal předlohou doktora, kolem kterého se oba příběhy točí. A skoro všichni se můžou přetrhnout, aby se mu odvděčili nebo ho potěšili. Jenže to dělají svým osobitým způsobem a výsledek není vůbec zaručený:-) „Potřebuje [doktor] ženskou na furt. Potřebuje se s ní hádat. Bránit se ženský dá přeci jednomu tolik zabrat, že mu nevybyde čas na mindráky.“ (Sladký čtvrtek) Obě dílka jsem si opravdu užila, přesto si neodpustím dvě poznámky:-) 1) Na můj vkus se v Monterey moc chlastá. Množství alkoholu, které si tam prolili hrdlem, mě dost udivoval. 2) Překlad některých jmen působil jako pěst na oko. Frantík, Pepíček a Jeníček to je za mě překladatelsky zmršená trojka. Naopak ponechání jména Cacahuete mě při každém čtení pobavilo a navíc potěšilo, že mé znalosti španělštiny postačují na jeho překlad:-) První a zároveň druhé setkání se Steinbeckem dopadlo výborně. Doma od něj máme ještě pár dalších děl, tak se spolu ještě určitě někdy setkáme!... celý text

Předčítánky 2018, Stanislav Juhaňák

Nebožtíci na bále: Malá humoreska 1989, Ladislav Fuks

Při naší poslední návštěvě Šumavy jsem prohrabala babičce opět její knihovničku. Její bratr (první vysokoškolák v rodině) prý nakupoval rád knížky, tak je opravdu z čeho vybírat. Nebožtíci na bále mají umaštěný přebal, co si pamatuju, tak babička u každého jídla četla, tak bych si tipla, že je to její práce:-) Mastnota nemastnota, mě zaujal hlavně autor knihy Ladislav Fuks, od kterého si chci dlouho něco přečíst. Navíc mě upoutal nádherný obrázek od Jana Černého na zmiňovaném přebalu. Ten bych měla ráda jako obraz v bytě. Vydržela bych se na něj koukat hodiny. Nebožtíci na bále jsou označovány jako malá humoreska. Ano, o komické situace není nouze. Nemůžu říct, že bych se vyloženě smála, ale úsměv mi na tváři pohrával mnohokrát. Oblíbila jsem si lidičky z Růžové ulice 5, taktéž ty z Hradební ulice 26. Bylo mi s nimi dobře, na konci jsem se s nimi loučila nerada. Chtěla bych vědět, jak to s nimi nakonec dopadlo. I když možná lepší nevědět. Kromě lidských osudů bylo zajímavé sledovat, jak to mohlo vypadat dříve v nemocnici. Zaujaly mne léčebné metody a hlavně šílený chaos, který tam panoval:-) To, co by dnes vyvolalo obrovský skandál, primář Johann Brabée v pohodě ustojí. Další kapitola sama pro sebe byla 2 komisařství. Muži na straně zákona jsou taky jenom lidi:-) „Co bych ráda,“ zvolala žena a teď bylo znát, že je nějak rozčilená, „ukradli mi košík vajec.“ (…) „A víte kdo…“ zeptal se úředník. „Nějaký kluci roztrhaný, já je neviděla, ale sousedka s máslem a sádlem je zahlídla. Prý se za nima jen zaprášilo.“ „Musíte přivést sousedku s máslem a sádlem,“ řekl úředník suše, „to takhle nejde, sem přijít a nic nevědět, jak to máme vyšetřovat, když sama nic nevíte? Hleďte zjistit, kdo zloději byli a zdaž cestou vejce nerozbili, byla jste pojištěná na krádež?“ Jak jsem četla, tak na mě padala čím dál větší tíseň. Všechny komické situace se totiž odehrávají po sarajevském atentátu, takže jsem na rozdíl od postav věděla, kam to celé směřuje. Časové zasazení příběhu dodávalo nevinným zmínkám typu „za týden odjedeme“ výraznou pachuť hořkosti. Bylo mi hrozně, když jsem četla o obyčejných lidech a o jejich plánech a věděla jsem, že Anenský bál je pro ně jednou z posledních možností, kdy se mohou cítit bezpečně, pobavit se a být pohromadě s těmi, které mají rádi. … Nejsem historik, ale myslím, že autor ve svém příběhu o 2 dny posunul vylepování plakátů Mým národům. Buď jak buď, Nebožtíci na bále je pro mě zvláštní nezapomenutelná kniha, o které budu asi ještě dlouho přemýšlet.... celý text

Pohádky s Hvězdičkou 1982, Ludvík Středa

Po dlouhé době jsme s Barunkou četly knížku, kterou jsme neznaly. I když neznaly, není úplně to správné slovo. Pár příběhů jsme už totiž četly, protože tato knížka obsahuje i příběhy, které jsou v knize Příběhy s panem Hvězdičkou. Zde na DK jsou obě knihy brány jako různá vydání, ale nejedná se o totožné knihy! V Pohádkách s Hvězdičkou je příběhů podstatně více. Koupily jsme si ji před delší dobou v bazaru v knihovně a teď jsme s ní strávily příjemné 3 dny. I když jsou pohádky s hvězdičkou, tak se nejedná o žádné dětem nevhodné čtivo:-) Pan Hvězdička je hvězda, která v noci svítí na obloze. Jakmile si odbude svoji povinnost, tak sestupuje po pavučinovém žebříku dolů na zem. A vy s ním máte možnost zažít 20 dobrodružství. Dozvíte se třeba, jak beruška Berta přišla k sedmi černým tečkám nebo zjistíte, co je to klobouk s držadlem a proč si ho chce pan Hvězdička pořídit. Pan Hvězdička je ochotný pomáhat, nezalekne se ani čištění komína nebo věšení prádla. Také zkouší rád nové věci, třeba psát básně nebo hrát na hudební nástroje s dechovkou:-) „Pan Hvězdička se vrátil na oblohu, zalezl si za velký bílý mrak, kde byl největší klid, a psal tam básně. A když mu ten velký bílý mrak zvědavě nahlížel přes rameno, pan Hvězdička mu řekl ve verších: „Jestlipak vy vůbec víte, že mi tady zacláníte?“ A mrak zůstal s pusou dokořán. „Mohl byste mi říci, na co si to tady vlastně hrajete?“ zeptal se pana Hvězdičky, když se trochu vzpamatoval. A ten mu zase docela klidně zaveršoval: „Dneska je tak krásně, že musím psát básně!“ „Cože? Nějak jsem se přeslechl,“ velký bílý mrak nevěřil svým uším, ale pan Hvězdička mu to ještě jednou jen potvrdil. „Nekoukejte jako sova, já tu hledám správná slova,“ (Jak psal básně)... celý text

Přítelkyně z mládí 2021, Alice Munro

„Dneska pro vás neudělají vůbec nic navíc. Vyžádají si přesný výčet povinností a víc nehnou prstem. Já mám s personálem úplně stejný problém. Když řeknu: „Zameťte podlahu,“ a nedodám: „a potom ukliďte koště,“ nechají ho prostě ležet na zemi.“ (z povídky Drž mě pevně, nepouštěj mě) Celá sbírka je povídkářskou lahůdkou. Ve vyprávění se skvěle prolíná minulost s přítomností. Kniha je zaplněna výraznými ženskými hrdinkami, i když jsou někdy výrazné svou nevýrazností, chtěla jsem se toho o nich dozvědět mnohem víc. Ženy v podání A. Munro muže zastiňují. O mužských postavách jsem se toho většinou dozvěděla velmi málo, přesto dráždily mou představivost. Ta zvláštní nevyváženost zobrazení ženského a mužského světa však skvěle fungovala. „Svěřila se [Ahmeda] doktorovi, že ji pálí oči, jako by místo nich měla rozžhavené skleněné kuličky, a taky ji bolí klouby. Neměla byste tolik číst, řekl jí; potřebovala byste se unavit nějakou užitečnou domácí prací nebo zkuste cvičit. Je přesvědčen, že by se zbavila všech potíží, kdyby se vdala. Je o tom přesvědčen navzdory tomu, že většinu léků na nervy předepisuje vdaným ženám.“ (z povídky Meneseteung) Sbírka obsahuje 10 povídek, které jsou tak bohaté a spletité, že jsem je vnímala jako úplné miniromány. Když jsem dočetla povídku, tak jsem neměla chuť hned na další. Nejdřív musela doznít ta předchozí. U jedné povídky se mi stalo, že mne hned nezaujala, ale pak jsem stejně propadla dalšímu příběhu, který se přede mnou začal postupně odkrývat. Už si ani nedokážu vybavit, o jakou povídku šlo, protože ve výsledku mi učarovala jako všechny ostatní:-) „Kdykoli paní Buttlerová neboli Karbunklová vpadne do jejich kuchyně, což dělá bohužel dost často, nikdy si nesundá černý plášť ani neodloží pestrobarevný sametový turban. Nechce nám brát naději, říká matka. Naději, že se nezdrží, že se jí zbavíme dřív než za tři hodiny.“ (z povídky Ach, co je dáno) Není vždy jasné, v jaké době se vyprávění odehrává. Občas si odskočí z Kanady do Skotska. Prostředí je vykreslené tak, že si ho lze snadno představit, někdy láká svou obyčejností, jindy příslibem dobrodružství, jindy atmosférou, ale postavy a jejich vztahy, touhy, to, co prožily a prožívají, jsou tím, co dokáže vdechnout povídkám A. Munro punc výjimečnosti. „Punčochy nenosily, tehdy to nebylo v módě. Měly jen ponožky a vysoké šněrovací boty (nízké střevíce si nechávaly ve škole), a přestože měly dlouhou sukni – mluvíme o zimě 1948/49-, kritický kus lýtka pod nimi zbýval nechráněný. Některá venkovská děvčata nosila kromě ponožek i teplé punčochy, někdy i lyžařské šponovky vytažené až k pasu, kde jim nehezky nadouvaly sukně. K něčemu takovému by se Margot s Anitou nikdy nesnížily. Raději by umrzly, než aby se vystavily posměchu jako holky z balíkova.“ (z povídky Paruka) Líbí se mi, jak autorka volila názvy pro své povídky. Byla jsem zvědavá, co se za názvy jednotlivých povídek skrývá. Nejednou název odkazuje na nějakou literární zmínku v dané povídce:-) Literární narážky v knihách dráždí obecně mou zvědavost, A. Munro je ovšem prokládá zmínkami fiktivními, čímž mi dost zavařila:-) Popisovaná autorka Ahmeda Joynt Rothová z povídky Meneseteung a její dílo mě natolik zaujaly, že jsem si od ní chtěla něco přečíst, ale když jsem po ní pátrala, tak vyšlo najevo, že si ji Alice Munro kompletně vymyslela:-( Naopak štěstí mi přálo s knihou Malý Macgregor, kterou předčítá Flora nemocné sestře v povídce Přítelkyně z mládí. Ve skutečnosti se jedná o knihu Wee Macgregor od J. J. Bella a je možné si ji online přečíst zde: http://gutenberg.net.au/ebooks11/1100201h.html Dvě kapitoly jsem si už přečetla, nicméně jsem na tom podobně jako matka, která „se obvykle nesmála, protože většina povídek byla napsána skotským nářečím [glasgowské nářečí] … “:-) Po knize jsem šáhla ze 2 důvodů. Jedná se o novou knihu (vydanou 2021), takže se hodí do ČV, ale ve skutečnosti byla v originále vydaná už v roce 1990. Nějak mě to víc v současnosti táhne ke knihám „starším“, tak jsem byla ráda, že nemusím hledat mezi supernovinkami. A tím druhý důvodem byla samotná autorka A. Munro, která je držitelkou NC za literaturu:-) Sice se jedná o mé první setkání s autorkou, ale bylo tak intenzivní a opravdové, že mi to nedá a řadím ji ke svým oblíbeným!... celý text