Osice přečtené 917

Bajky (výběr) 1999, Jean De La Fontaine

Heidi a strašidelný zámek 2005, Marie-José Maury

Heidi je naše další literární kamarádka:-) A my s ní prožili další 4 dobrodružství. První 3 příběhy mě bavily hodně, ten poslední už trochu míň. Heidi je milounká dívenka, bezelstně pomáhá, kde může, a proto ji mají všichni rádi. Petr je pořád tím hochem, který by měl Heidi nejraději jenom sám pro sebe, a tak špatně snáší, když se v její blízkosti ocitne Micky, neobyčejný indiánský kluk. Autorka M.-J. Maury mi ale stále něco zatajuje. Zajímalo by mě, proč Heidi musela vyhledat pomoc Mickyho tatínka. Co se jí stalo? … Z hor jsme si pak na chvíli odskočili do Frankfurtu a rozluštili záhadu tajemného zámku. Potěšilo mě setkání s Klárou a její babičkou paní Semanovou, i když si myslím, že se v jiném díle jmenuje paní Sesemanová:-) Dětem připadal tento příběh strašidelný, Arnoštík se bál nejvíc starého brnění. … A pak zase zpátky do hor. Pobyt na horském vzduchu velmi prospívá. Heidi by o tom mohla povídat své a teď si to na vlastní kůži vyzkouší Nora, městská dívenka, kterou maminka nechce moc pouštět ven, protože se bojí, že se venku nastydne. Příběh plný lidské dobroty a ochoty pomáhat druhým. … Poslední příběh nás zavedl až na moře. Já ocenila zejména to, že jsem se dozvěděla něco z minulosti Heidina dědečka. Nikdy by mě nenapadlo, čím se toužil stát. A hodnocení? Barunka prohlásila, že by knížce dala hvězdiček 20:-)... celý text

Uršuľa 1987, Rudolf Sloboda

„Odporúča sa, aby sme si príliš nebrali k srdcu svoje nešťastia. Ak nám takú radu niekto dá, akoby chcel povedať: každý má svoj kríž, a vidíš, všetci sme tu. Ty si ani nezaslúžiš také nešťastie.“ Uršuľu mi koupil manžel, když jsem si postěžovala, že se mi nepodařila sehnat:-) V knize jde především o vztahy, o sexuální přitažlivost, o kontakty člověka s člověkem. Lidé nechtějí být sami, hledají si partnery, někdy se ocitnou ve vztahu bez lásky, mají určité představy, ale až po čase se ukáže, jaká jejich volba byla. Člověk si sebou táhne svoji minulost a druzí lidé ho podle ní vnímají. Tak jako v životě. V případě Uršuľi jde o něco, co na ni vrhá nelichotivé světlo. Zajímalo mě, jak se bude její život vyvíjet, co všechno ji potká. Události ale tak rychle plynou, že jsem neměla ani čas se zamýšlet, a ani jsem si v tom kvapu nedokázala k postavám najít cestu. Mrzelo mě, že autor neposečkal delší chvilku na místě. Proto jenom 4 hvězdičky. A konec? Chci vědět, jak to pokračovalo. Pěkně našlápnuto na další konflikt. I vedlejší postavy mají potenciál. Na Uršuľu má volně navazovat kniha Rubato. Doufám, že ji seženu:-) „Hodža vstal a kričal: „Všetci majú svedomie. Všetci, neboj sa, že niekto pred ním ujde. Musíš poslúchať svedomie, nie proti nemu bojovať. Bez svedomia by svet netrval ani pol hodiny. Musíš študovať, čítať. V kaviarni, vo vinárni sa nič nenaučíš. Múdrosť nie je vo víne. Treba poznať dejiny, ako sa ľudia mýlili, ako zmúdreli. Keby si aspoň do kostola chodila. Ale ty nemáš nijakú vieru, nič, si nula. Spamätaj sa.“ Slovenské autory moc neznám, a proto se snažím rozšířit obzory. R. Sloboda je po I. Kučerovi a D. Mitanovi další slovenský spisovatel, který mi padl do oka.... celý text

Chrochtík a Kvikalka 2012, Ester Stará

Při výběru této knihy měly děti vážně šťastnou ruku. Na první pohled mě zaujaly bezvadně vyšperkované ilustrace Martiny Matlovičové. Opravdu to na nich žije. Kromě hlavních aktérů je na nich spoustu nejrůznějších detailů, které mají hlavně pobavit. Zaujal nás třeba bloudící medvěd s ranečkem, myška, která tajně pouští ryby zpět do vody nebo brouček pochutnávající si na jedovaté tekutině. A mě hodně pobavila předělávka názvu jednoho notoricky známého románu:-) Obrázky jsme s dětmi dlouho prohlíželi a Barča chtěla číst všechny hlášky, které šly zvířátkům v komiksových bublinách od pusy. Četli jsme 2x a pokaždé bylo, co objevovat. Samotný příběh začíná tradičně, dvě prasátka spolu šťastně žijí, ale jednoho dne se Kvikalka doslechne o blyštivém prasátku a šíleně po něm začne toužit. Prasátka se tedy vydávají na cestu za blyštivým prasátkem. Postupně potkávají jiná zvířátka a vyptávají se na blyštivé prasátko. Při čtení jsem si pomyslela, že tohle už tady bylo tolikrát a že je mi úplně jasné, kam to směřuje. Ale ne. Ester Stará mě svou pointou dostala:-) Z toho, co vypadalo prvoplánově, se vyklubalo zcela něco jiného, originálního. Tahle knížka je fakt dokonalá. DOPORUČUJI. PS. Ty ilustrace budu muset ještě pořádně prozkoumat:-)... celý text

Strašidýlko Stráša 2018, Alena Mornštajnová

Rok vdovou 2000, John Irving

„Existuje jen málo věcí tak zdánlivě nedotčených skutečným světem, jako je spící dítě.“ S Barčou a Arnoštíkem jsme četli dětskou knížku Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku a ta na zadních deskách měla napsáno, že se jedná o příběh z oceňovaného románu J. Irvinga pro dospělé Rok vdovou. To mě zaujalo natolik, že jsem si Rok vdovou při příští návštěvě knihovny hned vypůjčila. Ještě než jsme dojely domů, udělaly jsme si zastávku na Lukách. Děti běhaly a hrály si a já si po chvíli běžela do auta pro knížku. Myslela jsem, že do ní jenom nakouknu, abych si zpestřila čekání na děti. Chtěly, abych na ně vždy zapískala na trávu, že přiběhnou. Tak jsem četla a pískala a tráva mi skvěle posloužila místo záložky:-) „Jednoho dne pochopí, že bát se nevypadat jako zbabělec, je nejhorší důvod, proč něco člověk udělá.“ Irving si mě zaháčkoval hned první scénou, ve které maličkou čtyřletou Rút probudí zvláštní zvuky. Myslí si, že maminka zvrací a vydá se za ní. A už jsem se nestačila divit, co se přede mnou začíná rozehrávat. Pak jsme narazila na Thomase a Timothyho, které jsem znala z dětské knížky Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku. Setkání s nimi byl pro mě takový šok, že už jsem knížku jen stěží odkládala. … Rok vdovou se skládá ze 3 částí, hlavním tmelem jsou postavy Rút a Eddieho. Do jejich životů jsem měla možnost nakouknout v roce 1958, 1990 a 1995. Kolem mě se to hemžilo fiktivními spisovateli a jejich fiktivními literárními díly. Jak ráda bych si jejich romány přečetla. Román o spisovatelích od prvotřídního spisovatele. Lahůdka! „Ve svých šestatřiceti letech otce milovala i nenáviděla, a proto ji mučilo zjištění, jak strašně ji miluje.“ I když Irving často dopředu předbíhal v ději, někdy vyloženě spoileroval, tak jsem měla stále stejnou chuť ve čtení pokračovat. Rozhodně se nebojí čtenáře připravit o překvapení. Jeho spoilery mě spíš navnadily, a to obecně spoilery nesnáším. Možná je výstižnější o nich mluvit jako o předzvěstích. … Rok vdovou je dost rozsáhlý, přišlo mi, jako bych četla románů hned několik, přesto vše drží pohromadě. Tolik unikátních postav, mnoho z nich mi fakt přirostlo k srdci, měla jsem pocit, jako bych s nimi prožila velkou část jejich života. Doufám, že si je ještě dlouho uchovám v paměti. „Snažím se vidět celou ženu,“ vysvětloval [Eddie] Haně. „Samozřejmě si uvědomuji, že je stará, ale existují fotografie – nebo jejich obdoba ze života každého člověka v mé představivosti. Myslím tím celého života. Dokážu si ji představit, když byla mnohem mladší než já – protože existují vždycky určitě pohyby a výraz, které jsou hluboko zakořeněné a neznají věk. Stará žena sama sebe nikdy nevidí jako starou ženu a já ji také ne. Snažím se v ní vidět celý její život. Na celém životě každého člověka je něco tak dojemného…“ Rok vdovou pro mne byla osobně čtenářsky výjimečná kniha. Mám takový zlozvyk, až nutkání rozečítat nové a nové knihy. I když mě knížka hodně baví, tak je pro mě těžké u ní vydržet a dočíst ji až do konce. Proto většinu dočtených knih hodnotím 5 hvězdičkami:-) Představte si, že když jsem četla Rok vdovou, tak mě ani nenapadlo, že bych nějakou další knížku mohla rozečíst. Musím říct, že to byla docela úleva:-) Vůbec jsem netušila, co od Irvinga očekávat, ale že to bude až tak dobrý, mě nenapadlo. Rozhodně doporučuju. Teď mám na jednu stranu strach pustit se do jeho další knížky. Bojím se, abych nebyla zklamaná. Ale určitě to risknu:-) Díky této knize jsem se konečně setkala s tvorbou tolik opěvovaného irského básníka W. B. Yeatse. Tady je jeho báseň Až zestárneš (When You Are Old) v originále, v češtině si ji můžete přečíst v knize Rok vdovou:-) When you are old and grey and full of sleep, And nodding by the fire, take down this book, And slowly read, and dream of the soft look Your eyes had once, and of their shadows deep; How many loved your moments of glad grace, And loved your beauty with love false or true, But one man loved the pilgrim soul in you, And loved the sorrows of your changing face; And bending down beside the glowing bars, Murmur, a little sadly, how Love fled And paced upon the mountains overhead And hid his face amid a crowd of stars. PS. Maličké Rút mi bylo strašně líto.... celý text

Mary Poppinsová 1987, Pamela Lyndon Travers

Prosím nenechte se zmást anotací. Mary Poppinsová je všechno možné jenom ne vlídná:-) Čtení jsem si užívala, hlavně mě bavilo, že P. L. Travers obsadila do role kouzelné chůvy sebestřednou ženu, kterou kdeco otráví, odsekává dětem, vyhrožuje jim, uráží se, a která se se zalíbením prohlíží ve výlohách. Tak nějak jsem doufala, že postupně změkne, ale moc k tomu nedošlo. Vždycky jsem si myslela, že je Mary Poppinsová strašně hodná chůva. K dětem, které opatrovala, si však silnější vztah vytvořila, a to mi bylo sympatické. A děti jí velmi milovaly. Jsem moc ráda, že jsem si tohle známé dílko konečně přečetla, a poupravila si své domněnky:-) Jednu výtku ke knize bych však měla. Ilustrace se dost odchylují od textu. Např. Mary Poppinsová má mít černé vlasy a na obrázcích je má zrzavé?! Barunka po první kapitole prohlásila, že to není knížka pro ni. Zaráželo ji, jak se Mary Poppinsová k dětem chová. Samotná dobrodružství ji očividně bavila, i na ně po čtení sama zaváděla hovor. Nejvíc se smála u kapitoly Jeníček a Barborka. Já si zase oblíbila paní Corryovou. … Než jsme knížku celou dočetly, tak jsme se shodly na tom, že jí dáme 4 hvězdičky, ale po dočtení jich tam sama od sebe máčkla 5:-) Mary Poppinsovou mám ze zdejšího bazaru. Dorazila nám s překvapením uvnitř. Byla v ní vyšívaná záložka. Samozřejmě jsme ji k zakládání používaly, bylo to velmi milé zpestření:-) Ještě jednou děkuji.... celý text

Princezny - Královští šampióni 2010, Walt Disney

Milují vaše holčičky princezny a koníky, tak se jim tato kniha bude pravděpodobně líbit:-) Já osobně nejsem zrovna odvařená z Disneyho tvorby, tak nadšením neplesám. V knize se můžete těšit nebo netěšit na setkání se 3 známými princeznami. Dozvíte se, jak to vypadalo, když Ariel dostala malé hříbátko, pak na vás čeká příběh o Šípkové Růžence a koníkovi Blatouchovi, kterého vyděsí i větvička na cestě a naposled se projedete na kobylce Půlnoci s princeznou Jasmínou, která se rozhodla tajně zúčastnit pouštního dostihu. Takové průměrné čtení s typickými líbivými obrázky:-)... celý text

Má nejkrásnější knížka o zvířátkách 1993, neznámý - neuveden

Knížku jsme si prostě půjčit museli, vždyť má být tou nejkrásnější:-) Tak aspoň argumentovala Barunka, když jsem po ní chtěla, aby z té obrovské hromady knížek, které v knihovně s Arnoštem navršily, nějaké knihy vyřadila. Nakonec jsme si stejně skoro všechny vzali, ale o téhle jsem měla velké pochybnosti. Odvážné tvrzení v názvu mě velmi iritovalo a první stránky mě v mém prvotním pohledu jenom utvrzovaly. Nakonec jsem se však rozhodla pro hodnocení nejvyšší. V knížce jsou naprosto realisticky zachycená nejrůznější zvířátka. Při předčítání jsem obdivovala zejména detaily, které způsobují, že zvířata vypadají jako živá. U divoké kočky jsou to sklopené uši, u ovečky např. poloha nožičky, u jiného zvířátka zase natočená hlava nebo protažený krk, u zajíčka tlapka přes oko, atd. Zvířátka jsou v pohybu, nepůsobí staticky. Jediné, co mě na obrázcích vůbec neoslovilo, jsou znázorněné lidské postavy. Z nich je hodně cítit, že obrázky nejsou nejnovějšího data. K jednotlivým zvířátkům je velmi málo textu. Nicméně u každého zvířátka se můžete něco dozvědět. Krátce potom, co jsme knížku s Barčou přečetly, tak jsme byly krmit zvířátka v oboře ve Mstišově, kam pravidelně jezdíme, a naskytla se nám podívaná na dvě kozy, které se srazily hlavami, až to zadunělo. Vzpomněly jsme si hned na tuhle knihu, protože je v ní zmiňováno, že když se v Alpách srazí kozorožci, tak to mezi skalními stěnami zazní jako výstřel z pistole. Kozorožce a jiná zvířata zde zmíněná jsme mimochodem asi týden předtím sledovaly v lesoparku v Chomutově:-) Tak se nám to vlastně hezky propojilo. Každopádně kniha může posloužit jako skvělý odrazový můstek k seznámení s nejrůznějšími zvířaty (jak těmi domácími, tak těmi divokými). Barču hodně fascinovala zvířata, která se živí mršinami. A pak ji také velmi zaujal orel skalní. V knížce je uvedeno, že si troufne i na kamzíka. To jsme už věděly, protože jsme spolu koukaly už předtím na video, jak orel popadl kamzíka za nohu a strhnul ho ze skály. K tomu nás zase popostrčila jiná knížka (Prázdninová dobrodružství, II. díl od Milady Havlátkové – tu zde na DK nenajdete, protože si ji autorka vydala vlastním nákladem a není možné ji sem bohužel vložit). Myslím, že si každý v této knize najde něco, co ho osloví nebo zaujme. Už jenom pro ty obrázky zvířátek stojí za to, dát knize šanci.... celý text

U Petrovových řádí chřipka 2020, Alexej Salnikov

„Dneska všichni všechno vědí,“ říkala doktorka, „pro radu lidi lezou na internet. A někdo jako za stara láduje dítě laciným aspirinem, i když dneska už je spousta dobrých léků, co děti berou s radostí. V sousedním obvodě jedna babka ročnímu dítěti kvůli vlastní skleróze dala hned tři pilulky aspirinu. Jiná dítě mazala lihem, až z toho byla alkoholová intoxikace. Další dítě napájela vlaštovičníkem, protože si popletla bylinky. Babičky obecně moc neposlouchejte, pokud nějaké máte.“ Kniha na mě čekala v knihovně. Když mi ji slečna knihovnice podávala, tak jsem na ni rozpačitě koukala, vůbec jsem si nepamatovala, že jsem si ji zarezervovala:-) Do čtení jsem se nicméně pustila. Přečetla jsem pár stránek a nevěděla, zda mám vůbec ve čtení pokračovat. Knihu jsem naštěstí neodložila, a čím víc času jsem s Petrovovými trávila, tím mi byli milejší. Obzvlášť paní Petrovová mi byla sympatická. Její profesi důvěrně znám:-) Dočítala jsem více méně spokojená. Pak jsem ale udělala chybu a nahlédla jsem do doslovu. A totálně jsem znejistěla. Fakt jsem si to měla vyložit tak a tak!? Doslov jsem už nedočetla. Místo toho jsem se pustila do druhého čtení samotného příběhu, rozhodnutá, že budu věnovat pozornost „každičké“ maličkosti a že tomu přijdu na kloub:-D Druhé čtení mi přineslo několik aha momentů. Objevila jsem nové souvislosti, které mi napoprvé unikly. V tom je pro mě vlastně kouzlo celého příběhu. Souvislosti si složíte z titěrných zmínek a k situacím se dostáváte opakovaně a nabývají jiných nečekaných rozměrů. Jen si těch zmínek všimnout:-) Myslím, že jsem se napodruhé i víc pobavila. Co se A. Salnikovi opravdu daří, je to, jak ve vás dokáže svými slovy probudit obrazy. Jeho popisy nejsou zbytečně rozvláčné, přišly mi spíš úsporné. Nevybavuji si, že bych kdy četla knihu, která by na mě takhle silně vizuálně působila. Jako by mi chvílemi blikaly před očima filmové záběry. Kniha samotná zfilmovaná už byla, ale neláká mě. Interpretačně totiž nabízí velké pole působnosti a já jsem spokojená s tím svým přízemním pohledem na Petrovovi. Ani druhé čtení s ním neotřáslo:_) Je fakt, že ne všechno mi dává v knize smysl, jsou tam asi 2 momenty, které se mi do krámu moc nehodí a matou mě. „Babička Petrova nepouštěla, aby se šel vykoupat, protože se bála, že se utopí, nedovolovala mu lézt na střechu, protože se bála, že spadne, nedovolovala mu dokonce, aby si moc četl, protože si mohl pokazit zrak. Jediné, co mohl na chatě dělat, bylo sedět na zápraží, koukat kolem a poslouchat babiččino láteření, že z něj roste takový budižkničemu. Každé léto trávil u babičky na chatě celý měsíc. Že z toho nezešílel, byla prostě záhada.“ S Petrovovými, takovými ruskými Nováky, strávíte pár dní, během kterých je sužuje chřipka. Jestli vyhledáváte knihy s výraznou přímočarou příběhovou linkou, tak se do téhle radši nepouštějte. Prolínání současnosti s minulostí, nejrůznější vzpomínky, sny a ruská realita líčená tak nějak samozřejmě bez patosu, že bych si celou knížku přečetla klidně ještě jednou. „Angličtina stejně jako matematika byla potřeba nanejvýš proto, aby se člověk nemusel stydět před svým budoucím potomkem, až bude dělat domácí úkoly. Nic víc.“ „V místech, kde i učitel literatury musí štípat dříví a umět si to vyřídit s místními dělníky, čtení není žádná potřebná dovednost, je to přítěž.“ Ruští autoři mě baví. Díky Petrovovým jsem získala několik dalších zajímavých knižních tipů (např. Stavební jáma od A. Platanova a knihy Lágr a Kufr od S. Dovlatova). Líbilo se mi, že je součástí knihy i rozsáhlá sekce poznámek, díky kterým má i český čtenář možnost ocenit některé kulturní narážky. A pak zajímavý doslov, který je možná lepší nečíst:-) Co se týče překladu, tak je podle mého skvělý. Celkově věnovala A. Machoninová knize velkou péči. Doporučuji. PS. Co se týče koupelny a záchodu u nás v rodině, tak je to hodně podobné:-D... celý text

Máša a medvěd - Nové pohádky o Máše a medvědovi 2016, neznámý - neuveden

Barunka (5 let) si ji vypůjčila s tím, že se na příběhy o Máše dívají ve školce. Začátek mě dost zarazil. Medvěd má mobilní telefon. V duchu už jsem vzdychala:-) Když jsem se přenesla přes to, že Máša s Medvědem žijí v technické době a využívají elektronické vymoženosti, které jsou normálně běžnou součástí našeho dnešního života, tak musím uznat, že samotné příběhy jsou dobře promyšlené, mají hezkou pointu a obsahují poučení pro děti, které je do textu vpraveno nenásilně. V prvním příběhu Zavolej mi, prosím! jsem s Medvědem úplně soucítila. Taky nemám chvilku klid, když chci dělat něco, co mě zajímá. I mě kvůli sebemenší „blbosti“ volají děti, aby se o ni se mnou podělily:-) Hodně se mi líbil i poslední (třetí) příběh, který je variací na známou pohádku Hrnečku vař. Tady oceňuji zejména originální přístup k té hromadě kaše, kterou Máša uvařila. Pohádka má za mě velmi uspokojivý konec, i když Máša by se mnou asi úplně nesouhlasila:-) Jestli Barunka bude chtít někdy v budoucnu číst další příběhy této povedené dvojky, tak nebudu proti:-)... celý text

Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku 2007, John Irving

Přečetli jsme 3x za sebou:-) Pozorně poslouchal i Arnoštík (2 roky) a říkal, že se bojí. Příběh je jednoduchý, malého Toma vzbudí neznámé zvuky a on se snaží představit si, co by ten šramot mohlo vydávat. Jeho fantazie pracuje na plné obrátky, v jeho představách se objevují pro dítě děsivé obrazy. Záhadu pomůže objasnit tatínek. Jenže Tom má ještě malého brášku Tima, který zatím nemá tak velkou slovní zásobu a nedokáže si za jistá slova dosadit pravý obraz a kvůli tomu prožívá svou vlastní noční můru. Tento dětský příběh původně J. Irving začlenil do své knihy pro dospělé Rok vdovou. I k příběhu vymyslet ilustrace. Ty od T. Hauptmannové se od nich značně liší. Radši bych viděla ty Irvingem vymyšlené:-) Přesto nemohu ilustracím v dětské knize upřít temnou atmosféru. Dlouho jsme obrázky s dětmi prohlíželi a všimli si při každém čtení nějakého dalšího detailu. Pokud si chcete tento příběh prožít znovu a nahlédnout „do zákulisí jeho vzniku“, tak se pusťte do knihy Rok vdovou. Budete překvapeni, co všechno se dozvíte. Pro mě samotný příběh Tima a Toma nabyl takových rozměrů, že na něj určitě jen tak nezapomenu. Dlouho jsem si myslela na Irvinga a paradoxně mě k němu nakonec dovedly děti, protože si v knihovně našly jeho knížku. Nejdřív jsem vůbec nevěřila, že ji opravdu napsal ten samý slavný spisovatel, protože ho mám výhradně spojeného s knihami pro dospělé. A teď už hltám jeho Rok vdovou:-)... celý text

Už umím číst: 15 příběhů ze statku 2013, Maureen Spurgeon

Je mi líto, ale tohle fakt není ono. Příběhy jsou těžkopádné, bez nápadu. Kniha je určena začínajícím čtenářům, já si při předčítání opakovaně pomyslela, že existuje mnoho krásnějších a vhodnějších knih pro děti, které se samostatným čtením začínají. … Další výtka směřuje k špatně nakreslené duze. Můžeme ji vidět dvakrát, pokaždé je nakreslená jinak, ale vždy chybně. I má pětiletá dcera ji umí nakreslit správně, tak nechápu, proč by si ilustrátor nemohl dát práci s tím, že si zjistí, jak má správně vypadat. … Za každým příběhem je dvojstránka, která obsahuje 2 úkoly pro děti. Opět se budu opakovat, ale úkoly postrádají nápad. Nechápu, proč by dítě, které si přečte celý příběh, ještě muselo znovu číst slova, která se v příběhu vyskytla. Co třeba nějaká otázka na porozumění? A druhým úkolem je pojmenovat to, co vidí na obrázku. Pro jistotu je k obrázku ještě doplněn textový popisek:-) Za každým příběhem jsou stejné typy úkolů. Nuda, nuda a ještě jednou nuda. Omlouvám se, za kritický komentář. Těší mě psát pochvalné a nadšené komentáře ke knihám, ale v případě této knihy to nejde. Bylo by to nefér k těm úžasným dětským knihám, které jsme s Barunkou doposud přečetly.... celý text

S Bodlinkou od jara do zimy 2007, Manuela Jungová

Zajímá vás, co dělá ježek v jednotlivých ročních obdobích? Tak se můžete začíst do této knihy:-) Celý rok vám bude dělat společnost ježčí slečna Bodlinka. Dozvíte se třeba, kolik má ježek ostnů, jací jsou ježci rodiče, co s nimi udělá mlíčko, jakou mají tělesnou teplotu a jak je možné, že dokáží vydržet celou zimu bez jídla. Tuhle knížku už máme doma z knihovny potřetí:-) Je hodně kraťoučká, ale i tak se toho z ní dozvíte o ježčích dost. Informace jsou přiměřeně dávkovány, obrázky jsou líbivé, však musím upozornit na podle mě „nešťastné“ zapojení Boha/Stvořitele do textu. Myslím, že by bylo vhodnější, kdyby se autorka odvolávala spíš na přírodu. To je vlastně důvod, proč jsem této oblíbené knize mé dcery ubrala jednu hvězdičku. Až to Barča zjistí, tak na mě bude nejspíš tlačit, abych ji zase přidala:-) Tak je možné, že 4 hvězdičky nejsou definitivní.... celý text

Pro kravičku 1961, Jindřich Šimon Baar

Hledala jsem útlou knihu a narazila jsem v babiččině knihovně na knížečku Pro kravičku a hledat jsem přestala a hned jsem se do ní začetla. Úvodní popis posledního pomazání umírající stařence mě utvrdil v tom, že jsem si vybrala dobře. A už jsem se šla se svým objevem pochlubit babičce:-) V průběhu čtení jsem s ní o knížce mluvila několikrát. Dělat jsem to neměla, protože mi vyzradila, co se v příběhu stane. „Cák nevíš, jak nám to v kostele pampáter předříkával? Dobrý i zlý, příjemný i vodporný, haž do smrti trpít ha snášet – voba stejně – já i ty – ty i já -. To bych bula před Bohem i lidma tvá žena – sedít doma ha tebe nechát plazit se světem? To sem se vdala, habych tě pustila pryč ha samotnýho? To sme se nemušeli brát. To bych bula jak ty paničky, co sem jezdí k nám na zdravý povětří ha na houby … Muž – muž jenom dře na ně ha vydělává ha ženy zahálejí. Ty chceš šetřit? Tak já teký. Chceš se mozolit? Já teký. Kráva bude tvá i má – buď pudem voba nebo žádnyj,“ rozhodla [Barka] a náhle se odmlčela.“ Barka a Hadam se právě vzali, ke štěstí jim chybí jenom ta kravička. Pořídit si krávu nebyla tehdy levná záležitost, tak se společně vydávají do Mnichova, aby si na ni vydělali. Ocitají se v novém cizím prostředí a čeká je tvrdá dřina na stavbě. Město x vesnice, Čechy x Německo – v očích Barky dva odlišné světy. Sama jsem vyrostla na vesnici, máme malé hospodářství, i krávu jsme mívali. Občas působí pasáže o Chodsku idealizovaně, ale myslím, že ty popisované pocity, které Barka v Mnichově prožívala, jsou dost trefně vystižené, i když pro mnoho dnešních lidí těžko pochopitelné. K Chodsku nemám žádný vztah, ale to jejich nářečí je tak krásný. V doslovu jsem se dozvěděla, že Baar dlouhé roky text vybrušoval a že se ke knize vracel a úpravy prováděl bezmála 20 let. Různá vydání se tedy od sebe díky těmto autorským zásahům liší. Jsem ráda, že se mi do rukou dostala pozdější verze, protože je do ní nářečí zapracováno ve větším rozsahu. Ze samotného textu je velmi silně cítit, že J. Š. Baar Chodsko a Chody miloval. Ten popisovaný kraj bych ráda viděla na vlastní oči. Doufám, že se to tam moc nezměnilo, protože jak to popisuje Baar, tak to muselo být kouzelné místo. Pokaždé když se vracím do své rodné vísky na Šumavu a vidím, jak důvěrné známým lesem prosvítají nové a nové holiny, tak je mi z toho strašně smutno. „Černé lesy přistupovaly až k ní [Barce], jak by chtěly, aby je pohledem pohladila, usmály se na ni modré oči rybníků, ohromné, zelené plochy luk, nesčetnými kopenci jako tečkami pokropené, zavoněly vadnoucí, pokosenou otavou, úzká, hubená políčka šedala se po stráních, bílé vesničky letěly jí vstříc, bílé drobné mráčky – beránci – pluly jí nad hlavou po azurovém nebi, sluníčko mile hřálo, větříček ševelil žloutnoucím listem bříz a osik, ptáci cvrlikali,“ Knížka Pro kravičku bude bližší starším lidem z vesnice, kteří rádi zavzpomínají na ten svůj milovaný kousek Čech, a je jedno, že jím není právě Chodsko. Baar úžasně zachytil dojení mléka nebo práce na louce. Docela mě to překvapilo, protože se jedná o ženské práce. Doteď slyším dopadající mléko do hliněné dojačky. Už jenom pro tyhle momenty stojí za to číst starší knížky. Kdo dneska ještě dojí krávu ručně nebo rozhrabuje posekanou trávu časně zrána hráběmi? Na jednu stranu jsem ráda, že mé rodině dlouho trvalo, než opustila tradičnější přístup k hospodaření, protože jsem si spoustu činností vyzkoušela na vlastní kůži, proto se nezdráhám tvrdit, že Baar tyto zemědělské práce zachytil úžasně. Některé pasáže mě fakt dojímaly, téměř k slzám. O konci ani mluvit nebudu:-) Za mě velké doporučení! A knížku jsem si na sever stejně odvezla:-) ... A abych nezapomněla, celkem mě zarazil tehdejší kurz marky vůči české koruně. PS. Tak už vím, jak vypadá socha Bavarie. Jestli se někdy ocitnu v Mnichově, tak ji navštívím:-)... celý text

Minipohádky 5 1992, Jacques Thomas-Bilstein

Předtucha 1979, Marie Pujmanová

„To věřím, že se vám [rodičům] nehodí, aby se dětem otevřely oči. A zač jim mám být vděčná? Za to, že mě náhodou přivedli na svět pro své potěšení? Teď mě tu trápí, urážejí a pokořují, jak se jim zlíbí, a když je to omrzí: „Tady máš kapesník,“ a tím je vše vyřízeno. Což jsem jejich majetek? Já [Jarmila] patřím sobě, myslila po toufarovsku a velmi se pyšnila smělostí těch objevů.“ Můj 2. čtenářský pokus. Poprvé jsem skončila na str. 57, ještě byla založená. Tehdy, myslím, že to bylo ještě na gymplu, mi nepřišla dost akční:-) Teď jsem po ní sáhla tedy znovu. Hledala jsem nějakou slabou knihu, abych ji stihla přečíst ještě během našeho pobytu u rodičů na Šumavě a nemusela ji odvážet k nám na sever. Přečíst jsem ji stihla nad očekávání rychle, takže budu muset hledat další slabou knihu:-) Předtucha je trochu náročnější na pozornost, ale stojí za to. Situace popsané tak, že jsem je úplně viděla, slyšela a cítila před sebou. Sekání dřeva, na celé kolo puštěné rádio, které řve do ticha, nervózní dívka sedící vedle frajera na lavičce a mnoho dalších. „Bylo krásně, bylo hříšně krásně, milost léta kanula po holých pažích, vzduch se mátl vůněmi. Všechno kvetlo najednou v opožděném létě, šípkové růže u trati, akáty na hradní skále a černý bez se svou hustou kočičí vůní rumišť. Mělká řeka byla plná cákajících kluků; pod lávku máchaly ženy prádlo, a jedna bosá na trávě, taková veliká nad ostatními sehnutými, polévala z kropítka kusy prádla na bělisku. Stříbrná sprcha šelestila, vonělo vodním sluncem.“ Rodiče Jelínkovi se chystají na 9 dní do Malory. Jejich 3 děti na to mají svůj názor. Jedno z témat, které mi je blízké, je rodiče x děti. I rodič má právo si na chvíli oddechnout od svých milovaných ratolestí. Moje děti by vyšilovaly podobně:-) … Bavilo mě sledovat, jak Ivan, Václav a Jarmila prožívají svůj čas bez přítomnosti rodičovského dohledu. Psychologie postav je velmi zdařilá. … V Předtuše toho lze objevit celkem dost, ale není to servírováno na zlatém podnose. Poprvé byla kniha vydána v r. 1942 a mě při čtení pořád běželo hlavou, jak to, že se autorka ani zmínkou nedotkne toho, že je válka, jakoby se nic děsivého kolem ani nedělo!? Však po dočtení si myslím, že Pujmanová geniálně vyjádřila strach o své nejbližší, který byl právě v této době všudypřítomný. Pokud si do některých situací promítneme dobu vzniku příběhu, nabývají dalšího rozměru. Další myšlenka, která mi po zaklapnutí knihy běžela hlavou, směřovala k hodinám literatury na gymnáziu a k „nemožnosti“ předat poselství z knihy. Vždycky jsem si myslela, že je Předtucha nějaký dobrodružně-katastrofický příběh. Kdybych ji poprvé dočetla, tak bych o ní s určitostí nemluvila nadšeně. Do knih si zkrátka musí čtenář sám dozrát. „Jako by je neznal, ty neblahé šaty s nepřátelskými fialovými kolečky, matka je vždycky oblékala na znamení, že už nemá Ivana ráda, v nehostinných časech úklidu nebo stěhování. Když klečela u kufru a odjíždělo se z Lichnova a všemu bylo konec, mívala na sobě šaty s kolečky, a jako by říkaly: „Dneska – to neplatí.“ A z těch starých šatů se dívá matčina nová hlava do nějakého osvětleného sálu, kam odcházejí velcí od dětí za známými – všichni známí našich rodičů jsou naši nepřátelé -, dívá se psím vínem lichnovské verandy až někam k moři. Raději kdyby byla máma rozcuchaná a seděla doma!“ Každopádně za mě velké překvapení (literární). Samozřejmě mě štve, že se autorka v 50. letech angažovala v politických procesech, ale této knize míň dát nemůžu. PS. Doufám, že má můj komentář hlavu a patu. Píšu v časové tísni, musím jít svážet seno:-)... celý text

Kde zpívají raci 2020, Delia Owens

„Bažina není močál. Bažina je místo prosycené světlem, kde tráva prorůstá vodou a voda se vlévá do oblohy. Líné klikatící se řeky unášejí sluneční kotouč až do moře a dlouhonozí ptáci, kteří jako by vůbec nebyli pro let stvoření, se s nečekanou ladností zvedají ze země vstříc křiku tisíce sněžných hus.“ Přemýšlela jsem, jakou knihu dát tetě k narozeninám. Koukla jsem k pár oblíbeným uživatelkám (harena, 8509211 a Šánka), které knihy doporučují, a vybrala tuhle:-) Knížku jsem měla připravenou na poličce pár dní a pak mi došlo, že bych ji mohla použít do ČV (Kniha, kterou po přečtení někomu darujete). Tetě jsem musela samozřejmě oznámit, že pro ni máme knížku, ale že ji dostane až ji přečtu:-) Dočítala jsem včera na Šumavě při mém prvním stanování s dětmi. Kde zpívají raci je tak trochu „pohádková“ detektivka, u které jsem se neubránila slzám. Ve dvou časových rovinách sledujeme na jedné straně (r. 1969) vyšetřování smrti Chase Andrewse, oblíbeného mladíka z městečka a na druhé straně (od r. 1952) nám dělá společnost plachá Kya, které jen málo lidí řekne jinak než Holka z bažiny, která tráví svůj čas krmením racků, sbíráním ptačích per a pozorováním nejrůznějších rostlin a živočichů, díky nimž si utváří svůj pohled na to, jak to v přírodě i v životě chodí. „Vrány nedokážou udržet tajemství o nic víc než bahno.“ Bavilo mě, jak mě Kya provázela bažinou a inspirovala mě k tomu, abych se pokusila určit, jaké ptačí pírko nosím v obalu na mobil. Je z naší procházky na Salesiovu výšinu a myslím, že je z kukačky. Na určení měla velký podíl moje mamka:-) … Opravdu by mě zajímalo, jak to měla Kya s osobní hygienou (čistění zubů, mytí vlasů atd.). Na vlasy stačí voda, mám s tím pětiletou zkušenost:-) … Je mi jasné, že by se daly v příběhu objevit nedostatky, ale hledat je nehodlám. Knížku jsem si užila a to rozhoduje. Pasáže s detektivním vyšetřováním a samotné soudní přelíčení mě drželo po celou dobu v napětí a sama jsem měla nejrůznější teorie:-) Navíc příběh ozvláštňují básničky a nemusela jsem je dohledávat:-) Moc děkuji mým oblíbeným za skvělý tip a doufám, že si knihu teta užije stejně jako já. Najednou ztracená a studená Zahrada prázdná leží ladem Já toužím svírat v náručí své Žvatlající dítě, dítě sladké Smějící se, krotké i divoké… Zmizelo slunce, zmizely stromy Odešlo vše, jsme tu jen my Matka náš dům zpěvem prozářila A večeři nám s láskou uvařila A milovala nás, jen bůh ví jak Teď svět halí černý mrak. (prý od Jamese Wrighta)... celý text

Když v ráji pršelo 1975, Jan Otčenášek

„Já vím, že je efektnější objevovat v lidech špatnosti, ukazovat na jejich špínu a sobectví, ale já teď nemohu – lhala bych! Prostě nemohu, i když nepodléhám iluzím… Znám je, ledacos už o nich vím, ani místní voda nebo vzduch z nich nedělá andělíčky, ale…“ Když v ráji pršelo jsem si chtěla přečíst věky. K této knize mě to přitahovalo z jediného prostého důvodu. V naší zapadlé vesničce v podhůří Šumavy se totiž podle ní natáčel film a moje babička dává k dobru historky z natáčení. V obchodové scéně se dokonce mihne moje mamka:-) Když jsem ji objevila u rodičů v knihovně, tak bylo jasno, poputuje se mnou na sever. Ze začátku mě trochu při čtení rušilo, že jsem si představovala právě ty naše putkovská místa, která se však úplně neshodovala s popisem v knize:-) Brzy jsem se přes to ale přenesla a byla plně v Jelení a jeho blízkém okolí. Přiznávám, film jsem nikdy celý nedokoukala, šíleně mě nudil. Kniha je naštěstí úplně něco jiného. Vůbec jsem nečekala, že si ji tak užiju. Dva intelektuálové z Prahy v zapadlé vísce na Šumavě, ještě k tomu na úplné samotě v takřka neobyvatelném mlýně, bez základních vymožeností jako je elektrika nebo voda. Jak to asi může vypadat?:-) Z vlastní zkušenosti vím, jaká je kosa ve starém šumavském kamenném baráku, i v létě! Lu a Petr mají rozhodně můj obdiv. „A přece – dva, jsme dva! – říkám si s úlevou, Petr a já! Odedávna věří lidé na jistá čísla, některým z nich přisuzují až magické vlastnosti – všelijakým těm trojkám, sedmičkám, třinácti nebo čtyřiceti – nikdy jsem však neslyšela, že by je zaujalo i číslo dvě. A to přes to, že mají dvě oči, dvě ruce a nohy, přes to, že se nový život rodí ze spojení dvou těl, dvojího pohlaví. Proč? Nedovedu si ten nevděk vysvětlit jinak než tím, že o závažnosti čísel rozhodovali především kněží nebo kouzelníci, a ne milenci. Ať!“ Kniha je psaná formou deníkových záznamů. Bavilo mě, jak i do těch nejobyčejnějších věcí vnáší Ludmila své intelektuální úvahy. A její peripetie s domácím zvířectvem:-D Chudáci zvířata:-) … S dvěma „blázny“ jsem se zasmála, prožívala jsem jejich radost, stejně tak obavy, nejistotu, uzavřenost, vztek, smutek, odhodlání, držela jsem jim palce a pochopila bych, kdyby se na všechno vykašlali. Díky nim jsem se také seznámila s dalšími místními lidičkami jako Dočkajka, Pomajzl, Saska nebo Sepp. Občas mi připadalo, že nakukuju cizím, ale přesto známým lidem do oken. … Příběh se odehrává za minulého režimu. Podle mě autor velmi citlivě přistoupil k znázornění frustrace, kterou lidé tehdy pociťovali. Protipólem hlavní dvojice je Eva a Evžen. … A čím si mě Otčenášek získal především? Tohle dílko je neskutečně zdařilé po jazykové stránce! Radost číst, brblavé potoky, klinkání zvonců, mečení klaksonu, … a sám dvojznačný název. A abych jenom nechválila. To sušení hub je hodně zvláštní. Takhle by jim všechny houby zplesnivěly:-) „Prší, už šestý den prší, ale zavile, už zase žijeme v mracích, svět za oky se rozpouští a mokvá, je to k uzoufání! Potoky vystupují z břehů a jejich řečišti se hrne cosi jako řídké kakao, prostě hnus! Pořád jsem se kasala, když jsem tvrdila, že už si tu zvykám; to prohlášení bylo lehkovážně předčasné a vázané výhradně na sluneční pohodu – tyhle lijavce dokáží v člověku rozleptat veškerou odvahu a ubít ho svou tvrdošíjností. Občas se mi zdá, že se z toho nepřestajného mlaskotu zblázním, ale snažím se to nedat najevo.“ Když jsem se blížila do finiše, tak se začaly v mé knize objevovat otrhané/okousané listy a ten předposlední dokonce chyběl. Ještěže existuje uložto, jinak bych neměla klid:-) … Moje první kniha od Jana Otčenáška a věřím, že ne poslední. Doporučuji. (lákalo mě to, abych udělala jako Lu její oblíbený vykřičník:-)) PS. Tak jsem si opět rozšířila obzory. Tentokrát to bylo písní Horst Wessel Lied a povídkou Zvětšenina od J. Cortazára. V knize je zmiňován film Zvětšenina, který podle ní natočil Antonioni.... celý text

Harry Potter a relikvie smrti 2008, J. K. Rowling (p)

„Vědět, jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato.“ Dočteno, i když to byl boj. Začátek mě bavil moooc, ale pak jsem pomalu ztrácela chuť ve čtení pokračovat. Těsně před polovinou jsem příběh dokonce odložila s tím, že už ho asi nedočtu. Jsem ráda, že jsem mu nakonec dala ještě šanci, protože poslední čtvrtina knihy mě zase bavila hodně. A pak to pro mě tak trochu zazdila poslední kapitola. Vím, o co autorce šlo, ale mně to přišlo hodně patetické:-) „Myslíte, že to dokážete?“ „Řekla bych, že ano, ujistila [McGonagallová] ho suše. „My učitelé se v kouzlech celkem dost slušně vyznáme, jak víte.“ Nejvíc se mi líbily pasáže, v kterých jsem se dozvídala více o Brumbálovi a Snapeovi. Tyhle dvě postavy jsou vskutku zajímavě napsané. Také samotné relikvie smrti mi přišly přitažlivé. Ale samotné pátrání po viteálech se tak šíleně táhlo… Tento díl mě úplně neoslovit hlavně proto, že se děj odehrává z 80 % mimo Bradavice. V těch předchozích to bylo právě naopak. Jak jsem se ocitla zpět ve škole kouzel, tak to bylo zase to pravé ořechové. … Celá série je úžasně propracovaná, všechno do sebe zapadá, postupně jsem si mohla udělat ucházející představu o kouzelnickém světě. … Úplně jsem se nedokázala napojit na přerod z dobrodružného v zásadě bezpečného příběhu v mrtvolami hemžící se jatka. Bližší mi byly úvodní díly, kdy jsem se s Harrym, Ronem a Hermionou potulovala po Bradavicích a objevovala nová tajemství hradu. … Každopádně nemohu Rowlingové upřít nesmírnou fantazii a vynalézavost, se kterou přistupuje k propojování přítomnosti s minulostí. Tohle jí jde báječně. „Po dvou téměř probdělých nocích byly všechny Harryho smysly v pohotovosti víc než obvykle.“ … Tak to bych teda chtěla vidět. Jednou jsem dělala zkoušku na VŠ po téměř probdělé noci (měli jsem akci s dětmi Noc s Andersenem) a byla jsem tak mimo, že jsem měla problém soustředit se na otázky, které mi zkoušející dával:-) Nevím, zda někdy šáhnu i po osmém díle. Nejdřív jsem myslela, že ne, ale teď jsem na vážkách:-) Každopádně si dám teď určitě nějakou dobu od Harryho pauzu. A možná pak zkusím nějakou tematicky laděnou knihu z této výjimečné ságy. Potterhead se ze mě sice nestane, ale chápu, proč si tuhle sérii tolik lidí zamilovalo. Kdybych se nemusela rozloučit s tolika oblíbenými postavami, tak bych jím možná také byla:-) Teď když už vím, tak mě znovu neláká. „Hodláte se snad živit kouzelnických právem, slečno Grangerová?“ zeptal se Brousek. „Ne, to nehodlám, odsekla Hermiona. „Doufám, že budu dělat něco užitečného!“... celý text