Osice
přečtené 917
Sametové iluze
2019,
Petr Čepek
I když příběh party spolužáků knihou Sametové iluze začíná, tak pro mě touto knihou prozatím končí. Určitě to není tím, že by mne málo zaujala. Jen jsme četla knihy v opačném pořadí:-) Strašně moc jsem si ji užila, jednotlivé osudy postav se pěkně proplétají, ale těch tajemství je tam podle mě víc než jenom to jedno avizované:-) Moc mě potěšilo, že byla pozornost věnována i Ondrovi Kepkovi. Ten byl pro mne doposud postavou nejhůře uchopitelnou. Všem časovým rovinám je věnovaná velká péče. Dočítala jsem úplně nadšená. Pak jsem si ale přečetla i kraťoučký doslov, který je podle mého názoru nedůstojný. Zanechal ve mně nepříjemnou pachuť. Kdyby si ho napsal sám autor a zmínil v něm své osobní zkušenost se stolním tenisem nebo inspiraci, která ho k napsání vedla, tak bych byla maximálně spokojená. Petr Čepek, resp. jeho knihy jsou zářným příkladem toho, že by měl spisovatel psát o tom, co zná. V případě Sametových iluzí je tím důvěrně známým tématem stolní tenis. Skvěle mu to funguje, je vidět, že je v tématu jako doma. Bavilo mě, že jsou do knihy zakomponovaní skuteční pingpongáři a skutečné zápasy. Match J. Dvořáčka a J. Hiltona z r. 1980 jsem si dohledala:-) … Myslím, že i na té chmelové brigádě autor byl. Já bohužel žádnou školní brigádu nezažila:-) Vezmu to zkrátka, hodně mě baví, jak je příběh prostoupen skutečnými událostmi, např. údajné usmrcení studenta Šmída na studentské demonstraci 17. listopadu 1989. Doba před revolucí a těsně po ní pro mě představuje velkou neznámou, nemám s ní prakticky žádnou osobní zkušenost (matně si vzpomínám, že jsem oslovovala učitelky soudružko), proto mě lákají beletristicky zpracované příběhy z této doby. A tenhle opravdu stojí za přečtení. Doporučuji. Knihu jsem koupila i své tetě, tak doufám, že se jí bude líbit stejně jako mě:-)... celý text
Revizor
1959,
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Další literární klenot přečtený a vychutnaný:-) Slyšela jsem o něm mluvit maturanty (asi by si ho měli taky přečíst:-)), a druhý den nato jsem ho náhodou objevila mezi vyřazenými knihami z jedné školní knihovny, tak jsem si ho hned odnesla domů. Nečekala jsem, že to bude tak dobrý. Úžasně jsem se bavila, užívala jsem si, jak postupně vychází najevo, co jsou jednotlivé postavy zač. Nejvtipnější mi přišla Ana Andrejevna, manželka policejního direktora. Její rozhovory s dcerou neměly chybu. Ještě teď se usmívám, když si na ně vzpomenu:-) Obvykle nečtu dlouhé doslovy, ale ten od Jiřího Rambouska jsem si přečetla celý:-) Zaujalo mě, že Gogola zřejmě inspiroval k napsání hry Puškin, protože mu vyprávěl, že ho jednou omylem pokládali za nějakou úřední osobu. I to, že po odehrání hry radši odcestoval do zahraničí, protože čekal, že se Revizor nesetká s kladným přijetím. To si myslel správně:-) I když kriticky se o hře vyjadřovali právě ti, které si vzal Gogol na paškál. Potrefená husa se vždycky ozve:-) Rovněž mě zaujaly Gogolovo připomínky k samotné hře a jeho apelování na důsledné provedení závěrečné scény. Muselo pro něj být nesmírně frustrující, když viděl, že se provedení plně neshoduje s jeho představou a záměrem. DOPORUČUJI. A až budu mít někdy blbou náladu, tak doufám, že si na Revizora vzpomenu:-)... celý text
Altruisté
2020,
Andrew Ridker
„Arthur obratně odpovídal na jejich otázky o Reaganovi. Jak si mohli Američané zvolit prezidentem hollywoodského herce? Arthur vysvětlil, že průměrný americký volič je v podstatě rozmazlený spratek s neukojitelnou touhou být neustále baven.“ … Co se člověk nedozví z beletristických knih:-) Na první pohled mě zaujala obálka a také název Altruisté. Byla jsem zvědavá, jak altruisticky budou postavy jednat, a očekávala jsem, že se jejich altruistické smýšlení nějakým způsobem zvrhne. Anotace této knize spíš škodí, než pomáhá. Lidé pak přistupují k jejímu čtení s jistým očekáváním, ale avizovaného černého humoru se nedočkají. Jestli je erotickými výstřelky myšlena ta jedna úvodní pidiscénka!? Podle mě se toho v knize moc neřeší. Ano, jedná se o rodinnou ságu. Postavy je dost těžké si oblíbit, hodně tápou, samy dost dobře neví, co s vlastním životem. Tak zvláštní lidi jako Alterovi je asi těžké potkat, i když v Americe je toho možného dost. Bavilo mě, když se autor díval na Arthura a Francine retrospektivně, protože jsem se dozvídala, jací byli před založením rodiny. Africká anabáze a hlavně svatba byla vtipná. A Maggie a Ethan? Při čtení jsem nemohla uvěřit, že jejich matka byla psycholožka:-) V knize je zmíněna vražda Lestera Mitchella (r. 1966, Dayton). Pokud se o celé situaci chcete dozvědět víc, tady je odkaz: https://daytonarenahistory.org/project/1966-race-riot/ Dohledávání informací mě bavilo popravdě víc než čtení pasáží, které mě k dohledávání ponoukaly:-) Např. citát „l'enfer c'est les autres“ mě dovedl ke hře S vyloučením veřejnosti, kterou napsal J. P. Sartre. Nakonec jsem se rozhodla dát nejvyšší hodnocení. 1) Krásná obálka. 2) Jedná se o prvotinu. 3) Knihu jsem dočetla:-) 4) Altruismus je pro mě neprobádané území. Tohle je první kniha s tímto tématem, kterou jsem četla. 5) Nakonec jsem si k Alterovým cestu našla. 6) Konec se mi líbil:-) Přesto si myslím, že bude víc lidí, které kniha až tolik neosloví. Ale za pokus stojí:-) „To záleží na to,“ odtušil strýc, „co si pod pojmem ,práce´ vlastně představuješ.“ Posadil se víc zpříma, jak to muži často dělávají, aby připomněli ostatním svou fyzickou převahu. Poslouchej, je to takhle. Pracujeme, abychom přežili. V džungli, na poušti, kdekoli. Buď si něco ulovíš, nebo umřeš. Seženeš si potravu, nebo nebudeš jíst. Přežití. Na to mi můžeš namítnout, že už nežijeme na poušti. To je pravda. A co přijde, když si člověk zajistí přežití? Podívej, já mam takové rčení. ,Kdo přežije, musí vzkvétat.´ Je to vlastně stejný instinkt, jenom na jiné úrovni. Ty to ještě nechápeš, protože nemáš děti, ale jakmile si zajistíš stabilitu, zaměříš se na svoje děti. Na jejich zabezpečení. A pak na jejich děti. Aby nemusely pracovat tak tvrdě jako ty.“ Chviličku nad tím uvažoval a pak pokývl. „Ale i tak je to nutnost, pracovat. Říkám taky ,zahálka je smrt´. Ukaž mi člověka, co přestal pracovat v pětatřiceti, a já ti ukážu, a v jakém je úpadku. Lidi nebyli stvoření, aby se jen tak váleli. Chápeš? V tom je ten vtip. Dřeš a dřeš a dřeš, jenom abys jednou dřít nemusel, což je ovšem ten nejmíň rozumný cíl na světě.“... celý text
Veselice
2021,
Eva Hudečková
Prosím zpozorněte. Evu Hudečkovou určitě znáte jako herečku, ale ona je to i bezvadná spisovatelka. Já to fakt netušila. Nebýt Květušky, naší věrné návštěvnice knihovny, tak mi zůstal její spisovatelský talent asi nadosmrti utajen:-) Veselice se odehraje prakticky během jednoho dne. Jedná se o velkolepou oslavu na počest sv. Martina, patrona města Orlice. Časově je příběh nezařazen, mnohé evokuje, že jde o dřívější dobu, ale pak jsou tam prvky, díky kterým si dost dobře dovedu představit, že se pohybujeme v budoucnosti (samozřejmě postapokalyptické). Poutavé vyprávění odstartuje Tonka Pometlice. „Tonka Pometlice klopýtala úvozem a funěla námahou, zmrazky jí skřípaly pod nohama. Úkosem pohlédla na vesnici v údolí, prolezlou chladem a bídou, na boží dopuštění, které chudákům sebralo i to málo, co měli. Politovala je, ale nehodlala se trápit neštěstím jiných; leželo na cizích bedrech, měla svých starostí dost. Cesta domů byla dlouhá a plná nástrah, musela šetřit silami a myslet na sebe. „Dokud za mnou nezapadnou dveře chalupy, nebudu mít vyhráno,“ zamručela a s umíněností starého osla se ubírala do vrchů. Kabát s nárameníky měla upnutý ke krku, na hlavě beranici omotanou šálem, kalhoty i holiny zdědila po tátovi.“ E. Hudečková skvěle rozehraje „šachovou partii“ s mnohými obyvateli Orlice a jejího okolí. Figury na mě povětšinou působily spíš jako lidské karikatury. Pochybnými charaktery se to tam jenom hemžilo. Všichni mají svá tajemství a touhy. Někteří si jdou tvrdě za svým, jiní se nechávají manipulovat. A pak přišel konec. A moje první myšlenky byly, že ještě není dohráno. Chci vědět, jak se vyvíjely osudy mnoha postav a jak se vykrystalizoval vztah Horní a Dolní Orlice. Uvítala bych pokračování. Přijde mi škoda, nevytěžit víc z potenciálu, který příběh obsahuje. Na druhou stranu musím říct, že o knihách, v nichž není vše dotaženo do konce, přemýšlím nejdéle:-) … Po jazykové stránce mě text velmi mile překvapil. Bavily mě dialogy. Paní Hudečková dokáže používat slova velmi úderně. Lucie Seifertová příběh okořenila svými ilustracemi. V jejím podání působí odporný velitel Bohouš Pouchle ještě odporněji, prolhaná a podlá Lola Pumrová jako ta největší troska, atd. Každopádně, pokud máte chuť na neobvyklou knihu od české spisovatelky, tak Veselice je tou pravou volbou. DOPORUČUJI. Eva Hudečková se u mě definitivně zapsala jako výborná spisovatelka. Určitě se poohlédnu po nějaké další knize od ní. Květo, díky! PS. Veselici jsem si musela na DK sama vložit. Kdyby mě tolik neuchvátila, tak bych se s vkládáním neobtěžovala:-)... celý text
Vánoční prasátko
2021,
J. K. Rowling (p)
„Vy jste tu taky čerstvě?“ „Ano, ztratili jsme se spolu,“ odpovědělo Vánoční prasátko. „Vypadli jsme majiteli z kapsy.“ „Děcka!“ odfrkl si otvírák, odtrhl další dva modré lístky a podal je Kubovi a prasátku. „Polovina Věcí je tu kvůli nim, zmetci malí neopatrní. Když je ticho, slyšíme je Nahoře plakat. Tak jste si toho medvídka měli líp hlídat, jestli jste nechtěli, aby se ho zmocnil Ztráta, hm?“ Roky si na Vánoce říkám, že bych si mohla přečíst nějaký vánoční příběh. A letos na něj konečně došlo:-) Vánoční prasátko mě k sobě přitáhlo prakticky okamžitě. Svět Harryho Pottera jsem probádala teprve nedávno, a proto jsem byla zvědavá, zda se mi bude líbit od J. K. Rowlingové i jiný námět. A musím říct, že mne autorka nezklamala ani trochu:-) Opět přišla s báječně promyšleným světem, tentokrát jím byla Země Ztracených, do které se dostane všechno, co lidé ztratí. Příběh odsýpal, a tak mi stačily necelé 2 dny k procestování této zvláštní říše. Četla jsem tentokrát sama sobě, ale dětem jsem o Pašíkovi, Kubovi a dalších vyprávěla. Pak jsme se společně zamýšleli nad věcmi, které jsme ztratili my. Jsem si stoprocentně jistá, že jedna naše zelená figurka ze hry Člověče, nezlob se!, na nás čeká ve městě Kdekrucije:-) Věřím, že pro děti bude kniha hodně napínavá a dobrodružná. Navíc se dotýká pro dítě citlivých témat, kterými jsou nevlastní sourozenec a nová rodina. Ale i dospělý čtenář si přijde na své? Rowlingová svým příběhem nastavila kruté zrcadlo naší konzumní společnosti. Doufám, že moje děti někdy projeví zájem o předčítání Vánočního prasátka a já se znovu do Země Ztracených vrátím. Třeba o příštích Vánocích:-) Zatím máme v knihovně pouze elektronickou verzi příběhu, v pondělí požádám o nákup i té papírové. Kniha má jeden nedostatek. Je v ní málo obrázků:-) Je to škoda, protože ilustrace Jima Fielda dodávají knize skvělou atmosféru. … Doporučuji! PS. Doufám, že příští Vánoce kromě Vánočního prasátka konečně dojde i na Vánoční koledu od Ch. Dickense:-D... celý text
Žížaláci
2011,
Miloš Zvěřina
Vlastníme vyřazenou z knihovny. Když jsem ji četla poprvé s Barunkou, tak jsem u ní vysloveně trpěla. Říkala jsem si, co je to za blbost. Samé cink, cink, cink, kríí, kríí, kríí a chrrr, chrrr, chrrr. Ale dceři se líbila, tak jsem protrpěla i další čtení. Asi o rok později si knížku vyhlédl k večernímu čtení Arnoštík. Nadšením jsem pochopitelně nevýskala:-) Oba je čtení ale strašně bavilo, nad obrázky jsme si dlouho povídali, naučili se dělat dlouhý nos a Arnošt pořád řešil, proč zlobí žížaláci Kosáka. Jen jsme knížku dočetli, chtěli ji číst znovu. Včera byl syn na preventivní prohlídce a při zkoušení zraku řekl, že je na obrázku Kosák:-) Těch pět je hlavně za děti, kteří knihu milují. A ve výsledku po tolika čtení, jsem si nakonec neplechy dvou žížaláckých kamarádů a jednoho nevrlého kosáka užívala taky:-)... celý text
Smolný den
2021,
Moritz Petz
Moc hezká dětská knížka s originálním závěrem. Momentálně nejoblíbenější našeho Arnoštíka. Chce ji číst každý den před spaním, děti po vzoru zvířátek hrají neobvyklé hry a umí krásně zoufale říct: „To je příšerný den.“:-) Protože jsme ji přečetli tolikrát, stihli jsme si všimnout různých nesrovnalostí na obrázcích. Snažili jsme se vymyslet např. jak se mýval dostane do svého domečku nebo kde by mohla být myška, když ji na obrázku nevidíme. Já odhaduji, že na ní leží jezevec:-) Arnoštovi zase vrtá hlavou, jak zvládne mýval pověsit všechno prádlo, když podle obrázků nemá dostatek kolíčků. A když se nám něco nedaří, tak Barča s ledovým klidem pronese, že máme smolný den:-) Tahle knížka mě prostě baví!... celý text
Rubínka, červená víla
2008,
Daisy Meadows
Tak už konečně víme, jak se holky seznámily a proč jde po vílách Sevác Mráz. A že k tomu měl pádný důvod:-D Rubínka, červená víla je úplně první díl z rozsáhlé série Duhová kouzla. Hodně mě překvapilo, jak se víly do černého hrnce dostaly. Předpokládala jsem, že tam původně bydlely. Nečteme víly popořadě, už máme za sebou příběhy Šafránky, Olivky a Pomněnky, duhových sestřiček červené víly Rubínky. Příběh je spíš pro holky, ale bavil i Arnoštíka (3 roky). Samozřejmě pak chtěl taky kouzelnou hůlku a křídla:-) Zatím se v příběhu nevyskytují šotkové. Barča se nad jejich nepřítomností pozastavovala:-) Tak možná v příštím oranžovém díle.... celý text
Odložená spravedlnost
2020,
Petr Čepek
Detektivka jak má být:-) Myslela jsem si, že vím, ale ukázalo se, že jsem se nechala pěkně vodit za nos a pachatele neodhalila. Příběh mě natolik vtáhl, že jsem četla až do půl čtvrté do rána. A to už se mi leta nestalo. Naposledy to bylo, myslím, s knihou Gerald´s Game od S. Kinga:-) Odložená spravedlnost se skládá ze 2 částí, které na první pohled vypadají samostatně, ale jsou provázané a dílky do sebe postupně zapadnou a poskytnou vám jasný náhled na celou situaci a jednotlivé postavičky. Anotace zde na DK je trochu zavádějící, protože bere v potaz pouze úvodní část, při níž je souzen Josef Sklenář za údajné zabití mladé dívenky. … Jeden jediný den soudního přelíčení, během kterého jsem nakoukla do myšlenek rovnou 7, resp. 8 osob, stačil k tomu, abych je mohla poznat pěkně zblízka. Teď jsem chtěla napsat, čí myšlenkové pochody mě bavily nejvíc. Jenže se nedokážu rozhodnout:-) Samozřejmě mi učaroval kafkomil Drahomír Schnirch, ale stejně tak mě fascinoval Ivan Slepička s jeho hráčkou vášní, taktéž podezřelý Josef Sklenář přítomně nepřítomný v jednací síni a mohla bych pokračovat dál:-) Při čtení jsem si říkala, že každý z nás sám sebe nějak vnímá a že se ta naše představa asi hoooodně liší od toho, jak nás vidí ostatní lidé. … 2. část je vystavěna úplně jinak a na scénu přichází další zajímavé postavy. Fandila jsem hlavně Puťákovi:-) K této knize jsem se dostala dost netradičně. Měla jsem tu čest seznámit se s rukopisem Italský styl, který má být volným pokračování Odložené spravedlnosti. Italský styl byl pro mě 1. dílem pro dospělé od Petra Čepka. Nebudu vám z děje nic prozrazovat, pouze řeknu, že jsem si jeho čtení nad očekávání užívala a jsem fakt zvědavá, jak bude vypadat ve finální podobě. Původně jsem si chtěla Odloženou spravedlnost přečíst před Italským stylem, abych byla v obraze, ale nebyla v naší knihovně dostupná. Shodou okolností jsem to byla já, komu čtenářka knihu vracela. Když jsem zjistila, kdo v knize vystupuje, tak jsem si ji prostě půjčit musela:-) Při čtení jsem se cítila, jako bych se potkala se starými známými. Akorát jsem se nedozvěděla, jak se postavy posunuly:-) Zato jsem se toho dozvěděla spoustu z jejich minulosti. Teď ještě musím počkat, až se vrátí Sametové iluze, abych věděla, jak to všechno začalo:-)... celý text
Dětem
1964,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Manžel nám ji přinesl z teplické knihobudky. Ví, že bych si přečetla ráda něco od Tolstého, tak neváhal:-) A musím říct, že mně se knížka líbila hodně. A mým dětem (5 a 3 roky) taky:-) Četli jsme ji před spaním. Jednou jsem u ní usnula a Barunka mi pak dost detailně vyprávěla, co se v příbězích stalo. Škoda, že některé příběhy jsou takové nedotažené. Je potřeba domýšlet, působí neukončeně. Přesto jsem si užívala atmosféru delších příběhů, u těch kraťoučkých jsem zase oceňovala důvtip a jednoduchost. Příběh o lvovi a psíkovi mě až dojal. Celkově mi vyhovoval styl, jakým jsou texty psané. Krásně jsme si dokázali představit, co a jak se děje. Třeba unavenou labuť, která nestačí svým družkám nebo loveckého psa, jak přechytračil jiného nadšeného pejska, nebo drzou opičku, která vyprovokovala chlapce k neuváženému kroku nebo holčičku-houbařku jdoucí přes koleje a kvůli hluku blížícího se vlaku špatně slyší svou sestru… „Dědečkovi bylo doma smutno. Přišla vnučka a zazpívala mu písničku.“ (drobná povídka Dědeček a vnučka) Obálka od čtení dost odrazuje a podle komentářů je to tak půl na půl, ale za mě za přečtení rozhodně stála a věřím, že se k ní ještě vrátíme:-) A jestli můžu věřit doslovu, tak L. N. Tolstoj udělal pro ruské školství neuvěřitelný kus práce. A dokážu si dost dobře představit, že jeho textíky četly děti s nadšením a se zájmem. Normálně doslovy moc nečtu, ale tenhle za přečtení určitě stál. „Péťa a Míša měli dřevěného koně. Byla z toho hádka: Čí je kůň? Hoši se začali o koně tahat. „Děj mi ho, kůň je můj!“ „Ne, ty mi ho dej! Kůň není tvůj, ale můj!“ Přišla maminka, koně jim vzala, a tak koně neměl nikdo.“ (drobná povídka Spor) … I já takto občas řeším dětské spory:-)... celý text
