Osice
přečtené 917
Medvěd, který nebyl
2006,
Frank Tashlin
Získala jsem odepsanou z knihovny a přečetla během dílny čtení na čtenářském klubu. Takhle začíst se mi ještě s žádnou knihou na čtenářském klubu nepodařilo. Hodně silný příběh. Medvěd se uloží k zimnímu spánku, ale po probuzení ho čeká rozčarování. … Jak je snadné něčemu uvěřit, když to všichni kolem vás omílají. Kniha je řazená mezi knihy pro děti a mládež. Osobně si myslím, že je také pro dospělé. Mně úplně běhal mráz po zádech, když jsem si místo medvěda představila člověka. Vzpomněla jsem si i na Orwella, ale Frank Tashlin napsal svůj příběh dřív. Zajímalo by mě, jak by příběh vnímala moje dcera (5 let). Určitě doporučuji:-)... celý text
Velký mokrý balónek
2017,
Liniers (p)
„PŠŠT… PŠŠT… VSTÁVEJ, KLEMČO. VSTÁVEJ!“ Je sobota a Matilda se těší, že si s mladší sestřičkou užije sobotu. Vypadá to bledě. Začalo pršet. Matildu ale nějaký déšť nerozhází. „V DEŠTI JE SRANDA. JENOM SE MUSÍME SPRÁVNĚ OBLÍCT.“ A že si holky dešťovou sobotu parádně užijí:-) Nápad s balónkem mě zaujal. Ráda bych něco podobného praktikovala, ale myslím, že by to u mých dětí neprošlo:-D Tento roztomilý komiks jsem objevila při zařazování knih v naší knihovně. Hned přečetla a půjčila domů dětem. Četli jsme několikrát. Barunku s Arnoštíkem asi nejvíc nadchlo, že je to příběh skutečný. A moc se jim líbil obrázek, který nakreslila pětiletá Matilda, s odkazem na báječně prožitý den. A co nadchlo mě? Že se holky tak krásně samy zabavily:-) DOPORUČUJI... celý text
Zajícův rok
2004,
Arto Paasilinna
K narozeninám jsem dostala od manžela knihu Tři chlupatá zvířata od A. Paasilinna. Prvním chlupatým zvířetem je zaječí klučina, který osudově zasáhl do života novináři Vatanenovi. Nebo to možná bylo naopak:-) Tak či onak, Vatanen se po setkání se zajíčkem rozhodl opustit svůj dosavadní život, který kromě práce zahrnoval i dlouholetou manželku. Protože jsem také manželka, tak jsem měla trochu problém přijmout Vatanenovo impulsivní rozhodnutí:-) Příběh samotný se skládá ze série bláznivých někdy až „neuvěřitelných“ zážitků. Nejvíc mě bavila konspirační teorie o finském prezidentovi Kekkonenovi. Kniha vyšla v originále v době, kdy byl Kekkonen stále prezidentem:-) a jak jsem tak o Kekkonovi zjišťovala informace, tak mne nejvíc zaujala paradoxně jeho manželka Sylvi Kekkonen:-) Tato finská první dáma byla totiž spisovatelkou a dokonce byla jedna její kniha přeložená do češtiny. No uznejte, musela jsem si ji hned objednat a to je vlastně důvod, proč jsem hned nepokračovala dalším chlupatým zvířetem:-) Moje první setkání s autorem a i když Zajícův rok ke konci trochu ztrácel dech, tak jsem se celkem pobavila. A někdy časem si dám i další chlupatá zvířata.... celý text
Papuchalk Petr
2013,
Petr Horáček
Nádherná knížka pro malé děti. Zařazovala jsem knihy a tuhle jsem už nezařadila. Přečetla jsem ji na stojáka mezi regály a půjčila ji svým dětem. Večer ji nejdřív přečetl tatínek s Arnoštíkem (3 roky) a pak jsme si ji ještě jednou přečetli společně v posteli. Další dny jsme se ke knize vraceli a vraceli:-) Kniha je zdařilá jak po vizuální stránce, tak po textové stránce. Papuchalk Petr jednoho dne ztratí v bouři svého nejlepšího přítele Pavla. Ochotná velryba se mu snaží pomoci a společně po Pavlovi pátrají. Petr Horáček chytře zakomponoval do příběhu silné poselství. Na nejlepším kamarádovi si nevšímáme vzhledu, ale toho jaký je. Papuchalk nepapuchalk, hlavní je, že je nám s ním dobře. Myslela jsem si, že knížka nebude starší dceru (5 let) tolik bavit. Ale ne, užívala si ji stejně jako ten tříletý:-) A dokonce chtěla, abych jim přinesla z knihovny další knížky od autora:-) Petr Horáček mi svým stylem učaroval a já už mám celkem slušnou představu, jak bych chtěla s Papuchalkem Petrem pracovat se školkovými dětmi.... celý text
Anin duch
2012,
Vera Brosgol
Na tuhle knížku si pamatuju díky čtenářskému klubu, který jsem vedla na jedné litvínovské základní škole. Název sám podněcuje k přemýšlení. Napadlo nás několik možností, ale byli jsme vedle jako jedle:-) … Tak teď už vím taky přesně, Libuško:-) Anin duch je z mého pohledu mnohovrstevnatý komiks, který se dotýká palčivých témat. Aňa je cizinka, snaží se zapadnout, přizpůsobit, splynout, potlačit viditelné stopy svého původu. Při čtení jsem hodně přemýšlela o lidech, kteří opustili svou rodnou vlast, ale i třeba rodné město a necítí se na novém místě jako doma. A bylo mi z toho dost smutno. Teď žiji v Oseku a kdysi do něj bylo přesídleno mnoho obyvatel ze zaniklé obce Hrdlovka. I po více než pětatřiceti letech se všichni Hrdlováci necítí v Oseku jako doma. Samotný příběh mi přišel dost napínavý. Obsahuje několik zvratů, autorka si se mnou pohrávala, takový vývoj jsem fakt nečekala. Bylo dobře, že jsem se anotací nenechala připravit o překvapení. Po přečtení nemám ani příliš velký problém s odvážným tvrzením z obálky „Mistrovské dílo!“, jež měl o komiksu pronést N. Gaiman:-) … Moc komiksy sice nečtu, ale tenhle se mi líbil hodně. Ty Aniny vykulené oči můžou někoho otravovat, moc mi nesedí k ruské dívence, na druhou stranu ji odlišují a usnadnily mi orientaci v postavách. … A mám další ruský zářez:-)... celý text
Kryštof a Karel
1982,
Martina Drijverová
Knihu jsme kdysi získali z knihovny jako vyřazenou a teď na ni teprve došlo. Že Martina Drijverová psát umí, to samozřejmě vím dávno. Že ve mně její texty dokáží vzbudit emoce, to taky vím dávno. Ale že mne kniha Kryštof a Karel tak zasáhne, to jsem opravdu nečekala. Malý Kryštůfek se bojí očkování, tak mu tatínek začne vyprávět příběh ze svého dětství. Po prodělaném černém kašli byl hodně zesláblý, tak musel odjet do ozdravovny. Děti ho moc neberou, musí navíc nosit, jak sám říká, holčenčí košili, protože chlapecké pyžamo na něj nemají, cítí se odstrčený, chce domů. Přístup personálu není vždy ideální. Jak se to na Kryštofa sypalo, tak pro mě bylo čím dál těžší číst. A pak jsem se začala dozvídat víc o Karlovi. A to byla teprve síla. Možná na mě celý příběh tolik působit, protože jsem si představila, jak by to v takové ozdravovně asi zvládala Barunka, se kterou jsem knihu četla. Pro ni bylo zase stěžejní, že se v knize řešilo přátelství. Měla neskutečnou radost, když si Kryštof našel prvního kamaráda. Sama toto téma hodně prožívá i ve svém životě. Když pominu emocionální prožitek, tak jsem si díky knize udělala docela jasnou představu o tom, jak to v takových ozdravovnách mohlo chodit. Díky Bohu jsem žádnou nikdy sama navštívit nemusela, stačilo mi, když se jednoho dne známá rozpovídala o svém pobytu v dětské ozdravovně. Knihu jsem četla až po jejím povídání a často jsem na ni vzpomínala. Když jsme knihu s dcerou rozečítaly, tak jsem vůbec netušila, co od ní mám očekávat. Myslela jsem, že to bude o dvou kamarádech. A ono vlastně i bylo, ale cesta k tomu kamarádství byla hodně trnitá. Za mě zatím nejlepší knížka od paní Drijverové.... celý text
Ztracený obzor
1947,
James Hilton
Knihobudková z Teplic. Manžel mi knížky v knihobudce vyfotil a já si vybrala:-) Příběh má podle mě jeden velký nedostatek. Je strašně krátký:-) Jak ráda bych se toho dozvěděla víc. A samozřejmě bych chtěla tajemné Šangri-La poznat a zažít na vlastní kůži. Úplně vím, čemu bych se tam věnovala. Už jenom za myšlenku, že lenost je ve skutečnosti rozvážnost, bych dala hvězdiček 5:-) Myslím, že na Ztracený obzor a hlavně Conwaye jen tak nezapomenu. Už je to nějaký pátek, co jsem knihu dočetla, a pořád přemítám, co bylo dál. Mé první setkání s J. Hiltonem dopadlo nad všechna má očekávání. Doporučuji:-)... celý text
Skřítkové a trpaslíci
1998,
Antonio Lupatelli
Vlastníme vyřazenou z knihovny. S Barunkou (5 let) jsem ji za ty 2 roky, co ji máme u sebe (knihu, ne Barunku:-)), rozečetla několikrát, ale vždycky jsme přečetly jen pár příběhů a Barča už ji číst dál nechtěla. Nedávno ji ale objevil Arnošt (skoro 3 roky) a přinesl nám ji do postele, že ji chce číst. I když čteme dětem hodně, tak jsme večerní čtení nepraktikovali. Teď už ho tedy praktikujeme:-) A Skřítkové a trpaslíci je naše 1. kniha, kterou jsme přečetli téměř celou (s výjimkou 1 kapitoly) jenom před spaním. Největším tahákem jsou neskutečně propracované obrázky. Povídáním nad nimi jsme strávili mnohem víc času než čtením příběhu. Když Arnošt viděl, jak skřítci střílí improvizovaným katapultem na obra Rudou bradu, tak prohlásil, že bude střílet na tatínka dýní a že to bude sranda:-) Tatínek měl štěstí, byl zrovna v práci, tak si to vyzkoušely aspoň na mně. Naštěstí používaly jenom plyšáky a pěnové kostky. Tohle byla právě ta 1 kapitola, kterou jsme nečetli večer:-) … Obrázky nám především poskytovaly odrazový můstek k tomu, abychom rozebírali principy fungování nejrůznějších lotrovin skřítků a vynálezů či vychytávek trpaslíků. V postavách jsem se moc neorientovala. Motali se mi trpaslíci. Ono to bude tím, že jsme začali od 5. dílu:-D Moc mě bavili Gaznagové, černí skřítci, které přitahuje všechno bílé. Ale ten protilék na jejich uspávací prostředek bych pít nechtěla:-) A pak to najednou skončilo a nejen já bych chtěla vědět, co bylo dál. 6. díl ale nemáme:-(, tak čteme 2. díl, aspoň se dozvíme, co bylo předtím. A myslím, že 1. díl máme dokonce u mých rodičů na Šumavě:-D PS. Můj komentář je opravdu přečíslovaný. Škoda, že nevím, kolik dní jsme knihu četli, ale můžu vám prozradit, že má 13 kapitol:-)... celý text
Starosta casterbridgeský
1972,
Thomas Hardy
„Radši bych měla prodat všechnu tuhle parádu a koupit si místo ní gramatiku, slovníky a dějiny filosofie.“ Hlavní zápletka je velmi lákavá. Manžel prodá v opilosti manželku i s malým dítětem námořníkovi. A protože svého činu lituje, tak přísahá, že se alkoholu nedotkne celým 21 let. Dotáhne to až na starostu. … A teď můžete hádat, kdo se asi ve městě Casterbridge po 20 letech najednou objeví:-) … O dějové zvraty není rozhodně nouze. Nejednou mě vývoj událostí překvapil. Ale ke konci už mi to přišlo malinko překombinovaný. K žádné z postav se mi nepodařilo vyloženě najít cestu. Nakonec mi byl nejsympatičtější Michael Henchard, onen starosta casterbridgeský, o kterého tu šlo v první řadě. Nevím, do jaké míry je to způsobené překladem, ale vylíčení charakterů jednotlivých postav mi přišlo prapodivné. Nedokážu úplně vyhmátnout, proč jsem to tak vnímala. Nejspíš to bude tím, že jsem měla problém uvěřit, že určité jednání postav bych si měla vykládat tak, jak mi bylo podsouváno. Při čtení mi na mysli vytanula dvojkniha Na plechárně/Sladký čtvrtek a vzpomínala jsem, jak zdařile o 60 let později J. Steibeck svoje lidičky vykreslil. Pořád je nosím v paměti. Ale obávám se, že na Hardyho postavy po krátké době úplně zapomenu. I když osudy Susan, Elizabeth-Jane, Donalda, Lucetty a dalších byly velmi dramatické a osud je nešetřil. „Není rychlejší cesty k vážnému zamyšlení nad vesmírem, jenž nás obklopuje, než noční bdění u nemocných.“ Z mého pohledu se mi nesnadno chápe popisovaná morálka. Hlavně co se milostných vztahů týče. V tomhle jsme se fakt dost posunuli:-) … O kolik jednodušší by to postavy měly, kdyby znaly text naší svatební písničky The key to her heart od Reubyho:-) Nejednou mi hlavou při čtení proběhla ze zmíněné písničky následující slova „You come clean from the start, laying down all your cards“ Některé popisy jsem si užívala, líbilo se mi, že se přede mnou postupně dotváří obrázek jednoho fiktivního městečka. A některé popisy se mi četly hůře, ztrácela jsem pozornost. To se mi stávalo spíš ze začátku, tak mi jenom asi déle trvalo, než jsem si na ně zvykla:-) … Časté biblické odkazy mi nic moc neříkaly. Že neznám dostatečně biblické postavy je ale můj problém, ne autorův. Když Starostu casterbridgeského psal, tak na tom lidé se znalostí Bible byli určitě lépe. Přes určité výhrady hodnotím knihu vysoko. Zajímavý příběh, který je plný neuvážených rozhodnutí a nevyřčených tajemství. Přiznávám, že jsem byla párkrát dojatá. Můj 1. Thomas Hardy a věřím, že ne poslední. K němu mě nasměrovala J. C. Oates svou knihou Nesvaté lásky a já jí tímto děkuji:-) PS. Panák obilí není totéž jako mandel. Rozhoduje počet:-)... celý text
Zákaznice
1999,
Pierre Assouline
„Myslíme si, že známe lidi, které máme rádi, ať už se s nimi stýkáme pravidelně, nebo se s nimi jen potkáváme, ale co o nich opravdu víme? Ve skutečnosti takřka nic. Zrnka informací, pár vzpomínek utroušených při konverzaci, nejasné dohady, několik nevyslovených věcí, jež se propůjčují k jakémukoli výkladu. Ubohoučká hromádka tajemství dělá člověka člověkem a požírá ho spolehlivěji než nenávist nebo lhostejnost. Poznání si žádá úsilí. Na to není čas, říká se. Nejčastěji však, spíše než zájem, chybí příležitost.“ Zvláštní, svým způsobem velmi silná kniha, která se věnuje tématu udavačství. Při čtení mi běželo hlavou, zda vůbec máme právo vrtat se v životech (v minulosti) ostatních a hodnotit jejich činy. Otázka udavačství je podle mě hodně ožehavé téma. Je lepší vědět nebo nevědět? Komu tím, že vytáhneme dávnou minulost na světlo, prospějeme nebo naopak neúmyslně ublížíme? Představovala jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se každý den musela dívat na člověka, který zradil moji rodinu. Na jednu stranu dokážu pochopit posedlost hlavního hrdiny, který se snaží dopátrat, proč tehdy v roce 1941 napsala jistá osoba udavačský dopis. Na druhou stranu jsem si říkala, že se chová jako psychopat. Pro mě se jedná o „krásnou“ ukázku toho, kam až člověka může dohnat nějaký pocit. V tomto případě to byl pocit, že by měla zákaznice za svůj čin trpět. Cítila jsem tu obrovskou frustraci, která hlavnímu hrdinovi chvílemi úplně zatemňovala mozek. Samotný příběh Cecílie Armand-Cavelliové mě dostal. Musím říct, že to byla SÍLA. Za mě víc než uspokojivě P. Assouline ukázal, na jak tenkém ledě se pohybují ti, kteří prahnou po tom, aby byli udavači potrestáni, a že černobílé vnímání minulosti ničemu neprospěje. „Divná doba, v níž musel člověk dokazovat ne to, co je, ale to, co není.“ „Člověk by se nikdy neměl setkat s nikým, koho by rád nenáviděl. Nikdy. Přišel jsem, abych čelil chladnému monstru, a stál jsem před ženou.“ Nejdřív jsem váhala, jak knihu hodnotit. Na textu by se totiž dalo ještě docela dost zapracovat. Když hlavní hrdina mluví o hnusu nebo o zlu, tak bych si na to udělala ráda vlastní názor. Měla jsem problém přistoupit na autorovu hru, cítila jsem se ochuzena. Líbilo by se mi, kdybych mohla hlavní postavě nakukovat přes rameno a přečíst si to, co si on přečetl v archivu. Uvítala bych smyšlené dokumenty jako třeba v Žítkovských bohyních. Stejné to bylo s vyprávěním zainteresovaných osob. Místo původního vyprávění se mi dostalo vyprávění z druhé ruky. … Pro mne byly v knize 2 typy pasáží. 1) hlavní hrdina se nekonkrétně zamýšlí – tyhle pasáže jsem četla jakoby v mlze. 2) hlavní hrdina informuje o tom, co dělá a co se dozvěděl, píše konkrétně – tyhle pasáže jsem hltala, protože jsem byla svědkem toho, jak se přede mnou odkrývá minulost. … Nakonec dávám nejvyšší počet kvůli síle osobního příběhu zákaznice a pak také kvůli mnoha impulzům k přemýšlení. „Víte, i mrtví bez náhrobku si zaslouží vzpomínku. Víc než kdo jiný. Zapomenout na ně by bylo totéž, jako je podruhé zabít…“... celý text
