Osice přečtené 917

Smlouva na lásku 2021, Alessandra Torre

Tak já se teda přiznávám. Tuhle knihu jsem si vyhledala hned, jak o ní napsal komentář trudoš. Romány pro ženy moc nečtu, ale když nadchnou chlapa, tak jsem ochotná jim dát šanci:-) Taky se ke knihám z této kategorie moc nepřiznávám a komentuju je výjimečně:-) Smlouva na lásku, resp. anglický originál Trophy Wife mě fakt bavil. Je tam sice hodně erotiky, ale proč ne. Voyerismus byl příjemným zpestřením:-) Hodně se mi líbilo, že se v knize objevovaly momenty, kdy jsem vůbec nevěděla, co se bude dít dál. Příběh není přímočarý, a i když je „jasné“, jak to nakonec skončí, tak jsem stejně párkrát cítila pochybnosti a nebyla si jistá, o co vlastně jde. To je právě ta přidaná hodnota, kterou si mě autorka získala. A je to vlastně i důvod, proč jsem se nakonec rozhodla knihu „okomentovat“, protože bych na tuto autorku nerada zapomněla:-)... celý text

Zuzanka na výlete 2006, Jan Machač

Heidi, děvčátko z hor 1989, Johanna Spyri

Hmyzáčci - Příběhy z trávy 2016, Eszes Hajnal

Na knížku jsem byla hodně zvědavá. Skutečné hmyzáčky máme moc rádi, ale tohle nebylo úplně ono. Možná mé vnímání ovlivnilo do jisté míry i to, že jsme předtím četly s dcerou knížky o Ferdovi, s kterým jsme měly možnost do hmyzí říše opravdu proniknout. Asi nejvíc mi vadilo, že je v příbězích zbytečně hodně postav. Příběhy jsou takové těžkopádné, špatně se mi předčítaly. Také mi u nich chyběla větší provázanost. Ráda bych se s jednotlivými postavami setkávala opakovaně. První kapitola ve mně totiž vzbudila dojem, že to tak bude:-) A ještě by tu byla jedna výtka:-) Na můj vkus se hmyzáčci obklopovali přespříliš věcmi z lidského světa. Vím, že se s tím běžně setkáváme v dětských knížkách, ale tady mi to přišlo už moc. Avšak nemohu příběhům upřít zajímavé zápletky. Vlastně jsem byla sama zvědavá, kam budou směřovat. Samozřejmě nechybí výchovný podtón. Důraz je kladen především na přátelství a pomoc. Četly jsme s Barunkou (5 let) před několika týdny, a když si teď prohlížím ilustrace, tak mám velký problém, vybavit si, o čem jednotlivé příběhy byly. Mimochodem ilustrace jsou fajn:-) Sečteno podtrženo, kniha neurazí, ale ani nenadchne.... celý text

Jedovatá houba 2017, Ernst Hiemer

Nebýt vášní, které tato kniha vzbudila zde na DK, tak bych o existenci nějaké Jedovaté houby vůbec nevěděla. Takže konečně přečteno, hodnotit hvězdičkami nebudu, ale o svůj názor se ráda podělím:-) První příběhy mi přišly úsměvné. Autorův záměr byl tak okatý, že nešlo číst s vážnou tváří. Říkala jsem si, že tohle přece nemůže nikoho zmanipulovat. Jenže jak jsem četla další a další příběhy, cítila jsem, že to stále omílané, začíná působit najednou víc „důvěryhodně“. Po přečtení celé knihy se nezdráhám věřit, že na tehdejší děti měla velký vliv. I když nejsou příběhy kdovíjak dobře propracované a mnohdy jsou useknuté „v tom nejlepším“, tak vysílaly k německým dětem jasný vzkaz. Doprovodné karikatury a básničky ještě umocňují sílu sdělovaného. Takže pokud jde o sugestivitu, s kterou byla Jedovatá houba napsaná, zasloužil by autor plný počet hvězdiček a vlastně na jednu stranu chápu, proč se někteří tak rozčilují nad vydáním této knihy. Na druhou stranu si však myslím, že tento text v sobě dnes skrývá velký potenciál pro práci s dětmi. Sama jsem si z hodin dějepisu (na ZŠ i SŠ) odnesla jen to, že byli Židé za 2. sv. války pronásledováni a likvidováni. Jedovatá houba může posloužit jako odrazový můstek k získání širších souvislostí. Osobně bych se nebála příběhy s dětmi dešifrovat, zbavovat propagandistického rasistického balastu a následně pátrat v jiných zdrojích po dalších informacích. To je jeden z možných směrů, kterým se dá při práci s textem s dětmi ubírat. Tím dalším je např. zaměření na téma manipulace (se čtenářem). Myslím si, že cenzurou a zavíráním očí před minulostí si prokazujeme medvědí službu. A už vím přesně, které učitelce dějepisu ji doporučím:-) PS. Nebuďme naivní, podobnými texty jsou určitě manipulovány severokorejské děti. Jen v nich nehrají prim Židé. Zajímalo by mne, jakým směrem by se zde ubírala diskuze, kdyby se nějaký textík dostal až k nám.... celý text

Nevšední příběhy pro zvídavé kluky a holky 2014, Katarína Kernová

Když jsem viděla, že má tato kniha hodnocení 93 %, moje bezprostřední reakce byla: „To jako vážně!?“ Velmi školometské, idealistické a mající daleko k realitě. I když je záměr autorek knihy ušlechtilý (upevnit v dítěti touhu po životě naplněném přátelstvím a opravdovostí), tak z textu sálá prvoplánovost. Pro představu, jeden z příběhů je o holčičce Renátce. Maminka jí zakázala lézt na strom. Na strom však vyšplhala její milovaná kočka a pod stromem zuřivě štěká velký vlčák. Renátka má o kočku strach, tak se pro ni vydá. Samozřejmě při slézání spadne a zlomí si ruku. Navíc kvůli zlomené ruce nemůže s rodinou absolvovat výstavu, na kterou se těšila. Poselství v příběhu je jasné: za neposlušnost se platí často zklamáním. „Renátka si přiznala svoji chybu a v duchu si slibovala: „Už nikdy na ten starý strom nepolezu. Všechno jsem si zavinila sama, protože jsem neposlechla maminčin zákaz.“ Nemůžu si pomoct, ale opět musím říct: „To jako vážně?!“ Osobně nechci, aby mě moje děti slepě poslouchaly, aby daly přednost zákazu před pomocí. Jen si zkuste sami vybavit, jak na vás zákazy fungují:-D Mně samotné se strašně ulevilo, když jsem si sama, a není tomu tak dávno, při své knihovnické práci došla k tomu, že nedodržování pravidel nemusí být vždy špatné, ale naopak prospěšné. Jestli si o tom chcete přečíst, tak mrkněte na můj článek Pravidla dílny čtení v praxi, který najdete v časopisu První strana, č. 6, str. 16-19. Odkaz na časopis je zde: http://csk.npmk.cz/sites/csk.npmk.cz/files/soubory/2018/PS-zari-2018.pdf Dcera po dočtení výše zmíněného příběhu prohlásila, že by bylo lepší, kdyby se držela oběma rukama:-) Schválně jsem se jí zeptala, zda by na strom lezla, kdybych jí to zakázala. Už jenom z jejího pohledu bylo jasné, co mi odpoví:-) Ke knize mám i další výhrady, ale už nechci svůj komentář prodlužovat. Za mě velké zklamání.... celý text

Příběhy o Prasátku Peppě 2013, Neville Astley

Pohádky o zvířátkách 2008, Dana Winklerová

Heidi, děvčátko z hor 1995, Marie-José Maury

Naše první seznámení s Heidi. Když jsem po této knize v knihovně s dcerou sahala, tak jsem měla za to, že si půjčujeme původní příběh od J. Spyri. Ale až po dočtení jsem si všimla, že jsme si užívaly příběh převyprávěný. … Heidi je těžké si nezamilovat, tak milou holčičku jsem ještě nepotkala. Hned jsme si ji oblíbily a prožívaly s ní nejrůznější dobrodružství a přály jí, aby byla šťastná. Heidi není však jedinou postavou, která čtenáře přitahuje. Naše Barunka si samozřejmě oblíbila ještě Kláru a mě nejvíc přitahoval dědeček, o kterém jsem se toho ale bohužel moc nedověděla. A to je vlastně i největší problém této knihy. Mnoho věcí je nakousnutých, ale nedořešených. Co se stalo s koťátky, které přinesla Heidi k Sesemannům? Jak probíhalo Klářino uzdravení? Co se stalo s dobytkem, když se na zimu odstěhovali do Dörfli? A mnoho dalšího. Nejradši bych kvůli tomu jednu hvězdičku ubrala, ale Barunka byla nekompromisní:-) Klady však natolik převyšují, že jsem ochotná ustoupit. Knížka je krásně ilustrovaná, bavily jsme se tím, že jsme zkoumaly, jak mají dívky vždy sladěný oděv s mašlemi ve vlasech nebo s kloboučky. Dcera se dozvěděla, co je dostavník, jak vypadaly dřív plavky, že práce průvodčího bývala kdysi ve vlaku dost adrenalinová a už víme, jak zařídit, aby se přes potok přebrodilo stádo ovcí. Také už ví, co znamená být náměsíčný a že jsem se i já takhle po nocích jako malá potulovala:-) a manžel jí může ukázat podobný měchový fotoaparát, který si pořídila babička Sesemannová. … Líbí se mi, že se mezi postavami najdou i ty méně kladné, ale je jich pomálu. Jedinou postavou, která nás dost „štvala“ byla slečna Rottenmeierová:-) Obětovala jsem jednu měsíční e-výpůjčku na Heidi od J. Spyri. Už jsem si kousek přečetla a je tam přesně to, co mi v této knize chybí. Už se těším až ukojím svou zvědavost:-)... celý text

Pochovejte mě pod podlahu 2020, Pavel Vladimirovič Sanajev

„Psal jsem dál a smutně se díval na seznam úkolů a vzpomínal, jak jsem před pár dny napsal rouná cesta je dobrá. Babička vyškrábala chybné u, já jsem dopsal do volného místa písmeno f, ale ukázalo se, že rofná cesta taky úplně nevyhovuje. Babička mi popřála, abych už zažil jen jedinou cestu, a to cestu na hřbitov, začala škrábat na tom stejném místě, proškrábala stránku naskrz a přinutila mě přepsat nanovo celý sešit.“ Knížka P. Sanajeva mě zastihla v tu nejlepší možnou chvíli a pomohla mi překonat blbé období. Že mi vrátila úsměv zpátky na rty, by bylo slabé tvrzení. První polovinou knihy jsem se „prořehtala“, i když jsem silně vnímala, že nečtu humoristickou knihu. … Malý Saša, přestože není sirotek, vyrůstá u své babičky a dědečka. Babička má slovník, za který by se nemusel dlaždič stydět, je psychicky nevyrovnaná, a za své životní poslání pojala úzkostlivou starost o často nemocného vnoučka. Prakticky nic mu nedopřeje, hlídá ho jako ostříž, tahá ho po vyšetřeních, cpe ho práškama a nedej bože, aby se zpotil. „A proč musíme k homeopatovi?“ zeptal jsem se [Saša]. „Abys nezdechl! Neptej se tak debilně.“ Postupně jsou vtipné historky ze života malého Sašenky nahrazeny momenty, díky kterým se začne poodkrývat neveselý život babičky, dědečka a matky. Ani na chvilku mě nenapadlo, abych někoho odsuzovala. Bylo mi jich docela dost všech líto. Jak málo stačí, aby se člověk ocitl ve vleku událostí, rozhodnutí a výčitek?! A uprostřed toho všeho toxického malý bezbranný klučina, který pozoruje a zkoumá své pocity k jednotlivým rodinným příslušníkům a neptá se: „Proč je babička život a máma pouze občasné štěstí, které odchází ještě dřív, než se stihnu cítit šťastný.“ Ve výsledku se jedná o knihu, která v sobě ukrývá tíživá témata. Malý Saša svým dětským pohledem ze začátku dost odlehčuje, avšak ke konci svou přítomností v centru dění na tíživosti přidává. Kniha mne navíc obohatila v nejrůznějších oblastech. Dozvěděla jsem se třeba, proč je na horečku dobrý klystýr. Samozřejmě jsem si to ověřovala:-) A pak mě popostrčila k poslechu písní Vladimíra Vysockého.... celý text

S Ezopem o zvířátkách 2008, Zsolt Szabó

V knihovně pro nás vybral Arnoštík (2,5 let), ale četla jsem s Barunkou (5 let). Kniha obsahuje 72 kraťoučkých bajek a my je zvládly přečíst za 2 dny:-) Název trochu klame, ne všechny bajky jsou o zvířátkách, ale to nevadilo. Jsou velmi srozumitelné, i když jsem Barče musela občas něco dovysvětlit. Neměla problém s pochopením příběhu, spíš s tím co si z něj má odnést:-) Pro mě byla poselství krásně stručně zformulovaná. Např. „Pěkný oděv je jen slupka, rozumu nepřidá.“ (Královy opice), „Krása a užitek nekráčejí vždy ruku v ruce.“ (Sova a bysta), „Rozum leckdy zmůže víc než hrubá síla.“ (Straka a džbán s vodou) a „Kdo chce dosáhnout svého za každou cenu, bývá překvapen, jak je ta cena vysoká.“ (Kůň a jelen). Při předčítání jsem se dcery hodně doptávala, nechávala jsem ji hádat, kam si myslí, že situace směřuje a vysvětlovala na jiných příkladech, které jsou jí bližší. Super obrázky napomáhají porozumění textu. … Osobně mě nejednou bajky překvapily směrem, kterým se ubíraly:-) Ke konci na mě však začala padat tíseň. Říkala jsem si, co musí jeden všechno předvídat, aby náhodou nedopadl, jako někteří hrdinové z knihy:-) Aktuální jsou teda dost. Barča při čtení nezklamala a pobavila mě. Když po tom, co v bajce Orlova hostina orel sežral všechny ptáčky, prohlásila, že si teď může rozbalit ty dárky, které od nich předtím dostal:-) Ještě jsme se bavily třeba tím, že jsme vymýšlely způsoby, jakými by mohl zaútočit lev bez zubů a drápů. K tomu nás ponoukla bajka Lev a dívka. Jedná se o mé první větší setkání s Ezopem a jsem nadšená. Musím se podívat, jak vypadají jeho bajky v jiných knihách. Ale trochu se bojím, abych nebyla zklamaná, protože se mi fakt hodně zamlouvalo toto zpracování. Úplně si dokáži představit, jak s touto knihou pracuji s dětmi a začíná se mi v hlavě pomaličku rodit podoba besedy na téma bajky:-) Za mě jasných pět a jedno velké doporučení.... celý text

Mravenci se nedají 2008, Ondřej Sekora

Naše další setkání s Ferdou. Tentokrát zabloudil a pokouší se najít cestu ke svému mraveništi. Místo cesty však objevil jednu plačící mravenčí maminku, která si musí po svatbě sama založit nové mraveniště. A je toho na ni opravdu moc. To by nebyl Ferda Ferdou, aby nenabídl svou pomoc:-) Jenže nic není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Poblíž mají své mraveniště otrokáři a dělají si zálusk na jejich kukly. Otrokářtí mravenci? To mi přišlo nejdřív dost přitažené za vlasy. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že opravdu existují a potřebují cizí mravence, aby se o ně starali. Bez nich by nedokázali nepřežít. Další zajímavou informací, kterou jsem z knihy vytěžila, byla o tesaříkovi, resp. o jeho kuklách. Bavila mě „exkurze“ po otrokářském mraveništi, brblavý mravenci Brbula a Brbola a samozřejmě Ferdova pohádka o mravenci Hračičkovi. A zajímalo by mě, jestli má brouček Kulihrášek skutečný předobraz v hmyzí říši. Nepodařilo se mi to dohledat. A co mě nebavilo? Ty do očí bijící paralely s minulým režimem. Pracovní kolektivy plnící náročné úkoly při výstavbě a soutěžící o nejlepší partu. Vyhlašování nejlepších pracovníků, brigády, navazování spolupráce, široké masy, hesla a v neposlední řadě chudáci pracující trpící pod jhem bohatých proradných utiskujících. Bylo tam toho dost. Ze začátku jsem si čtení užívala mnohem víc, protože jsem si toho nevšímala. Pak jsem byla ve fázi, že mne tyto paralely přišly vtipné a ke konci už mi bylo až chvílemi trapné předčítat. Dnes se Barunka zlobila, že jsem dala jenom 4 hvězdičky a já ji nedokázala uspokojivě vysvětlit proč:-( Mravenci patří k našim nejoblíbenějším hmyzákům a Ondřej Sekora na tom má nemalý podíl. Za to mu patří velké díky. Skoro každý den koukáme, jak naši místní mravenečci pokročili se stavbou svého mraveniště. A opravdu jsou neuvěřitelně výkonní. Také jsme si začali díky této knize všímat nejrůznějších otvorů, kterými v mraveništi mizí. Doufám, že se nám někdy poštěstí zpozorovat mravence otrokáře, i když to samozřejmě našim mravencům nepřeji:-)... celý text

Medvídek Pú - Pojďme si hrát 2004, Walt Disney

Harry Potter a princ dvojí krve 2005, J. K. Rowling (p)

„Když se díváme na smrt a na temnotu, bojíme se jen toho, co neznáme, ničeho jiného.“ „Brumbál říká, že je mnohem snazší odpustit tomu, kdo se mýlil, než tomu, kdo měl pravdu,“ No, ty kráso! Od první kapitoly jsem pořád doufala, že to není tak, jak se zdá. Co se týče prince dvojí krve, tak jsem si ho ještě před samotnou četbou tipla správně, ale v průběhu čtení jsem svůj tip dvakrát změnila:-) Vůbec nedokáži říct, který díl mě zatím bavil nejvíc. Tenhle byl pro mne asi nejvíc šokový. Vždycky když kouzelnický svět přijde o jednu postavu, tak mám problém přijmout, že je to definitivní. A jsem nesmírně překvapena, že mne Harry Potter a jeho dobrodružství stále ještě baví a mám chuť se na známá místa vracet. Obvykle mám problém se čtením sérií. V průběhu ztratím absolutně zájem a nedočtu. „Ale pro všechno na nebi… jste snad kouzelníci! Ovládáte kouzla! Musíte být přece schopni vyřešit… no… úplně všechno!“ Asi úplně nejvíc jsem si v tomto díle užívala myslánku. Autorka vymyslela vynikající a originální způsob, jak nás seznámit s minulostí. Konečně je pro mne Vy-víte-kdo více hmatatelným. Ráda bych podstoupila ještě výlet do mysli některých Smrtijedů. … Bavily mě samozřejmě také vztahové záležitosti. Jelikož jsem takřka filmy nepolíbená, tak jsem dopředu nevěděla, jak se budou postavy párovat. A stále očekávám, kdy se spárují 2 mé oblíbené postavy:-) „No prosím, ano, jenže váš otec a já jsme byli stvořeni jeden pro druhého, tak jaký mělo smysl čekat?“ argumentovala paní Weasleyová. „Zatímco Bill a Fleur… no… co mají vlastně společného? Bill je takový pracovitý, domácky založený člověk, kdežto ona je…“ „Kráva,“ přikývla Ginny." Lektvary, viteály, stará učebnice, nová posila učitelského sboru, ale i škrtidub a konversace ministerského předsedy s ministrem kouzel měla své kouzlo:-) Nezapomenutelná výprava do jeskyně byla skvěle popsaná a mě ani v nejmenším nenapadlo, co bude následovat. … Dočetla jsem už před 2 dny a místo psaní komentáře jsem se hned pustila do dalšího dílu, i když se na jednu stranu hrozím toho, co přinese:-) „Voldemort – stejně jako všichni tyranové – si vytvořil svého nejhoršího nepřítele sám! Máš vůbec ponětí o tom, jaký strach mají tyranové z těch, které utlačují? Všichni si totiž uvědomují, že jednoho dne se mezi tou obrovskou spoustou jejich obětí nevyhnutelně najde člověk, který proti nim povstane a úder jim vrátí!“... celý text

Zasněžené pohádky - 15 hřejivých zimních pohádek o zvířátkách 2014, kolektiv autorů

Letošní zimu jsme si s dětmi náramně užili. Postavili jsme bezpočet sněhuláků, 2 tunely, zahrádku ve sněhu, jezdili jsme na bobech, pytlech, lžíci, když sněhu ubývalo, tak jsme si vypomohli lopatou a zase bylo, kde se klouzat:-) Sníh byl všude, nemuseli jsme za ním jezdit na hory. A teď jsme si s Barunkou užili ještě 15 zasněžených pohádek. Souhlasím s podtitulem, pohádky jsou hřejivé:-) Zvířátka si užívají zimní radovánky, když to nejde, tak si dokáží zimní atmosféru navodit i jinak, když se nechce z vyhřáté postýlky a myslí si, že nemají rádi zimu, stačí nalákat na čarovné mrazové kousky. Z pohádek sálá vřelost, teplo, pohoda a touha udělat druhému radost. Oslovil mě třeba příběh malé čipmančí holčičky Manči, pro kterou její babička přichystala hru na hledání pokladu. Získala jsem inspiraci:-) Barunku zase inspiroval příběh malého krtečka, který se nachladil a nemohl okusit sníh na vlastní tlapičky. Naštěstí měl maminku a kamarády, kteří dokázali vykouzlit sněhové vločky z papíru. Barunka pak také celý večer stříhala své první sněhové vločky:-) Každý příběh mě něčím oslovil. Navíc nesou příběhy hezké poselství, které je do nich citlivě zakomponováno. Takovým bonusem a oživením jsou 2 pohádky ve verších. Kniha je navíc nádherně ilustrovaná. Pohádky jsou kraťoučké, ale nás velmi potěšily. Rozečetli jsme na severu a dočetli na jihu:-) „Maminka liška ráda plete, jenomže sem tam něco splete. Plést umí… Ale v dobré víře se občas zmýlí v přesné míře! Kulich lištičce jistě sluší, bohužel jí však neschová uši. Zato šálu a rukavice napletla maminka trochu více… Nevadí, lištička ví si rady! Přebytky odveze do zahrady. Sněhulák rozhodně ocení liščino spletené pletení! Sněhulák chválí lištičku. Vždyť mrzne a on je v teplíčku! A liška? Dopletla ponožku. – Kdopak ji oblékne na nožku?“ (Popletení pletení)... celý text

Doktorka Plyšáková - Melinda se učí plavat 2015, Walt Disney

Děti ráno sledují Doktorku Plyšákovou a já mám asi půl hoďky na čtení:-) Tak nebylo divu, že když objevily tuto knížku v knihovně, musely si ji hned vypůjčit. … Arnoštík (2,5 roku) ji chce číst opakovaně, dokonce mi ji nedovolil vrátit ještě do knihovny:-) … Mě knížka až tak moc nebere, ale vždyť taky není dělaná pro mě:-) … Na úvod obsahuje medailonek několika postav. To mě opravdu zarazilo. Protože tam jsou postavy, které nejsou v příběhu a chybí tam ty, které v příběhu jsou. Příběh sám o sobě má celkem hlavu i patu. Dokonce nepřijde Doky (Doktorka Plyšáková) s řešením na první dobrou, což mě potěšilo. Ale pak ty závěrečné rady mi přišly už zbytečné. Je to zářivá ukázka toho, jak násilně nacpat do knížky nějaký výchovný prvek:-) A fakt si nemyslím, že je nutné, aby se dítě učilo plavat v plaveckém kurzu. Na kole jezdit jsem dceru taky naučila sama a teď pomalu přichází na chuť kolečkovým bruslím:-)... celý text

Harry Potter a Fénixův řád 2004, J. K. Rowling (p)

„Lhostejnost a nezájem často způsobí mnohem větší škody než otevřený odpor…“ Když jsem tento co do počtu stran nejobsáhlejší díl začínala číst, tak jsem si myslela, že název odkazuje k faktu, že hůlky 2 hlavních postav obsahují péra ze stejného fénixe. Záhy jsem zjistila, jak jsem se trefila:-) Velmi chválím autorku, že se tentokrát vyvarovala zbytečnému vysvětlování a shrnování předchozího děje. Tentokrát na mě působil celý díl od začátku až do konce velmi vyrovnaně. Hodně jsem si užívala vyučovací hodiny, dozvěděla jsem se, jak vypadá klasifikační stupnice používaná k hodnocení bradavických žáků, prožila jsem s nimi závěrečné zkoušky NKÚ a už vím, co jsou kůrolezové:-) S rostoucími obavami jsem očekávala každý další studijní výnos Dolores Jane Umbridgeové. Její psací trest, který pocítil Harry na vlastní kůži, mi připomněl povídku F. Kafky V kárném táboře. „A k čemu nám ta teorie bude ve skutečném světě?“ zeptal se hlasitě Harry s pěstí opět zdviženou nad hlavou. Profesorka Umbridgeová k němu zvedla oči. „Tohle je škola, pane Pottere, a ne skutečný svět,“ řekla tiše. „Takže na to, co nás tam venku čeká, nepotřebujeme být připravení?“ „Nic vás tam venku nečeká, pane Pottere.“ „Vážně ne?“ ušklíbl se Harry. Zdálo se, že vztek, který se mu celý den jen taktak dařilo držet pod pokličkou, konečně překypí a vyrazí na povrch. „Kdo myslíte, že by chtěl napadnout děti, jako jste vy?“ zapředla profesorka Umbridgeová svým ohavně medově sladkým hláskem. „Hmm, kdopak asi…“ protáhl Harry předstíraně přemítavým tónem. „Co třeba… lord Voldemort?“ Líbí se mi, že s každým dalším dílem se stává svět, který stvořila J. K. Rowlingová ucelenější. Tentokrát mě zavedla na Ministerstvo kouzel, kde mě uchvátilo kromě způsobu, kterým rozesílají oběžníky, mnoho dalších skvělých prvků a výmyslů. Dalším místem, o němž mám jasnější představy, je Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby. „Harry si všiml znaku, který měli vyšitý na prsou: byla to hůlka zkřížená s kostí. „To jsou doktoři?“ zeptal se tiše Rona. „Doktoři?“ zatvářil se překvapeně Ron. „Myslíš ty mudlovské cvoky, co každého rozkuchají? Ne, tohle jsou léčitelé.“ Je toho plno, co mě v tomto díle zaujalo. Nitrobrana a lekce mého oblíbeného profesora, Hagridova cesta a jeho tajemství, legrácky dvojčat, píseň zmijozelských, konečně vím, co se stane, když některé koleji přibývají nebo ubývají body, chtěla bych být metamorfomágem:-) Před očima se mi teď míhá nespočet výjevů. Snad se mi podaří, udržet si je aspoň chvíli v mé mizerné paměti. „Jak já to miluju, když mamka seřvává někoho jiného,“ poznamenal Fred s blaženým úsměvem a na pár centimetrů pootevřel dveře, aby se k nim hlas paní Weasleyové dostal ještě snáz, „to je náramně příjemná změna.“ Nelíbilo se, že jsem se musela opět rozloučit s oblíbenou postavou. Doufám, že se to nestává pravidlem. Nechtěla bych být v Harryho kůži. Celkově je zde Harry vystaven dost nepříjemným pocitům. Jsem zvědavá, zda se bude nějak vyvíjet jeho vztah se Snapem. Ten je pro mě stále velkou neznámou a scény s ním bych uvítala v hojnější míře. … Už začíná jít fakt do tuhého. A já jdu přemýšlet, kdo je asi tím princem dvojí krve:-)... celý text

Ema a kouzelná kniha 2010, Petra Braunová

Zlovolné bytosti 2021, Nelly Černohorská

„Byla tu. Přišla!“ odpověděl celý rozklepaný. Seskočil z pece a běžel rozsvítit. Ruce se mu klepaly, když zkoušel škrtnout sirkou. Nakonec se mu to přeci jen povedlo a místnost zaplavilo měkké světlo. Trochu se uklidnil. Jakmile tmu zaženete do koutů, svět se najednou nezdá být tak děsivý.“ (Když se nedíváš) Knihu jsem objevila díky DK, vypůjčila z knihovny pěkně z pohodlí domova jako e-knihu a četla na střídačku s Harrym Potterem:-) Zlovolné bytosti na mě ve srovnání s nejznámější čarodějnickou sérií působily opravdověji, reálněji. Především první část knihy, kterou tvoří drsný prozaický příběh Když se nedíváš, ve kterém dostala Mariana od života pěkně naloženo. Asi to je tím, že se příběh odehrává v prostředí mně blízkém, a spoustu popisovaných věcí jsem zažila nebo znám z vyprávění babičky. Vesnice, sušení sena, dojení krav, péče o malé miminko, kojení atd. Hodně jsem při čtení tohohle příběhu přemýšlela, jak bych se asi v situaci Mariany zachovala. Tohle se mi na příběhu líbilo asi nejvíc, že jsem byla konfrontována s vlastními pocity. No a ten konec. Za mě, velmi realistické vyústění celé anabáze. Myslím, že na Marianu jen tak nezapomenu. Ti, kdo mě „sledují“, si teď možná říkají, proč nedávám plný počet hvězdiček. Jsem v pokušení, jenže mám jisté výhrady ke stylu, kterým je úvodní balada napsaná. Kraťoučké věty působí na jednu stranu úderně, ale na druhou stranu jsou narušovány přirovnáními, která mě úplně vytrhovala z vybudované atmosféry. Např. „Jeník na prahu ztvrdnul jak týdenní rohlík“. Podobný problém jsem měla s přirovnáními I. Kučery v knize Prasa. No a pak ty zvláštní výrazy jako „bimbas“ nebo některá vulgární slova, která se mi tam zkrátka nehodila. I když nemám s vulgarismy sebemenší problém, tak zde působily jako pěst na oko. Možná je to tím, že jsem si do příběhu moc projektovala své představy o tom, jak se dřív mluvilo:-) Druhá část obsahuje 11 básní (balad). Zde je silně patrná inspirace Erbenovou Kyticí. I když jsem si jejich čtení užila, tak mě tolik nezasáhly. Erben je zkrátka jenom jeden a pro mě bude vždy na prvním místě. Balady N. Černohorské mají fajn příběhy, ale nejsou natolik propracované a verše neplynou tak hladce jako u Erbena. Nicméně jsem moc ráda, že jsem si je přečetla a vážně uvažuji nad tím, že jimi oživím jednu čtenářskou lekci pro starší děti:-) „Večer, když dere se peří, svorně jsou všichni spolu. Ve zlé síly se věří kol toho jednoho stolu. Ztiší svůj hlas a vyprávějí. O bosorce, před kterou miminka neochrání ani maminka.“ (z básně Čarodějnice) Takže, Nelly, díky za příjemné počtení, u kterého mi vždy nebylo lehko, nutilo mě prozkoumávat své nitro a navíc mě inspirovalo a obohatilo. A musím pochválit krásné černobílé ilustrace a obálku, která mě ke knize přitáhla na první pohled:-)... celý text

Bajky z pole i tůňky 2014, Hana Karolina Kobulejová

Jako motivační příručka, ve které hrají prim zvířátka, dobrý. Zvířátkům je vtloukáno do hlavy, že lepší je to s úsměvem, že by se měla dívat na věci z té lepší stránky, že je důležitější dobré srdce než umět rychle létat, že pomáhat ostatním se vyplácí, že kdo hledá, tak najde řešení, že nejdůležitější je vnitřní krása a ještě mnoho dalších mouder. … Občas se do bajek vloudil moment, ve kterém zvířátka jednají prazvláštně (např. ukradnou lidem ze šňůry kus oblečení), aniž by se nad tím, kdokoliv pozastavil. Dcera se však pozastavila a podivovala se. Divné mi přišlo mimo jiného i vyznění bajky o krotkém selátku. Selátko mělo samé dobré zkušenosti s ostatními zvířátky, bylo přátelské a šťastné, ale pak potkalo sršně. Ten si nechtěl hrát a prasátko píchnul. A takhle jedna jediná špatná zkušenost vede k poučení, že by mělo poslouchat přírodu, být divoké a že s dobrosrdečností se má rozumně nakládat!? Bajky jsou psané jako pro blbce. Žádné „vyvoď, domysli“, ale natvrdo řečené, bez možnosti jakéhokoliv vlastního výkladu. Na tohle jsem v dětských knihách alergická. Je to škoda, protože mnoho příběhů má hezký základ a témata, která obsahují, se dotýkají nás všech. Jenže dost pochybuji, že pokud je děti vyslechnou tímto způsobem, že je nějak hlouběji zasáhnou. Při čtení jsem měla co dělat, abych se nesmála. S každým dalším motivačním heslem to bylo těžší a těžší. … Mé hodnocení je někde mezi 2 a 3 hvězdičkami.... celý text