Osice
přečtené 917
Výpověď
2020,
Whitney G. (p)
Abych se trochu odreagovala od francouzského intelektuálního prostředí (Sedmá funkce jazyka), šáhla jsem po knize z kategorie romány pro ženy, jimž se normálně obloukem vyhýbám. Rozhodla obálka a vtipná ukázka. Jak se ukázalo, vtipná ukázka byla to nejvtipnější, co mi mohla kniha nabídnout. Nadpozemsky atraktivní šéf, který se chová jako tyran a schopná nádherná asistentka, kterou by chtěl mít ve své firmě každý šéf. No, co jsem asi tak čekala, že dostanu? Proč musí být milostné romány, tak průhledné a proč se to v nich hemží sexy postavami? Proč nemůžou být spíš jako kniha Jeden den (zatím nejlepší milostný román, jaký jsem četla)? Četla jsem v originále, tak jsem si aspoň procvičila angličtinu:-) Přidávám hvězdičku za to, že autorka do knihy zapracovala své osobní zkušenosti a za její odvahu poprat se s nezaměstnaností.... celý text
Sedmá funkce jazyka
2017,
Laurent Binet
Něco podobného jsem ještě nečetla. Obvykle nemám ráda romány, v nichž je „přepostavováno“. Zde se vyskytuje na desítky postav, k tomu jich je většina reálných a mně neznámých, tak proč mne Sedmá funkce jazyka neodradila od čtení? A aby toho nebylo málo, celá kniha se točí kolem sémiologie a filosofie, což je pro mne španělskou vesnicí. A je tu ještě třetí důvod, kvůli kterému bych mohla knihu s fleku odložit. Je jím francouzské intelektuální a politické prostředí 70. a 80. let minulého století, které mi nemůže být vzdálenější. Je pravdou, že kniha klade nesmírné nároky na čtenářovi znalosti, kterých se mi ani vzdáleně nedostává, přesto jsem si tuhle knížku neskutečně užila. Chvílemi jsem se smála nahlas (moc věcí mě v knihách nerozesměje), plno narážek mi sice uniklo, ale HODNĚ jsem se toho dozvěděla, protože jsem víc dohledávala, než četla:-) Ze začátku mne trochu děsilo, když se objevily pasáže vysvětlující jazykovědnou problematiku, ale brzy jsem začala chápat, o co jde a začala oceňovat netradiční přístup k románové formě. Zkrátka klobouk dolů před L. Binetem, který do svého románu zamotal, co se dalo. Překvapivě mu to funguje. První 2/3 knihy jsem o Sedmé funkci jazyka mluvila jen s nadšením, pak můj zájem sice trochu upadal, ale závěr se mi líbil, byl takovou hezkou sémiotickou tečkou. Celkově určitě převládá pozitivní pocit a když si teď projíždím poznačené pasáže, tak se zase musím smát. Asi bych si ji měla přečíst znovu, protože jsem v té záplavě nejrůznějších odkazů a narážek a mým vyhledáváním nevěnovala plnou pozornost detektivní linii, díky které by měl román držet pohromadě:-) Bavila mě komika, střet intelektuálního prostředí s obyčejným smrtelníkem v podobě komisaře Bayarda, který z počátku chápe doslovně a např. „Picarda si neobjedná, protože mrtví autoři ho v téhle fázi vyšetřování nezajímají.“ „Komisař Bayard už chápe, že tyhle kraviny vůbec nechápe.“ a také to, že si autor nebere servítky. Nic mu není svaté, šije i do osobností, které si knihu mohou přečíst:-) Fakt by mě zajímalo, jak je kniha přijímána ve Francii. Neskutečně mě bavily scénky týkající se Mitteranda a dostala mě přítomnost jedné literární postavy. Skutečné postavy vám vystupují před očima, jsou to rázem lidé z masa a kostí, ne pouhá jména v učebnicích. Škoda, že není podobná kniha, v níž by se to hemžilo slavnými teoretiky archeologie, to by pro mne byla teprve paráda:-) Knížku určitě doporučuji, a pokud se nebojíte dohledávání, tak vám zaručuji, že si neskutečně rozšíříte obzory. A přijdou si na své i fanoušci tenisu:-) „Zato tahle škola, Collège de France – co to jako má být? Ano, založil ji František I., to si přečetl u vchodu. A dál? Volně přístupné přednášky, které zajímají jenom levičácké nemakačenky, důchodce, náboženské magory a profesory s fajfkou; různé ty pochybné předměty, o kterých nikdy neslyšel… Ani diplomy, ani zkoušky. Lidi jako tenhle Barthes a Foucault, co berou prachy za to, že vykládají nesmysly. Už teď si je Bayard jedním jistý: tady se poctivé řemeslo nenaučíš. S nějakou épistémé ať jdou do hajzlu.“... celý text
Co je to? Knížka hádanek
1994,
Milada Motlová
Vlastníme vyřazenou z knihovny. Knížka je plná hádanek a jako bonus je zde i pár logických úloh, u kterých si rozhodně potrápíte hlavičky. Hádanky jsou hodně známé, ale nevadí, je jich tam opravdu plno, tak hádat můžete o sto šest. Akorát mi vadí, že je odpověď vždy uvedena za hádankou v závorce, tak pokud si je čtu sama, oči mi, ještě než dočtu, ulétnou k vyluštění a je po hádance:-) Po grafické stránce je to ovšem naprostá pecka. Náš Arnoštík (2 roky) ji pořád prohlíží a i když ještě moc nemluví, tak si o obrázcích z jeho iniciativy hodně povídáme. A Barunka (4 roky) se zase vyžívá, když může spočítat třeba ptáky, kočky, jablka a teď koukám, že ještě nepočítala třeba hlávky zelí:-) Za mě nejpovedenější kniha hádanek pro děti, co jsem držela v ruce. A to mi jich v knihovně prošlo rukama celkem dost. Velkou zásluhu na tom má ilustrátorka Olga Ptáčková! O to víc mě zaráží, že jsem první, která knihu hodnotí. Pro zamyšlení: Tři chlapci šli do lesa. Našli ptačí hnízdo, ve kterém bylo 9 vajíček. Každý si vzal 3 vajíčka, a přesto v hnízdu 3 vajíčka zůstala. Jak se rozdělili?... celý text
Betonová zahrada
2002,
Ian McEwan
Pátrala jsem (neúspěšně) po knize Beton od T. Bernharda a při tom jsem si vzpomněla na knihu Betonová zahrada od I. McEwana:-) Hned jsem se do ní začetla a ve čtení pokračovala i přes nepříjemnou bolest hlavy. A zjistila jsem, že se mi proměnil (zlo)zvyk, jenž provádím při čtení pasáží, které mne úplně vtáhnou do příběhu. „Náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl. A neumřít ve chvíli, kdy došlo k obratu v mém fyzickém dospívání, jevila by se jeho smrt ve srovnání s tím, co následovalo, bezvýznamná. Týden potom, co umřel, jsem o něm mluvil se sestrama, a Sue opravdu brečela, když ho saniťáci zabalili do jasně červené plachty a odnášeli pryč. Byl to popudlivý sušinka, s prožloutlýma rukama a obličejem, který nenechal nikoho na pokoji. Jak to bylo s jeho smrtí, uvádím tady jen proto, abych vysvětlil, jak jsem se sestrama přišel k takovému množství cementu." Čtyři sourozenci mi dělali společnost po dva dny. Prožívala jsem s nimi nepředstavitelné a pořád jsem si kladla otázku „Do jaké míry je poznamenala smrt rodičů?“. Betonová zahrada pro mne nebyla až tak šokující, ani vyloženě morbidní a ani plná odpudivé obraznosti, jak je avizováno na obálce. Je to přece už nějaká doba, co byla poprvé vydána (1978), tak myslím, že dnešního čtenáře zvyklého v literatuře (a nejen v ní) na kdeco, už tolik šokovat nebude. Byla pro mne však neodolatelně čtivá a přitažlivá. Autor působí na všechny smysly, daří se mu i ten nejobyčejnější detail přiblížit tak, že jsem měla pocit, že to zažívám na vlastní kůži. Co se týče popisu dospívání a s ním spojené sexuality, tak tady je I. McEwan vyloženě doma. Píše otevřeně, sice minimalisticky, přesto velmi eroticky. A nebojí se překročit hranici a nabourat společensky přijatelný pohled třeba na sourozenecký vztah. Mou pozornost nejvíc přitahovalo chování Toma, nejmenšího ze sourozenců. Celkově bylo zajímavé sledovat, jak se každý ze sourozenců vyrovnává po svém s faktem, že jsou najednou odkázaní sami na sebe. Matka, přestože přítomně nepřítomná a nepřítomně přítomná, je, jak se ukazuje tou nejdůležitější osobou v životě dítěte. A konec? S tím jsem naprosto spokojená. Ale klidně bych četla dál. Mé první setkání s autorem. Napsal toho hodně, tak se určitě nejedná o setkání poslední:-) Betonovou zahradu určitě doporučuji, ale ne prudérním osobám:-)... celý text
Tichá dohoda
1990,
Elia Kazan
Četla jsem ji opravdu dlouho. Ono to holt trvá, když se čte většinou jen pár minut denně (při uspávání mimišáka:-)). I přes to kouskované čtení jsem si knížku opravdu vychutnala. Elia Kazan mistrně (a to myslím bez nadsázky) vykreslil charaktery svých postav. Nejvíc jsem si užívala, že jeho postavy prochází vývojem (někdy dost brutálním), já si k nim pomalu ale jistě vytvářím vztah a nedokážu se rozhodnout, při kom stát. Žádná postava mi nepřišla odbytá, i těm „podřadným“ je věnována péče. „Na všem byla nejhorší celá sada imperativů, kterým jsem si dovolil podlehnout. Byly to „imperativy vhodnosti“. Zase ne to, co jsem chtěl, ale to, co bylo v jisté době a v té které situaci užitečné. „Imperativ vhodnosti.“ Ta slova jsou vepsána na náhrobku naší generace. Naše generace přece dělala vždycky to, co bylo vhodné. Zvlášť já. Ale to prosté, syrové a oproštěné základní „Chci?“ Co se stalo s ním? Je dávno pryč! Těch „bych“. Ty člověka zabíjejí!“ Tichá dohoda je velmi komplexní dílo, které nutí čtenáře k zamýšlení se nad životními hodnotami, nad společností, ve které žije, nad rolí peněz v životě člověka, nad tím, co nás činí opravdu šťastnými, atd. Děj se odehrává v 60. letech v Americe a já jako přidanou hodnotu (jednu z mnoha) dostala životní osud řeckého přistěhovalce (otce hlavní postavy), který do této „země zaslíbené“ odešel s tím, že ho v ní čeká lepší budoucnost. Zajímalo by mne, kolik autobiografických prvků autor do knihy zapracoval. ... Velmi silně na mne také působily partnerské vztahy. O hrozných manželstvích se toho určitě napsalo hodně. Kazan na to jde jinak. Jím vykreslená manželství jsou prostě taková, jaká jsou. „Hrozné manželství“ může být jakékoliv manželství. Na první pohled se nějak jeví, ale s každým dalším pohledem z něj máme trošku jinačí pocit. Tak jako samotní partneři. „Byl jsem vydán napospas komukoli. Nemohl jsem čekat už na nic jiného než na zázrak. Třeba dojde k nějaké strašlivé katastrofě a ta mě zachrání. Třeba se někde zabiju, nebo Florence se někde zabije, nebo přijde zemětřesení anebo bude válka. Chápal jsem, proč je válka pro lidi tak lákavá. Poskytuje jim záchranu z jejich beznadějných osobních situací. V jejím stínu připadá všechno osobní triviální. Předčí dokonce i parní lázně. Všecko omluví a všecko zahladí. Kdyby tak aspoň chtěla přijít válka a zachránit mě! Kdyby tak omylem nechali vybuchnout atomovou pumu! Mohl bych si jít sednout do toho sklepení v Indiu. A tak jsem usnul.“ I přesto, že se jedná o velmi seriózní téma (životní krize člověka, citová i hodnotová), dokázal Elia Kazan prošpikovat text větami, které mě rozesmály. Dva citáty pro představu:-) „Evangeli, na takovýho chytrýho kluka, skoro fenoména, jseš úplnej blbec.“ „Odešel jsem. Musel jsem buď odejít, nebo ji zabít.“ Nechápu, že za takovouhle knihu neobdržel Kazan žádnou literární cenu. Uvažuji, že si ji pořídím domů, zde v bazaru se jich pár nabízí:-) Každopádně DOPORUČUJI a tentokrát bych dala hvězdiček i mnohem víc. Není pět jako pět:-)... celý text
Lucka Luciperka
2002,
Ivona Březinová
Mikuláš se pomalu blíží a děti náhodou vybraly knížku Lucka Luciperka. Příběh vypráví o malé Lucince, která provede sem tam nějakou lumpárnu. A protože je doba, kdy chodí Mikuláš, rodiče ji chtějí dát za vyučenou. Lucka je pochopitelně zklamaná a rozhodne se, že se tajně vypraví za skutečným Mikulášem, ať ví na čem je. Do své výpravy zapojí i svého černého psa Čerta a bílou kočku Andělínu. Jak celý večer dopadne a polepší se Lucinka? Toť otázka:-) Pro mě osobně bylo hodně silné, když jsem sledovala pocity malé holčičky, kterou mají dospělí zaškatulkovanou jako zlobivou a která si sama o sobě myslí, že je zlobivá. Lucka mi byla hodně sympatická a její lumpárna s botami se mi líbila:-) Knížku jsme si kdysi vybrali z vyřazených knih v knihovně. Už jsme ji s Barunkou předtím asi 2x přečetli. Poprvé se jí úplně tolik nelíbila. Bála se totiž čertů, kterými se to v knize hemžilo:-) Při posledním čtení děti nejvíc zaujalo, že „zlobivé“ děti dostávají od Mikuláše brambory a uhlí. Barunku jsem vydeptala tím, že jsem jí řekla, že taky dostane brambory a uhlí. Ach jo, pořád se nenaladila na můj smysl pro humor… Arnoštík k informaci přistoupil po svém, ráno po čtení obdaroval tatínka velkým pytlem brambor:-) a oba se těší na mikulášskou nadílku ve školce, ale musela jsem dceru předtím ujistit, že nebudou dostávat brambory ani uhlí:-)... celý text
Martinka – krátké příběhy o přátelství
2017,
Gilbert Delahaye
Knížka obsahuje 6 příběhů s naší oblíbenou dětskou hrdinkou: Martinka na pouti, Martinka v parku, Martinka slaví narozeniny, Martinka na květinové slavnosti, Martinka a oslík Ušáček a Martinka a ohromný pejsek. Vypůjčili jsme ji s mimišákem ještě před uzavřením knihoven pro Barunku (byla ve školce) a líbila se:-) Četli jsem 2x. Příběhy jsou velmi rozmanité, vznikly mezi léty 1958-2008. Je na nich krásně vidět, jak se vyvíjel ilustrátorův styl. Pouť padesátých let, narozeninová oslava z konce let šedesátých, květinová slavnost sedmdesátých let atd. Všechny příběhy hezky chronologicky seřazené. Nejvíc mě baví, jak jsou v příbězích děti aktivní a podnikaví. Na knize mě však zaráží zvolená obálka. Jedná se o obrázek z příběhu Martinka a neposedná fretka, který v knize nenajdete. Dalším důvodem, proč ubírám hvězdičku, je překlad příběhu o oslíkovi Ušáčkovi. Je totiž hodně odlišný od toho, který známe ze samostatného příběhu. https://www.databazeknih.cz/knihy/martinka-martinka-a-oslik-usacek-4357 Nevím sice jistě, který překlad má k originálu blíže, ale tenhle mi úplně nesedí k „Martinkovskému stylu“. Při čtení příběhu dcera často říkala, takhle to tam nebylo:-) Popravdě jsem na vážkách, zda tu hvězdu ubrat. Důvodem mého váhání je také příběh Martinka a ohromný pejsek (Martine et un chien du tonnerre). Příběh samotný je pro mne výjimečný v tom, že ho již nenapsal G. Delahaye, tvůrce Martinky. Autorem textu je Jean-Louis Marlier, syn ilustrátora Marcela Marliera. Díky Jean-Louisovi se z příběhů o malé Martince mohli čtenáři těšit dalších cca 13 let. PS. Tak jsem při psaní svého komentáře tak dlouho listovala knihou a dohledávala si nejrůznější informace o Martince, dokonce i francouzsky (trochu mi pomohla má chabá znalost španělštiny:-)), že nakonec měním hodnocení:-)... celý text
Anička v zahradě
2017,
Ivana Peroutková
Poslední díl ze série o Aničce Válové jsme přečetly zatím 2x. Barunka totiž prohlásila, že si potom přečteme znovu celou sérii:-) Ještě než jsme se do čtení pustily, tak jsme přemýšlely, o jakou zahradu půjde. A přiznávám, že jsme neuhodly. Ale nebudu prozrazovat:-) V tomto díle Anička řeší, že už není taková, jaká bývala dřív. To co ji dříve bavilo, jí už nepřináší takové potěšení. Víc ji to táhne na zahradu, v níž prožívá nádherné chvilky, přičichne k zahradničení, ale hlavně se vyblbne dosyta s kamarády. Náladu ji tradičně zkazí Julina Eliášová. Anička však dovede být i sebekritická a přiznat si, že ani její chování vůči kamarádům nebylo v pořádku. To se mi na Aničce líbí. … Když jsme četly poprvé, tak jsme si s dětmi mnohokrát hrály, že jsme Anička a procházíme se v zahradě. Zpívaly jsme si k tomu kraťoučký mnou vymyšlený popěvek:-) „S paraplíčkem nad hlavou, procházím se zahradou.“ Taktéž jsme se nechaly inspirovat Eliščinou dovolenou v Benátkách a vyrobily jsme si navzájem masky. Celá série si drží vysokou úroveň. Připadá mi, jako bychom postavičky z Aničky důvěrně znaly. Při čtení Barunka každou chvíli vyrukuje s nějakým detailem. Já si to většinou nepamatuju, ale pak se ukáže, že to tak skutečně je:-) … I. Peroutková dokáže zaujmout příběhem a navíc do svého textu citlivě začlenit pocity, které zažívá jedna milá česká dívenka. V příbězích o Aničce není vždy slunečno, občas se objeví mráčky v podobě pochyb, sebezpytování, kamarádských neshod, smutku, lítosti, atd., tak jako v životě. Zkrátka, Aničku vřele doporučuji, je to prima čtení nejen pro holky, i nás (rodiče) hodně baví:-) 1. díl (Anička a její kamarádky) jsem dala své neteři k narozeninám, holkám se prý hodně líbila a už se mě jejich maminka ptala, jaká knížka následuje. Takže tak:-)... celý text
Anička na řece
2016,
Ivana Peroutková
Přečteno 2x. V předposledním díle jsme zavítali s Aničkou do jižních Čech. Holky s Ditiným strýcem a tetou, zkušenými vodáky, zažijí své první sjíždění řeky (Lužnice). Text je protkaný vodáckými termíny. Přiznávám, porcelán jsem neznala:-) I. Peroutková do svých příběhů dokáže napasovat kdeco. Tentokrát se jednalo o naši nejznámější operní pěvkyni Emu Destinovou, která má u Nové řeky postavený pomník. Představte si, že tam ráda lovila ryby. A nechybí samozřejmě ani náš známý rybníkář Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. No a co by to bylo za vodní putování, kdyby se u ohýnku nehrálo na kytaru a nezpívaly písničky? Aničku okouzlí Dům U Vycházejícího slunce. Hned jsme si ji pustili, ale naší Barunce (4 roky) se takhle písnička však ani trošku nelíbila. A já upřednostňuju verzi od The Animals:-) Holky s Aničkou v čele mají spoustu nových zážitků a v průběhu cesty získají dalšího pasažéra. V tomto díle se Anička zamýšlí nad tím, co je to vlastně dobrodružství a čeká ji velká výzva v podobě překonání vlastního strachu. Zatímco dcera hltala jejich příběhy, já vzpomínala na své vlastní vodácké zážitky a hlavně na Kamila, který už tady s námi není:-(... celý text
Martinka malou vychovatelkou
1999,
Gilbert Delahaye
Další povedený příběh o naší oblíbené knižní hrdince. Přečtena mnohokrát. A když ji dcera uviděla v knihovní burze, tak bylo jasno:-) Martinku čeká perné odpoledne a večer. Přislíbila, že pohlídá své rozverné sestřenice, dvojčata Aničku a Julinku a jejich staršího bratra Ondru. Martinka se snaží, seč může, zabavit děti, ale přece jen se hlídání bez drobných incidentů neobejde. Bonusem k celému příběhu je recept na zálivku do salátu:-) Akorát nesouhlasím s Martinkou, že malým dětem nůž do rukou nepatří. I náš Arnošt (2 roky) řeže pod mým dohledem už docela dlouho nožem. Tuhle mi nakrájel brambory do polívky (měl je samozřejmě předpřipravené ke snadnému krájení:-)) a dnes mozzarellu do salátu. I když cizí dítě, bych se asi taky bála nechat pracovat s nožem. … Barunce učarovala dvojčátka Anička a Julinka. Takže opět vyžadovala její oblíbenou aktivitu „hraní na někoho“. Já Anička, ona Julinka:-) „ - Co kdybychom vyzdobily koupelnu? - A obrázky namalujeme rovnou na stěny, aby je maminka nemusela rozvěšovat!“... celý text
Laura a kočičí důvěra
2018,
Jessie Williams
V knihovně ji pro nás vybral Arnošt (necelé 2 roky). Asi ho zaujala obálka s kočičkou:-) Laura kvůli meningitidě přišla o zrak. „V Lauřiných očích se leskly dvě velké slzy. Cítila, jak jí jedna po druhé stekly po tvářích. Pitomé oči! pomyslela si. Brečet pořád umí, ale vidět už ne! Už nikdy neuvidí. Tohle se už nezmění. Už nikdy. Až do konce života…“ (s. 7) … Ztráta schopnosti vidět s Laurou hodně zamávala. Je nejistá, nevěří si, najednou není premiantkou třídy, musí se přizpůsobit nové situaci a naučit se se svým handicapem žít. Pomoct by jí v tom mohl pobyt na zvířecí farmě Naděje a samotářská kočička Sametka, která Lauře od prvního okamžiku projevuje u ní neobvyklou náklonost. Barča (4 roky) hned první večer zkoušela dojít poslepu do ložnice. Narazila do dveří:-) Je skvělé, že se díky knize seznamuje s handicapem. Citlivě znázorněno, jak se může cítit člověk, který se něčím odlišuje, ale i to, jak jsou lidé v okolí nesví a neví, jak k „postiženému“ přistupovat. Je dovoleno se smát? Pro mě dost emotivní. Měla jsem problém předčítat. Hlavní hrdinka je sice slepá, ale kniha není pouze o problémech, s nimiž se potýkají slepci. Pro mě je i o tom, že každý máme určité limity, které nás činí nějak odlišnými. Někdo třeba špatně čte nahlas a zažívá posměch jako Jack, někdo přišel o vlasy, protože prodělal vážnou nemoc jako Aša, někdo je třeba „levej“ na sporty, někdo se cítí trapně, když má tancovat (já) a mohla bych dávat příklady ještě hodně dlouho. Zvířatům je to ale jedno. Můžeme se toho od nich hodně naučit a navíc mají neskutečný vliv na pohodu člověka. Proto je farma Naděje plná domácích zvířat, o které je potřeba se postarat. Navíc se malí čtenáři seznámí s Braillovým písmem. Barče jsem pro představu dala osahat nápis na krabičce od léků. A dnes mi večer jakoby předčítala z nějaké knížky a začala mi vyprávět o Braillově škole a štítkovači... A já se přiučila něco nového o kočkách, resp. o rozpoznávání pohlaví u čerstvě narozených koťátek. To jsem si dohledala sama, ale přivedla mě k tomu zmínka v knize, která se mi zdála neuvěřitelná. A ona to byla pravda:-) „Aša vypadala nadšeně. Laura neviděla její tvář, ale něco důležitého se už naučila: člověk úsměv vidět nepotřebuje, úsměv je totiž možné i slyšet!“ (s. 83) Za mě velké doporučení a doufám, že se na farmu Naděje ještě někdy s Barunkou vypravíme.... celý text
Tik, Ťak, Ťuk. Pohádky o třech tučňácích
2016,
Michal Černík
Knížku o 3 tučňácích, jejichž jména mi dělala ze začátku trochu problémy, objevila v knihovně dcera (4 roky). Tik, Ťak a Ťuk jsou prima tučňáci. Nosí kulichy (podle barvy je poznáte:-)), žijí na ostrově v domečku, mají v něm stůl, židličky, talířky a příbory a spí v postýlkách. Také každý vlastní svůj rybářský prut a koš na ryby. Společnost jim sem tam dělají rackové, albatrosové, chaluhy a buřňáci. A jeden tuleň, kterému se ale koukají radši vyhnout. … V bezmála 100 kapitolách poznáte Tika, Ťaka a Ťuka dokonale. Budete s nimi lovit ryby, koupat se v ledové vodě, lovit ryby, přemýšlet o životě, lovit ryby, nahlas se smát, lovit ryby, kamarádit se, počítat ryby, lovit velrybu a tak dál. Šťastnější tučňáky neznám:-) Jednoduché krátké příběhy jsou obyčejně neobyčejné. Ve výsledku směřují k tomu nejdůležitějšímu. Mít rád sám sebe, milovat svůj život a mít kolem sebe skvělé kamarády. Pak se cítíte nejšťastnější na světě. … Můj nejoblíbenější tučňák je Ťuk. Užívala jsem si jeho povídání před usnutím. A po jeho vzoru si teď přejeme dobrou noc celou noc až do rána. … Dcera si chce teď na tučňáky často hrát:-) ... Text M. Černíka vkusně doprovází nádherné ilustrace V. Baránkové. Vážně bych nečekala, že z české dílny vzejde tak zajímavá dětská kniha o tučňácích. Na prvním místě není poznat tučňáky jako živočišný druh, ale prožít s třemi zástupci nejrůznější situace, při nichž se pobavíte, ale i poučíte a třeba zamyslíte nad tím, jak to máte v životě vy. „MUSÍM SE PŘIZNAT, že jsem v životě neprožil nic z toho, co jsem prožít chtěl. Neumím nic z toho, co jsem umět chtěl. Nemám nic z toho, co jsem chtěl mít. Nejedl jsem nic z toho, co jsem chtěl jíst. Neviděl jsem nic z toho, co jsem chtěl vidět. Nejsem ten nejsilnější, nejlepší, nejrychlejší, nejchytřejší a nejodvážnější tučňák ze všech tučňáků na světě.“ „To já taky ne,“ přiznal Ťak. „A přesto bych si to s nikým nevyměnil,“ řekl pevně Ťuk. „Já bych taky nechtěl být Ťakem nebo Ťukem,“ přisvědčil Tik a řekl: „A vám přeji dobrou noc celou noc až do rána.“... celý text
Barunka
1971,
Antonín Zápotocký
Nalezena na Šumavě u rodičů v knihovně. Zaujal mne název Barunka. Také doma jednu máme:-) Knížka je bez papírové obálky, má ušpiněné desky, ale uvnitř skrývá učiněný poklad. Barunka je jediná dětská knížka, kterou jsem začala číst dceři (4 roky) a po večerech si ji pak dopředu četla sama. „Každá babička stará je veselejší z jara, vezme si stoličku, sedne na sluníčku, myslí – kéž bych byla mladší – ó, jak bych byla radši.“ (s. 44) Příběh milounké Barunky, jejího nezvedeného bratra Pepíka, jejich rodičů, kteří pracují od slunka do slunka a stejně jsou chudí jako kostelní myši, kozy Bělky a dalších nás zavedl do malé pošumavské vesničky Malovesky na Klatovsku. Zážitky dětských hrdinů se mi líbily moc, ale ještě víc mě bavily nejrůznější zvyky a tradice, dětské hry, říkadla, písničky a „obyčejné“ praktiky, které obyvatelé pošumavských chaloupek každoročně dělají, když se např. připravují na zimu. V tomhle ohledu je kniha nedocenitelná. Takhle krásně detailně popsané dětské hry jsem v žádné jiné beletristické knize nezaznamenala. Z fleku bych si je mohla s Barunkou a Pepíkem zahrát. Velká pozornost je věnovaná předvelikonočnímu období. Smrtná neděle s topením Smrtky, Květná neděle a svěcení kočiček a jejich pojídání jako ochrana před bolením v krku, pašijový týden s ledovou ranní koupelí a ochrannými opatřeními proti čarodějnicím („Kde je čistota a pořádek, tam zlé čarodějnice přístup nemají a dobytku neškodí.“, s. 50 – u nás by se čarodějnice vyřádily:-)), „líbání“ božího hrobu, atd. Dozvěděla jsem se, co znamená vzít sukně „do kočáru“, získala jsem návod na výrobu oveček do betlému a letos na sv. Barboru místo třešňových větviček vyrazím na trnkové:-) Knížka adekvátně zachycuje, jak to dřív fungovalo v chudých rodinách. O mladší sourozence se starají starší, děti mají na starosti drobné úkoly jako pasení housat a koz a přitom si spolu hodně vyhrají. Nesmí chybět ani pečení brambor a kouření dýmky z brambor a rákosí. (Můj taťka prý dýmku vyráběl z kaštanů a bršlice kozí nohy nebo nějaké podobné miříkovité rostliny. Necpal ji bramborovou natí, ale suchým listím.) Nepotřebují hračky, stačí fantazie a panenky jsou na světě. … Hodně jsem popisované zvyky konzultovala s mojí babičkou. Prý se o Velikonocích brouzdali rosou (obdoba ledové koupele). Kočičky nejedli, ale zapichovali 3 proutky na pole. Tohle si pamatuji i já z dětství:-) Zkrátka z etnografického hlediska mě kniha uspokojila na 100 %. Čtivost narušují časté dědečkovy (vypravěčovy) vsuvky. Ale i ony jsou v jistém smyslu cenné. Obsahují autorům pohled na nejrůznější pohanské tradice a zvyky a vlastně celkem zdařile vystihují smýšlení komunistů. Takže dětští čtenáři nejsou ušetřeni např. tématu vykořisťování a znárodnění. V rámci těchto vsuvek autor ve skutečnosti velmi umně vysvětluje spoustu věcí (např. černá hodinka nebo čamrda). Škoda jen toho ideologického balastu, který nedokážou děti odfiltrovat. Naší Barunce při předčítání nějaké pasáže vynechávám, aby neztratila o knihu zájem:-) Barunka se ptala, zda knížku musíme vrátit na Šumavu, prý by si jí chtěla nechat až do konce života:-) Za mě velké doporučení těm, kteří se chtějí na chvíli ocitnout v dřívějších dobách v malé pošumavské vesničce a nevadí jim, že na ně „občas“ vyrukuje autor se svými ideologickými moudry. Faktem zůstává, že A. Zápotocký psát umí.... celý text
Norské dřevo
2005,
Haruki Murakami
Dárek k 5. (dřevěnému) výročí svatby:-) I když jsem knihu už jednou kdysi četla, tak mi stejně udělala velkou radost. Moje druhá knížka od H. Murakamiho a určitě ne poslední. „It take time, though, for Naoko´s face to appear. And as the years have passed, the time has grown longer. The sad truth is that what I could recall in 5 seconds all too soon needed 10, then 30, then a full minute – like shadows lengthening at dusk. Someday, I suppose the shadows will be swallowed up in darkness. There is now way around it: my memory is growing ever more distant from the spot where Naoko used to stand – where my old self used to stand. And nothing but scenery, that view of the meadow in October, returns again and again to me like a symbolic scene in a film.” Také s mou pamětí je to bída, proto jsem si i druhé čtení užila tak jako bych Norské dřevo, resp. Norwegian Wood četla poprvé. Toru Watanabe mě úplně vtáhnul do svého vyprávění. Jeho návrat do studentských let, která prožil na konci 60 let, jsem si vážně užívala. A nešlo jenom o samotný příběh. Murakami mi poskytl výlet do japonského prostředí té doby „se vším všudy“. Reálné pozadí příběhu (např. studentská stávka na Tokijské univerzitě, odněkud znějící písnička od Ayumi Ishida nebo zmínka o obrovském zemětřesení z r. 1923). Hodně jsem si toho dohledávala a nenarazila jsem na nic, co by autor časově špatně zařadil. I tou Toyotou Corollou mohli rodiče Watanabeho jezdit:-) Bonusem mi bylo, že jsem si rozšířila své literární obzory (nejen o japonskou literaturu). Autoři, kteří mě zaujali: Kenzaburó Óe, Yukio Mishima, Osamu Dazai, Thomas Mann, Joseph Conrad a Hermann Hesse. Líbí se mi, jak postupně vypravěč odkrývá svůj příběh. Připomíná mi to můj (ne)systém při uklízení. Když se dostanu k něčemu, tak nedodělám, co právě uklízím, a začnu se věnovat novému a postupně takhle rozdělám spoustu uklízecích činností. Když mám dostatek času, tak ve výsledku uklidím. A Murakami měl času dostatek:-) … Oblíbila jsem si skoro všechny postavy. K srdci mi přirostl Toru, Naoko, Hatsumi, Storm Trooper („The world was at peace and filled with laughter as long as Storm Trooper stories were being told“) a nejvíc Midori a Reiko. Jediný Nagasawa si mě nezískal, ale emoce ve mně vzbudil i on. ... Norské dřevo není nabité akcí, Toru se poklidně noří do svých vzpomínek, zabředává do nejobyčejnějších detailů, jenomže víte co? Vy máte pocit, jako byste tam s ním byli, dívali se na vztyčování vlajky na dvoře, váš bláznivý spolubydlící vás ráno budil svou pravidelnou rozcvičkou, atd. a prostě si to vychutnáváte. „I would have preferred not to spend the whole night with them, but you can´t worry about midnight curfew while you´re seducing women (…).“ Norské dřevo je jedna z mála knih, která pojednává o sebevraždě, a na mě neútočily vyloženě nepříjemné pocity. Jako čtenář jsem s osudem postav byla smířená, nepřála jsem si, aby to s nimi dopadlo jinak, užívala jsem si setkání s nimi, byť někdy bylo velmi kraťoučké. Abych na ně opět nezapomněla, tak jsem si je tentokrát poctivě vypsala, protože na ně zapomenout nechci! … Vítám, že není téma sebevraždy dospívajících v literatuře tabuizováno. Mám s ní 2 osobní zkušenosti. Jedna je ze širší rodiny a druhá z vysokoškolské koleje. DOPORUČUJI.... celý text
Zlobilky
2009,
Martina Drijverová
Máte doma malé nebo velké zlobilky a nevíte už si s nimi rady? Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Tradičně začnu tou špatnou. Kniha Zlobilky vám se zlobením vašich holčiček nepomůže. I když je velmi názorná v popisu různých nešvarů (např. vymýšlení si, neslušné ukazování, strkání nosu tam, kam se nesluší a bordelářství), tak jejich řešení nemá s realitou nic společného. Holčičky zažívají šokové situace (např. proměna ve strom, setkání s vodníky nebo pád do mixéru) a výsledkem jsou spokojenější rodiče:-) A teď ta dobrá zpráva. U knihy se budete bavit a můžete se utěšovat tím, že na tom vaše ratolest není se zlobením tak špatně:-) … Knihu ilustrovala Markéta Vydrová, záruka sympatických dětských obrázků. Na žádost Barunky (4 roky) už ji máme doma asi potřetí. Škoda, že mezi zlobilkami není také holčička, která se ráda šťourá v nose:-) … Tři příběhy ze Zlobilek jsme kdysi v knihovně dětem divadelně ztvárnili. Já k nim dělala scénář a ušila jsem si přitom na sebe nevědomky bič. Ukázalo se, že nejsem schopná (v roli vypravěče) říct bez zaškobrtnutí „všichni šnečí kluci“. Hráli jsme opakovaně a ani jednou jsem to neřekla:-) Teď mi to jde, ale když jsem dceři naposled předčítala, tak jsem to zase měla problém přečíst. Schválně zkuste si to říct:-) „Byla jedna holčička a ta si moc ráda hrála „na něco“. Hrála si na vlak a na letadlo, na prodavačku a na paní doktorku. Hrála si taky na ledničku, to jí rodiče museli cpát do pusy šunku a sýr, nebo na panenku, a to ji museli úplně celou obléct, nezapnula si ani knoflík a nezavázala si boty, protože to přece panny neumí. Na tom by vcelku nebylo nic zlého a rodiče ty hry zpočátku hráli s ní. Ale po čase jim začaly lézt na nervy. Holčička totiž nabyla dokonalosti v napodobování, a to už taková legrace nebyla. Když si hrála na skříň, tak příšerně vrzala, když se stala „jako“ vrtačkou, tatínka až rozbolely zuby.“ (z příběhu Holčička a „jako“)... celý text