Osice přečtené 917

Nesvaté lásky 1986, Joyce Carol Oates

V malé zapadlé vesničce v podhůří Šumavy čas od času objevím v knihovně mých rodičů zajímavé poklady. Tak tomu bylo i s knížkou Nesvaté lásky. Rozečtena na jihu, dočtena na severu. A nevěřím tomu, že se ještě na jih podívá:-) Intelektuální prostředí americké univerzity Woodslee, postarší hostující anglický básník Albert St. Dennis a nekončící série večírků tvoří přísady koktejlu, který namíchala autorka J. C. Oatesová. Nečekejte žádný povrchní román z vysokoškolského prostředí, v němž je pozornost soustředěna na studenty. V Nesvatých láskách hrají prim učitelé. Autorce se podařilo ukázat, že i vysokoškolští učitelé jsou jenom lidé, jejichž pravá tvář je schovaná za maskou. Výborně ukázáno, jak může být představa o člověku na hony vzdálená jeho skutečnému „já“. Bohatost vnitřního světa x jak člověka vidí okolí. „Kdo je ten člověk, který prožil tenhle život, ten starý, nedoslýchavý, malý, dýchavičný, slabozraký muž, nepříjemně rozpálený, s pocitem mírné žaludeční nevolnosti, zírající ustaraně jako skřítek do dutiny sálu …? Neznámí lidé nadšeně tleskají. Potlesk St. Dennise zvedne. Ví, že je vetřelec, ví, že využívá důvěřivosti svých amerických hostitelů, ale oni tleskají, jako by dychtili po jeho poezii, po jeho moudrosti … Neví, kde je, kdo má podle nich být, skoro všechno ze svého života zapomněl a netouží přivolávat si to zpátky, avšak děkanův šlechetný úvod a šlechetný potlesk diváků ho vyburcují, aby konal svou povinnost: příští hodinu jim má zosobňovat „Alberta St. Dennise“.“ (s. 100-101) Autorka si nebere servítky a nechává nás nahlédnout hluboko pod povrch několika postav. Lidská povrchnost, potřeba „řešit“ jiné lidi, vyžívání se v nejdivočejších fámách, brutální snaha být lepším než někdo další, nepřejícnost, závist, neschopnost důvěřovat kolegům, neustále být ve střehu a dávat si pozor, aby o sobě náhodou neprozradili něco osobního, co je skutečně trápí, žárlivost, touha, NEJISTOTA, vyhrocené vztahy (mezi kolegy, partnery, přáteli), láska a mnoho dalšího dělá z postav lidi z masa a kostí. Velmi dobře zafungovalo, že se děj odehrává prakticky pouze na večírcích (s množstvím vypitých nápojů a vykouřených cigaret nabírají večery na obrátkách) a že je střídavě zaměřována pozornost na několik ženských i mužských postav. Mně nejvíc přirostla k srdci Brigit Stottová. Pokud hledáte originálně pojatý román z univerzitního prostředí, tak už hledat nemusíte:-) Jen by mě zajímalo, do jaké míry autorka čerpala ze svých zkušeností. A nalákala mě na četbu několika autorů (např. Camus, Eliot, Yeats, Borges a Auden). „Proč umírat, když je příští sobotu party?“ (s. 30)... celý text

Medvídek Pú - Kouzelné zaklínadlo 2010, Walt Disney

Pozor, pozor. Ve Stokorcovém lese se schyluje k opernímu představení. Jak snadné je připravit představení. … Zavzpomínala jsem si na naše knihovnická představení pro děti. Také jsme mnohdy moc nezkoušeli, poslední zkouška předznamenávala velké fiasko, ale nakonec jsme se vybičovali k uspokojivým výkonům:-) … Operní představení si navíc žádá orchestr s hudebními nástroji. Nástroje si zvířátka jednoduše vyrobí z toho, co mají po ruce/tlapce/kopýtku. I když nejsem velkým příznivcem Disneyovské tvorby, příběhy Medvídka Púa se mi líbí. Kniha Kouzelné zaklínadlo např. obsahuje momenty, které vybízejí ke kreativitě. Proč si neudělat s dětmi svůj domácí orchestr? Jenom pozor na sousedy:-) ... A náš Šumavský maraton s Medvídkem Pú touto knihou končí.... celý text

Medvídek Pú - Každý podle své chuti 2008, Walt Disney

Dceři předčítal 2x manžel. Jednou jsem měla kliku a příběh jsem si vyslechla:-) … Sova jakožto nejmoudřejší z nejmoudřejších seznamuje ostatní s pěti smysly. Potíž je v tom, že si na všechny nemůže vzpomenout. Ví si ovšem rady:-) Malí čtenáři se bezvadným způsobem dozvědí, jaké máme smysly. A nejen to. Příběh vybízí k zamýšlení nad tím, co je nám příjemné a co není. Alespoň já se tomu při čtení neubránila. Bylo zajímavé hledat sama u sebe, co mi například hezky voní a co mi naopak vůbec nevoní nebo na co se ráda dívám a na co ne. Doporučuji při čtení zastavovat a ptát se dětí, jak by si s daným úkolem od Sovy poradily ony. Příběh k tomu vyloženě vybízí. A i čtyřleté dítě dokáže přijít se zajímavou odpovědí. Nebojte se a ptejte se:-) Pro mne jsou společné chvilky nad knihou něčím výjimečným.... celý text

Medvídek Pú - Bouřlivé narozeniny 2008, Walt Disney

Přečteno 2x. Klokánek slaví narozeniny. Tak si říkám, že ve Stokorcovém lese se každou chvíli něco slaví:-) … Ještě dárek a hurá za oslavencem. Líbilo se mi, že každý Klokánkovi přichystal dárek podle toho, co má on sám nejraději (Pú hrnec s medem ovázaný modrou stužkou, Prasátko krabičku žaludů, atd.). Jako dítě jsem to také tak dělala:-) … Celý příběh se odehrává na pozadí různých forem počasí (mlha, déšť, slunečno). To by bylo, aby se neobjevila duha. Taky jste jako děti uvažovaly, kde duha končí? A co je na jejím konci? Příběh má moc hezkou pointu. Bohužel je duha nakreslena špatně, proto ubírám jednu hvězdičku. Pokaždé když jsem dceři předčítala a dostala jsem se ke zmínce o čaji (Klokanice se ho chystá připravit), tak mi hlavou prolétla hláška „Čaj není vodka, nedá se pít na litry.“:-) (z knihy O prospěšnosti alkoholismu od M. A. Bulgakova)... celý text

Medvídek Pú - Zlatý poklad 2011, Walt Disney

Minulý čtvrtek. Barunka (4 roky) má asi hodinu sádru na noze a na obličeji ztrápený výraz. Smutně mě žádá, zda ji něco přečtu. Ještěže má neteř spoustu knížek o medvídkovi Púovi:-) Blíží se oslava narozenin Kryštůfka Robina. Proč ji nezpestřit honbou za pokladem? ... Zvířátka dostávají nápovědu „poklad je zlatý“. To jsem si oddychla, že nemusím hledat s nimi:-) Ona si na rozdíl ode mne s nápovědou, která moc nenapovídá, hlavu nedělají a hned se pouští s chutí do hledání. A světe div se, každý nějaký „poklad“ odpovídající zadání nachází:-) To mě bavilo. Příběh ala variace na žlutou barvu. Hezky nenásilně. A po dočtení se můžete se svým dítkem zamyslet, co dalšího by mohla zvířátka za poklad považovat. … Zlatý poklad odstartoval náš čtecí maraton ze Stokorcového lesa.... celý text

Kosí bratři 2000, Ludvík Středa

Naše druhé setkání s těmito ptačími rošťáky. A užily jsme si ho s dcerou hned 2x. S Josefem a Václavem jsme se tentokrát podívali na pouť a nafoukli požehnaně balonků, chodili přes černý les a handlovali se sovou, vyšli jsme si do zoo a potkali kosa Čeňka, který už není Čeněk, ale Merula, hloubili jsme s krtkem Františkem metro (od ředkviček k mrkvičkám a od jahod k třešním) a namalovali čerta na zeď, což byla chyba. Čtení knížky ale rozhodně chyba nebyla:-)... celý text

Medvídek Pú - Není dopis jako dopis 2004, Walt Disney

Dneska neměla dcera moc radostný den. Jsme na Šumavě u babičky a ona si zranila nohu. Náladu ji pozvedlo čtení. Chtěla přečíst nějaký příběh s medvídkem Púem a tohle byla jediná kniha s jejími oblíbenými hrdiny, která byla k dispozici. Posadila jsem si Barunku na klín a na pár minut jsme se ocitly ve Stokorcovém lese. Ijáčkovi je veseleji než včera a asi je veselejší, než bude zítra. Proč si nezazpívat. „Život je hned jinačí, když vidíš z okna bodláčí, smutná byla sobota, smutné bude pondělí, dneska bude oslíček, jednoduše veselý.“ … (dceřina slova po mém odzpívání Ijáčkovým hlasem: to je krásná písnička a zpíval to krásným hlasem:-)) Příběh o přátelství a malém nedorozumění je plný hezkých poselství, která čekají na čtenářovo odhalení. Myslela jsem, že pro mne bude po klasickém Púovi (A. A. Milne) hodně těžké užít si verzi od Disneyho. Přestože jsem se neubránila srovnávání a při čtení mi běželo hlavou, že klasika je klasika, tak jsem si čtení užila a kniha splnila svůj účel na 100 %.... celý text

Kat a jiné povídky 1965, Pär Lagerkvist

Může obsahovat mírné SPOILERY??? Knihu jsem objevila díky Kohoutově Katyni. Hned jsem si ji objednala v antikvariátu a dočetla ještě před samotnou Katyní:-) Od přečtení může odrazovat, že byla kniha vydána v Nakladatelství politické literatury. Ale nenechte se tím odradit, protože kniha je opravdu výjimečná. Vůbec se nedivím, že je P. Lagerkvist laureátem Nobelovy ceny. Nejvíc se mi líbila povídka Kat. Ta je vskutku fenomenální. Kat sedí sám v hospodě u stolu, nikoho si nevšímá, ale ostatní jeho přítomnost vnímají, nenechává je klidnými, pouští se do rozhovorů, vzpomínají, chytračí. S tím jak večer plyne, nabývá dění v hospodě na obrátkách. „Ano, lidstvo musí čas od času zničit, co vybudovalo, to je prostá nutnost! Jinak tu pak chybí ta pravá dětská mysl. A ničení má větší význam než prosté, čistě navyklé budování. To jsou právě ta veliká, hrdá období! Těchhle malých, pracovitých mravenců, kteří svět budují, těch bude vždycky dost, o to, pravda, není třeba mít starost. Ale odvážní duchové, kteří jediným rozmachem vymažou z povrchu zemského celý ten titěrný lidský svět, takže je možno začít znovu, ti jsou vzácní a vyskytnou se jen tehdy, když si je zasloužíme.“ (s. 45, povídka Kat) V povídce najdete mnoho narážek na historii. Nejsilnější pro mě byla rasistická scéna s černošským orchestrem. Obsah v kombinaci s formou (skvělé dialogy, tempo, atmosféra) dělají z povídky Kat asi nejlepší povídku, kterou jsem kdy četla. Hned jak jsem ji dočetla, poznamenala jsem si „tak to je úplně jiná liga“ a začala jsem ji číst znovu:-) Ostatní povídky už bohužel kvalit té o katovi nedosahují. Přesto mě jejich čtení bavilo, vůbec jsem netušila, kam směřují. Skvělou pointu má povídka Zlý anděl. Zlo v člověku, ale pojaté jinak než u W. Goldinga, je jedním z klíčových témat, na jejichž základě jsou povídky vystavěny. Člověka zlo určitým způsobem fascinuje, může z něj vzejít ale i něco dobrého. Dalším silným tématem je víra, která se snadno může překlopit v popírání Boha. „Jak by člověk mohl porozumět životu, jak by mohl rozumět lidem, prohlédnout je i jejich život, a prohlédnout sebe sama, dokud ho to nenaučilo moře. Jak by mohl prohlédnout jejich prázdné pachtění a jejich honbu za podivnými cíli, dokud se nezahleděl na moře, které je bez hranic a stačí si samo. Dokud se nenaučil myslet jako moře, a ne jako ty věčné štvané bytosti, které si namlouvají, že neustále někam musí a že to je to nejdůležitější, že jen cíle dávají životu smysl. Dokud se nenaučil plout, kam ho moře nese, cele se mu odevzdat a nestarat se o nic, ani o právo, ani o neprávo, hřích a viny, pravdu a lež a zlo a dobro, spásu a milost a věčné zatracení, ďábla a boha a všechny ty hloupé hádanice. Dokud se nestal lhostejným a svobodným jako moře a nenaučil se plout s ním, bez cíle a do neznáma, dokud se cele neodevzdal neznámu, nejistotě jako jediné jistotě, která je nakonec to jediné, na co je spolehnutí. Dokud se člověk nenaučil tohle, neporozuměl ničemu.“ (s. 131-132, povídka Poutník na moři) DOPORUČUJI. Alespoň povídku Kat zkuste. A já si říkám, jak je možné, že znám tak málo spisovatelů, kteří obdrželi NC za literaturu!?... celý text

Rumcajs se vrací I. 2017, Michal Opitz

Anička a Velikonoce 2013, Ivana Peroutková

V pořadí již 6. díl o Aničce Válové, sympatické dívence, která chodí do 3. třídy, žije v Praze a má babičku na vesnici. Blíží se Velikonoce a Anička by je moc ráda strávila u babičky. To se jí splní a naše oblíbená zrzavá holčička prožije spoustu dobrodružství, pocítí velkou bolest (fyzickou i psychickou), ale i nesmírnou radost, trochu si popřemýšlí, bude se jí zdát neobvyklý sen a samozřejmě si bude zapisovat do svého deníku. Začátek mě bavil trošku míň, Anička hodně vzpomíná, ale jakmile byla u babičky, tak už jsem prožívala Velikonoce naplno s ní. Bylo super znovu navštívit Irenu s Olinou, hodně jsem se těšila na Parašína a Elišku, mile mě překvapilo, že Pepan dostal víc prostoru a Julina míň:-) Dceru zajímalo, proč je Julina ošklivá na ostatní. Díky knížce jsme si mohly popovídat o tom, co se může skrývat za nepříjemným chováním. Mám ráda dětské knížky, které nabízí mnoho podnětů k diskuzi. Série o Aničce je opravdu citlivě napsaná, autorka I. Peroutková se nebojí témat, která bývají tabuizovány (třeba nemoc a smrt), nic nemaluje narůžovo, čtenář spolu s Aničkou zakusí příjemné i nepříjemné emoce (smutek, lítost, strach), a tak jako v životě pozná, že i ten největší smutek může záhy vystřídat neskutečná radost. Předčítání mi dalo zabrat, měla jsem co dělat, aby se mi párkrát nezlomil hlas. I na dceru emoce působily, během emočně vypjaté scény mi nepoložila ani jednu otázku. Jinak je na mě sype jednu za druhou. Když jsem knížku dočetla, tak ji chtěla Barunka (4 roky) hned číst znovu. Dnes předčítal manžel, já žehlila. Byla radost sledovat, jak dcera příběh prožívá a spoileruje manželovi:-) Plně ji nakazilo velikonoční veselí, všechny doma šupala pomlázkou (papírem), vymýšlela, jak by mohla pojmenovat slepice u naší babičky na Šumavě, obohatila si slovník (klíďopíďo a jasňačka, brnkačka, ale i třeba o slovo šampion), atd. A na závěr si nemůžu odpustit poznámku:-) Proč musí mít „každé“ knižní miminko kočárek, postýlku a přebalovací pultík s různými olejíčky a mastičkami? Jsou přece i jiné možnosti:-) … Sečteno a podtrženo, knihu Anička a Velikonoce velmi doporučuji.... celý text

Ti otravní králíci 2015, Ciara Flood

Dobrodružství veverky Zrzečky 1998, Josef Zeman

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Dlouho ji měly děti v knihovničce a před pár dny ji konečně přinesl náš mimišák (19 měsíců). Nečekala jsem, že se mi bude až tak moc líbit:-) I dceru (4 roky) si Zrzečka získala. V průběhu čtení prohlásila: „To je krásná knížka. Nemusíme ji vracet?“ Při čtení jsem si připadala jako bych byla u Starého dubu obklopená hejnem krvežíznivých vran, létala a proháněla s ostřížem rozzuřené krákalky, nebyl mi lhostejný zdravotní stav dubu a držela jsem Zrzečce palce, aby se jí podařila nebezpečná cesta, na kterou se vydala. Život veverky Zrzečky se neobejde bez dramatických chvilek. Dokonce bojuje o život (svůj i svých dětí)… Příběhy jsou plné zvířátek. Jako by kolem vás neustále poletoval nějaký ptáček. Mnoho informací ze života lesních zvířat je naprosto přirozeně do příběhu zakomponováno. Moc hezky je popsáno, jak např. ptačí lékaři pomáhají stromům a že si stromy nedokážou samy pomoci. Kniha umožňuje získat určité povědomí o životě a zvycích některých zvířat… Velkým bonusem jsou ilustrace K. Svolinského. Jeho kresby působí opravdu realisticky. Podle obrázků z knížky bych bez problémů dokázala rozeznat jednotlivé ptáky:-)... celý text

Dobrodružství profesora Challengera 2020, Arthur Conan Doyle

Může obsahovat mírné SPOILERY??? Já si prostě nemohla pomoct. I přesto, že mám rozečteno několik zajímavých knížek, táhlo mě to k profesorovi Challengerovi jako můru za světlem. Kniha obsahuje 2 krátké povídky s tímto vědeckým velikánem a předlouhou (z mého pohledu naprosto zbytečnou) předmluvu překladatele, která zabírá polovinu knihy. V předmluvě rozebírá P. Pecháček především předchozí romány s prof. Challengerem. Pro fanoušky této literární postavy takřka neobohacující čtení. A teď už k samotným povídkám. 1) Když země vykřikla „Nebudu před Vámi zastírat, že mé mínění o odbornících je nevalné, neboť jsem se obvykle přesvědčil, že muž jako já, s dobře vybaveným mozkem, dokáže zaujmout hlubší a obecnější stanovisko než člověk, jenž o sobě tvrdí, že disponuje specializovanými znalostmi (bohužel mnohdy zůstane jen u pouhopouhého tvrzení), které však jeho názory leda svazují. Přesto jsem ochotný to s Vámi zkusit.“ ... I takhle se dá navazovat spolupráce:-D Celým příběhem nás nezvykle neprovází novinář E. Malone, ale jistý Peerless Jones, odborník přes artézské vrty. K čemu slavný profesor potřebuje odborníka na artézské vrty? … „Hodlám dát Zemi na vědomí, že existuje přinejmenším jeden člověk, George Edward Challenger, stojí o pozornost, ba se jí neodbytně dožaduje.“ … Challenger má novou převratnou teorii. Naše planeta Země je podle něj živým organismem… Země jako živý organismus – proč by ne. U R. Bradburyho jsem narazila zase na město, které bylo živým organismem (povídka Město). A ještě chci prozkoumat, jak to pojal V. Vasiljev (Technik Velkého Kyjeva):-) Sir A. C. Doyle dokáže ústy profesora dobře vysvětlit i hůře pochopitelnou myšlenku. Hodně se mi líbilo přirovnání Země k starobylé lodi porostlé vilejši:-) Autor zůstává věrný své domněnce o existenci éteru (v knize Příliv smrti s ním pracoval). Pro zajímavost: Einsteinova teorie relativity (z roku 1916) s éterem nepočítá, povídka je z r. 1929. Povídce dávám plný počet hvězdiček, ale kdybych měla ohodnotit prof. Challengera, tak by jich ode mne tentokrát dostal méně. Proč? Je pořád „okouzlující“ a mám ho ráda, jenže se mi příčil jako vědec, který se nepříčí experimentovat na živých organismech. Neetické experimenty se bohužel prováděly a nebuďme včerejší, provádějí jistě i dnes. Tato povídka, když se na ni dívám z hlediska etiky, mi nahání hrůzu, i když ve světle skutečných experimentů na lidech z toho Challenger vychází jako „hodný hošík“. Z hlediska sci-fi čtení je skvělá. Lidská touha po vědění, po tom něco zjistit, dokázat, ověřit, se bohužel často nezastaví před ničím. 2) Muž, který chtěl rozložit svět „Vidina újmy na vlastní osobě by s Challengerem nikdy nepohnula, ale přestava, že by jeho vědecká práce zůstala nedokončená, jej tvrdě zasáhla. Zaváhal, a než stačil dospět k rozhodnutí, vyrazil jsem kupředu a skočil do křesla. Viděl jsem, jak vynálezce pokládá ruku na páčku stroje.“ Příběhem nás provází E. Malone a profesor se na chvíli ocitá v kůži toho, kdo odmítá uvěřit. Doyle se v ní pouští na pole rozkladu objektů na jednotlivé částice… Povídka mě překvapila pointou a ukázala Challengera zase v lepším světle. I když by se o tom dalo spekulovat. Každý na to bude mít jiný pohled. Nechci moc spoilerovat. A od rozkládání objektů a jejich opětovnému skládání je jen krůček k teleportaci. Víte, kdy se myšlenka teleportace objevila poprvé v literatuře? Za nejstarší je považován příběh The Man Without A Body od E. P. Mitchella. Je krátký a mě oslovil. Zde v originále: http://gutenberg.net.au/ebooks06/0602521h.html#03 Při svém celkovém hodnocení vůbec neberu v potaz předmluvu překladatele. 5 hvězdiček posílám siru Doyleovi. A mně ještě zbývá poslední kniha ze série (Země mlhy).... celý text

3. dobrodružství pavouka Čendy 2015, Pavel Čech

Poslední díl série o pavoučkovi Čendovi je za námi. Od čtení předchozího dílu uběhla docela dlouhá doba, tak jsem si moc detailů nepamatovala. Oceňuji, že je na samém začátku knihy stručně zrekapitulovaný obsah předchozích dílů. I když si myslím, že by bylo lepší 2. a 3. díl sloučit do jedné knihy, protože to takhle působí hodně rozsekaně. Potěšilo mě, že autor do příběhu znovu zařadil mravence Jardu a masařku Ňomuru. Příběh tím hezky navázal na momenty z 2. dílu, které působily nedotaženě. „Na stolečku bylo několik knih. Čenda se zarazil a omámeně zíral na tu, co byla na hromádce nejvýš. Tarzan – druhý díl, Vězeň Oparu. „Co je to s tebou,“ drcl do něho Jarda, „snad si teď nebudeš číst?“ … (Tak jsem si zavzpomínala, jak jsem na základce navštívila spolužačku a objevila jsem u ní 2. díl Tarzana. Hned jsem si ho od ní vypůjčila, akorát se jmenoval Tarzanův návrat:-)) Nejpovedenějším dílem o pavoučkovi Čendovi je podle mě ten první, má mnohem lepší atmosféru. „Slabší“ příběh však plně vyváží ilustrace:-) Četly jsme s dcerou několikrát. Poté, jak je u nás zvykem, následovalo hraní rolí (já: pavoučice Jana, dcera: pavouk Čenda).... celý text

Příliv smrti 2009, Arthur Conan Doyle

Může obsahovat mírné SPOILERY??? „Věřil byste, že jsem [Summerlee] kdysi míval u dětí zaslouženou pověst výborného imitátora domácích zvířat? Možná bych vám mohl pomoci strávit čas příjemným způsobem. Pobavilo by vás, kdybych zakokrhal jako kohout?“ „Ne, pane,“ odpověděl stále silně dotčený lord John. „Nepobavilo by mě to.“ „Moje umění zakvokat jako slepice, která právě snesla vajíčko, se rovněž považovalo za nadprůměrné. Smím předvést?“ „Ne, pane, ne – určitě ne.“ V knize Příliv smrti nás čeká 2. dobrodružství profesora Challengera a jeho přátel, kteří společně podnikli před 3 roky výpravu do Ztraceného světa. Charaktery postav se nezměnily, takže se opět můžete těšit na škorpení profesorů. Také lord John Roxton se veze na hádavé vlně. A nejen on. Lidé se začínají chovat podivně a množí se zprávy o nevysvětlitelných úmrtích. Co za tím vším vězí? Prof. Challenger má samozřejmě vysvětlení, to by ani nebyl on. Neztrácí nic ze své domýšlivosti („Zdá se, že se lidé poučili a považují mě za první autoritu v dotyčném problému.“) a nemá problém vyjádřit svou inteligenční převahu, většinou ne zrovna vybíravým způsobem:-) Je těžké nesrovnávat s předchozí knihou. Ztracený svět je prostě nepřekonatelný. Přesto se mi tento krátký příběh líbil. Byl vtipnější. Cestu vlakem jsem si s nimi fakt užila:-D A ta trocha fyziky nemůže nikomu uškodit:-) Příběh se poměrně rychle rozjede, vypráví ho opět novinář E. Malone. Popisy apokalyptické scenérie jsou hodně zdařilé, jako bych před sebou viděla namalované obrazy. Škoda, že sir A. C. Doyle neměl „odvahu“ zakončit knihu dramatičtěji. Skončila tak, jak jsem předvídala... Kromě jiného jsem dostala mnoho podnětů k zamyšlení a obsahuje zdařilé ilustrace, proto hodnotím plným počtem hvězdiček. A těším se na další dobrodružství prof. Challengera:-) „Smrt jednoho člověka je příliš malá a nevzbuzuje ve vás starosti. Když stamiliony umírají společně, jako se to stalo dnes, nemůžete z toho množství vybírat svou vlastní smrt jako výjimečnou.“ „Někdy si myslím, že je to jen obrovské sebevědomí lidstva, které je vede k přesvědčení, že všecko kolem nás je tu jen pro člověka, aby si měl kde pyšně vykračovat.“... celý text

Ilustrovaný muž 2017, Ray Bradbury (p)

Děti si hrají často v obýváku u knihovny a já většinou neodolám a prohlížím si naše knížky. A naposledy mi padla do oka kniha The Illustrated Man od R. Bradburyho. Hned jsem ji vytáhla a začetla se do ní. Když pak přišel manžel z práce, už jsem mu o ní nadšeně povídala:-) Jedná se o sbírku povídek, které k sobě váže právě postava ilustrovaného muže. Ale jinak než bychom si bez znalosti kontextu představovali. Každé povídce odpovídá jedno tetování na těle ilustrovaného muže. S příchodem noci se začnou tetování pohybovat a vyprávět příběhy, které jsou zároveň předpovědmi budoucnosti... Neznámý vypravěč potkává jednoho dne ilustrovaného muže a my společně s ním máme možnost sledovat v jednotlivých povídkách příběhy z jeho tetování. Povídek v mém britském vydání z roku 1977 je 16. V českém vydání je jich 18. Abych mohla s klidným srdcem ohodnotit knihu, tak jsem si zbylé povídky dohledala a také přečetla:-) Ve výsledku jsem jich přečetla 20. Ne, nespletla jsem se, opravdu 20. Vtip je v tom, že mé vydání obsahuje 2 povídky (Usher II a Playground), které nejsou v původním vydání (z roku 1951) vůbec obsažené. Povídka Playground asi ani nebyla přeložena do češtiny, nepodařilo se mi ji česky dohledat. Po přečtení první povídky Savana jsem si zapsala „wow“ a věděla jsem, že jsem objevila po F. Kafkovi dalšího spisovatele, který si mě získal. … R. Bradbury nastavuje prostřednictvím postav ve svých povídkách lidem zrcadlo. Vyhrocuje situaci, aby ukázal člověka, jeho pocity a jednání v těch nejkrajnějších momentech. Jedná se sice o sci-fi, ale jiné planety jsou pouhou kulisou (Mars se v nich objevuje na „100+1” způsobů). To, o co podle mě v povídkách jde, je člověk jakožto tvor ženoucí se za něčím, mající své limity, atd. … Povídky mi byly jistým odrazovým můstkem k hledání v sobě. Bradbury umí uhodit hřebíček na hlavičku a dokáže vyhmátnout lidské vlastnosti, o kterých radši nepřemýšlíme moc často. Poselství jeho povídek je a bude stále aktuální, protože člověk se jen tak nezmění! Autor přesto nemoralizuje, pouze prostřednictvím postav nechává vyznít, jaký lidské vlastnosti nebo chování mají dopad na člověka samotného. To považuju za geniální. … Povídky kromě jednoho hlavního tématu naťukávají mnoho dalších. Bradbury dokáže na malém prostoru povídky nenásilně začlenit ale i nezačlenit (přesto to tam najdete) mnoho podnětů k přemýšlení. Všech 19 povídek (kromě Playground) jsem rozepsala, tak jestli vám nevadí, že obsahují anglické citáty, mé myšlenkové pochody a nemáte zrovna nic lepšího na čtení, tak tady jsou: https://www.databazeknih.cz/komentare-povidky/osice-280091 Kniha jako celek má i skvěle promyšlenou pointu. Ilustrovaný muž byla má druhá kniha od R. Bradburyho (předtím jsem četla Strom duchů) a určitě nebyla od něj tou poslední.... celý text

Co měl zajíček k večeři 1980, Heda Zeminová

Kosprd a Telecí 2013, Eva Papoušková

Vypůjčená z knihovny. Jedna z mála knížek, kterou jsem vybrala dceři já. Poprvé mi ji četl manžel v těhotenství a já se u ní hodně nasmála:-) Když jsem ji předčítala teď dceři, tak mě pobavila snad ještě víc. Kosprd je chlapeček, který musí na přání maminky začít chodit do školky. Vůbec se mu ale nechce, chce trávit čas s tatínkem v dílně a pomáhat mu s výrobou vzducholodě. „Dřepl si na kolena, aby jeho oči byly ve výšce očí malého Kosprda a malý Kosprd mu co nejlépe rozuměl. „Já jdu pracovat a ty si budeš hrát. Sníš tady príma sváču a večer se uvidíme. Nazdar a buď chlap přece.“ Za tatínkem dveře skutečně zapadly. A tak se začaly dít strašné věci. Kosprd se rozzuřil. Lehl si na zem a strašně řval a kopal kolem sebe a trefil i paní ředitelku. … „To máš zbytečný. Oni si s námi stejně dělají, co chtějí.“ A tak začíná velké přátelství dvou dětí s ne zrovna lichotivým příjmením, chlapečka Kosprda a holčičky Telecí. Skutečně si káply do noty a plánují spolu útěk ze školky. Co všechno se dá zažít ve školce:-) Sama si vzpomínám, že jsem coby školkové dítě při pobytu na zahradě školky přemýšlela, kudy by se dalo utéct… Nechci toho moc prozrazovat, protože kniha obsahuje spoustu skvostných pasáží, u kterých se pobavíte. Bavily mě dialogy a také situační humor. Autorka E. Papoušková nešetří děti ani dospělé. Příběh ještě povýšily povedené ilustrace G. Miklínové. Přečetly jsem zatím 2x. Dcera na mě každou chvíli zavolá Telecí a zeptá se na něco. Už mi to začíná lézt celkem na nervy, to už byla lepší ta Klokanice (Medvídek Pú:-)) Dnes jsme si v souvislosti s knihou poslechly i árii z Rusalky (Měsíčku na nebi)… Při čtení se mi stávalo, že jsem místo Telecí četla Tachecí. Až jsem dostala chuť přečíst si znovu Katyni:-)... celý text

Děťátko 1985, Josef Václav Sládek

Krásné jednoduché verše pro nejmenší. Tuto knížku s tvrdými listy si kdysi dcera tahala s sebou i na čtenářský klub, který jsem vedla (při rodičovské dovolené), aby tam taky měla svoji knížku:-) H. Zmatlíková k ní vytvořila naprosto dokonalé ilustrace. Podařilo se jí do nich vtěsnat mnoho různých věcí, přesto nejsou přeplácané. S Barunkou jsem znakovala (znakování pro miminka) a nad touto knížkou jsme strávily poměrně dost času a „povídaly“ si o věcech, co vidíme na obrázcích. Zkusmo jsem to teď spočítala a vyšlo mi minimálně 15 slov, pro která dcera používala aktivně znak. … V současnosti ji čtu i s naším mimišákem (1,5 roku) a většinou dočteme jenom k obrázku s kostkami, pak ukáže „kostky“ a jde stavět:-), tak ji dočítám jenom dceři, která si básničku Děťátko od J. V. Sládka ráda poslechne i teď. Další vyřazený poklad z knihovny.... celý text

Medvídek Pú (20 příběhů) 1993, A. A. Milne

Tento skvost mezi dětskými knížkami jsem poprvé četla, resp. vyslechla až v dospělosti. Manžel nám (mně a miminku v bříšku) ho předčítal před spaním. A teď o knihu projevila zájem sama Barunka (téměř 4 roky). Vlastníme vyřazenou z knihovny, tak bylo jen otázkou času, kdy jí padne do oka:-) Čtení jsme si užívaly obě. Zatímco dcera bedlivě sledovala zážitky hlavních protagonistů, mě nejvíc bavily dialogy. Mnohdy jsem se tak smála, že jsem nebyla schopná předčítat. K srdci mi přirostla všechna zvířátka. Moudře se tvářící Sova (píšící se SOAV), věčně zarmoucený a litující se Íjáček, verše skládající Medvídek Pú, bojácné, přesto správňácké Prasátko, neposedný Klokánek a starostlivá Klokanice, skákající a chvástající se Tygr a plány spřádající Králíček. Kryštůfkovi Robinovi jsem na chuť přicházela nejdéle. Dříve mi přišel v příbězích jaksi nadbytečný. Ani postava vypravěče mi nebyla úplně jasná. Až když jsem narazila na knihu v originálním znění, tak jsem pochopila, kdo komu (otec synovi) příběhy vypráví. Od té doby jsem si Kryštůfka Robina a jeho dětský svět užívala mnohem víc. K pochopení mi napomohly i kouzelné původní ilustrace od E. H. Sheparda. K českému vydání, které jsem četla, mám 2 výtky. 1) Absence autorovi předmluvy. Český čtenář je ochuzen o to, jak získal Pú jméno a hlavně nemá možnost pocítit vřelý vztah otce ke svému synovi, který z přemluvy sálá. To může vést ke ztížené orientaci v samotných příbězích. 2) Vynechání zásadní ilustrace, na které schází Kryštůfek Robin ze schodů a táhne za sebou plyšového medvídka, ten naráží hlavou na schody a ozývá se známé bum, bum, bum. Dceři jsem při čtení ukazovala původní ilustrace a musela vysvětlit, že tatínek vypráví Kryštůfkovi Robinovi příběhy. A že v těch příbězích vystupuje on sám (dcera má také ráda, když jí vyprávím příběhy, ve kterých vystupuje ona) a že v nich jsou i jeho plyšové hračky (zase stačilo poukázat na to, že i ona chce, abych do příběhů zapojovala různé hračky). Nemyslím si, že to děti samy dokáží rozklíčovat. A. A. Milne úžasně vykreslil jednotlivé postavičky. A udělal to převážně prostřednictvím dialogů! Klobouk dolů. A ty Púovo písničky a básničky jsou překrásné. Písničku o čokoládě slyšeli určitě i naši sousedé:-) Tady je: Láda, láda, čokoláda, a tu každá bába ráda, i když se jí třese brada, láda, láda, čokoláda. Láda, láda, čokoláda, tou vždy uctíš kamaráda, té si moje srdce žádá, láda, láda, čokoláda. Láda, láda, čokoláda, lepší je než marmeláda. Láda, láda, čokoláda, tramtaráda, tramtaráda. Pro zajímavost tady je originální verze:-): Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie, A fly can't bird, but a bird can fly. Ask me a riddle and I reply: „Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie.“ Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie, Why does a chicken? I don't know why. Ask me a riddle and I reply: „Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie.“ Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie, A fish can't whistle and neither can I. Ask me a riddle and I reply: „Cottleston, Cottleston, Cottleston Pie.“ Během posledního týdne jsem byla Klokanicí, Sovou i Tygrem, dcera si oblíbila Klokánka (má s ním hodně společného:-)). Vyzkoušeli jsem si „medvědí klacíky“ a i dokonce náš nejmenší (1,5 roku) chtěl, abych mu při kojení četla Púa a vždycky volal Barču, že se bude číst. Akorát se mu nelíbilo, když jsem zpívala Púovo písničky:-) A mně nezbývá než všem popřát: MNOMO HOHO ŠETĚ ZETÍ.... celý text