Osice přečtené 917

Prasa 2019, Ivan Kučera

Knihu Prasa jsem četla krátce po knihách dvou fenomenálních spisovatelů (F. Kafka a A. C. Doyle), což se zřejmě hodně projevilo na tom, jak jsem si ji užila. … Hladové prase, které přišlo o přísun potravy, je skvělý nápad. Sama jsem vyrostla na vesnici a dosud mají naši malé hospodářství. Ze všech domácích zvířat mi právě prasata byla vždy nesympatická, cítila jsem k nim určitý respekt. Babička zmiňovala, že sežere i slepici, když má možnost, takže s námětem nemám sebemenší problém. A neubránila jsem se vzpomínce na Hannibala od T. Harrise:-) Prolog sliboval zajímavé čtení a vzbudil ve mně touhu zjistit, jak to tenkrát bylo. Kromě linky s prasetem mě zaujala i rodina Rosinských. … „Boli extrémne chudobní. A z chudoby len málokedy vzíde niečo dobré. Dve desiatky mužov, žien a detí bývali v jednom dome. Ak sa tá smradľavá haraburda dala tak vôbec nazvať. (s. 11) … Chtěla bych se o nich dozvědět víc. V románu Prasa jsem se setkala s mnoha zajímavými postavami (starý Greguš, doktor, Boban, Enzechštejn, E. Skovajsová, vůdce rodiny Rosinských, atd.) Bohužel mi byly postavy naservírovány i s popisem jací jsou po charakterové stránce. Neměla jsem prakticky možnost udělat si o nich sama svůj vlastní obrázek. Chyběly mi situace, z kterých by mi povaha postav vyplynula nepřímo. Obzvlášť u Bobana bych to ocenila, protože mi dost připomínal mého bráchu. Autor podle mě moc tlačí na pilu. Rádoby vtipné špičkování na mne nepůsobilo, i když v podobném duchu často sama odpovídám, protože jak se říká „na blbou otázku, blbá odpověď“, ale tady mi to nesedělo, tak snad taky takhle nepůsobím na pozorovatele zvenčí:-)… Nejvíc mě vyrušovala při čtení četná přirovnání. Přirovnání mám moc ráda, ty úderná od S. Kinga úplně zbožňuju, ale tady se mnohdy míjela účinkem, resp. vyvolávala ve mně opačný pocit, než byl zamýšlený a kazila mi atmosféru momentu. Z napínavé scény se rázem stala scéna úsměvná (např. striekala krv jako voda vo fontáne)... A nedá mi to a musím okomentovat „krev vytékající z úst“. Vážně musí skoro při každé rvačce, úderu nebo střelbě vytékat krev z pusy? Viděla jsem to v tolika filmech, a když jsem zkusmo googlila, tak jsem našla poměrně rychle víc jak 10 knih, v jejichž textu „vytékal pramínek krve z pusy“. Kromě příběhu si ale z knihy odnáším několik zajímavých myšlenek… Třeba: „Nezaslúží si aspoň pár sĺz každý člověk na planéte? Aj ten zlý?“ (s. 82) Závěrečné finále se opravdu povedlo. Byl to vlastně jediný moment v knize, který mi přišel nechutný. A zřejmě to ovlivní můj dosud velmi kladný vztah k … (nechci spoilerovat, kdo četl, tak si dokáže doplnit sám nebo si přečtěte Prasu a sami zjistíte:-)) Váhám, jak ve výsledku knihu hodnotit. Jako celek se mi líbila, klidně by mohla být i delší, bavila mě, dokážu si představit, že by šla rozpracovat více. Tajemné lesy. V jejich souvislosti byli zmínění „Kozí ľudia“ – o nich si určitě přečtu:-) I. Kučera získal mou pozornost. Marně pátrám v paměti, zda jsem kromě J. Nižnánského četla ještě nějakého slovenského autora, teda kromě těch píšících pro děti:-) PS. Kniha se hodí i do ČV – obsahuje pohřeb.... celý text

Ztracený svět 1971, Arthur Conan Doyle

Může obsahovat mírné SPOILERY??? Ztracený svět jsem kdysi sledovala jako seriál. Tehdy jako puberťačce se mi velmi zamlouvala chemie mezi mužskými a ženskými postavami a já si zatoužila přečíst i knížku… No, když jsem zjistila, že v knižní předloze tvoří expedici pouze muži, mé nadšení značně ochladlo a nečetla jsem ji:-) … O mnoho let později ji jako nechtěnou knihu naše knihovna získala darem od jistého čtenáře. A tak doputovala až do mé domácí knihovny:-) Ležela tam nepovšimnuta dalších několik let. Až doteď! „Každý velký objevitel narazil na touž nedůvěru, jež je spolehlivým znakem generace pitomců. Když vám někdo předestře velká fakta, nemáte dost intuice ani obrazotvornosti, která by vám umožnila věc pochopit. Neumíte nic jiného než házet blátem po lidech, kteří riskovali život při otevírání nových obzorů vědy. Kamenujete proroky! Galileo, Darwin a já –“ (z proslovu profesova Challengera, s. 63). Opravdu někde na Zemi existuje místo, kde přežili do dnešní doby dinosauři? Není snadné takovému tvrzení uvěřit (zkrátka generace pitomců?!) … Čtveřice mužů (výbušný prof. Challenger, prof. Summerlee, lord John Roxton a mladý novinář Edward Malone) jsou rozhodnuti přinést konečnou odpověď a vydávají se na výpravu do Jižní Ameriky, aby Ztracený svět prozkoumali… Pomalejší tempo v úvodu mi nevadilo, postupně jsem se sžívala s hlavními aktéry, dozvídala jsem se o jejich pohnutkách, snech a touhách a asi po čtvrtině knihy to začalo být fakt dobrodružné a napínavé, to už jsem věděla, že jsem narazila na výjimečnou knihu. „Co je tam?“ říkával vzrušeně lord Roxton a ukazoval k severu. „Lesy, bažiny a neproniknutelná džungle. Kdo ví, co skrývají? A tam, k jihu? Divočina bažinatých hvozdů, kam běloch nikdy nepronikl. Neznámo doráží na nás ze všech stran. Co víme o tom, co je za úzkými pruhy vodních cest? Proč by Challenger nemohl mít nakonec pravdu?“ Po takovém přímém vyznání vzdorovité víry se na tvář profesora Summerleea vracíval výraz zatvrzelého posměchu. A Summerlee zahalený dýmem své bryerky jenom potřásal jízlivou hlavou, a mlčením jako by naznačoval, že Roxtonův názor nestojí vůbec za odpověď.“ (s. 82-83) Celým příběh nás provází mladičký reportér Malone, který se snaží podat o výpravě do Ztraceného světa co nejdetailnější zprávu. Kořením pro mne bylo neustálé špičkování dvou profesorů, jejich vědecký zápal a ega nedozírných rozměrů – př. „Nejen my jako jedinci, ale veškerenstvo evropské vědy vám je zavázáno hlubokým díkem za to, co jste udělali. Neváhám prohlásit, že zkáza profesora Summerleea a mé osoby by byla zanechala v moderních dějinách zoologie citelnou mezeru.“ (s. 190):-D Než se na scéně objevil had žararaka, tak jsem si „zasněně“ říkala, že bych tam chtěla být s nimi… To by mě zabilo, mám obrovský strach z hadů. Při dohledávání informací o žararakovi jsem narazila na to, že hadi mají na svědomí, a teď se podržte, více než 10 000 obětí ročně. A navíc ty obrázky hadů mě dost vystresovaly:-) „Všímali jsme si, které plody jsou oklované ptactvem, a tím jsme se nejen vyhnuli nebezpečí jakékoliv otravy, ale rozhojnili a zpestřili náš jídelníček mnohou znamenitou lahůdkou.“ (s. 151) … Tak nám to, babi, s bezinkami nevyšlo:-) - obě jsme po nich zvracely a babičce předtím prolétlo hlavou, že ptáci je přece taky jedí… Sir Arthur Conan Doyle napsal Ztracený svět před více než 100 lety, a proto se není co divit, že je zde člověk vypodobněn jako „pán tvorstva“. Člověk jako nejinteligentnější tvor na Zemi, který má právo rozhodnout o osudu těch, kteří stojí níže na vývojovém žebříčku, se mi příčil… „Konečně, konečně dosáhl nadvlády opravdový člověk a zvěročlověk, zvíře člověku jen podobné, bylo jednou provždy odkázáno na místo, jež mu přísluší.“ (s. 206) … Ani sběratelská vášeň lorda Roxtona mi nebyla zrovna sympatická… Toto mi ale bohatě vyvážily nezapomenutelné chvilky, které jsem trávila ve společnosti této nesourodé čtveřice. Skvěle vykreslená atmosféra nepoznaného kousku světa, těšilo mě pozorovat očima vypravěče velké jezero a další skvostná místa Ztraceného světa, prožívat s nimi chvilky radosti z neobvyklých objevů, lámat si s nimi hlavu při řešení prekérních situací, strachovat se o ně v momentech, kdy jim nebezpečí dýchalo na paty, atd. A jenom taková mírná poznámka z pohledu archeologie k množství zvířecích a lidských jedinců na popisované náhodní plošině. Archeologové modelují, že aby došlo k zachování dynamické rovnováhy ekosystému, potřebovala 30členná skupina lidí (lovců a sběračů) poloměr domovského okrsku cca 60 km, čili cca 11 000 km2… Tohle ale autor nemohl tušit:-) Nechápu, proč se F. Gel rozhodl v českém překladu udělat z Gladys Markétku, jinak všechna jména ponechal… Místo lorda Johna Roxtona jsme mohli číst o Honzovi Roxtonovi:-) … Vydání, které jsem četla, je obohaceno o 4 rozkládací obrázky z pera P. Broma. Toto dobrodružné sci-fi můžu jenom doporučit… A já se těším na další příběhy profesora Challengera (Příliv smrti).... celý text

Bodlináček ježčí kluk 1999, Miloš Kratochvíl

„Je to vážně neposeda, táta synka věčně hledá a ztrácí z něj ježčí nervy, „Jsem v plechovce od konzervy!“ volá ježek. „Jen si hraju na rytíře. Na Bajaju!“ Příjemné verše M. Kratochvíla potěší nejen nejmenší děti. Náš Arnošt (1,5 roku) si prohlíží obrázky a Barunka (skoro 4 roky) se dozvídá zajímavosti o ježcích. Už ví, jak se ježek brání, že hodně dupe (+ díky veršům se naučila nové slovo „bagančata“, které neustále opakuje), že funí a třeba že v zimě spí. „Leporelo“ vlastníme vyřazené z knihovny:-)... celý text

Olivka, zelená víla 2008, Daisy Meadows

Kosí bratři a větrný kohout 2002, Ludvík Středa

Po opeřených kamarádech Krtka a Myšky přinesla dcera ke společnému čtení další knihu o opeřencích. Tentokrát jimi byli kosí bratři Josef a Václav a kohout Kamil. … Večerníček neznáme, protože televizi nemáme:-), takže to pro nás obě bylo první seznámení s těmito malými kosími nezbedy. Barunka knihu objevila v knihovně, ležela, resp. stála u nás dlouho, ale jakmile jsme ji začaly číst, tak jsme si kosáky i kohouta oblíbily. Už ji máme téměř potřetí přečtenou… Baví mě, jací jsou kosí bratři neposední, dlouho nevydrží bez lumpáren, ale v jádru jsou to hodní hoši:-) Kohout Kamil je oproti nim „ten dospělejší“, dohlíží na dění ve městě ze špičky radniční věže a snaží se udržovat pořádek. Kniha obsahuje samozřejmě nejedno poučení (např. když něco provedeš, tak bys to měl napravit)… Poslední příběh o zkrocení lva Artura v dceři vyvolal touhu po zmrzlině, tak jsme se vrhly na vyrábění domácích nanuků:-) Ilustrace M. Tiché pěkně dokreslují příběhy. Nicméně obrázek ze strany 7 úplně neodpovídá líčené situaci:-) Ale to je jen kosmetická vada. My se určitě poohlédneme po dalších příbězích těchto kosích rošťáků.... celý text

Ušmudlaná neplecha Olívie Ždibáčkové 2019, Daisy Meadows

Další úspěšná mise Lilky a Joly je za námi. 2x:-) Tentokrát se podíváme do pekařství U Ždibáčků, má se konat jeho slavnostní otevření a rodina Ždibáčkových pořádá soutěž ve zdobení dortů. Plesk! Čarodějnice Grizelda zkouší další způsob, jak získat Les přátelství jenom pro sebe. Tentokrát si na pomoc přizvala příšerky z Čarodějné skládky. Jedna z příšerek, netopýr Pípa kouzlem promění roztomilou křeččí holčičku na bordelářku, která si o sobě myslí, že je netopýr. Kvíííí kvíííí. A jde se dělat nepořádek… Jak kouzlo zlomit? Stačí zajít do knihovny a vyhledat potřebné informace:-) Ťuk ťuk. Knihovnicí je paní Stromoťuková (žluna). Dcera si v souvislosti se žlunou hned vzpomněla na Broučky:-) A protože se děj točí kolem pekařství, tak jsme musely samozřejmě také hned něco upéct… A protože dcera příběhy, které čteme, žije, tak jsme se na procházce proměnily ve křečky a asi hodinu jsme si pisklavým hlasem povídaly o postavách z knížky:-) Tato kniha bezprostředně předchází knize Velké překvapení Evky Štětinkové. I když číslována jako 5. díl ze série Kamarádky kouzelných zvířátek, ve skutečnosti se jedná o 9. díl. Doporučuji, pohlídat si, jak čtete po sobě, protože budete znát víc zvířátek a budete se v nich lépe orientovat.... celý text

Povídky 1990, Franz Kafka

Nikdy bych nevěřila, že se mi bude Kafkova tvorba tak moc líbit. Úplně jsem se zamilovala. Pravda, nebyla to láska na první pohled, ani na druhý, ani na třetí,…:-) První část knihy (Rozjímání) pro mne bylo určitým seznámení s Kafkou. Docházelo k lehkému oťukávání a sžívání se s jeho stylem. Zpočátku jsem si vybírala ty nejkratší povídky (např. Roztržité vyhlížení – 4 věty), Bída starého mládence – 2 věty). V mysli mi vyvstávaly popisované situace, obdivovala jsem Kafkovu schopnost vylíčit moment, nechápala jsem jeho promluvy a mnohdy jsem se ztratila tak, že jsem musela začít číst znovu. Čím více jsem s Kafkou trávila času, tím snáze se mi četl a postupně jsem zvládla přečíst i několik povídek za sebou, aniž bych se musela vracet na začátek:-) „Neboť jsme jako kmeny stromů ve sněhu. Napohled tu hladce spočívají a řekl bys, že stačí malý náraz, aby je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny. Ale hleďme, dokonce i to je pouze zdánlivé.“ (povídka Stromy) Povídky v Rozjímání jsou spíše než povídkami jistými útržky, autorovým rozjímáním (lépe to sama vyjádřit neumím)… Jsou sice ideální k „proniknutí“ ke Kafkovi, avšak z celé knihy mi přišly na čtení nejnáročnější a někoho mohou od dalšího čtení odradit… Ortel jsem četla již dříve. Doporučila mi ho osoba, jejíhož názoru na knížky, si hodně vážím… A chtěla jsem si ho přečíst znovu, a tak se stalo, že jsem narazila na tuto knihu. Dá se toho v ní objevit spoustu. Nejvýrazněji mě bil do očí narušený vztah otce a syna a potřeba skrývání svého pravého já. Nezdravý vztah F. Kafky a jeho otce je promítnut i do některých dalších povídek (např. Proměna – k té jsem napsala samostatný komentář, nebo Jedenáct synů)… Říká se, že ke Kafkovým dílům lze proniknout až po seznámení s osobou autora. Ano, rozhodně to pomůže v rozklíčování určitých prvků, témat, myšlenek a k pochopení toho, z čeho vycházel. Nicméně nemyslím si, že se bez znalosti jeho života nedá jeho dílo číst. Já jsem toho důkazem:-) Není pro mě důležité pochopit, proč to napsal, jak to psal. Líbí se mi to, nacházím v jeho textech svá vysvětlení. Baví mě představovat si to, co popisuje. Jeho povídky mi poskytly nezapomenutelný čtenářský zážitek. Ano, hodně významů mi uniká, ale nevadí mi to. Příště třeba objevím další. Díky jeho povídkám si skládám dohromady svůj obrázek o Franzovi… Každá povídka má co nabídnout. Oslovila mě mimo jiné V kárném táboře. Cestovatel, důstojník, odsouzený, voják a zvláštní aparát – na první pohled povídka o popravě je podle mě obecně o nesmyslném lpění na něčem, co máme rádi, v co slepě věříme, máme s tím spojený velký kus našeho života, nejsme schopni otevřít oči a vidět a je nám zatěžko přistoupit na změnu. Pro někoho může být pak vidina změny neúnosná… Kafka měl výjimečný dar. Na absurdních motivech (umělec na hrazdě, umělec v hladovění, proměna v brouka, zpráva o předchozím opičáctví, atd.) vystaví „něco“, co v sobě skrývá mnoho zajímavých myšlenek a pohledů na život a svět vůbec. Ani o překvapivé pointy není nouze (třeba Malá paní mě dostala)… Doporučuji, není to sice lehké čtení, ale stojí za to! „Tuto tužku nasadil teď nahoře na kámen; kámen byl velmi vysoký, ani se nemusil shýbat, zato však se musil předklonit, neboť od kamene ho dělil hrob, na nějž nechtěl šlápnout. Stál tedy na špičkách a levou rukou se opíral o plochu kamene. Jakýmsi obzvlášť šikovným trikem se mu podařilo napsat obyčejnou tužkou zlatá písmena; napsal: „Zde odpočívá –“ (úryvek z povídky Sen)... celý text

Kdo roste v parku 2019, Kateryna Michalicyna

Knížka byla vystavená v knihovně a hned mne přilákala krásnou jarní zelenou obálkou, jejíž autorkou je Oksana Bula. Příběh vypráví o malém semenáčku, který se pokouší zjistit, kým bude, až vyroste. Postupně se obrací na jednotlivé stromy, které v jeho okolí rostou, a ptá se jich, zda se jim podobá. Čtenář společně se semenáčkem zjišťuje základní charakteristiky 11 různých listnatých dřevin (např. bříza, dub, lípa a jasan). Dozvěděli jsme se, jakou má který strom kůru, listy, květy, plody a občas i nějakou zajímavost. Třeba že květy jeřábu zrovna nevoní a že plody lípy křupají, když se po nich přejede na kole:-) Informace jsou naservírovány dětem úměrně jejich věku. Různá přirovnání (např. jehnědy k náušnicím, topolové chmýří ke sněhovým vločkám) a tipy (jak ze sebe udělat parkového nosorožce, výroba mužíčka ze semínek jasanu, atd.) odlehčují přísun faktů a dělají text příjemně čtivým. Knížka se fakt povedla. Holky ukrajinský jsou šikovný... Barunka (4 roky) nám každou chvíli na procházce hlásí, že vidí semenáček nebo náušnice:-) Klidně bych uvítala ještě další stromy (třeba lísku nebo buk). Přesto velká spokojenost, doporučuji.... celý text

Myš a Krtek, opeření kamarádi 2014, Wong Herbert Yee

V pořadí naše 3. kniha o Myšce a Krtkovi. Nadšení jsme všichni. Během dvou dnů jsme ji na žádost dcery přečetli 6x:-) Krtek a Myška se rozhodli, že vytvoří knihu o opeřencích. Není to ale jen tak. Chce to nějaký nápad. A Myška by jeden měla… Na knížkách z této série mě nejvíc baví to, jací jsou Myška a Krtek skuteční přátelé. Skvěle se doplňují, nebojí se přiznat, že nejsou v něčem dobří, neváhají druhého pochválit, rádi spolu tráví čas, a proto nemají nouzi o skvělé zážitky… Nic na mě nepůsobí šroubovaně, jejich přátelství je příjemně zakomponováno do příběhu, žádná poučná moudra, prostě milý příběh, ve kterém si můžete sami hledat mezi řádky… Ilustrace (jejich autorem je taktéž W. H. Lee) jsou kouzelné, připomínají mi obrázky od A. Lobela… A my získali další inspiraci, jak si obohatit procházky přírodou. Stačí se zaposlouchat do ptačího zpěvu. Díky Krtkovi a Myšce už víme, jak zní pěnkava, sýkorka, stehlík a sojka. „Myška utrhla sedmikrásku a zastrčila si ji pod šátek. „Májová vlažička, naroste travička,“ hopsala myška v jarní náladě.“ (s. 14)... celý text

Putování skřítka Všudybýlka 2019, Radomír Socha

Dceřin objev. Moc se mi do knížky nechtělo, ale Barunka trvala na tom, že si ji chce půjčit… A jsem tomu ráda:-) Základní příběh je jednoduchý. Skřítek Všudybýlek (původně Brouzdálek) se vydává na různé výpravy a snaží se poznat všechno možné. Při svém putování potkává všemožné zástupce naší fauny i flóry a dozvídá se spoustu zajímavostí. V knize je opravdu hodně informací o zvířátkách, rostlinách a houbách. Oceňuji, že se R. Socha neomezil na notoricky známé informace a že zařadil taktéž pro dětské knížky netypické živočichy (např. pásovka keřová, ruměnice pospolná a housenka přástevníka medvědího). Co se týče hub, tak Všudybýlek získá povědomí mimo jiné o václavkách, kuřátcích a choroších. Posledně zmíněné jsme den předtím, než jsme o nich četli, obdivovali v lese, tak se nám to hezky propojilo:-) Pro mne byla přínosná část o bylinkách. Už vím po jaké bylince šáhnout, až si budu chtít zklidnit nervy:-) Plno věcí bylo novinkou i pro mne, čtení jsme prokládaly sledováním videí a obrázků. Koukaly jsme např. na netýkavku střílející semena a na rozrytou půdu od divokých prasat. Dnes jsme na procházce dokonce viděli i ruměnici pospolnou. Děti si ji nechaly nalézt na ruku. Barča měla sice nejdřív obavy („Nesní mě?“), ale když se rozpomněla, čím se živí, tak už si setkání s ruměnicí jenom užívala:-) Neopomenut nezůstává ani dopad lidské činnosti na zvířata (včely, raci) a obecně znečišťování přírody. … „Lidé jsou totiž schopni zaneřádit kdeco.“ (s. 50) Reálné informace jsou namixované s různými skřítky, bludičkami apod. Při čtení jsem si říkala, že je knížka ideální k práci s textem (např. metoda I.N.S.E.R.T). Jediné, co se mi na knížce nelíbilo, byly ilustrace (J. Quis). Rozostřené pozadí (jako na fotkách) není pro mě to pravé ořechové. A u ptáků bylo hodně složité až nemožné přiřadit popisované opeřence ke správným ptáčkům na obrázku. Knížka láká k objevování v přírodě (poslouchání datla, sledování motýlů, všímaní si rozdílů, hledání stop po zvířecí činnosti, atd.). Dcera chtěla, abych četla pořád dál a dál:-) Doporučuji všem malým i velkým milovníkům přírody:-)... celý text

Vánoční koťátko 2012, James Herriot (p)

O Vánočním koťátku jsem slyšela poprvé před několika lety. Kolegyně z knihovny o něm vyprávěla na jednom semináři a neubránila se slzám. Ze semináře mi zůstalo v paměti pouze Vánoční koťátko. Když po něm dcera šáhla v knihovně, tak jsem tušila, že to bude smutné čtení… Krásně napsané, emoce se mnou cloumaly, taky bych si chtěla posedět u krbu jako Debinka, paní Pickeringová musela být úžasná žena, … Dojemné, plné naděje a lásky ke zvířatům, ale i k lidem. Ochota J. Herriota je obdivuhodná. Četly jsme s dcerou několikrát, máme ji půjčenou už podruhé z knihovny a pořád má to správné kouzlo. Ilustrace Ruth Brownové důstojně dokreslují příběh, dodávají mu tu pravou atmosféru.... celý text

Medové příběhy 2012, Ľubica Šebeková

Přečtena 2x, v průběhu čtení zkonzumováno nepočítaně rohlíků/chlebů s máslem a medem. Samozřejmě domácím:-) Barunka (skoro 4 roky) si knihu vyhlídla sama v knihovně. Mě by na první pohled asi neoslovila… Kniha vypráví o 3 sourozencích (Lenka, Tomáš a Dominik), kteří tráví hodně času u prarodičů na vesnici. Děda je tělem i duší včelař a snaží se děti do tajů svého životního koníčku/poslání zasvětit. Velmi kladně hodnotím informace, které se o včeličkách mají čtenáři možnost dozvědět. Mnoho jich bylo nových i pro mne, např. jsem se dozvěděla, kdo má a kdo nemá žihadlo nebo že včelař dokáže podle barvy a tvaru voskového víčka rozeznat, co je uvnitř včelí buňky v plástvi. Vysvětleno je to opravdu hezky, mnohdy i obrázkem doplněné. V tomto ohledu jsou pro mne Medové příběhy hezkým doplňkem k právě přečtené knize Historie včel. Všechno se mi začíná hezky propojovat, i když je toho stále ještě dost, co bych chtěla vědět. Až se bude možné zase volněji pohybovat, tak vyzpovídám našeho výhradního dodavatele medu, strejdu Míru, na kterého si dcera během četby mnohokrát vzpomněla… Dneska dokonce navlékla na hlavu koníkovi (hračce) igelitový pytlík, a když jsem se jí ptala, zda se ho chystá udusit, tak prohlásila, že je to ochrana proti včelám:-) V knize proti sobě stojí město a vesnice. Vesnice je velmi idealizovaná, vše je „dokonalé“, děti pomáhají prarodičům, získávají cenné zkušenosti, učí se šetrně přistupovat k přírodě, harmonické vztahy jsou „všude kam oko dohlédne“. A město? Děti zažívají posměch, zobrazena povrchnost, vymoženosti jako PC, atd. … Nejvíc mě zaráží, že se na škole, kam děti chodí, konal turnaj v hraní počítačové hry. Autorka se zřejmě snažila ukázat, že mezi životem ve městě a na vesnici je propastný rozdíl. Bohužel, tohle mi kazí dojem z celé knihy. I když sama mám na dětství na vesnici podobné idylické vzpomínky:-) L´. Brezovická Šebeková si svou knihu i sama ilustrovala. Zrovna mému oku nelahodí obrázky lidských postav, jinak se mi docela líbí:-) Pořád váhám, jak hodnotit. Včelky jsou bez debat, těm bych dala i víc. Nakonec dávám 4*. Po Včelařovi Josífkovi (S. Čechová) naše další povedená dětská knížka na téma včelařství.... celý text

Pohádka o rozpustilé abecedě pro kočku 1983, Václav Fischer

Další z knihovnou vyřazených „pokladů“. Zamilovala jsem si ji hned při prvním předčítání, už tomu bude víc než rok. Stačilo přečíst pár vět a tušila jsem, že knížka má potenciál:-) „Byl jednou jeden starý pán a ten měl černou kočku. Nebyl to však obyčejný starý pán, byl to básník. A protože byl básník a měl černou kočku, tak básnil pro kočku.“ (s. 5) Autorské trio (V. Fischer, V. Trojan a K. Franta) odvedlo výbornou práci. Příběh o černé kočce, která se nudí a starý pán se jí snaží zabavit… Až si jednoho dne přečte v novinách v koutku pro kočku článek, který mu vnukne nápad… Víc už neprozradím:-) Kromě hezkých ilustrací, díky kterým mám pocit, že jsem se ocitla v době, kdy řady gentlemanů, i těch kocouřích, povážlivě řídnou, je příběh obohacen básničkami, resp. písničkami (i s notovým zápisem). Milé, vtipné, příjemné... Čtená i zpívaná mnohokrát:-) Za celou rodinu jasných 5*.... celý text

Historie včel 2017, Maja Lunde

„Bez včel jsou květiny jen pomíjivou nádherou, jako na soutěži krásy. Krásné jen po krátkou dobu a potom nic. Bez opylování se nic dál nestane. Žádné plody, žádná semena. Konec.“ (s. 105) Včely mi dělají společnost dnem i nocí. Za světla dětem předčítám Medové příběhy (L´. Šebeková) a když se zešeří, beru do ruky Historii včel… Obě knihy se shodují v poselství a v tom, že čtenáře nenásilně seznamují s fakty z včelí říše. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavostí, něco jsem si i ověřovala. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že popisovaný Colony Collapse Disorder neboli syndrom zhroucení včelstev je reálný… Naléhavost, důležitost, informovanost, odpovědnost, pokora – to a mnoho jiného mi v souvislosti s tématem běželo při čtení hlavou. Historie včel je unikátní kniha. Autorka mi umožnila ve 3 časových rovinách (1852 – William, Anglie; 2007 – George, USA; 2098 – Tao, Čína) nahlédnout do útrob včelího úlu, prožívat radost i starost „obyčejných“ lidí, sdílet s nimi jejich touhy, nadšení, zklamání, vztek, pocit marnosti, atd. Všechny časové linky mají společné pro mne atraktivní téma, kterým je rodinná dynamika. Rodinný život, vztahy s dětmi, manželské soužití, snaha zajistit to nejlepší pro své děti x nechat je zvolit si svou vlastní cestu… I kdyby v příběhu nešlo o včely a chybělo poselství, tak by mě knížka bavila stejně hodně. Včely jsou pro mne jistou přidanou hodnotou. Maja Lunde píše čtivě... Jsem zvědavá na její další knihy. Nejvíc mě láká Modrá:-) Doporučuji a děkuji harena za skvělý tip. „Včely opouštějí tenhle svět a zodpovědnost za to neseme my.“ (s. 326)... celý text

Linda, kočka zahradní 1982, Markéta Zinnerová

Vlastníme vyřazenou z knihovny… Velké překvapení. Bavila jsem se od začátku do konce. Když jsem dočetla poslední větu, tak dcera (téměř 4 roky) řekla: „Čti dál.“ Výstižněji snad nemohla vyjádřit, že se jí knížka také líbí:-) … Kočka Linda, největší malé zvíře, je svérázná, prostořeká, prostě svá… Krásně zapadá do bláznivé rodiny s pořádkumilovným tatínkem, s maminkou, jejíž motto zní „život je pohyb“ a dvěma dětmi Aničkou a Míšou. „Tatínek pravil: „Hm.“ A hodlal usednout do svého televizního křesla. Nedosedl, předešla ho Linda. Ráda se v pohodlí dívala na Večerníček. Maminka ohleduplně poslala Míšu do předsíně pro stoličku na obouvání. Tatínek přece nemusí u Večerníčku stát. Tatínek sledoval program nadobyčej soustředěně. Zapomněl se smát, i když v televizi rostl Maxipes Fík jako z vody.“ (s. 7) Originální, milý, bláznivý, netradiční příběh o kočce s modrýma očima a tygřími proužky. Text doprovází úžasné ilustrace L. Spálené… Divím se, že se nachází v modrých číslech.... celý text

Správná věc 2019, Marek Hnila

Může obsahovat drobné SPOILERY??? „Tato kniha je pravdou, nebo lží v očích těch, kdo ji čtou. A každý si musí vybrat.“ Správná věc. Už název sám nutí k zamyšlení. Co je správné? Kdo to ví? A x dalších otázek mě k tomu napadá… Osobně nemám ráda ostré odlišování toho, co je správné a co není… Tím, nechci v žádném případě shazovat zvolený název, právě naopak, myslím si, že je zvolen geniálně. M. Hnila pro mne donedávna neznámý autor, získal mou pozornost. Autoritářská vláda, zneužívání pravomocí, zasahování do života občanů, manipulace s fakty, vykonstruovaná obvinění, zbavování se nepohodlných, obohacování se nelegální činností, atd. … Nemohla jsem si nevzpomenout na G. Orwella. Správná věc má ve výsledku k Orwellovi daleko, to z ní však nečiní špatnou knihu, nýbrž odlišitelnou a to oceňuji. Odehrává se ve dvou rovinách, které se vzájemně doplňují a dávají dohromady ucelenější obraz o městě, kterého se vyprávění týká, o atmosféře doby, praktikách nejvyššího představitele Waltera Brighta, ale i jeho obyvatelích… Velmi kladně hodnotím, že se autorovi povedlo jazykem i formou odlišit obě dějové linky. Text v kontextu autorova věku působí neskutečně vyzrále. Podařilo se mu trefně popsat či naznačit témata, která jdou ruku v ruce s nesvobodným prostředím. Rodina a láska, se kterou je neoddělitelně spojený strach o budoucnost nejbližších, touha poskytnout jim, co nejlepší život, atd. To se to s lidmi ale krásně manipuluje… Síla psaného slova, strach mocných z toho, co je v knihách napsáno, cenzura, snaha kontrolovat a ovlivňovat, co se dá, ale naopak touha po tom se spojit a udělat něco zakázaného, i kdyby to bylo jen „obyčejné“ přečtení nežádoucí knihy a pak si o tom společně popovídat… Když jde o „správnou věc“, jdou osobní spory stranou, lidé se dokáží semknout... Také neopomíjí např. pocity po učinění volby… Autor se mi zavrtával pod kůži, člověk se neubrání přemýšlet a hledat sám v sobě. Dělám „správnou věc“? Po přečtení doporučuji vrátit se ještě jednou na začátek knihy, možná si jako já uvědomíte, že jste se při čtení více soustředili na děj a uniklo vám plno důležitých myšlenek. Knihu jsem četla 2x. Poprvé mě uchvátil děj, prostředí, postavy a pár myšlenek. Při druhém čtení jsem knihu vnímala jako text, který mi poskytl plno impulzů k myšlenkovým rozletům, hledání a přemítání, nejrůznějším asociacím,… papírky se plnily poznámkami a já nemohla knihu dostat z hlavy. Nejzásadnější poselství pro mne osobně vidím v myšlence: buď sám sebou, to je ta správná věc, nenech se zastrašit ani ovlivnit, i kdyby to znamenalo vybočit z řady a říct NE. Lepší pozdě než nikdy... „Bylo to ale skutečně zlo, které bylo v této knize potrestáno? Věřme, že bylo.“... celý text

Tim má potíže 2012, Holly Webb

Jsem mile překvapena. Po knize šáhla v knihovně dcera (necelé 4 roky), zaujala ji obálka se smutným pejskem… Katka touží po pejskovi a vypadá to, že se na ni štěstí usměje. Jenže v rodině už jeden domácí mazlíček (kočka Micka) je… V knize je citlivě vylíčen proces od touhy mít domácího mazlíčka, přes rozhodování, zda ho pořídit, jeho výběr, těšení se na něj, první momenty mazlíčka v novém domově, atd. až po harmonický vztah všech lidských i zvířecích členů rodiny:-) Příběh se příjemně četl. Hodně se mi líbilo, že má čtenář možnost vidět věci z různých úhlů pohledu. Co svádí k tomu, aby bylo na první pohled vykládáno jako zlomyslnost, může být ve skutečnosti neznalost, chuť objevovat, zkoumat, hrát si, ale i třeba nepovedená touha po sblížení. Při čtení mě mnohokrát napadlo, že si za pejska Tima a kočku Micku můžu klidně dosadit moje děti. I jejich sbližování a společné hry často provází nepochopení, křik, ublížené výrazy nebo výkřiky:-) Pro mne připomenutí, jak je ošemetné vynášet ukvapené soudy. Pocity protagonistů jsou výborně zakomponovány do příběhu, pejsek také jako dítě dokáže rychle vycítit změnu nálady… Katka je citlivá, chápavá malá osůbka a umí skvěle odhadnout, jak se věci mají ve skutečnosti. Jde jí to lépe než mně:-)... celý text

Křehké nepřenášet 2015, Přemysl Krejčík

Manžel po dočtení Malýho NY projevil taktéž touhu přečíst si básně od P. Krejčíka a na rozdíl ode mne začal jednat… Včera dorazily:-) Když jsem do útlé knížečky s nápaditou obálkou poprvé namátkou nahlédla, vzpomněla jsem si okamžitě na Rupi Kaur (četla jsem od ní knihu The Sun and Her Flowers)… Básně jsou niterné, místy velmi intimní (v tom nejlepším slova smyslu). Vlastní zkušenost přetavená do slov nemusí automaticky znamenat kvalitní poezii, přesto Křehké nepřenášet jí v mých očích na 100% je. Autor si skvěle pohrál se slovy, texty jsou chytré, nečiší z nich patos, zášť, ani cynismus, spíš dýchá melancholie, smutek a úcta k ženě, která pro něj byla kdysi „vším“. jsi vzácná jako nálepka co ještě nikdo nezkoušel strhnout i když tě drásali a možná proto se teď třeseš ze spaní tabulka střepů ještě v celku jak moc křehké nepřenášet? /báseň jsi vzácná/ ČTVRTEK VE ČTVRT na dvě v noci v oknech sídliště sčítám světla naše žárovky zůstaly zhasnutý spíš? nebo spíš já? /báseň čtvrtek ve čtvrt/ Na začátku jsem zmínila R. Kaur. Pro zajímavost, jejich roky narození se liší o pouhý rok a oběma vyšla první básnická sbírka v roce 2015. Jejich poezie vychází z vlastních zážitků, forma je hodně podobná, přesto jinak pracují se slovy. Básně českého autora jsou promyšlenější, nesype to ze sebe jako R. Kaur. Doporučuji! A na mě už doma čeká Asfaltovej plameňák… Zajímá vás, jak se dá básnicky vyjádřit kráva? Stačí otevřít Křehké nepřenášet, určitě odpověď objevíte:-)... celý text

Příběhy ze stáje 2011, Henriette Wich

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Přečetli jsme s dcerou už několikrát, dokonce ji chce číst i náš mimišák (kluk, 17 měsíců – chce všechno, co vidí u starší ségry:-)). Knížka obsahuje 6 krátkých samostatných příběhů, které mají společné to, že se v nich vyskytují čtyřnozí řehtající lichokopytníci. Není nouze o napětí, lásku ke koním, objeví se i rytíři, bude se pracovat, pomáhat a v posledním příběhu čeká Pavlu nevšední kouzelný zážitek v podobě zázračného bělouše. Osobně se mi nejvíc líbí příběh Dědečkův dárek, ve kterém děda pomáhá Karolínce vyrobit stáj pro koníky. Karolínka není nejdřív nadšená, chtěla totiž stáj, kterou obdivovala s kamarádkou Janičkou mnohokrát za výlohou hračkářství, ale výsledek stojí za to… Vlastnoručně vyrobeným věcem dávám přednost a udělají mi větší radost než koupené. Navíc, nedocenitelné jsou společné momenty, které při výrobě s nejdražšími trávíme… a jak to vidí dcera? Ta se nejvíc těší, až se na nějakém poníkovi zase projede:-)... celý text

Holýma rukama 2007, Miroslav Žamboch

„Přece nebudeš dělat takovou hloupost, aby ses nám sám jediný zkoušel postavit,“ promluvil znovu velitel, v hlase lehké pobavení. „Už to tak bude,“ potvrdil jsem, „jsem prostě Hloupej.“ Holýma rukama představuje další krátkou epizodu, v níž se nám představuje Bakly v plné síle a nasazení. Potěšilo mě, že se na scéně objevil starý známý lord Varatchi a také pan Lasička. Celkový příběh začíná pomaličku nabývat jasnějších kontur… V tomto díle mne nejvíc osobně zaujalo, jak M. Žamboch vylíčil sílu a houževnatost, kterou je schopna matka projevit, když jde o bezpečí jejích dětí. A opět si kladu otázku: Byla bych toho také schopná? Můžete se těšit na čaroděje v akci, typický suchý humor a opravdu hooodně se tu bojuje. Při čtení jsem se přistihla, že si představuji popisované momenty z boje. Asi si dám od Baklyho na chviličku pauzu, ale rozhodně ne dlouhou:-D „Nelitoval jsem je, ale přišlo mi zbytečné je zabíjet. Možná jsem měkl. Možná, každý má své chyby.“ „Pochybovat?“ pokrčil jsem rameny. „K tomu je nutné přemýšlet, a to já nedělám.“... celý text