Osice přečtené 828

Vyhnání Gerty Schnirch 2009, Kateřina Tučková

Možné drobné SPOILERY!!! Moje druhá kniha od K. Tučkové. Téma odsunu Němců po 2. sv. válce se přímo i nepřímo dotklo i mojí rodiny. V kuchyni u babičky visí hodiny, které jejím rodičům věnovala před odsunem jistá Anna Selner (nevím, zda píšu správně), služka, která u nich sloužila na konci války. Babička na Annu někdy vzpomíná a lituje toho, že jí z obavy (komunistický režim) neodepsali na dopis, který od ní z ciziny dostali. Babička se také zmiňuje o tom, že chalupy po Němcích si zabrala ta „největší chátra“. Ještě vypráví, že po válce Američani zezadu zastřelili několik německých důstojníků, kteří se holili u potoka pod vesnicí, když je Češi na ně upozornili. A přímo se odsun dotkl manželovy babičky, která byla ze smíšeného manželství. Po válce přišli o všechen majetek, ale zůstat mohli… V knize je mnoho momentů, které mi výše zmíněné střípky připomněly. Autorce nelze upřít, že si nastudovala mnoho o tématu odsunu, vykořenění lidí, kolektivizace, atd. … Pro ty, kteří znají Brno, musí být čtení hodně zajímavé. Nicméně mě mrzí, že ji unikl zákon č. 115/1946 a nesprávně odkazuje na amnestii prezidenta (s. 266), i když se nejedná o literaturu faktu, ale o beletrii, stejně mi to kazí dojem z četby… Vyhnání Gerty Schnirch mi dalo mnoho podnětů k zamýšlení. Děti za války byly stále dětmi se svými touhami, starostmi, koníčky,… „Ale pak si všimla, že není jediná. Časem ji uhodilo do očí, že není sama, kdo o přestávkách čmárá na prázdné čtvrtky papíru, čte pod lavicí knížku nebo dlouhé minuty vyhlíží oknem do ulice.“ (s. 26) Poválečná nenávist se dá pochopit, jen mě opět překvapilo, jak se najednou vztahy mezi lidmi můžou takto diametrálně změnit. Vzpomněla jsem si na knihu Bezpečná zóna Goražde, tam je také hezky popsáno, jak se sousedské vztahy přes noc změnily. Národní hrdost v takové míře, že se omlouvá i vraždění… Hodně zajímavé mi přišlo líčení toho, jak se majetek po Němcích dostával do rukou nově příchozím. Rodina Jechů je pro mne synonymum „hamižné příležitosti využívající chátry“ a při čtení některých pasáží mi bylo smutno, že se někteří Češi tahle nenávistně chovali k těm, které celý život znali… Velmi mě zaujaly zmínky o JZD (mezi prvními vstupovali ti, kteří si zabrali majetek po Němcích a sami neuměli hospodařit – s manželem jsme o tom diskutovali, prý už na to narazil i jinde, musím se vyptat babičky; plnění povinných dodávek a popis práce v kravíně působí velmi realisticky - mamka je zootechnička a babička v kravíně pracovala, takže jsem ji při práci jako dítě měla možnost sledovat), za to přidávám body… Podnětů mi dala autorka skutečně hodně, třeba zamyšlení nad tím, jak se postavit k výchově „německých“ dětí po válce v zemi, která nemá k Němcům dobrý vztah – jako Čechy nebo nepopírat kořeny? Být takovým rodičem muselo být hodně těžké… „Něco jako domov nemá v téhle republice žádnou váhu. Berou ho lidem za trest anebo jen tak. Prostě jen tak. Z vyšší vůle. Od stolu.“ (s. 347) Když jsem po knize sahala, tak jsem očekávala silný emotivní zážitek. Jenže se u mě nedostavil a to jsem velmi emotivní. Musím se přiznat, že jsem se i rozhodovala, že knihu asi po 80 stránkách odložím a odskakovala jsem ke čtení posledního dílu Smrtky. Nicméně jsem ráda, že jsem ji dočetla, kvůli těm podnětům, které jsem dostala. Důvod, proč mne prakticky nijak příběh Gerty ani ostatních postav nezasáhl, vidím hlavně v tom, že na mne vyprávění působilo strašně odosobněně. I když si myslím, že se autorka snažila, právě to odosobnění odsunutých Němců překonat, ale na mě to bohužel nijak nepůsobilo. Chyběly mi dialogy, které by postavám vdechly více života a plasticity. Pokaždé když jsem knihu začala číst, tak jsem si vůbec nedokázala rychle vybavit, o čem a o kom jsem četla předtím. Tak nějak je mi to i líto, že jsem si čtení neužila a neprožila víc. Nejvíc se mne dotkla postava Helgy, která nosila mrtvého chlapečka… Pokud vás zaujalo téma odsunu a chcete si přečíst jiný osud, doporučuji příběh o Rudolfovi Bělohoubkovi (Chomutovsko) z knihy Ještě jsme ve válce.... celý text

Chaloupka na vršku 2009, Šárka Váchová

Na knihu Chaloupka na vršku jsem se moc těšila. Opětovné setkání se starými známými (předtím jsme četli už Chaloupku na vršku – nové příběhy) bylo znovu příjemné, plné vlídného humoru, dětské rozpustilosti, lidské dobroty a idylických sousedských vztahů. Takhle nějak si představuju, že se opravdu žilo na malých vesničkách před sto lety. Rodiče se nebáli nechat děti bez dozoru, děti si hrály v lesích, vymýšlely nejrůznější lumpárny, pomáhaly rodičům s lehčími úkoly (nosily oběd na pole, pásly kozy, pohlídaly mladší děti, atd.), lidé se orientovali podle polohy slunce a podle vyzvánění zvoničky, lidé měli blíž k přírodě i k sobě navzájem. Také si spolu víc povídali, dodržovali nejrůznější tradice a zvyky, např. masopust s maškarami následovaný dobou půstu a vyhánění Morany. Příběhy se odehrávají v průběhu celého roku. Je zde plno pranostik, lidových říkanek a písniček (bohužel bez notových zápisů). Seznámení s rokem na vesnici s přihlédnutím k tradiční lidové kultuře je příjemnou nadstavbou. Hodně se mi líbí, že malou Barborku nosí maminka v šátku na zádech. Škoda, že jsem knihu neznala v době, když jsem naší Barborku také nosila v šátku a někteří kritizovali, že ji nevozím v kočárku:-) Dceru příběhy baví, už pozná hodně postaviček. Díky knize jsme si zazpívali už mnohokrát koledu My tři králové a dneska, když jsme zdobili větvičky perníčky, prohlásila: „Chaloupka na vršku,“ když navlíkala stužku do perníčkového domečku:-)... celý text

Martinka malou baletkou 1999, Gilbert Delahaye

Naše další Martinka:-) Tahle je plná baletních termínů (oceňuji, že i s výslovností) a obrázků, na nichž je hezky vidět, jak mají jednotlivé baletní prvky vypadat. Dcera zatím o další přečtení zájem nejeví, což je neobvyklé, ale každou chvilku udělá nějakou podivnou pohybovou kreaci a zeptá se, zda je i tohle z baletu. Také se zajímá o to, zda Martinka dokáže tohle nebo tamto a dnes jsme se spolu různě protahovaly a dělaly různé poskoky a rádoby baletní pózy:-) Jenom mi přijde, že v každé knize o Martince, vypadá Martinka jinak...... celý text

Ema ve školce 2017, Gunilla Wolde

Dnes ji objevil náš mimišák v knihovně:-) Když jsem ho potom doma kojila, tak jsem ji stihla přitom přečíst celou starší dceři. Dceru fascinují příběhy ze školky, i když do ní sama chodit nechce. Ema ve školce je naší asi 3. knížkou s touto tématikou a myslím, že má potenciál dceru pro školku nadchnout... I když nejvíc ji zaujalo, jak Ema spadla ze stromu a zranila se. Opakovaně řešila, že se jí Nela neomluvila a že se na stromě mohly holky prostřídat. Je zajímavé, že ji to prostřídání napadlo, protože v reálu se střídání nekoná:-) Bavila mě, hezky se četla, zajímavá švédská kniha pro malé děti. Určitě ji budeme číst ještě mnohokrát:-)... celý text

Kráva a dědeček 2015, Ivan Binar

Po Čechově Dědečcích další kniha o dědečkovi:-) A tahle začíná: „S krávou by mohly být potíže. Je to zvíře neskladné, těžké a těžkopádné, v pohádkách se vyskytuje zřídka. V bytě ji mít nemůžeme, mohla by se propadnout o patro níž, pak ještě o patro a ještě, až do přízemí a z přízemí do sklepa, k jízdním kolům a marmeládě. Ve sklepě je nezdravo, vlhko a chladno, mohla by se nastudit. A co pak s ní? Kromě toho každá, i ta nejvychovanější kráva po sobě zanechává koláče, které zrovna nevoní.“ (s. 3) Knížka Kráva a dědeček mě hodně baví. Líbí se mi styl, kterým je napsána. Obsahuje hezké slovní obraty, které motaly sice dceři hlavu, ale to vůbec nevadilo. Vždycky jsme si je vysvětlily a ona si může přirozeně rozšiřovat slovní zásobu o další významy jí známých slov. Teď už ví, co znamená, že ohradník kope, nebo když se řekne „jedeš“. Také zjistila, že nejsou koláče jako koláče, proč se dává na něco záloha a že na druhé straně naší podlahy je strop někoho jiného… „Dědeček Josef tráví většinu času v zahradě sám, babička Josefka tam s ním nezajde a nezajde. Vysedává u kamen v kuchyni na bedně s dřívím a čte si knížku o životě na vsi. Až nastane vhodná chvíle, odloží knížku a uvaří oběd…“ (s. 7) Soužití dědečka Josefa a babičky Josefky mi připomnělo mé prarodiče. Moje babička si ráda čte na plotně vesnické romány. Nejradši má, když je plotna ještě teplá:-) Překvapilo mě, že se kniha v době mého hodnocení nacházela v modrých číslech. Za mě je naprosto skvělá. Pobavila jsem se, byla radost ji číst, I. Binar se nebojí opakování slov, dociluje tím vtipnosti, hraje si s jazykem, … a ilustrace od E. Sýkorové-Pekárkové jsou osobité, zkrátka další povedená knížka od nakladatelství Meander.... celý text

Dědečkové 2011, Pavel Čech

Skvostná knížka. Shrbené postavy, prořídlé vlasy, stářím zvrásněná tvář, vlídný bezzubý úsměv, klobouk na hlavě, hůlka v ruce - to jsou na první pohled dědečkové. Pro mě je dědeček jedinečná postava, s nímž mám spojené vzpomínky na hraním karet (naučil mě třeba mariáš a bulku), na společně strávené chvilky na "sejpce", kde nás učil řezat pilkou a vyrábět různé věci ze dřeva, fascinovala mě jeho sbírka budíků, které uměl opravit a modely letadel, které sestavil a je toho ještě spoustu... Při prohlížení knížky jsem přemýšlela o tom, kým asi postavy dědečků byly, než se z nich stali "vetší staříci", co a koho nechali za sebou, podle výrazu tváří bych řekla, že prožili spíše hezký život... Prohlížela jsem několikrát a nejvíc mě zasáhl příběh Knoflík. Jakoby se na chvilku zastavil pokaždé čas, když jsem viděla poslední okénko příběhu. I když jsem věděla, co přijde, tak efekt byl vždy stejný... A příběh Ještě něco - nádhera, vykouzlil mi melancholický úsměv na tváři... Bavily mě úplně všechny. P. Čech je v mých očích nejlepší český autor, jehož knížky jsou postaveny na ilustracích.... celý text

Pohádky na dobrou noc 2011, Laura Driscoll

Přečetly jsme zatím 2x. Při čtení se dcera doptávala na všechno možné. Probraly jsme třeba, proč se Prasátko bálo při přespávání v Púově domečku, jak na nás může působit kombinace tmy a cizího prostoru a že doma se cítíme nejvíc v bezpečí… A udivilo ji, že je domeček sovy hodně malý. Myslela si, že se do něj nevejde. Tak jsem jí vysvětlila, že za to může perspektiva:-) Mně se nejvíc líbil příběh „Jak se Klokánek poučil“. „Víš, mami, předtím jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdybych bydlel sám. Ale zdá se, že to není žádná legrace. Tygr musí utírat prach, Prasátko musí věšet prádlo a Pú musí přerovnávat džbánky s medem. Nikdo z nich nemá čas na hraní.“ (s. 38) Při čtení jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybych taky někdy dokázala dát přednost povinnostem před hraním s dětmi:-) A kdyby Klokanice s Klokánkem ostatním pomohli, tak by to bylo rychleji hotové a mohli by všichni vyrazit na procházku společně… Velmi kladně hodnotím, že je na obrázcích nade dveřmi Púova domečku nápis PAN SANDERS. Toto příjmení dal skutečně Medvídkovi Púovi A. A. Milne.... celý text

Co se skrývá v lidském těle 2014, Katie Daynes

Moc povedená knížka. Naše první o lidském těle. Obsahuje spoustu zajímavostí, i já jsem se dozvěděla plno „nových“ informací. Malé děti, ale i dospělí (já jsem toho důkazem) jsou formou otázek a odpovědí seznamovány s nejrůznějšími fakty o lidském těle. Stránka či dvojstránka se soustředí na jednu kategorii otázek. Oceňuji, že otázky na stránce nejsou seskupeny dle tématu, ale podle toho, jak se na ně ptáme: kdy, kde, jak, proč, co, kdo a ano, nebo ne. Stačí otevřít okýnko a odpověď si přečíst:-) Dozvěděla jsem se např., že hmyz má žlutou krev, že pravděpodobně doroste člověk do dvojnásobku výšky, kterou měl ve 2 letech, také jsem zjistila důvod, proč se mi dělá v autě špatně a že jsem tou jednou z deseti, která si dosáhne jazykem na nos a že je to vrozené:-)... celý text

Domeček pro šneka Palmáce 2008, Zuzana Pospíšilová

Další skvělá knížka od Z. Pospíšilové. Tuhle mám spojenou se sušenkami:-) Nejdřív nám předčítal manžel a děti je při čtení chroupaly a další den jsme je s dětmi zase společně vyráběli, tentokrát na benefiční snídani, která se konala na podporu těžce nemocné holčičky. Palmác nám dělal společnost, když jsme čekali na jejich upečení. Dcera se neustále ptala, proč je děláme "pro tu nemocnou holčičku". Až když jsem jí řekla, že beruška Věruška, housenka Boženka a další taky Palmácovi pomohli, protože mu pomoct chtěli, tak pochopila... Tolik možností, co mohlo posloužit jako ulita. Mám ráda, když knížka vybízí ke kreativitě. Sama jsem se neubránila úvahám, co by se ještě dalo využít... A ty smutné písničky na konci každé kapitoly byly kouzelné. Samozřejmě, že jsem je zpívala na vymyšlenou truchlivou melodii:-) "Měl jsem domek pěkně tvrdý, byl jsem na něj hodně hrdý. To jen chvíli, neboť pak... rozbil mi ho Ořešák! Nemám střechu nad hlavou, mám jen tuhle píseň svou." (s. 64) Otázky na konci každé kapitoly jsou dobrou pomůckou pro ty, kteří nemají velké zkušenosti s kladením otázek při čtení. Osobně bych šla víc po otázkách, které "nutí" děti přemýšlet nad tím, jak by se chovaly ony, co v podobných situacích cítí, co by ony udělaly, co si myslí, atd. (propojování z vlastní zkušeností)... celý text

Princ & Princ 2013, Linda de Haan

Knížku vyřazovali z knihovny, tak jsme jí dali druhý domov:-) Při prvním čtení mi přišla divná. Téma super, ale obrázky se mi moc nelíbily. Jenže i po měsíci jsem si je dokázala vybavit (u mě naprosto neobvyklé). S každým dalším čtením se mi líbily víc a víc... Jsou naprosto originální, stačí jim dát šanci! Doslov psychologa V. Mertina (mimo jiné se zabývá i čtenářstvím u dětí) mi mluvil z duše. Ve svém okolí máme holčičku, která má "dvě maminky" a dceru (3,5 roku) to vůbec neudivuje. Vůbec nechápu, proč téma homosexuality by mělo být pro nejmenší děti tabu. Dcera knihu chce číst sama, nenutím ji nikdy žádnou! Škoda, že v knihovnách kam chodíme nemají druhý díl. Snad si ho objednám:-)... celý text

Houbařka 2018, Viktorie Hanišová

Skvělá, skvělá, skvělá... Uvažuju, že ji dám mamce k Vánocům, tak jsem si ji musela nejdřív přečíst, abych nedávala zajíce v pytli:-) Sára kromě častých houbařských výprav podniká i cesty do své minulosti. Něco jsem odhadla, ale tolik toxických (přesto naprosto uvěřitelných) vztahů, které začaly téměř nevinně, jsem nečekala. Děj se odehrává v mně blízkých místech, částečně v Plzni (studovala jsem tam VŠ) a na Šumavě (asi 30 km od vesničky, ve které jsem vyrostla). Lesy miluju, na houby chodím také ráda, bohužel spadám do 1. kategorie houbaře:-) "Za ta léta, co se s nimi setkávám, jsem si houbaře rozdělila do několika kategorií. Nejčastější variantou houbaře, kterého na svých pochodech potkávám je přizdisráč. Ten sází na jistotu, proto sbírá obvykle jen houby s molitanem, tedy hřiby. Houby, které mají chladič neboli lupeny, raději nechává být, co kdyby to byla nějaká jedovatá muchomůrka." (s. 61) V. Hanišová mě snad přesvědčí, abych sbírala i jiné houby:-) "Běhám z plácku na plácek, z babkové stráně na bedlový palouk, z liškového fleku na sameťáčkový mech, prošmejdím holubinkový páč a křemenáčový kout. Shýbám se k plodnicím a prohlížím si jejich pestré i méně nápadné klobouky vyrůstající z třeně. Čím delší a silnější noha, tím lepší. Sevřu třen do dlaně, obemknu prsty a vytahuju ze země jednu trčící houbu za druhou. Nakláním se ke kořenům stromů a zase se rychle zvedám, pod smrčky mě píchá v boku, u modřínů radostně poskočím, u borovic mi srdce tluče až v krku." (s. 28) Konec se mi líbil opravdu hodně. I když ho podle komentářů vnímají někteří jako otevřený, za mě líp knížka skončit nemohla. Po Tučkové další skvělá česká autorka, kterou jsem měla čest číst. A získala jsem tip na výlet (ostrov Santos v Sušici) a na knihu (Stiller od M. Frische):-)... celý text

Ivanka lepí náplasti 2010, Kateřina Janouchová

Dcera má příběhy o Ivance moc ráda. Vždycky jeden vrátíme a půjčíme jiný:-) Mě až tak nenadchly, moc neodráží můj styl komunikace s dětmi. "Ivanka utíká. Uhodila se do prstů na noze. Podlaha jedna! Udělala Ivance bolístku." (na tohle jsem alergická:-) Dcera nemá náplasti ráda, má s nimi spojenou bolest při jejich sundávání. Dnes nás ale kniha inspirovala ke společné hře, při které jsem ji polepovala imaginárními náplastmi. Když nám došly, tak je šla nakoupit a lepilo se dál:-), pak se ale zranila opravdu (už ne při hře), tak jsem se jí zeptala, zda pomůže náplast a dostalo se mi odpovědi: "Ne, nepomůže. Pofoukat.":-)... celý text

Filipova dobrodružství 1996, Jacques Breuil

Tak u této knihy nesdílím většinový názor. Za mě 2 až 3 hvězdičky. Je úctyhodné, že se J. Breuil pokouší děti seznamovat s důležitými tématy (např. zdravý životní styl, závislosti, spory a hádky dětí, zdravá strava) a působit osvětově. Jenže ve snaze jim tyto problematiky zpřístupnit, zbytečně překombinovává formu, kterou je sděluje. Říkám si, na jak staré děti autor cílí. Pro malé je tam spousta detailních informací (obzvlášť poslední část Filip a pan premiér Výživa je jimi nabitá) a pro starší je podle mého názoru infantilní. Cigarety jako tabákoví bandité, alkoholismus jako Alkoholín, drogová závislost jako šelma Drogera, atd. Když to sem píšu, tak to možná působí vtipně, ale když jsme s dcerou četly (sama chtěla - zná Filipa, Klárku, Toma a doktora Přírodu z jiné knížky), tak jsem jí musela hodně věcí vysvětlovat jinak, stačilo věci pojmenovat pravými jmény a vše lépe chápala. Hlavní problém mám tedy s tím, že autor nepojmenovává věci pravými názvy. Nejlepší byla podle mě 3. část Filip a tajemství delfínů, ve které si děti uvědomí, že je lepší táhnout za jeden provaz a být na sebe milý:-)... celý text

Krysař 2016, Viktor Dyk

Po Krysaři jsem šáhla, protože mne na něj upozornil E. Petiška v knize Anička a flétnička:-) Obsahuje mnoho zajímavých pasáží, které v sobě ukrývají pro mne silné myšlenky. To bylo asi tím, co mne na knížce nejvíc upoutalo. Myšlenky jsou skvěle zapracovány do příběhu. „Pouze hlas zvonu zněl sem z chrámu svaté Trojice v Hameln, hlas vážný a zádumčivý, ale z těch hlasů, kterým, poněvadž jsme je často slyšeli, zapomínáme naslouchat.“ (s. 12) „- - Jsem minulost, pravil hlas. - - Jsem budoucnost, odpovídal jiný. - - Jsem krásná, mluvila minulost. - - Budu krásnější, slibovala budoucnost. - - Měla jsem vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, děla minulost. - - Budu míti vše: úsměvy, slzy, sen i procitnutí, řekla budoucnost. Mezi hovorem minulosti a budoucnosti, jaká to přítomnost!“ (s. 65) „Nač vzpomínati na hoře, jež je za námi, nač mysliti na dveře, které se za námi zavřely?“ (s. 96) Když jsem četla Krysaře, tak mi v hlavě zněla 2 slova: rozpolcenost a pomíjivost. Co pro nás bylo důležité včera, může být dnes úplně bezcenné... Samotnou mě překvapilo, jak byla kniha napínavá. Vůbec mě neotravovaly neobvyklé tvary slov (např. takořka, ponenáhlu a maně), naopak skvěle dotvářely atmosféru. Přistihla jsem se, že si zase lehce koušu nehet (známka napětí):-D „Je zbytečno odcházet, chceme-li se vrátit.“ (s. 97) Příběh krysaře v podání V. Dyka se mi líbí ještě o trošku víc než původní staroněmecká legenda. Je mi totiž sympatičtější důvod, který měl krysař pro druhé použití své píšťaly ve městě Hameln…... celý text

Tamarín a pomeranč 2006, Martina Drijverová

Při poslední návštěvě knihovny mi náš nejmladší (13 měsíců) přinesl tuto knížku. Řekla jsem si, proč ne:-) Je to naše 4. knížka od M. Drijverové. Předchozí knížky (Zlobilky, Nezbedníci a Povedené prázdniny), které jsme od ní s dcerou četly, se mi líbily, ale až touto knihou si získala mou velkou pozornost. Tamarín jí pomeranč, který má 12 dílků, a vzpomíná, co se v uplynulém roce v zoologické zahradě přihodilo. Každý dílek symbolizuje jeden měsíc v roce:-) Hned s 1. dílkem pomeranče jsem se náramně pobavila. "Uááá! Uááá!" zapištělo miminko. Janinka! Už zase! pomyslel si opičák Tamarín. Opět se vzbudila. Možná má hlad. To by bylo dobré, pak bych ji podal mamince a ta by ji nakrmila. Ale jestli chce pochovat... Chtěla. (s. 6) Musím říct, že čtení bylo velmi emotivní. Kniha začala humorně, ale brzy mne příběhy tamaríní rodinky a dalších zvířat dojímaly, neměla jsem daleko k slzám. Příběhy zvířat jsou napsány tak, že si člověk při jejich čtení uvědomí různé věci, zamýšlí se nad chováním a pocity druhých, osamělostí, kamarádstvím, pozlátkem, učí se empatii atd. Nejvíc se mi líbily příběhy o harpyji (osamělost), klokanech (obavy ze zklamání partnera, partnerská láska, bezpodmínečná láska k dětem) a o lachtanech (nešikovnost, vztek rodičů, strach ze selhání, skryté obavy o dítě, uvědomění si, že všichni nemusí být dobří ve všem, skrytý talent). "To snad není možné!" řádil starý Lachtan jako lev. "Kde jsme k tomu nešikovi přišli? Ať mi radši nechodí na oči!" Malým tamarínkům bylo Bertíka líto. Jak se asi cítí, když se na něj tatínek stále zlobí a když ho nemá rád?! "Myslím, že tak to není," řekla jim paní Tamarínová. "Jeho otec se hněvá právě proto, že mu na Bertíkovi záleží. Má o něj starost - a lze to pochopit. Co z něj bude, když nedokáže to, co druzí?" (s. 43) Dcera mi při čtení kladla spoustu otázek. Aby lépe pochopila, o čem se v příbězích píše, tak jsem jí danou situaci připodobňovala k situacím z naší rodiny. Hlavu jí také zamotala fráze "vařila se v něm krev":-) a měla obrovskou radost, když vyšlo najevo, že lachtan Bertík má v sobě skrytý talent. Dalším kladem této knížky je, že se čtenář dozví spoustu zajímavostí ze světa zvířat. Třeba že u opiček se o mláďátka stará tatínek nebo že harpyje chytají ptáky a opičky. Často chodíme do zoo, ale popravdě jsem vůbec netušila, jestli tam mají tamaríny. Ani manžel nevěděl... Mají je tam a knížka nás ispirovala k tomu stát se jejich patrony:-)... celý text

Tři koťátka 1967, Vladimír Sutějev

Tak tohle je úžasná knížka pro děti. Objevila jsem u tchýně v knihovničce, ani v jedné z knihoven, kam chodíme, ji nemají, tak jsme si ji od ní půjčili:-) Po přečtení jsme se s dcerou ještě dlouho bavily tím, že jsme vymýšlely další možnosti k jednotlivým příběhům. Např. Co by ještě mohlo koťátka obarvit na bílo a co na černo? Kam by se mohl ještě schovat mraveneček před deštěm? Také jsme si kreslily obrázek, který kreslila holčička koťátku. Dcera si ho pamatovala do nejmenších detailů, což vypovídá také o tom, že je kniha bravurně napsaná a ilustrovaná pro nejmenší děti. A řekla bych že zde našel inspiraci pro kočku Zlatušku i E. Petiška:-)... celý text

Nech ten mech 2014, Michal Bystrov

Tak tohle je PECKA. Ke knížce jsem přišla náhodou. Vyřazovali ji z knihovny a protože jsem momentálně na rodičovské dovolená, tak jim to prošlo:-( Nejlepší básnická sbírka pro děti a zároveň dospělé, kterou jsem doposud četla! Taková lehkost s jakou jsou verše napsané je obdivuhodná, fantazie, hravost, vtip a zároveň důvtip, snovost a dětskost si podává ruku s mimořádnou schopností uhodit hřebíček na hlavičku a výstižně glosuje dětské chování. Během čtení jsem u sebe zaznamenala několik druhů úsměvu (od melancholického až po hlasitý smích). Jako bych slyšela dceru: "Ještě se mi nechce spát, ještě budu lelkovat nožičkama zakopu budu koukat do stropu ještě se mi nechce spát hodlám to tu studovat očima i ušima všechno mě tu zajímá ještě se mi nechce spát musím přece vzpomínat co jsem dneska zažila (a taky bych se napila) ... " /Ještě se mi nechce spát/ "... připravte se děcka na to že tu kromě mámy s tátou žijou lidi co si snad vůbec nedovedou hrát ..." /Blues pro Nikolku/ Kromě skvělých básniček, nejradši bych je sem vypsala všechny:-), jsou ve sbírce neskutečné ilustrace. Celá kniha působí jako celek dokonale.... celý text

Rozmarýnkov 2012, Jana Semelková

Knížka má super myšlenku - skřítci Knihomilové se starají o nemocné knížky. Jenže po 2 stránečkách je z něčeho, co mohlo být originální obyčejná knížka říkanek a pohádek. Ani žádný závěr, ve kterém by se čtenáři vrátili nazpátek do Rozmarýnkova ke skřítkům. Prostě zazní poslední říkanka a to je všechno. A nemůžu si odpustit komentář, k jedné pohádce (Dobré je mít chalupu). Pozor SPOILER... Pohádka začíná klasicky, kráva se snaží připravit na zimu, opravuje chaloupku, kolem chodí zvířátka, vyptávají se, co dělá, ona vysvětluje a žádá o jejich pomoc, oni odmítají s tím, že se zimy nebojí, že to mají vymyšlené. Pak uhodí mrazy a zvířátka postupně zjišťují, že udělala chybu, že se na zimu také nepřipravila. Tak jdou za krávou a chtějí, aby je k sobě pustila. Ona nechce, ale zvířátka ji vždy něčím vyhrožují a ona je pustí dovnitř. V tomhle momentě se mi pohádka přestávala líbit. Stačí vyhrožovat a dostaneme, co chceme?! Proč se neomluvila a neuznala svoji chybu?! Pak prý se jim spolu žilo pěkně... Za nějaký čas je chtěli z chalupy vyhnat vlk a medvěd. Samozřejmě se jim to nepovedlo, protože se do medvěda zvířátka pustila a "dala mu, co proto", tak se rozhodli, že je nechají na pokoji. Pořád mi vrtá hlavou, jaké má pohádka poselství. Nezáleží na tom, jak jsme se do chalupy dostali, hlavně že máme střechu nad hlavou? Ať se jeden dře, my stejně slíznem smetanu? Silou jde řešit všechno? Nevím...... celý text

Vyprávění Anežky a Jeníka 2012, Irena Řešátková

Tahle knížka mne celkově moc nenadchla, ale přečtení určitě nelituju:-) Čtenář na jedné straně sleduje příběhy dětí Anežky a Jeníka, na straně druhé má možnost podívat se, co prožívají světlušky a broučci. A zjistí, že i v hmyzí říši se najde lenoch a mlsoun (Beroušek) nebo stařenka, která ráda vypráví (Berulka). Nechybí ani přátelství, láska a žárlivost. Občas se cesty dětí a světlušek protnou. Díky knížce teď chce dcera uklízet odpadky, které někdo pohodil v přírodě. Volá na mě: "Mami, pytlík." To je pro mne vlastně nejhezčí zážitek spojený s touto knihou. Moc se mi nelíbí styl vyprávění a uvítala bych větší kontinuitu jednotlivých kapitolek. Děj zahrnuje dlouhé časového období a to způsobilo, že když jsme se ke knize po několika dnech vrátily, tak jsme si toho já ani dcera moc nepamatovaly. Nejvíc dceři utkvěl v hlavě ten úklid odpadků a pak pohádka o Popelce, kterou Berulka z části odvyprávěla. Dcera pohádku dosud neznala a tak jsem ji jí dovyprávěla, a proto si pohádku zapamatovala:-)... celý text

Bez šance 2016, Neal Shusterman

Může obsahovat pro někoho mírné SPOILERY... N. Shusterman mě nezklamal:-) Bez šance se mi líbila možná ještě o kousíček víc než Smrtka a Nimbus. Důvodem je zřejmě to, že knížka řeší vztahy rodičů a dětí, což je pro mne jako matku velmi aktuální téma. "Zůstane mu místo ještě na troje náhradní oblečení. Připadá mu úžasné, jak málo věcí stojí za to vzít, když na to doopravdy přijde. Většinou vzpomínky. Památky na dobu předtím, než se to mezi ním a jeho rodiči tak pokazilo. Mezi ním a zbytkem světa." (s. 17) Sice sci-fi, ale ty pocity a myšlenky dětí jsou tak realisticky popsané. Až mi místy běhal mráz po zádech. "Za jak dlouho na něho Ariana zapomene? Za jak dlouho na něho zapomenou všichni? Dlouho to trvat nebude. Tak už to s rozpojenci chodí. Connor ve škole znal jiné děti, které v posledních několika letech zmizely. Prostě jednoho dne nepřišly. Učitelé řekli, jsou "pryč", nebo "přestaly školu navštěvovat". Ale byly to jen kódové výrazy. Všichni věděli, co znamenají. Spolužáci, kteří je znali, mluvili o tom, jak je to hrozné, a den nebo dva brblali, a pak už to byla stará věc. Ropojenci neodcházeli ve velkém stylu - neodcházeli ani s brekem. Odcházeli s tichem plamene svíčky zamáčknutého mezi prsty." (s. 93) Hodně se mi líbily termíny, které si autor (překladatel) vymyslel. Nejvíc čápnutí a lokobufet... a myšlenky! "Stejně by ze mě nikdy nic pořádného nebylo, ale takto mám statisticky lepší šanci, že nějaká moje část někde ve světě dosáhne velikosti. Raději budu částečně důležitý než úplně k ničemu." (s. 11) Závěr byl poklidný, ale to knize pro mne vůbec nic neubírá. Určitě si přečtu pokračování. No co, zase o důvod navíc rozšířit sbírku knih v originále:-)... celý text